koukal jsem se na tu uvítací ceremonii, hezký to bylo ...
jo, jo, ti naši se mi líbili, že byli tací veselí, i amíci byli usměvaví, serou jim na politiku
Tou vizuální podívanou jsem neměla na mysli politiku,nýbrž technické
vychytávky a prvky virtuální reality.
Místo konání vybíral Mezinárodní olympijský výbor,jejichž členy je 206
nár.olympijských výborů.
Jo, určitě to bylo krásný. Jako spartakiáda.
Sport byl ve všech totalitách vždy vítaným zpestřením jinak pochmurné
reality.
jestli se spartakiáda líbila tobě, budiž, já ji nesnášel, ty mladé lidi nahnané na stadión šaškovat, toto je něco jiného, toto jsou sportovci na nejvyšší úrovni
Ne, je to skoro totéž. Tyjátr, myslím ty hlavně nabubřelé
ceremoniály, na které bohorovně z tribun shlíží diktátor, který má ruce
od krve.
Spartakiáda se mi nelíbila, naštěstí nebyla povinná, takže jsem se ani
jedné nezúčastnil.
Olympiáda také není povinná. Pro nikoho. Pro sportovce, ani pro diváky.
nebavíš mě, rejpálku, tak znovu ... Spartakiáda jsou lidé bez umu, Olympiáda jsou profesionálové ... však se na Olympiádu nekoukej, není to povinné, já mám rád sport, dívat se budu
Což nic nemění na úrovni a stylu oslavných ceremoniád těchto akcí,
které jsou si podobné jako vejce vejci, nepochopálku. Nástupy, pochody,
ryčná hudba a dnes ještě rachejtle, to dřív nebývalo. A na to čumí
obstarožní papaláši z tribuny a ss každou další takovou akcí se posouvá
laťka výš, utrácí se víc a slavnosti jsou stále více obludnější. V
tom se současná Olympiáda vymyká, není nabubřelejší, než ty před ní,
páč covid. Nákaza, kterou svět obohatila pořádající země.
Olympiáda bývala sutěží amatérů, sic těch nejlepších, ale bývali to
sportovci, kteří měli sport jako koníčka. Postupně se sport stal
povoláním, dnes soutěží profesionálové, tedy lidé, kteří se sportem
živí. Je to samozřejmě povolání jako každé jiné, jen je kolem toho
větší humbuk a zájem médií, než kolem soutěží hasičů, v orbě, nebo
v kácení stromů, což jsou obdobné soutěže profesionálů. Ještě v
něčem se ale sportovci od jiných profesionálů liší, jejich koníček nás
stojí nejvíce peněz.
Spartakiáda byla naprostá debilita, ukradený sokolský slet. Lidé,
kteří normálně necvičili, tam hopsali. Vrcholem byla skladba Michala Davida
Poupata, která to všechno charakterizovala.
Olympiáda je něco jiného, ale tahle je trochu podivná. Občas se podívám,
ale zimní sporty mě tak neberou jako třeba atletika, nebo fotbal.
Politika dokáže zdiskreditovat i vcelku dobrou věc.Ony ty spartakiády v podstatě donutily spoustu dětí a mladých lidí k pohybu.Pochybuji,že by to zúčastnění cvičenci vnímali jako politikum.
Spartakiáda byla očividně více odpovídající způsobu života v zemi,
kde se konala. Olympiáda je podobná, jen tam cvičí dobře placení
profesionální cvičenci, ne dobrovolní šašci zadarmo.
Zrovna před chvílí byla v rádiu upoutávka na nějaký pořad o panu
Štanclovi (Michal David) a název tohoto pořadu je charakteristický pro zemi,
kde se Spartakiády staly pro mnohé obdivovanými akcemi - jmenuje se to:
Žít, jak se má. Asi se tak má žít, tedy oslavovat stranu skočnou písní
na megalomanské demonstraci komunistické zvůle.
