I.
Zaklínač měl nůž na krku. Ležel v mydlinách s hlavou položenou na
kluzkém okraji dřevěné kádě. V ústech cítil hořkou pachuť mýdla.
Ostří tupé jako sedm neštěstí ho bolestivě škrábalo na ohryzku a s
nepříjemným skřípěním se pomalu sunulo k bradě. Lazebník jej s výrazem
umělce, který si je vědom, že právě dokončil skutečné veledílo,
ještě jednou škrábl nožem, jen z pouhé manýry. Nakonec mu otřel
tvář
lněným ubrouskem napuštěným andělikovým odvarem.
Geralt vstal, dovolil sluhovi, aby na něj vylil vědro vody, otřepal se a
vystoupil z kádě, zanechávaje za sebou na cihlové podlaze otisky mokrých
nohou.
„Ručník, pane,“ řekl sluha a vrhl zvědavý pohled na jeho medailon.
„Díky.“
„Zde je oděv,“ řekl Haxo. „Košile, spodky, kalhoty, wams. A tady máš
boty.“
„Myslel jsi na všechno, kasteláne. Nemohl bych jít alespoň ve vlastních
botách?“
„Ne. Dáš si pivo?“
„S chutí.“
Pomalu se oblékal. Dotek cizího, drsného, nepohodlného oděvu na ještě
vlhké pokožce mu kazil příjemný pocit navozený horkou koupelí.
„Pane kasteláne?“
„Poslouchám, pane Geralte?“
„Nevíš, proč tohle všechno? Je to skutečně zapotřebí?“
„To není moje starost,“ odpověděl Haxo a zašilhal po služebnictvu.
„Mám za úkol tě jen ustrojit…“
„Chtěl jsi říci přestrojit.“
„…ustrojit a přivést na hostinu ke královně. Obleč si wams, pane
Geralte. A schovej pod něj svůj medailon.“
„Tady ležela moje dýka.“
„Ale už neleží. Je na bezpečném místě, stejně jako oba tvoje meče a
všechny věci. Tam, kam půjdeš, se chodí beze zbraní.“
Zaklínač pokrčil rameny a natáhl na sebe těsný karmínový kabátec.
„Co je to?“ ukázal na výšivku na prsou.
„Vidíš,“ řekl Haxo, „málem bych zapomněl. Na hostině budeš
urozeným pánem Ravixem ze Čtyřrohu. Jako čestný host usedneš po pravici
naší královny, je to její přání. Zde na oděvu je tvůj erb:
kráčející
černý medvěd ve zlatém poli a na něm sedící panna v blankytném šatu s
rozpuštěnými vlasy a zdviženýma rukama. Musíš si to zapamatovat,
některý z hostů může být blázen do heraldiky. Stává se to dost
často.“
„Jistě, zapamatuju si to,“ řekl Geralt vážně. „A kde se nachází
Čtyřroh?“
„Dostatečně daleko. Jsi hotov? Můžeme jít?“
„Princezna Pavetta právě dovršila patnáct let. Dle obyčeje se sjeli
uchazeči o její ruku. Královna Calanthé ji chce provdat za někoho ze
Skellige. Na spojenectví s ostrovany nám velmi záleží.“
„Proč právě s nimi?“
„Protože na své spojence neútočí tak často jako na ostatní.“
„Pádný důvod.“
„Ale ne jediný. V Cintře, pane Geralte, tradice nepřipouští vládu ženy.
Náš král Roegner nedávno zemřel na morové povětří a královna nechce
žádného jiného muže. Naše paní Calanthé je moudrá a spravedlivá, ale
král je král. Ten, kdo se ožení s královnou, usedne na trůn. Bylo by
dobré, aby to byl chlap jak se patří. Na ostrovech o takové není nouze. Je
to národ tvrdých mužů. Pojďme už.“
V polovině zastřešeného ochozu kolem nyní prázdného nádvoří se Geralt
zastavil a rozhlédl.
