Neslyším srdce.....
Zpívá ještě?
Jsem bárka v bouři,
jež majáky Tvých očí hledá
a Tvého hlasu pohlazení.
Jiné záchrany pro mě není,
než tvého srdce zpěv,
tišící bolest,stesk i hněv.
Bez jeho písně,
lásky zvonu,
jsem vězněm tísně
a v moři smutku tonu.
Jsem stále tady
tomu můžeš věřit
dívej se na moře
a když se začne šeřit
odvane stesk - hoře
ta píseň našich srdcí
zahřeje ,polaská
jak tisíc zlatých sluncí.
Odněkud opsaná,....
Jsi mou odměnou, jsi mým trestem,
jsi mou touhou, jsi mým steskem.
Jsi větrem, co vášeň rozdmýchá,
jsi deštěm, co uhasit touhu pospíchá.
Jsi mým snem i noční můrou,
jsi mým dnem i tajnou můzou.
Jsi živá voda, co zvedá mě ze dna,
jsi můj jed. . .
jež vzala bych si hned.
Nač myslím?
Myslím na Tvé oči,
jak šibalsky se smějí zpod obočí.
Po čem toužím?
Po teple Tvé dlaně,
po náručí,
do níž padnu odevzdaně.
O čem sním?
O tom,jak Tě políbím.
Jak duši vysvětlit,
že v těle je jen host,
že život není dar
stvořený pro křehkost.
A že se za radost
draze platí.
A že se nevrátí,
co se do tmy ztratí.
Jak duši utišit,
když za Tebou pláče?
Vždyt na bol srdce,
nejsou žádné fáče.....
Věnováno V. H.
Ze spánku šeptám Tvé jméno,po vlasech hladím dlaní,
ve snu je vše dovoleno,líbám Tě,objímám,svádím.
Toužím vždy vypít až do dna,ten pohár souznících citů,
úsvit je v revíru škodná,smýká mnou zpět do blankytu.
Ještě mě baví milování,
ještě mám šmak v polibcích tát.
Být novým dobrodružstvím k mání,
dál s madam Vášní laškovat.
Ještě mě stále baví život,
ještě mám šmak z něj do dna pít.
Vstříct novám dobrodružstvím plynout,
být strunou,pro Tvůj jemnocit.....
A to se cení....milý pane,
že cit tvůj ještě neusnul
tvé polibky a milování,
mi život k nebi posunul.
Ty časy spolu....ty se mění
od divočiny,po lásku
a naše srdce spolu souzní,
jak malůvka na oblázku.
I nekonečný svět.
Závidí potají.
Lesk,který dáváš mi.
Třpyt,krerý dávám Ti.
Z veršů a ryzích vět.
Do srdcí padají.
Zářící diamanty.
Někdo mi kdysi psal )))) Kopřivo kopřivo
stojíš pěkně nakřivo !
Má odpověď ))))
Co je ti po mě ?
Já se jen tak válím
ale bacha - pálím :-))
Jak Cyril a Metoděj o kolo roku 863 přišli.
Na tom ,že se kradou kola,
jak vidno nic není zhola.
Cyril a Metoděj v centru Velké Moravy,
pohodili kolem roku 863 kolo do trávy.
A než stihli Slovanům cokoli zvěstovati,
bycikl jim šlohli,asi jiní svatí.
Kdyby nezamkli ji na petlici,
možná by jim jedním vrzem,
ukradli i hlaholici.
Z toho pro cyklisty plyne poučení,
že ni kolo světců lapkům svaté není.
V horách těch vysokých,
tam blízko oblohy,
potkal jsem cérenku,
se dvěma batohy.
Na to bych si pozor dala,
adresu jí neříkala,
mohla by se z náhody
usídlit u tebe i s batohy 
A v doline turista, hľadá v slzách v tráve...kde mám batoh so všetkým? Tu som ho mal práve 🤭
Milostná.
Položím ruku kolem pasu a druhou rozpustím Ti vlasy.
Tvá krása vchází do úžasu,oči jak od armády spásy.
Zavíráš oči v přesvědčení,kdo nevidí,ten vidět není
a otvíráš se dokořán,
přístupná jak prázdný džbán.......
Srdíčko nesu Ti,
jdu k Tobě po špičkách.
Lehce se převalíš na druhý bok.
Usměješ se a špitneš.
Ach.....
Je krásné pobývat v těchto končinách.
Srdíčko na dlani,
láska v očích,
úsměvem zahřeješ
co si mám počít. . .
Tvoje oči,co pohledem mě hladí v ranním tichu.
Dva hadi,co svádějí mě k rozkošnému hříchu.
Do srdce dá se schovat
a tak moje touha žadoní,
pokračovat,
pokračovat......
Když odcházel jsi pozdě...k ránu
já nezavřela k srdci bránu
a později se nesla vůně tvého těla
a slova, které jsem slyšet chtěla...
... já se vrátím...
1
1
1
