Spadají mi vlasy
do půl zad - jak vodopád.
A Tobě se to líbí.
Pluješ v nich
jak lodě na mořích
tempy svými bláznivými
s pocitem pýchy, že zdoláváš
živel ničím nespoutaný
nenapadne Tě ani
vyhnout se vlnám
a tak věř,
že ve vlasech mých utoneš.

A bylo Ticho

Dva roky bylo Ticho
jen verše smutně stály
jak morové sloupy z ledu
vyčkávavě si tály

Želva

Včera chytla nerva,
jedna malá želva.
Seděla si na kameni,
dívala se na prameny.
Voda se jí kolem valí,
do vody prý nesmí malí.
Neposlechla matku svojí,
krunýř prasklý, rány bolí.
Příště už jen pod dohledem,
nakázal jí přítel rak,
otočil se k želvě zády
a uháněl naopak.

Možná letí v ovzduší,
možná tmou je noční.
Prozářenou hvězdami,
snad obdobím ročním.
Jednou přijde k tobě blíž,
poté vzdaluje se.
Někdy trvá okamžik,
pak se ztrácí v lese.
Kdo jí má ten vyhrává?
Je z ní omámený.
krásná přeci není vše,
rety mladé ženy.
Kdo má srdce,
jde k ní blíž,
někdo trochu váhá.
Cítí vítr ve vlasech,
rozevlátá tráva.
Tak či tak,
ne jinak...
Není nad ní přece.

Můžeme si šeptat

Svět se nám zmenšil
Jsme si tak nebesky cizí
tak cizí jako dukáty
jak dva zelené dolary
v jedné portmonce

Svět se nám zmenšil
jsme tak daleko
že můžeme si šeptat

• ale co?
  

Stříbrný proutek

Se smíchem vytrhlas

mi z chátrající kštice

miligram stříbra, vlas

lichý jak létavice,

jak stopa popela,

která se těžko smývá.

Neschladla docela

a hořce dohořívá.

Necítíš mou zimní srst,

tu přemoudřelou vatu ?

Díky. A boží prst

odstrč až k Araratu !

Tam patří věčný sníh,

tam leží tuhá krusta

na kýlu, na stěžních -

Mou archou jsou tvá ústa.

Zelené plachtoví

tvých víček tmnou mě žene

mezi dva ostrovy,

k zemi nezaslíbené

a dál, až za slunce,

jež protnem v okamžiku,

kdy znovu ke sponce

přisní si Bereniku.

Světelné hodiny,

světelné dny a noci

píšeme dějiny

něhy, svou dizertaci.

Mne čeká pokuta.

A tebe pár slov nutných,

dávno prý nekutá

se stříbro u Hor Kutných ...

Jiří Žáček – Má vlast

Ta země, která rodí kacíře
a uhrančivě krásné zlatovlásky,
kde všichni věří jen své nevíře
a gramofony chrčí Škoda lásky,
kde místo zlata třpytí se jen kyz,
kde příliš často radost hořkne v hoře,
odvěká kořist hrabošů a krys,
kde všechny cesty vedou k Bílé hoře,
kde sprostá lež se veze v kočáře
a pravda s láskou táhnou cestou pěší,
dědičná země kata Mydláře,
kde mřít je těžko a žít ještě těžší –

A přece jsi jí čím dál blíž,
i když ji zapřeš. Nemáš na vybranou.
Neseš ji v sobě, věčný kříž –
svou zemi krásnou, zemi milovanou

Jednou zakopl jsem o lásku,
když mi bylo smutno,
poskládaná z oblázků,
nařasené sukno.
Jednou zakopl jsem o lásku,
zavadil jsem nohou.
Kde bylo plno oblázků,
co slzy smutku zmohou?
Jednou zakopl jsem o lásku,
jako bych jen pil,
já miloval jsem, pro lásku.
Nařasený tyl.

Malí Vašek líže sodu,
učí se číst,
chtěl pít vodu:-)

Sedí kočka vedle dveří,
rozhlíží se, ono sněží!
V červnu?
K tomu slunce hřálo,
chvíli více, chvíli málo.
Pepík tomu málem věří,
usmívá se, to je peří!
Malý kocour trhá deku,
vykusuje plný vzteku,
díru do ní, jak si hraje,
na okenním parapetu.