„Pane kasteláne,“ promluvil polohlasně. „Jsme sami. Pověz mi, nač
potřebuje královna zaklínače? Musíš o tom přece něco vědět. Kdo,
jestli ne ty?“
„Stejně jako v mnoha věcech, se i v tomto ohledu Cintra podobá řadě
jiných zemí. Máme zde vlkodlaky, bazilišky, kdyby ses dobře porozhlédl,
našel bys i mantichoru. A tak se zaklínač může hodit.“
„Nevytáčej se, kasteláne. Ptám se tě, k čemu je královně zaklínač na
hodokvasu, navíc převlečený za blankytného medvěda s rozpuštěnými
vlasy?“
Hexo se bedlivě rozhlédl po nádvoří a dokonce se naklonil přes zábradlí
ochozu.
„Děje se u nás něco nekalého, pane Geralte,“ zašeptal. „Na hradě
straší.“
„Co?“
„Co obvykle strašívá? Strašidlo. Říká se, že je malé, hrbaté a
bodlinaté jako ježek. V noci šmejdí po chodbách a řinčí řetězy.
Skučí a sténá v komnatách.“
„Viděls je?“
„Ne,“ odplivl si Haxo. „A ani nemám zájem.“
„Lžeš, kasteláne,“ zamračil se zaklínač. „Jdeme na zásnubní
hostinu. Co tam vlastně mám dělat? Dávat pozor, aby zpod stolu nevyskočil
hrbáč a nezaskučel tak, že by všem v sále ztuhla krev v žilách? A beze
zbraně? Nahastrošený jako šašek? Za koho mne máš?“
„Mysli si o tom, co chceš,“ nasupil se kastelán. „Dostal jsem příkaz
nic ti neříkat. Poprosils mě, tedy jsem ti pověděl, co vím. A ty na to,
že lžu. Takový je tvůj vděk.“
„Promiň, nechtěl jsem tě urazit, kasteláne. Jen se divím…“
„Tak se přestaň divit,“ otočil se stále ještě rozhněvaný Haxo.
„Nejsi tady proto, aby ses divil. A dobře ti radím, zaklínači, jestli ti
královna poručí, aby ses svlékl donaha, pomaloval si zadnici šmolkou a
pověsil se v sále hlavou dolů jako lustr, tak to udělej, nediv se a
neotálej. Jinak tě mohou potkat značné nepříjemnosti. Chápeš?“
„Chápu. Jdeme, pane Haxo. Ať už mě na té hostině potká cokoliv, po té
koupeli mám hlad jako vlk.“
II.
Nepočítaje krátké ceremoniální přivítání, kdy ho přijala jako
„pána ze Čtyřrohu“, neprohodila královna Calanthé se zaklínačem ani
slůvko. Hostina ještě nezačala, stále přicházeli hosté, hlasitě
představováni
heroldem. Stůl byl ohromný, mohlo se kolem něj pohodlně usadit na čtyřicet
hostů. V jeho čele seděla na trůně s vysokým opěradlem Calanthé. Po
její pravici seděl Geralt, po levici šedovlasý
bard s loutnou nazývaný Dragodar. Zbývající dvě čestná křesla po
královnině levici zůstávala volná. Napravo od Geralta u delší strany
stolu seděl kastelán Haxo a jakýsi vévoda s obtížně zapamatovatelným
jménem. Za ním pak hosté z attreského knížectví – ponurý a mlčenlivý
rytíř Rainfarn a pod jeho dohledem se nacházející dvanáctiletý kněžic
Windhalm, jeden z uchazečů o princezninu ruku. Dále kolem stolu seděli
pestrobarevně oblečení rytíři z Cintry a vazalové ze sousedních zemí.
„Baron Eylembert z Tiggu!“ ohlásil herold.
„Kokodák!“ zašeptala královna a strčila do Dragodara.
