Ono by ti stejně při absenci bezpečnostních záruk nic jiného nezbylo,
než se spoléhat na sebe, na nějaké své schopnosti, instinkty, intuici apod.
No a to je právě to, co v principu dělá věřící. Jenom to takto
explicitně nenazývá ani nechápe, nýbrž zdroj svých schopností a
vnitřních impulzů k jednání (instinkt, intuice) nepřiřazuje sobě,
nýbrž něčemu mimo něj. Svoje schopnosti v pokoře chápe jako mu
propůjčené.
O situacích, kdy se dobrovolně vystavuješ ohrožení, není řeč.
Samozřejmě že je smysl života založen na vnitřním pocitu, vždyť také mluvím o pocitu smyslu života. Jde jenom o to, co je toho pocitu zdrojem. Může být výsledkem nějaké mé aktivity, kterou považuji za bytostně smysluplnou (a kvůli ní mi stojí za to žít), anebo může vyvstávat spontánně, sám od sebe. Myslím, že obojí každý v nějaké míře známe. Taky je dobré si všimnout, že tyhlety pocity nemáme úplně ve své moci, poněvadž se stává, že se smysluplnost nějaké činnosti sama od sebe vytratí. Proto je lepší nechat onen pocit vybudovat "zevnitř" svým postojem k životu, vztahu k lidem a jiným objektům, a chápání sebe sama, k čemuž právě (mimojiné) vede náboženství.