Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

je to jedno :-)jsem věřící a spokojená, necítím se omezovaná ničím. Naopak, jsem svobodnější a klidnější. Jako ateistka jsem měla pocit mnohem větší odpovědnosti za své činy a z toho plynuly( možná) až uzkosti či ustrašenost. Teď to beru sportovně :-)

Teď jsi to napsala hezky - to je to, co tu ateisté tvrdí celou dobu - víra je berlička. Jka se zbavit odpovědnosti, úzkosti, ustrašenosti, "stvořit" si výmluvu ..... v tom to má teista určitě lepší
ale pokud je pravý věřící, jen si vymění jedny "strachy" za jiné, i když méně "fyzické" :-))))

věřící by se neměl strachovat. nemá k tomu důvod... pokud věří.

Musí se strachovat, jestli plní pravidla boží klece.
což v realitě nebývá snadné

pokud se nestrachuje, buď je dokonalý a nebo to hraje na všechny strany :-)))))))))))

Nemusí, zas tak hrozné to není. Jdu akorát do kostela na mši v neděli, a teď před velikonocemi se jdu vyzpovídat. I když ještě nevím z čeho ale určitě se něco najde. Třeba že se málo modlím, nebo moc kecám :-) ale člověk opravdu nemá nějaké velké hříchy pokud je šťastný... má rodinu, děti, milujícího manžela. Proč by hřešil... tedy úmyslně. A mohu se vyzpovídat z vlastní blbosti. Což uznávám... a jsem klidná že chyby z blbosti (prostě neúmyslné) jsou mi odpuštěny Třeba kdybych řekla nějakou neomalenost a někoho nechtěne urazila. Jen blbě vtipkuji třeba jak někdo pajdá, a pak si všimnu že nemá nohu. Dříve by se zhroutila a teď ne. Teď se omluvím, a řeknu si že se jsem blbá a takovým je odpuštěno.

Takovým je odpuštěno i bez Boha :-))))))

Ma to jeste jednu podstatnou vyhodu, kdyz jde do tuheho, kdyz jsem pred nejakou velmi ozehavou situaci, poprosim o podporu a skoro vzdy mam pocit, ze mi byl "nekdo" napomocny. Mozna se na dobry vysledek naprogramuji, mozna, ze mi ale ten "nekdo" pichne.

Já věřím že to dobře dopadne. Jinak bych do toho nešla. Bez víry, že to bude dobré, bych se nepustila do spousty věcí a stáhla kalhoty daleko před brodem :-) Od doby co jsem se nechala pokřtít jsem dokonce vtipná. To mi řekl manžel. že nikdy nevěřil že se mnou bude sranda. Anebo je to věkem, jak stárnu tak jsem víc v pohodě.

To mas jako s homeopatiky, neni v nich prakticky nic, analytickymi metodami se nepodarilo zjistit pritomnost nejake substance , presto nekterym lidem pomahaji, asi placebo ucinek. Vira je treba zalozena taky na placebo ucinku.

Taky jsem četl pár "studii" o homeopatikách.
Osobně nedám na ně dopustit.

V letě r. 1995 jsem chytil chřipku a měli jsme jet do Itálie.
V lékárně mi dali hmp lék Oscillococcinum - vyléčilo mě to za 24 hodin.
Od té doby se nim při chřipce léčila celá moje rodina - pokaždé zabral.
To samé lidem, kterým jsem ho doporučil.
Takže nevím, co si mám o tom myslet.
Možno je to "práce" konkurence.

Věříš že je to lék a možná i proto ti pomáhá. i když je to "jen cukr". Pro tebe je to lék. žádný symbol. Myslím že v tom je rozdíl mezi symbolem a skutečností. že tomu věříš a osobně nedáš na ně dopustit. Je to tedy i subjektivní. ty osobně tomu věříš. Pak je to lék.

Kdybych byl sám tak OK - to bych bral.

Ale dával jsem to i dětem, doporučil dalším.
Trochu moc lidí, aby to bylo jenom placebo.

funguje to u dětí, u zvířat, u příbuzných... reagují na tebe, přenášíš na ně svojí víru.