„Bude veselo.“
Hubený a vousatý, zámožně oděný šlechtic se hluboce uklonil, ale jeho
živé, veselé oči a úsměv na rtech svědčily o tom, že jeho pokora má
jisté meze.
„Vítej, pane Kokodáku,“ pronesla královna obřadně.
Hostova přezdívka byla očividně známější než jeho rodové jméno.
„Jsem ráda, že jsi přišel.“
„Taktéž já mám radost z tvého pozvání,“ odvětil Kokodák a
vzdychl.
„Nu což, hodím očkem po princezně, pokud dovolíš, má paní. Těžko je
člověku, který žije sám, Veličenstvo.“
„Ale pane Kokodáku,“ usmála se Calanthé, namotávajíc si na prst
pramínek vlasů. „Jsi přece ženatý, jak je známo.“
„Eee,“ zarazil se na okamžik baron. „Sama víš, paní, jak slabounká a
křehká je moje choť. No a nyní, když u nás v kraji řádí neštovice…
Sázím svůj pás a meč proti starým škrpálům, že za rok budu mít už i
po smutku za svou nebohou manželku.“
„Chudáčku Kokodáku, máš ty ale štěstí,“ usmála se Calanthé ještě
přívětivěji. „Tvá žena je vskutku slabounká. Slyšela jsem, že tě
loni o žních načapala s děvečkou ve stohu a pak tě s vidlemi honila celou
míli. Ale nedohonila tě. Musíš ji lépe krmit a pečovat o ni, dávat pozor,
aby jí v noci netáhlo na záda. A za rok uvidíš, jak se spraví.“
Kokodák posmutněl, leč nepříliš přesvědčivě: „Rozumím tvé
narážce, má paní. Mohu ale zůstat na hostině?“
„Budu potěšena, barone.“
„Poselstvo ze Skellige!“ zahřímal herold již poněkud ochraptěle.
Do sálu vstoupili dunivým krokem čtyři ostrované v lesklých kožených
kabátcích lemovaných tulení kožešinou, přepásáni bandalíry z
kárované vlny. Vedl je šlachovitý bojovník s osmahlou tváří a orlím
nosem, jehož doprovázel urostlý mladík se zrzavou čupřinou. Všichni muži
se před královnou hluboce uklonili.
„Je pro nás velkou ctí,“ promluvila Calanthé s lehkým ruměncem na
tváři, „opět na našem hradě přivítat tak vynikajícího rytíře, jako
je Eist Tuirseach ze Skellige. Kdybych nevěděla, pane, jak hluboce pohrdáš
ženitbou, těšila bych se představou, že se snad přicházíš ucházet o
ruku mé dcery Pavetty. Nebo tě snad samota přece jen nesnesitelně
souží?“
„Nesmírně, spanilá Calanthé,“ odpověděl snědolící plavec,
nespouštěje jiskrný pohled z panovnice. „Vedu však příliš nebezpečný
život, než abych pomýšlel na trvalý svazek. Nebýt toho… Pavetta je
ještě
mladičká, nerozkvetlé poupátko, ale…“
„Ale co, rytíři?“
„Jablko nepadá daleko od stromu,“ ukázal Eist Tuirseach v úsměvu
bělostné zuby. „Stačí se podívat na tebe, královno, aby člověk
zjistil, do jaké krásy rozkvete princezna, až dosáhne věku, který má mít
žena, aby mohla učinit válečníka šťastným. Nyní nechť se však o její
ruku ucházejí mladíci. Takoví, jako synovec našeho krále Brana, zde tento
Crach an Craite, jenž sem přibyl právě kvůli tomu.“
Crach sklonil svou ryšavou hlavu a poklekl před královnou na jedno koleno.
„Koho ještě jsi přivedl, Eiste?“
Vysoký muž se štětkovitým vousem na bradě a hromotluk s dudami na zádech
poklekli vedle Cracha an Craite.
