,
Tak Jungovo kolektivní nevědomí je koncipováno jako instinktová psychická vrstva a ne jako nějaká zhmotněná nadpřirozená mysl. Má to být oblast psychiky, v níž sídlí psychické instinkty či instinkty v psychickém smyslu (nazvané archetypy), a protože instinkty mají všichni jedinci téhož druhu stejné a jsou tedy neosobní, nadosobní (transpersonální) či kolektivní, tak je tak zvána i ta oblast. Její koncipace je docela elegantním pokusem, jak vysvětlit všeobecnou rozšířenost některých motivů v kulturních dílech člověka i objevování se těchto motivů ve fantaziích psychotiků. Jeví se v tomto kontextu i logicky předpoklad, že sen coby spontánní fantazijní výtvor nevědomí by mohl obsahovat i instinktové motivy a tudíž se na to při jungovské analýze také zaměřuje. Takový proces Jung nazval amplifikací a pro lepší osvětlení zde uvedu úryvek ze Slovníku analytické psychologie:
Amplifikace (lat. amplificare: rozšířit, posuzovat z různých hledisek, obohatit, prohloubit) byla zavedena Jungem do psychoterapie jako aspekt výkladu. Zatímco při volných a zaměřených asociacích se hledají spíše osobní vztahy k duševním jevům, při amplifikaci se duševní jev staví do všeobecně lidských archetypových souvislostí. Ptáme se na to, jaký význam má symbol nebo událost ve společnosti nebo v jiných kulturách, např. jak se vyskytuje, je zpracováván a chápán v náboženství, mýtech, pohádkách, světové literatuře, umění, filmech, rčeních a vtipech nebo také ve společenských oblastech (módní trendy, reklama) a v politice. Amplifikace může pomoci dostat se z příliš osobního, příliš úzkého, možná také příliš „egocentrického“ způsobu nahlížení. Umožňuje zároveň přijmout vzájemně odlišné perspektivy. Spojuje s „univerzálním“ člověkem minulosti a přítomnosti, umožňuje pocítit pospolitost, podobnost a propojenost s životním procesem. (K jedné variantě amplifikace dochází ve skupinové terapii, když účastníci skupiny vlastními zkušenostmi obohacují a doplňují zkušenosti druhých.) V prožívání vzájemnosti může spočívat mnoho uspokojivého a utěšujícího. Velmi ulehčuje život, pokud prožíváme, že v těžké životní situaci spočívá existenciální všeobecně lidská problematika, se kterou zápasí mnoho lidí („univerzálnost utrpení“, účinné faktory). „Jakmile pacient začíná pociťovat nevyhnutelnost svého vnitřního vývoje, může ho lehce přepadnout panika, že je beznadějně vydán pádu do šílenství, které už nepůjde pochopit. Stalo se mně vícekrát, že jsem v takovém případě sáhl do knihovny, vyňal starého alchymistu a ukázal pacientovi jeho děsivý fantazijní obraz v té podobě, v jaké byl vytištěn už před čtyřmi sty lety. Pacienta to uklidňuje, protože vidí, že není sám v cizím světě, jemuž nikdo ani trochu nerozumí, ale že patří k velkému proudu historického lidstva, které už dávno a nesčetněkrát zažilo to, co on považuje jen za své osobní a patologické podivínství.“ (Jung, cit. podle Jacobi [vyd.], 1971, str. 114)
Amplifikace může samozřejmě umocnit pocit významnosti a důležitosti duševní události. Může odkrýt doposud nezohledněné souvislosti a tušení transpersonálního pozadí. „Setkání s těmito archetypovými dimenzemi je v původním slova smyslu ‚vzdělávací‘. Vědomí získá obrazy a vzdělání, rozšíří svůj horizont a naplní se obsahy, které konstelují nové sklony, tzn. nové problémy, ale také nová řešení. Tím, že do spojení s transpersonálními fakty vstoupí fakta čistě osobní a že je znovu objeven a začne ožívat kolektivní lidský aspekt, narůstají pro osobně omezenou a ustrnulou osobnost nemocného moderního člověka nové možnosti vhledu a života.“ (Neumann, 1949a, str. 11)
Co se týče výkladu snů, tam měli už předem připravený interpretační rámec Freud a Adler (první bral sny jako vyjádření sexuálních přání, druhý jako vyjádření touhy po moci), Jung přímo nějakou takovou "škatulku" neměl, podle něj jsou sny jedním z autoregulačních mechanismů psychiky a plní tedy funkci zajištění psychické rovnováhy, ale uznával, že někdy je sen tím, jak ho brali ti zmínění dva. Jinak že by tyto pánové svými výklady ovlivňovali sny svých pacientů, to slyším poprvé, vždycky jsem se setkal jen s výtkami, že ty výklady byli kolikrát "umělé" a v kontextu životní situace pacienta se nabízel jednodušší a přirozenější výklad.