Nebo pozitivní myšlení

Ja jsem vuci nim asi imunni, snad jedine mi sem tam pomaha Ignatia .Po tezkem urazu jsem zkousela kde co, vcetne homeopatik, reakce byla nulova, stejne nulove pusobila akapunktura. Pred nejakou dobou jsem ziskala bradavice, chodila jsem k dermatologovi kazdy tyden , bylo to otravne a i bolestive a vysledek se nedostavil. Pak me napadlo se zeptat v lekarne a tam mi doporucili homeopatickou tinkturu, kapla jsem si na jednu z nich asi dve kapky , celkove asi dvakrat a pres noc najednou vsechny zmizely a uz se nikdy neobejevily, pricinou bradavic jsou herpes viry. Myslim si, ze alternativni metody v pripade, ze jim clovek uveri, aktivuji samolecive sily.. jak je to ale treba u psu, kterym podavaji homeopatika , nevim, mozna zalezi, kdo jim je da a pes vyciti, jak to s nim mysli.

oscillococcinum dávají snad na úplně všechno :-))))

vzhledme k tomu, že naprostávětšina nemocí (nikoli úrazů) je psychosomatické podstaty, skutečně stačí věřit, že nějaký lék opravdu pomůže, i když je to voda :-)))

Věk dělá také divy. Třeba jenom manžel začal víc vnímat tvůj humor. Jo, když člověk chce něčeho dosáhnout, bez víry, že na to má, to dokáže málokdy.ale to nemá s várou v boha nic společného, to je snad jasné? já jedo od nejnovějších, možná se teprve dohrabu k podstatě

Tak jestliže má víra ozdravný charakter, pak to není berlička, nýbrž medikament. A to právě Ratka dobře vyjádřila.

Medikament je na nemoci, ne na "strach" :-)))))))))) Je to berlička :-)))) To ratka skutečně perfektně vyjádřila :-))))

Lékem (medikamentem) je všechno, co léčí, a je jedno, co to léčí - jestli tělo nebo duši.

Pokud je strach nemocí, tak pak i radost.
Ta se léčí čím, aby nebyla? :-))))

Lépe : Pokud je strach tím "je jedno čím co to léčí" .......

Permanentní negativní či problémový psychický stav je samozřejmě nemocí. Situace, kdy je všechno v pořádku, snad není nemocí.

jasně. ale my se bavili o strachu a to snad nemoc není, ne? ten snad má sem tam každý zdravý člověk. a podobné emoce, negativní, které ale nejsou nemocí, ale "utěšit" je lze i bez léků.

Strach jako takový ne, ale pokud je permanentní nebo téměř permanentní nebo pravidelně se opakující, tak to potom je chorobný stav. To platí o všech negativních emocích, i o stresu. Chorobnost spočívá v nadměrné míře výskytů či neadekvátnosti takové emoce.

No ale já se bavil o prostém strachu. Který mnozí ateisté prostě zvládnou i bez berličky jako něco nejen normálního, ale dokonce užitečného.

Strach je dobrý motor

Ratka ale popsala situaci nějakého téměř permanentního stavu, kdy na ní "padala" odpovědnost a z toho pak pramenil strach a úzkost nebo něco takového. "Prostý" strach, tj. strach, který se objeví čas od času, zvládnou všichni bez berličky.

Strach z odpovědnosti je řesně ten strach, který nemusí mít patologické příčiny a člověk se té zodpovědnosti snaží zbavit. Zažíváme ho každý opakovaně během celého život. A nejspíš každý bychom se zodpovědnosti rádi zbavili.

Ratka to nepopsala jako strach z odpovědnosti, ale jako stav přehnaného pocitu odpovědnosti a z toho vyplývající celkem přirozenou reakci.

Přesný předěl, nebo hranice mezi normálním a nenormální neexistuje. Podobně jako neexistuje mezi nemocí a mocí.
Asi jde o to, jak samostatně dokáže subjekt zvládat dennodenní rutinu a své poninnosti. Nebo jinak vyjádřeno, nemocný člověk je odkázán na pomoc jiných lidí.

Tak přesné předěly neexistují nikde v přírodě. Ale chorobnost je obecně chápána jako porušení nějaké funkce (ať už tělesné nebo psychické), tj. nesprávná funkčnost nějakého orgánu, mající za následek problémový stav. Tak bych to asi definoval. A je potom jenom naší konvencí, jak škálu míry těchto porušení budeme klasifikovat. V psychologii se třeba poruchy dělí na lehké (neurotické), kdy člověk ještě dokáže sám fungovat, jenom to má ztížené, a těžké (psychotické), kdy fungovat nedokáže (buďto permanentně anebo nárazově v různých chvílích/obdobích). Ale to my jsme si takto stanovili.

I já to mám teď takto na mé cestě.