„Zde je válečný druid Myšilov, jenž stejně jako já je přítelem a
rádcem krále Brana. A zde Draig Bon-Dhu, náš slavný skald. Na nádvoří
čeká ještě třicet veslařů ze Skellige a hoří nedočkavostí, že se jim
krásná Calanthé z Cintry ukáže alespoň v okně královského
paláce.“
„Posaďte se, vážení hosté. Ty, pane Tuirseachu, tady.“
Eist se posadil na volné místo na užším konci stolu, které od královny
oddělovalo pouze prázdné křeslo a místo, na němž seděl Dragodar.
Zbývající ostrované usedli nalevo od královny mezi tlustého maršála
Vissegerda a trojici synů vladyky ze Streptu, jimž se říkalo Bručoun,
Piškot a Držgrešle.
„Jsou zde víceméně všichni,“ naklonila se královna Calanthé k
maršálovi. „Začínáme, Vissegerde.“
Maršál tleskl do dlaní. Sloužící s plnými podnosy a džbány s vínem
vykročili v dlouhém zástupu ke slavnostní tabuli. Calanthé vůbec nejedla,
jen se stříbrnou vidličkou nimrala v podávaném jídle. Dragodar drnkal na
loutnu a jen občas něco narychlo zhltl. Ostatní hosté však mezi pečenými
selaty, drůbeží, rybami a ústřicemi činili naprostou spoušť. K
nejzdatnějším se v tomto směru řadil rudovlasý Crach an Craite. Rainfarn z
Attre přísně káral mladého kněžice Windhalma, jednou ho dokonce plácl po
ruce za jeho pokus zmocnit se džbánu s jablečným vínem. Kokodák na chvíli
přestal okusovat kost, aby své spolustolovníky obveselil napodobením křiku
bahenní želvy. Hosté byli stále
rozjařenější. Byly vznášeny přípitky, které byly čím dál více
nevázanější. Calanthé si upravila tenkou zlatou čelenku ve zvlněných
popelavých vlasech a otočila se ke Geraltovi, který byl právě zaměstnán
rozbíjením krunýře velkého červeného raka.
„Tak, zaklínači,“ oslovila jej, „kolem nás je již dostatečně rušno
na to, abychom si mohli diskrétně promluvit. Začněme od zdvořilostí. Jsem
ráda, že tě mohu poznat.“
„Potěšení je na mé straně, Veličenstvo.“
„Po zdvořilostech k věci. Mám pro tebe práci.“
„Myslel jsem si to. Zřídkakdy mě někdo pozve jen z pouhé sympatie.“
„Inu, zřejmě nejsi příliš zábavným společníkem u stolu. Je ještě
něco, co si domýšlíš?“
„Ano, je.“
„Co je to?“
„Řeknu ti to, až mi sdělíš, jakou máš pro mne práci, královno.“
„Geralte,“ pousmála se Calanthé a třela přitom smaragdový náhrdelník,
v němž byl nejmenší kámen veliký jako májový chroust, „co myslíš,
jakou práci je možno mít pro zaklínače? Vykopat studni? Opravit
díru ve střeše? Utkat gobelín, zobrazující všechny polohy, které
vyzkoušeli král Vridank a jeho krásná žena Cerro během své svatební
noci? Sám víš nejlépe, co obnáší tvé řemeslo.“
„Vím. Nyní ti již mohu říci, královno, co si domýšlím.“
„Jsem zvědavá.“
„Domýšlím si, že si stejně jako mnoho jiných pleteš mé řemeslo s
úplně jiným zaměstnáním.“
„Och,“ mírně nakloněná směrem k Dragodarově loutně budila Calanthé
dojem, že je zamyšlená. „A kdo jsou ti jiní, kterých je tak mnoho a ke
kterým jsi mne tak blahosklonně přirovnal? A s jakou profesí si ti
pošetilci pletou tvé řemeslo?“
„Veličenstvo,“ řekl Geralt klidně. „Cestou do Cintry jsem potkával
kupce, vesničany, trpaslíky, kotláře a dřevorubce. Všichni vyprávěli o
babici lidožroutce, která má ve zdejších lesích skrýš – chaloupku na
kuří
nožce. Vyprávěli mi o přerazách číhajících v horách, o žirytvách a
skolopendrách. Prý bych našel i mantichoru, kdybych se dobře porozhlédl.
