No právě!
Kdybych to řekla někomu na Slovensku, tak na mne vytáhnou křiváky protože
nic jiného než se rvát a zabíjet neumí.
V roce 1968, v květnu, jsem chodila do páté třídy základní školy,
mně a mým spolužákům bylo 11 let.
To bylo v době "Pražského jara" a Slovákům "narostl hřebínek".
Jezdívala jsem na Slovensko s rodiči od dětství, měla jsm to tam ráda a
všechno bylo v pohodě.
V té páté třídě jsme měli super učitelku a ta se rozhodla, že vezme
celou třídu na tři dny pod stan do Vrátné Doliny. Dopředu udělala
jídelníček, kdo co má z domu vzít jako zásoby aby se dalo vařit na ohni.
Pečivo že si koupíme na místě.
Prvý den jsme měli jídlo z domu. Na druhý den ráno učitelka poslala dva
spolužáky do obchodu pro chleba. Chlapci přišli bez chleba. Prodavačky jim
ODMÍTLY chléb prodat! A těm DĚTEM vynadali do "čehůnů" a i jiné,
pořádně peprné nadávky! Kluci vůbec nechápali, CO vlastně provedli,
PROČ jim prodavačky nadávají! Chovali se přece slušně!
Naštěstí v kempu, kde jsme bydleli, bylo lidí víc, takže dva trampi -
Slováci nám pro chleba zašli. Chleba bylo v obchodě dost a dost - ale nebylo
pro České DĚTI!
To bylo moje prvé setkání se Slovenským nacionalizmem.
Pak se zase "přitáhly šrouby", byli jsme se Slovákama na jedné lodi,
stejně utlačovaní "jedinou stranou", podporovanou "dočasným pobytem vojsk".
Jediná výhoda byla v tom, že se Slováci uklidnili. Vyskakovat proti Čechům
v té době si netroufali. Na to byli příliš zbabělí!
V roce 1989 v létě JZD, ve kterém jsem tehdy pracovala, zařídilo pro
rodiny s dětmi týdenní pobyt v termálu v Kováčové u Zvolena. Jel celý
autobus. Bydleli jsme v unimobuňkách, postavených do dvou řad naproti sobě,
uprostřed zastřešený prostor se stoly a židlemi. Měli jsme zaplacenou
plnou penzi v místní restauraci. Jídlo bylo dobré, místní lidé
příjemní, bylo to fajn a tak jsme si to na další léto zamluvili zase. Zase
tam jel celý autobus....jenže tentokrát to bylo jiné!
Mezitím totiž proběhla "sametová revoluce" a Slováci vystrčili růžky -
no, spíš ROHY.
Jak se k nám titéž lidé na tomtéž místě chovali po roce byl tak
otřesný rozdíl, naprosto neuvěřitelný, že kdyby mně to někdo vyprávěl
tak tomu neuvěřím! To bylo šílené! Personál se k nm choval jako k
nějakým vetřelcům, dostávali jsme malé porce jídla nevalné chuti...
NIKDY VÍC KOVÁČOVÁ