Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Jo, té poslední poněkud nelogické věty jsem si taky všiml. Pro ateisty náboženství neztrácí atraktivitu - tu pro ně nemělo už dřív. Ztrácí atraktivitu pro některé věřící, zejména ve vyspělých zemích.

Taky jsem se nad tím pozastavil, ale vlastně to má správně, protože se rodíme jako ateisté a věřícími se stáváme, takže jestliže míň lidí tíhne k víře (což nevím, jak na to přišel), tak to znamená, že pro ateisty náboženství ztrácí atraktivitu.

Ano, lidé se rodí coby ateisté a zůstanou do doby, dokud jim někdo nezačne předkládat pohádky, třeba tu o Popelce, nebo tu o stvořiteli světa. Některé oslní víc náboženství plné lásky a fantastických slibů, jiní zůstanou realističtí v kráse pravdy a přírody.

Pohádkám lidé nevěří. Nevěří jim ani děti, když jim jsou vyprávěny.
I věřící mohou být realističtí, zatímco ateisté mohou být silně nerealističtí. Fantastičnost je tvůj dojem, který v tobě vzniká (tj. není vlastní objektu, nýbrž subjektu). Celá řada věcí a možností, které dnes máme, byli pro lidi dřívějších staletí fantastickými představami.

Nevěří jim ani děti, když jim jsou vyprávěny.
Zajisté, ale až potom, když vypravěč, starší dítě, nebo dospělec dítěti vysvětlí, že je to jen pohádka a že sedmihlavé saně ve skutečnosti neexistují. A tak se dítě postupně dozví, že neexistují ani vodníci topící lidi, ani polednice, ani perníková chaloupka s kanibalkou žeroucí děti ...

No a když dítěti začne fungovat rozum, tak se dozví a pochopí, že blesky za bouřky jsou výboji elektrických nábojů v mracích, že duha je lomem slunečního světla v kapkách deště ...

No a to probudí v hlavince dítěte kritické myšlení, kterým posuzuje i to "co říkala jedna paní druhé paní", nebo texty v fantasticko-dobrodružných povídkách od Gulivera na cestách po bible.
Mimochodem ten román nepsal Jonathan Swift pro děti, ale pro dospělé.

Pohádky jsou už od počátku brány jako smyšlené příběhy, jsou takto vypravěčem avizovány.

To potom nemůžeme věřit Tobě.

Možná mělo. Přeci jen pokud (při eliminaci vlivu církví v dobách náboženské totality) se shodneme, že v Boha lidé začínali věřit kvůli životním ranám, osudům, těžkostem, které ani ne že si neuměli vysvětlit, ale potřebovali si je vysvětlit Bohem, najít útěchu třeba i ve společnosti podobných lidí, pro ty mohla být víra v Boha svým zpsobem atraktivní (když to slovo nebude chápat ve smyslu modnosti, módní víra v Boha pro člověka skutečně asi nikdy nebyla, na rozdíl např. od satanismů a podobných "náboženských" zvrhlostí)

Ano.
Spolky přinášejí lidem pocit bezpečí "smečky" stejně myslících a v "zálibách" příbuzných. Prostě ve společnosti "svých bližních". Spolky mají tedy i různá zaměření, třeba spolek včelařů, cech kominíků, nebo sportovní kluby. No a spolek křesťanů také splňuje některá očekávání, zejména ten pocit bezpečí "smečky" a sounáležitosti.

To negativní na spolcích je zpravidla přísný zákon na dodržování nařízení, zejména když se dostane do čela spolku arogantní vedoucí. Třeba když někdo ve spolku zahrádkářů nevytrhá důsledně plevel, nebo nepostříká stromy jedem proti hmyzu. Nebo, nedej bóže, ve spolku křesťanů kritizuje nešvary (J. Hus).

I toto DF je takovým spolkem s "přísným" správcem, který mazáním kazí snahu vrátit ateisty do lůna teismu.

Ono to může platit v obou verzích

1. věřící na základě reálného působení vědy a hlavně poznávání reality přestávají věřit
2. noví lidé (po narození samozřejmě nevěřící, jak zde konstatoval i součet) nezažívají teistický nátlak a vnucování náboženských dogmat, tak věřit nezačínají (není to pro ně atrkativní, nemají potřebu se oblbovat Bohem) a věřící prostě vymírají

PS : možná si to někteří kompenzují těmi ezoterickými blbostmi.