Neplač, neklej, nehořekuj,
stále nové šance jsou,
za to, cos viděl, jenom děkuj,
dále hleď na cestu svou!
Své pocity si zapamatuj,
teď už prostě jen jdi dál,
kdoví, co by se jinak dělo,
tu Pravdu jen tvůj Osud znal
Neplač, neklej, nehořekuj,
stále nové šance jsou,
za to, cos viděl, jenom děkuj,
dále hleď na cestu svou!
Své pocity si zapamatuj,
teď už prostě jen jdi dál,
kdoví, co by se jinak dělo,
tu Pravdu jen tvůj Osud znal
Postával na rohu,
šedý měl vlas.
Hleděl na oblohu,
kavalír Čas.
Kavalír Čas,
diplomat života,
a nebo despota?
Když čas nám do života vejde,
co na okolnostech sejde?
Přes šedý vlas,nás ten čas,
zas dohromady svede.
My dva a čas-to přece znáš...
JARNÍ - Jaroslav Vrchlický
Já kráčel stromy třešní kvetoucími,
v nich zvolna šel jsem pomalu a rád,
svit slunce probleskoval nimi,
a občas květ na moje čelo pad.
To byla báseň jara, kouzla, vůně ...
já opět musil v zamyšlení stát ...
Tak jednou svítit, plát, všem blaha tůně ...
dech, radost, jásot ... Ach, jen jedenkrát!
Skládání slůvek milých,
jako kytička s konvalinek bílých
svou vůni tě uhrane....
je to krása- ne, že ne.
Láska je všude kolem nás,
dívej se a taky ji potkáš.
poznáš ji po vůni...po něžném dotyku
po vlídném slovíčku v láskovém slovníku.
Kde jsou moje zásady,
když se propadám do tvých dlaní
a vnímám jen tvé teplé
polaskání.
Najednou mi nic nevadí.
Proplouváme sebou
s rozbušeným tepem,
svým horkým dechem
roztavíme kov.
Dívej se dívej ,do mých očí
beze slov...
Básnířko,
kam oči tvé bloudí?
V něžnostech loudí.
Básnířko,
zataj dech a v polibku ho skryj,
slova hebká jak mech......do srdce si vryj.
Nevím co teď říci mám,
došla mi zcela všechna slova.
Jen se tak tiše usmívám,
a čtu ty řádky znova a znova.
pod kopečkem leží děda,
běduje tam -běda.běda))
vyjel sice až k vršku....
a pak padl na držku
Pryč s hloupou nenávistí,
té už je na zemi dost.
Chci,po všechny dny příští,
stavět jen pro Lásku most.
Pak po tom mostě kráčet,
za ruku s dobrem se vést,
dát každému kdo pláče,
zapomenout na bolest.
Stavět mosty,pro radost a lásku,
je myšlenka krásná.
Vodit se za ruce -jít na procházku,
kéž byla by ta myšlenka všem jasná.
Zloby a hlouposti je všude dost,
lidé to nezvládaj...je to zlé...pro ně.
Tvůj nápad kvituju, jistě že kladně,
vezmu tě za ruku a přejdem most.
Listem budiž mi modré nebe,
oči mé modrou tuší.
Řádky lásky píšu pro tebe,
pro tvé srdce a duši.
Polibkem obálku zalepím,
bušící srdce mé známkou je na ni,
motýli na křídlech hebkých jak baldachýn,
rádi ti doručí mé Modré psaní.
To psaní přistálo ,modré jak nebe
na modrém papíru - přítomnost TEBE
Srdce ti seberu- já známky sbírám,
polibkem polibek s obálky stírám.
Za psaní kouzelné v duchu ti děkuji,
pod lampu měsíce sednu si tiše
nad obálkou modrou ,tiše se raduji
úžasem zavírám oči- není to klišé...
Zelená tráva bíle svítí,
to nejsou světla, to je luční kvítí.
Kopretiny z travičky
vystrkují hlavičky.
Stále držíš mé otěže,
nikdy jsi neodešla.
Stále máš oči,jak modré protěže......
Kopretinuško.
Neříkej nic.
Tvé ruce pohladím,
pak přeskočím
do tvých plamínků
a v záři ohýnků
budem se hřát.
Oba dva to dobře víme,
že dveře do snů
si těžko zapovíme.
Včela mě včera bodla,
nevím, proč byla tak podlá,
v úmyslu mém nebyl smysl,
aby mne ten hmyz tak hryzl.
Bylo to zákeřně))
do prstu sice-
nešahám na kytky
nikdy už více ))
umřela včela na květu třešně
já opustila zahradu velice spěšně)))
Já jsem na bodnutí včely alergická...
vosa mi nevadí,
sršeň mi nevadí
jen včela je pro mě -katastrofická
Je krásně...skládejme básně ))
Jaro pučí pupeny
už nemám nohy studený...
A tak se teším na grilovačky,
na masíčko na rožni,
pod hvězdným nebem muchlovačky,
vždyť nejsme zas tak naroční.
noční pohledy
Měsíc, uvitý v tulipánu,
hvězdy, vsypané do parkánu,
hvězdný prach, vonící zlatem
má jemnost snových pláten.
V etuji s prstýnkem pro nevěstu
položím tu krásu na podestu
a touhou třpytem zhýralou
umocním něžnost nestálou...
Když rozjedu se do prostoru
v záři hvězdného semaforu
najde má cesta jiný směr
v proudu nebeských atmosfér.
Přečteno- převzato)
Růže klíč je k srdci ženy,
květ pro lásku narozený.
Její květ je plný vůně,
lidské srdce po ní stůně.
Růže,květů královna,
krásná paní......čarovná.
Jsem jak dopis bez adresy,
měsíc nad pustými lesy,
mám strach a dech se mi úží,
jako když rosa vzkřísí zvadlou růži.
Horský pramen, odlesk hvězd,
vidím v tobě louky kvést.
Nosíš v sobě zlatou skříňku.
Slyším hudbu vodních mlýnků,
hrají jako tenké struny,
jak když sněží do koruny
Nikde se tak netancuje,jako u nás ve vsi.
Protože nám boty šijou ti nejlepší ševci.
Kdo má boty dobře šité z té nejlepší kůže.
Ten si klidně vybrat může holku jako růže.....
KOPRETINO.
nikde se už netancuje
lidi mají strach
protože jim nad životem visí temný mrak.
Ale když si někdo troufne
je to zázrak sám...
pro toho pak za odměnu ...
kopretiny mám )
Pohodu a jiskru v očích
vynutí nám čtení...
našich veršů pro zábavu ,
nic lepšího není