Jak vidíš, je tolik úkolů, které by mohl zvládnout zaklínač,
aniž by se musel strojit do cizího peří a erbů.“
„Neodpověděl jsi na mou otázku.“
„Nepochybuji, Veličenstvo, že díky sňatku tvé dcery uzavřené
spojenectví se Skellige je pro Cintru nezbytné. Je možné, že intrikáni,
kteří by tomu chtěli zabránit, zasluhují dostat na pamětnou, a to
způsobem, do něhož by nebyl zapleten sám panovník. Určitě by bylo
nejlepší, kdyby jim dal za vyučenou pán ze Čtyřrohu, kterého nikdo nezná
a který urychleně zmizí ze scény. A nyní ti odpovím na tvou otázku:
pleteš si moje řemeslo s povoláním námezdného vraha. Ti jiní, kterých je
tak mnoho, to jsou ti, kdož mají
moc. Není to poprvé, co jsem pozván ke dvoru, kde chtějí spletité
panovnické problémy snadno a rychle rozetnout mečem. Jenže já nikdy
nezabíjel lidi pro peníze. A nikdy to ani neudělám.“
Nálada u stolu stoupala stejnou měrou, jakou ubývalo piva. Crach an Craite
nalezl vděčné posluchače své přednášky o bitvě u Twythu. Kostí
namočenou v omáčce nakreslil na stole mapu, na níž hlasitým křikem
objasňoval bojovou situaci. Kokodák na stvrzení své trefné přezdívky
zčistajasna zakdákal jako opravdová kvočna, čímž na jedné straně
vzbudil všeobecné veselí stolovníků, na druhé straně pak pozdvižení
mezi služebnictvem, přesvědčeným, že nějaká slepice unikla jejich
pozornosti a záhadným způsobem se dostala z nádvoří do sálu.
„Takže mě osud potrestal nadmíru důvtipným zaklínačem,“ usmála se
Calanthé, avšak oči měla přimhouřené a zlé. „Zaklínačem, který bez
sebemenšího náznaku úcty nebo obvyklé zdvořilosti odhaluje mé intriky a
ničemné, zločinné plány. Nezatemnila ti náhodou rozum moje krása a
podmanivá osobnost? Tohle už víckrát nedělej, Geralte! Nemluv tak s těmi,
kteří mají moc! Většina z nich ti tvá slova nikdy nezapomene a neodpustí.
Znáš přece vládce a víš, že mají k dispozici různé prostředky: dýku,
jed, žalář, rozžhavené kleště. Existuje nepřeberné množství
způsobů, jimiž jsou mocní tohoto světa zvyklí mstít svou uraženou
pýchu. Nevěřil bys, Geralte, jak snadné je urazit pýchu některých
vládců. Zřídkakdy někdo z nich snese slova jako ‚ne‘‚ nebudu‘ nebo
‚nikdy‘. Někdy dokonce jen stačí, abys takovému vládci skočil do
řeči, anebo abys měl nemístné poznámky a už máš zajištěno lámání
kolem.“
Královna sepjala své štíhlé bílé ruce a lehce si jimi podepřela bradu,
činíc tak efektní přestávku. Geralt jí ani neskočil do řeči, ani
neučinil žádnou nemístnou poznámku k tomu, co řekla.
„Králové,“ pokračovala Calanthé, „dělí lidi do dvou kategorií.
Jedněm přikazují, druhé kupují. Řídí se totiž starou, banální
pravdou, že každého lze koupit. Každého! Je to pouze otázka ceny.
