Taky jsem se nad tím pozastavil, ale vlastně to má správně, protože se rodíme jako ateisté a věřícími se stáváme, takže jestliže míň lidí tíhne k víře (což nevím, jak na to přišel), tak to znamená, že pro ateisty náboženství ztrácí atraktivitu.
Taky jsem se nad tím pozastavil, ale vlastně to má správně, protože se rodíme jako ateisté a věřícími se stáváme, takže jestliže míň lidí tíhne k víře (což nevím, jak na to přišel), tak to znamená, že pro ateisty náboženství ztrácí atraktivitu.
Ano, lidé se rodí coby ateisté a zůstanou do doby, dokud jim někdo nezačne předkládat pohádky, třeba tu o Popelce, nebo tu o stvořiteli světa. Některé oslní víc náboženství plné lásky a fantastických slibů, jiní zůstanou realističtí v kráse pravdy a přírody.
Pohádkám lidé nevěří. Nevěří jim ani děti, když jim jsou
vyprávěny.
I věřící mohou být realističtí, zatímco ateisté mohou být silně
nerealističtí. Fantastičnost je tvůj dojem, který v tobě vzniká (tj.
není vlastní objektu, nýbrž subjektu). Celá řada věcí a možností,
které dnes máme, byli pro lidi dřívějších staletí fantastickými
představami.
Nevěří jim ani děti, když jim jsou
vyprávěny.
Zajisté, ale až potom, když vypravěč, starší dítě, nebo dospělec
dítěti vysvětlí, že je to jen pohádka a že sedmihlavé saně ve
skutečnosti neexistují. A tak se dítě postupně dozví, že neexistují ani
vodníci topící lidi, ani polednice, ani perníková chaloupka s kanibalkou
žeroucí děti ...
No a když dítěti začne fungovat rozum, tak se dozví a pochopí, že blesky za bouřky jsou výboji elektrických nábojů v mracích, že duha je lomem slunečního světla v kapkách deště ...
No a to probudí v hlavince dítěte kritické myšlení, kterým posuzuje i
to "co říkala jedna paní druhé paní", nebo texty v
fantasticko-dobrodružných povídkách od Gulivera na cestách po bible.
Mimochodem ten román nepsal Jonathan Swift pro děti, ale pro dospělé.
Pohádky jsou už od počátku brány jako smyšlené příběhy, jsou takto vypravěčem avizovány.