Nad propastí stojí bezdomovec. Na dlani své srdce má a života je konec.
Nad propastí stojí bezdomovec. Na dlani své srdce má a života je konec.
Cesta je příliš dlouhá
obloha nemá konec
a roztoulané srdce
skončí jak bezdomovec...
Nad propastí se nedívej
do očí modrých protěží.
Naposledy se směj.
Na posledním záleží.
Hmmm...do modrých očí bych se mrkla,
paže k letu roztáhla ....
i když vím, že bych sebou flákla
řekla bych....já to zkusila ))
Když láká tě propast hluboká,
třeba ta naše- Macocha...
nikdy se do ní nedívej
a v lásce život prožívej.
Do něčích očí dívej se,
a maluj umem Rubense
tu lásku kterou vidíváš
když do očí jejích se zadíváš.
A modrá protěž zrádná je
ta roste na hraně okraje
nikdy ji pro nic netrhej
a jen si lásku užívej.
Když do oček modrých já mrkla bych a ruce natáhla k letu v tu chvíli bych za paži chytla a k nebesum se vznesu.
Láska, štěstí, smrt, život... Přežít nebo zemřít? Toť otázka.... Pod slovem láska...štěstí, smrt, život se vkrádá. Se smrtí se život pere. Štěstí se všude dere...
Píšeš mi ve verších,co říct ses styděla.
Písmenka konejšíš,jak křídla anděla.
Co peří daroval,milencům do peřin.
Když ze slov čaroval,pro ty co nevěří.
A slova stále šeptají
a naději nám dávají
že jednou možná ..uvěří
když uloží se do peří
andělů...
v písních milenců
co se nesetkávají...
Ten rok navíc,
to je hrůza
pryč je múza,
jenom smůlu
pořád mám,
stárnu,
co s tím nadělám!.....
Vždyť lidskost sama naplňuje zákon - je láska něco jiného než lidskost?
Nač myslím?
Myslím na tvé oči,jak šibalsky se smějí zpod obočí.
Po čem toužím?
Po teple tvé dlaně,
po náručí,do níž padnu odevzdaně.
O čem sním?
o tom,jak tě políbím.
Chci být pro muže tou jedinou,
nejdůležitější, nejkrásnější a nejžádanější ze všech žen na
světě..
i kdyby se mělo jednat o jeden jediný okamžik nebo náhodné
setkání...)..(.citát)
Měla zvláštní barvu kůže, jako ten bílý vnitřek mladé větvičky, když palcem oloupeš kůru. Bradavky měly barvu nenamalovaných rtů. Mokré vlasy vypadaly jako řady nablýskaných kopí složených na jejích ramenou. Stvoření z masa a očních řas.“
(Leonard Kohen)
Nepatřím nikam,
cizí jsem všude.
Po tvých rtech vzdychám,
kdy už to bude?
Bez rozmysli neklesej níže, neboť zpět to nejde bez obtíží. Pak duše smutně vzhlíží.
Střepy z tebe dřou mě v dlani,
krev mě zebe a bolest hladí,
láska hyne v mojí náruči.
Duše brečí, stíny svádí,
moje tělo padá za ní
temnou nekonečnou propastí.
Strach ze strachu, z touhy touha
hledat lásku, jsou jen slova
co se ztrácí, jen tak vyšumí.
Snad tě potkám za 100 let
a snad ti budu vyprávět,
jak se točí tenhle svět.