Přesně tak. Akorát se dívat nebudu, nechci. Dost ho bylo v televizi za komančů. Pro mě byl symbolem upadlé popkultury sklonku komunitické éry Karel Gott, případně Helena Vondráčková, ale to asi bude tím, že vystupovali v socialistických médiích déle a častěji, od počátků normalizace až do listopadu 89 byli na obrazovce snad každou sobotu. Otřesné protěžování. Ale je fakt, že to, co dokázal v osmdesátých letech František Janeček, bylo výrazně intenzivnější a tato kultura výrazně pokleslejší, než tvorba našich národních a zasloužilých změlců. Takže bych se měl panu Gottovi i Vondráčkové vlastně omluvit. David byl jen třešinku na dortu a lídrem stáje, ze které vzešla celá řada provozovatelů totálního kulturního odpadu, namátkou Pátek, Muchová, Melen atd. Tyto zvratky se linuly z tehdejšího rádia televize téměř nepřetržitě. A staly se součástí několika tehdejších filmů. Nikdy jsem nepochopil, proč soudruzi zrovna tento pakulturní žánr očividně milovali a podporovali a naopak rock, či metal jim ležel v žaludku.
Spartakiádu jsem zažil na vlastní kůži. Snažil jsem se jí léta
vyhnout, jenže mě nakonec dostala.
Poprvé to bylo v roce 1965. Na ZDS jsme s učitelkou tělocviku nacvičovali
skladbu. Stále nám to nešlo a tak učitelka rozhodla, že pokud to někdo
pokazí, tak všichni začnou znovu. Nedostali jsme se dále než přes devátý
takt a učitelka se před námi na žíněnce rozplakala. Námi kluky tehdy
lomcovala puberta, nicméně jsme se na učitelku rozpačitě koukali. Já si
ale spočítal, že příští spartakiáda mě chytí na vojně, čehož jsem
se docela hrozil. Jenže ona v roce 1970 se nekonala, přišla až v roce 1975 a
chytila mě na vojně. A docela poznamenala celou mou službu vlasti. Cvičit
jsme začali 2 měsíce po nástupu na vojnu, po Vánocích jsme už cvičili
prakticky nepřetržitě až do konce června kdy na Petra a Pavla vše
vyvrcholilo na Strahově ( a Vypichu).
Přemýšlel jsem tehdy co nás k takovým masovým cvičením táhne, zda to
jsou nějaké geny pocházející z Asie. Spartakiády byly v Cíně, SSSR,
Koreji, Japonsku.
Může být ale úlevou, že spartakiádu uspořádal taky Hitler. Po roce 1945
už s tím ale v Německu nikdo nepokračoval, ani v tom východním.
Ty sestavy vojáků na mě působily až hrozivým dojmem. Pamatuji si jednu spartakiádu, kdy pršelo, vojáci svlečení do půl těla byli zablácení, bylo to dost depresivní. Jako oslava těla mi to vůbec nepřipadlo.
Právě tehdy v roce 1975 hodně pršelo a boty a ramena vojáků nebyla na takové podmínky stavěna. Byla hromada úrazů. Já se z toho tu neděli ulil, šel za mne na značku cvičitel, který byl do spartakiády blázen. Já byl jeho pravý opak. Bylo nás tam na Vypichu tou dobou asi dvacet. Ostatní šli na Strahov. V sobotu před nedělí se taky naostro vystupovalo a z toho jsem se ulít nemohl. A taky celou dobu pršelo.
Postavila se třípatrová pyramida z lidských těl, dva cvičenci nahoře drželi jednoho, rozhoupali ho a hodili přes další hradbu asi 7 m daleko do paží těch, kteří jej chytili. Autoři skladby to vypočítali dobře, jen nepočítali s tím, že bude pršet.
