Když už byla řeč o tom vědomí (o vědomí), pro úplnost jsem se
rozhodl dát sem podstatnou část kapitoly S pojmem vědomí je
potíž z Koukolíkovo knihy:
Pojem vědomí je velmi široký (a hluboký). Každý, kdo o něm chce
uvažovat, by měl mít přesnou představu, kterou stránku vědomí má
na mysli. Angličtina obecně, vědecká literatura zvláště totiž české
„vědomí“ popisuje několika odlišnými pojmy.
Především má na mysli vědomí jako stav bdělosti (wakefulness), to je
stav nebo stupeň vědomí, který se odlišuje od spánku, anestezie nebo
komatu. Vědomí v tomto slova smyslu je stupňovité: můžeme být napůl
bdělí, napůl ospalí. Nebo být v povrchní anestézii. Vědomí ve smyslu
bdělosti by se dalo přirovnat k rozednívání, plnému dennímu světlu,
případně k soumraku.
Jsme-li bdělí, pak si obvykle něco uvědomujeme, jsme si něčeho vědomi
– to je vědomí ve smyslu slova uvědomovat si, uvědomování si
(awareness). Nutné je rozlišovat „nabuzení“ (arousal) – to jsou ony
různé stupně rozednívání, od plného stavu vědomí (awareness), plné
bdělosti. Obě funkce jsou projevem činnosti odlišných, byť navazujících
mozkových struktur. ... Každý, kdo je při plném vědomí v prvním slova
smyslu, je při vědomí i ve smyslu druhém. Jeho vědomí má nějaký
obsah. Poslechne jednoduchou pohybovou instrukci. Je si však víc než
v prvním případě vědom sama sebe. Jeho bdělost je tedy obrácena jak
k zevnímu světu, tak ke světu vnitřnímu.
...
Činnost obou sítí je antikorelovaná: jestliže je jedna síť aktivní,
druhá se utlumí a naopak.
Obsahy vědomí jsou stabilní po dobu několika set milisekund. Jakmile je
doba delší, mění se. V daném okamžiku jsou úzce zaměřené. V období
delším jsme však s to uvědomovat si počitky, vjemy, vzpomínky, emoce,
touhy i záměry, kromě toho tyto různé domény vědomí obvykle kombinuje.
Naše uvědomování je osobní, vymezuje nás vůči světu.
Lidé však mohou být při vědomí, aniž si uvědomují, že při vědomí
jsou. Děje se tak v průběhu vegetativního stavu, který je důsledkem
těžkého poškození mozkové kůry ... A naopak: Vědomí je hluboce
utlumeno, takže je mozek doslova „odpojen“ od světa, nicméně si něco
uvědomujeme, a to často velmi osobně. To se děje, jakmile spíme a něco
se nám zdá. Lidé mohou být při vědomí, aniž by o tom byli s to podat
zprávu: je to při ochrnutí v důsledku otravy tetrodotoxinem, což je jed
proslulé japonské rybičky fugu, analogicky při paralýze, která je
důsledkem podání látek blokujících činnost svalů při anestézii ...
Pacienti jsou s to komunikovat pohybem víček nebo očí, jak zachytil
fascinující francouzsko-americký film Skafandr a motýl.
...
Sebeuvědomování je další pojem. Procesy, které jsou podkladem
sebeuvědomování, rozlišují mezi „já“ a „non-já“ a jsou
neuronální reprezentací obojího. Sebeuvědomování především znamená:
uvědomuji si, že si mne uvědomuje někdo další. Kromě toho si uvědomuji
výsledky činnosti funkčních systémů svého mozku, například těch,
které oznamují polohu končetin, trupu a hlavy v prostoru, stav vnitřního
prostředí, například pocitu hladu, žízně, sexuální touhy, případně
bolesti, strach, radost, ale i záměry a akce, z nichž plyne pocit
svobodné vůle, prožitek jsem „agent“, jsem to já, kdo se rozhodl pohnout
rukou. To je sebeuvědomování coby průběžná sebe-registrace.
Za dalším aspektem sebeuvědomování je druh paměti, které se říká
autobiografická. Umožňuje mentální putování v čase, a to jak proti
proudu, takže si vybavíme „tohle bylo moje dětství, nádraží, kde jsem
potkal svou první lásku, rozkvetlý třešňový sad před třiceti lety“,
tak jako putování do budoucnosti: dokážeme si představit, co nás osobně
čeká.
Sebeuvědomování jako sebe-poznávání umožňuje poznat vlastní podobu
v zrcadle. Již jsem řekl, jak totéž dokáží straky, asijské slonice,
delfíni i šimpanzi.
Další stránkou sebeuvědomování je schopnost „číst“ duševní
stavy druhých lidí a porovnávat je s těmi svými, případně je modelovat
ve vlastním nitru; prvnímu se říká mentalizace, druhý aspekt je jeden
z výkladů schopnosti vcítit se čili empatie.
Posledním aspektem sebeuvědomování je znalost sama sebe v nejširším
slova smyslu, v kulturních a historických souvislostech. Teoreticky je
obtížné rozlišit tuhle schopnost od autobiografické paměti. Endel Tulving
mluví o autonoetickém vědomí (autonoetic awareness), doslovně
sebepoznávacím sebeuvědomování.
Shrnuto:
Vědomí lze chápat jako stav bdělosti a jako uvědomování si
(něčeho).
Sebeuvědomování lze pak chápat jako vědomí, že nás sleduje vědomí
někoho druhého, jako průběžnou sebe-registraci, jako autobiografickou
paměť, resp. v širokém kontextu jako autonoetické sebeuvědomování i jako
součást mentalizace a empatie.
,
1
1
2
1
1
v bolestech, na to
tam mají morfium a mašinu co jim dávkuje přímo do žil.
