A nejspíš taky stojí, poněvadž jestliže se nějaký kulturní jev vyskytuje ve všech lidských společnostech, pak nejspíš vychází z člověka a je tedy projevem něčeho, co je člověku vlastní.
Mimochodem teď čtu článek o metodických problémech religionistiky od religionisty a narazil jsem na tuto pasáž (uvedu širší text, aby byl patrný kontext):
Domnívám se, že není třeba řešit teologii. Avšak v zájmu religionistiky je zcela jistě nutné bránit se aplikaci strategií, které se „vnější“ vědecký přístup k náboženství snaží podřídit „vnitřnímu“ náboženskému empatismu či přímo teologii, tím, že do něj vnášejí určité prvky (např. koncept významu náboženství jako čehosi transcendentního či požadavek na porozumění smyslu náboženství), které jsou v rámci vědeckého přístupu neuchopitelné. Nejúčinnějším prostředkem vůči tomu je dbát o přísně vědecký charakter religionistického bádání.
Takový charakter lze získat jen vytvořením solidní teoretické koncepce, v rámci níž bude k „náboženství“ přistupováno jako k pouhému jednomu z mnoha aspektů lidské přirozenosti, nikoli jako zvláštní sféře skutečnosti, která čeká na to, jak ji ten který religionista zakusí a co o tom pak ostatním vypoví. Jakkoli nehodlám zpochybňovat možný význam takových zkušeností a výpovědí pro lidský život obecně, ovšem pro vědecké studium a bádání je naopak pokládám za irelevantní. Na počátku vědcovy práce sice mnohdy je intuice či nějaká subjektivní inspirace, ale jen ve formě počátečního impulsu. Jeho práce, ať už jakkoli inovativní, se musí v zásadě opírat o postuláty, které lze otevřeně prověřovat nějakými obecně přístupnými prostředky.