Dodnes si to vybavuji, komentátoři se u toho rozplývali nadšením a na mě to působilo až hororově. Bylo mi 10 a už tehdy mi bylo jasné, že v televizi mi tvrdí něco jiného, než co na vlastní oči vidím. 😋
Ano, vojáci základní služby byli jediní, kdo se této šaškárny museli
povinně zúčastnit. Prostě to dostali rozkazem a za neuposlechnutí jim
hrozil kázeňský trest. Měl jsem to štěstí, že jsem sloužil v době, kdy
se tato krávovina nekonala.
Všichni ostatní se těchto oslav reálného socialismu zúčastňovali zcela
dobrovolně. Ve škole jsem prostě řekl, že nic nacvičovat nebudu. Na
stupidní poznámku od soudružky učitelky se jí od mých rodičů dostalo
ujištění, že opravdu cvičit nechci a nebudu, neboť to nijak nesouvisí s
výukou. Tím to vždy skončilo. Nevyloučili mě z učení, ani jsem nešel na
základce do polepšovny. V hodinách tělocviku jsem si pak v klidu napsal
úkoly do normálních předmětů a většina mých spolužáků přitom pilně
nacvičovala pohybové kreace.
Spartakiády byly státem organizovaným pokračováním Sletů Sokola. A Sokol byl za první republiky něco, kde se srocovala mládež i lidé středního věku, kde se cvičilo organizovaně a také seznamovalo a všechno, co k tomu patří. A vychovalo to zdravé svalnaté chlapy. Sokolovny se stavěly o závod v každém městě, (se státní podporou). Dodnes jich to má spousta zapsáno ve štítu. Jiná zábava, než sport, tehdy snad ani nebyla. Motivace dnes pro mladé až nepochopitelná...
A ještě maličkost, Strahovský stadion byl postaven pro Slety. Za první republiky ho bylo možné zaplnit dobrovolnými cvičenci. Komunisti to dokázali direktivou. Přesto u cvičení mužů to bylo téměř nemožné. Dnes už ten stadion nikdo nepotřebuje. Lidé mají jiné zájmy, možnosti a starosti. Armáda by ten stadion nejspíše nenaplnila, i kdyby nastoupili všichni...
Tak samozřejmě jiná zábava vždy byla, ne každého naplňovalo cvičení
v kruzích, či čutání s merunou. Svaly tehdy většina mužů nepotřebovala
získávat organizovaným přeskokem přes kozu, páč se dost nadřeli při
práci, ať už ve fabrikách, na stavbách, nebo na poli.
Za císaře pána i za první republiky tak kvetly i jiné formy volnočasových
spolků, zejména hudba, folklor, ochotnické divadlo a podobné věci. Je
ovšem fakt, že i tyto kulturní aktivity se velmi dobře provozovaly v těch
tehdy tak hojně budovaných sokolovnách. Pro plesy, tancovačky i divadelní
představení to byla dokonalá zařízení, přičemž jen svaly jsou při
muzice k ničemu, na to je potřeba kapela a tehdy byla nějaká v každé
vesnici. Také se tam v počátcích kinematografie konala filmová
představení, páč opravdový kinosál na venkově tehdy nikde nebyl.
Na vesnici pak byl téměř všude jedním z nejvýznamnějších a
nejpočetních spolků místní sbor dobrovolných hasičů, který narozdíl od
sokolstva organizovamým nácvikem jen nedeklaroval své ušlechtilé cíle a
vlastenectví, ale spíš vždy pracoval k prospěchu obce v praktických
věcech a to nejen když zrovna hořelo. Nakonec, je tomu tak dodnes.
Tak. Snad jeden drobný nesouhlas - oni lidé pracující fyzicky často klidně ještě sportují - a obvykle mají velmi dobré výsledky. Obé je posilovalo, byli pak dobří ve sportu i v zaměstnání. Generace mých rodičů byla fyzicky vybavena velice slušně. To až pozdější generace si zvykla lenošit a vymlouvat se na únavu z práce.