Chtěl bych mít svou plachetnici,
zatím jen sním za plotem,
na vesnici.
Nestavím si zámky vzdušný,
k životu mi stačí hory,
Krušný.
Chtěl bych mít svou plachetnici,
zatím jen sním za plotem,
na vesnici.
Nestavím si zámky vzdušný,
k životu mi stačí hory,
Krušný.
Upíjím ze své samoty,
ona však neubývá.
Pomoci můžeš jenom Ty,
až přestaneš se skrývat.
Nádherná jsi jak zahrada,
pokryta rosou ranní.
Krásná tak,že mě přepadá,
touha po milování.
Jsi pro mě věčná záhada,
tajemná ve své skrýši.
Nemohu už Tě postrádat.......
a tak Ti verše píši.
Jsem básník na volné noze,
věnuji se však i proze.
Bohémský život svůj žiji
z grantů a ze stipendijí.
Srpen
Klepeta rudá do obilí se vnořila.
Už pokosili a lány dlouhé jako stuhy
už znovu převracejí pluhy.
Večery v srpnu! Měkce líhá
se do trav suchých pod jabloní.
Chlad lesa zve tě, houby voní
a za stromem už podzim číhá,
by kvečeru, až padnou stíny,
zadrh ti smyčku z pavučiny.
(Jaroslav Seifert: Jaro, sbohem)
Dovoněly lípy.
Dobzučely včely.
Lásky o sloup típly.
Cigarety,co dohořely.
Na světě je vyjímek pár,
co básničky umí psát,
s radostí a od srdíčka,
komu chtějí můžou dát.
Napíší si do větiček
co je zrovna napadne,
to co jejich inspiraci,
v onu chvíli přepadne.
Tahle báseň je pro všechny,
kteří si tu právě čtou,
možná taky potom jednou,
sami něco napíšou.
Pro koho je tedy asi?
Podívej se na nebe.
Možná hvězdy prozradí Ti,
že je právě pro Tebe!
Čas míjí.
A já tak miluji.
Poezii.
Snění jako noční host,
udělám z něho skutečnost.
A další noční snění,
nechám si na spestření....
Zkus jeden dotek, jedno pohlazení
a na svět chvíli zapomeň.
Snad ucítíš to jemné chvění,
teď osud je nám nakloněn.
Sice jen pár minut dal nám,
já vím, není to mnoho.
Teď s nadějí žádám,
využij tu chvíli pouhou.
Skloň se ke mně a zašeptej,
co bál ses mi dřív říct.
Prsty mé vlasy rozplétej
a očima pojď mým očím vstříc.
Autor neznámý.
Pod šípkovým keřem sedávali jsme spolu.
Vspomínáš?
No jistě!
A keř byl jenom náš.
A Ty pořád,že se budeš stydět.
A já,šak sem není vidět.
A sladké polibky,
jako plásty medu z úlu vytaženého právě,
když sedávali jsme spolu,
pod naším šípkovým keřem v trávě.
No, tak na to si fakt vzpomínám )))
I když je to spoustu let...
no-co si budem vyprávět...
byla to láska jako trám
a pořád na to vzpomínám
stačil jen pohled do očí
a svět se s tebou zatočí...
z přátelství láska,a léta běží
nemyslet na to jde jen stěží...
vzpomínky na to, uteklo léto
a venku krásně sněží...
,,A já,že se budu stydět.
A ty, však sem není vidět.
A zlatá svadba ,pod naším šípkovým keřem...
Až naprší a uschne
Tou nocí smáčené mám vlasy
i k ránu ještě prší,
asi.
Bez falše a bez příkrasy,
hladíš ty moje vlasy.
A než doprší a uschne,
už minulé to budou časy.
Však bez ohledu na počasí,
Ty ze mě nevyprcháš nikdy,
asi.....
Gabriela Š.
Zvedni jen hlavu, koukni se na nebe,
vyber si hvězdu, co je jen pro tebe...
Jen a jen na ni, jen na ni se zadívej
a dění světa vůbec pak nevnímej...
Je to jen chvilka, ale ta za to stojí,
nesmí přec do lesa ten, kdo se bojí...
Už pro ten pocit a jen pro tu chvíli,
využij noci a vynalož síly... 
......jenže mě andělé,včil vzali mezi sebe
s nima včil snídám i spím,
s nima včil natírám nebe......
Les ti duši pohladí.
Les ti sílu dodá.
Les ti tělo nabudí.
Les ti ruku podá.
Kdosi v mém nitru dřevařil
a padaly v něm štíhlé jilmy.
Jediný křivý doubek zbyl mi.
Panenko křehká z porcelánu o Tobě snívám,
když se noc mění v jitro,hvězdy hasnou,
stáváš se hmotnou,živou jasnou.
Když vstáhnu ruku,dotknu se Tě,
čerstvá jak barvy na paletě.
Jak dobrý obraz ,samá krása
a srdce pláče i když jásá.
Podobná květům od Maneta,
přebývá v Tobě vůně léta.
Přicházíš,když už hvězdy mizí,
jsi tolik moje.......
a přesto cizí.
Až jednou skloníš hlavu do dlaní
a svět se pro tebe rázem zastaví,
uvědom si, že o sobě víme
a ještě si pár slůvek vyměníme.