Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Zato ja mam vrozeny panicky strach z vysek, prejit pres houpajici se most nad propasti je pro me zkouska odvahy, zrovna tak v lanovce s pruhlednym dnem, nesnasim , kdyz nekdo stoji hned u zabradli a hledi do krajiny, presto jsem absolvovala vselijaka vandrovani , kde po ceste byly krize na pamatku, ze se tam nekdo zritil. Poti se mi ruce, dela se mi blivno a obcas me nekdo musi drzet, abych se vubec mohla pohnout. Taky jsem jednou asi hodinu visela v sedacce na nejvysim sloupu, foukal desny vitr a zastavili lanovky. O leti skrze Grand Canyon cesnou, u ktere neslo zavrit okno a pomalu ani ne dvere ani nemluvim. Nesmim se proste divat dolu, jen nahoru a nebo zavrit oci..kdyz to jde.

tak tohle bys dala, ten se skoro nehoupe :-))

JO tak to je presne ten druh mostu, nemuzu jezdit ani v horach autem, kdyz je hned vedle strz.

To jsem si užil na kanárech, 4 metry široká silnička vytesaná ve skále, díry jak kráva, BEZ JAKÝCHKOLI SVODIDEL, kdy ta stěna vedle silnice nebyla vidět ani když se člověk vyklonil z okýnka :-)))) a já v půjčeném renaultu clio s dvěma členy rodiny napříč gran canaria :-)))))))))))))))))
zpátky už jsme to vzali raději delší trasou po dálnici kolem pobřeží, ty až 4 protudy v jednm směru vyadaly lépe :-)))))))))))))

ale pořád zlatý proti tomu ratky, i když nepopírám, že bych si to možná zkusil :-)))) teda kdysi, dneska už ne.

Na Kanarech jsem jela asi po te stejne ceste, tedy spis se vezla s hlavou pod dekou, jinak bych tu cestu nepreckala.

S tou lanovkou jsem taky dával nebo lyže nemám rád když půda se hýbe proto neumím lyžovat zajímavé člověk jako já horal narozený v zimě co?

Bez jištění?

umíš si představit jištění? oba s manželem na laně, takže skok na druhou stranu pokud by jeden padal. Ale to je především o koncentraci. Na takové tůře se soustředíš na 100% třeba 8 hodin v kuse. Hlava je úplně čistá, jen krok za krokem.

nemyslel jsme jištění jednoho druhým
v takových místech bývají ukotvena bezpečnostní lana, ke kterým se lze jistit
jako když se někdo na střeše přiváže ke komínu nebo nečemu takovému

to nejde všude jsou metry sněhu, na hřebenu se jde přes ledové seraky (navátý firn) v mačkách. Tam se nemáš jak jistit, jen roztáhneš ruce a kráčíš... hřeben má tak 800 metrů. Zkusím se podívat po nějakém obrázku.

Tady je krásně vidět, takže po tom hřebenu procházíš od jednoho vrcholu na druhý

pardon ještě odkaz
http://www.goat.cz/index.php?path=Alpy_Vrcholy_AiguilleBionnassay_AiguilleBionnassay

první a poslední fotka ukazuje jak to na hřebenu při přechodu od Dôme du Gouter, kde se přenocuje,
vypadá

Minuly tyden se tam zrovna nekdo zabil..ty jsi horolezec? Spoulpracovala jsem s jednim ceskym horolezcem, porad jsem mu rozmlouvala, aby se na to uz vykaslal, mel totiz uz zmrzacenou nohu, vypravil se pak s jednou ceskou skupinou do tech mist, o kterych hovoris a uz se nevratili, zustala po nem zena male dite.

spíše vysokohorský turista. ale už nechodím na čtyřtisícovky... ubývá mi sil i vytrvalost. a také postřeh.

Horolezci, ci vysokohosrsti turisti jsou pro me temer nepochopitelni, je to vasen..ale stejne jde o ten adrenalin..

u mě o soustředění. Jsem velice roztěkaná, pořád mi odbíhají myšlenky na všechny strany. A když se jde na takovou cestu, všecko se sváže do jednoho jediného bodu. Nic jiného neexistuje. Možná i adrenalín, ale ten je víceméně pomocník na cestě, aby se ta pozornost a síly pořád udržovaly v dostatečné míře. člověk pak není unavený.

Jestli tomu spravne rozumim, tak jsi ve stavu soustredeni a zaroven uvolneni, to je nejlepsi stav pro komunikaci se svym vnitrnim hlasem.

my chodili jen dva. Já a manžel. I proto jsme se rozhodovali za sebe, spolu a byli jsme opatrní. Díkybohu za vše.

Viděl jsem pár takových záběrů.

Si "blázen"

Výšek se nebojím, ale takový úzký přechod bych asi "nedal".

Po skále by to pro mne problém nebyl, ale sněhu, i když ufoukaného a pevného bych nedokázal věřit, že stoupnu na převis, který se pode mnou odlomí ... a sjedu dolů.
Něco jako (lodní) kotva se čtyřmi háky na laně kolem pasu by na sněhovém poli mohla osobu zastavit.

na to je cepín. Otočíš se na břícho a brzdíš. Cepín máš přívázaný o ruku, takže je to jen o rycholosti se zorientovat během jízdy. Hlavně se otočit na břicho.

Já vím, otočit se na břicho a neklouzat hlavou dolů. Pak už jde o to jak obouručně ten cepín zarýt špičkou do sněhového pole a nenechat si vykloubit ruku, nebo urvat poutko kolem zápěstí. Teoreticky bych asi věděl jak na to, ale dosud jsem neměl příležitost si to vyzkoušet v praxi.

já jo :-)) akorát musíš mít nohy nahoře aby tě mačky neotočily do kotrmelce

Rozumím, v kolenou lehce zalomit a nadzvednout nohy. Kolena lehce od sebe kvůli prostorové orintaci těla. Pro mužský dost choulostivá poloha, pro klouzání nevhodná.

hehe, proto jsou kalhoty z pevné látky :-)) My s manželem měli v té době dokonce goretexové takže jsme se mohli vyválet v mokrém sněhu a plasťáky na nohách. to byla výhra do sněhu a držely na tom dobře mačky. akorát se v tom blbě šplhalo po skalách (a ještě v mačkách). To když si dnes vzpomenu tak nevím jestli se smát nebo děsit. vše je tak dávno.

Tady v tom případě té "hřebenovky" ratky by se klidně dalo kousek pod ní ke skále přikurtovat lano, ke kterému by se člověk připnul.
akorát by to z té sezky možná przo udělalo chodník ...

je to minimálně 800 metrů... tedy po sněhovém hřebenu. Asi bych to nechala být. Zatím odsud nikdo nespadnul. Stačí udržet rovnováhu.

Já jen když vím že to je pod mýma nohama hrůza.