Souhlasíš se mnou? Ach, ptám se zbytečně. Jsi přece zaklínač,
vykonáváš svou práci a bereš za ni peníze. Ve vztahu k tobě ztrácí
slovo ‚koupit‘ svůj hanlivý význam. Rovněž otázka ceny je ve tvém
případě věcí zcela samozřejmou,
spojenou se stupněm obtížnosti úkolu, s kvalitou jeho provedení, s tvým
mistrovstvím. A rovněž s tvou slávou, Geralte. Hudci na jarmarcích
opěvují činy bělovlasého zaklínače z Rivie. Jestli je z toho pravda
třeba jen pouhá polovina, mohu klidně předpokládat, že cena za tvé
služby je nemalá. Najímat tě na tak triviální záležitost, jako je
palácový převrat anebo vražda, by bylo vyhazováním peněz. To se dá
zařídit jinýma, rozhodně levnějšíma rukama.“
„Bráá! Gháá-bráák!“ zaryčel náhle Kokodák, vyvolávaje tím
hlučný potlesk za imitaci zvuků dalšího
zvířete. Geralt nepoznal, jaké zvíře to mělo být, ale v žádném
případě by se s ním nechtěl setkat. Pomalu otočil hlavu a setkal se s
klidným, jedovatě zeleným pohledem královny. Dragodar tiše brnkal na loutnu
se svěšenou hlavou a s obličejem ukrytým za záclonou šedých vlasů,
padajících mu na ruce i na nástroj.
„Ach, Geralte,“ povzdechla si Calanthé a odmítavým gestem zabránila
sloužícímu dolít jí pohár vínem. „Já hovořím a ty mlčíš. Jsme na
hostině, všichni se chceme dobře bavit. Bav mne. Začínám postrádat tvé
trefné připomínky i tvé pronikavé úvahy. Také bych od tebe uvítala
náležité projevy obdivu a úcty a oddanosti. Na pořadí nezáleží.“
„Což, Veličenstvo,“ odpověděl zaklínač, „očividně jsem špatným
společníkem u stolu. Stále nedokážu pochopit, proč jsi mne vlastně
poctila svou přízní a usadila po svém boku. Mohlas přece na toto čestné
místo posadit někoho vhodnějšího. Každého, koho bys chtěla. Stačilo by
jen někomu rozkázat, nebo ho
koupit. Byla by to jen otázka ceny.“
„Mluv, mluv,“ zaklonila Calanthé hlavu, přivřela oči a mile se
usmála.
„Jsem nesmírně poctěn a potěšen, že mohu sedět vedle královny
Calanthé z Cintry, jejíž krásu převyšuje pouze její moudrost. A za velkou
poctu pokládám rovněž to, že se o mně královna doslechla a že na
základě toho, co o mně slyšela, mě nechce využít k řešení
triviálních záležitostí. Kníže Hrobařík loni v zimě nebyl tak
rozvážný. Pokoušel se mne najmout, abych mu našel jistou krasotinku, která
mu utekla z plesu, když měla po krk jeho ordinérních pokusů získat si
její přízeň. Zbyl mu po ní jen střevíček, který na útěku ztratila.
Jen s obtížemi jsem ho přesvědčil, že na takovou práci by byl mnohem
vhodnější zkušený lovčí než zaklínač.“
Královna mu naslouchala se záhadným úsměvem na rtech.
„Rovněž jiní panovníci, kteří se nicméně nemohli rovnat moudrostí
tobě, královno, se mi nerozpakovali nabízet triviální úkoly. Jednalo se o
tak prosté věci, jako zbavit se nevlastního potomka, otčíma, macechy,
strýce anebo tety. Všichni byli přesvědčeni o tom, že je to jen otázka
ceny.“
Královnin úsměv mohl znamenat cokoliv.
„Opakuji tedy,“ uklonil se lehce Geralt, „že jsem nesmírně hrdý na to,
že mohu sedět vedle tebe, paní. Hrdost pro nás zaklínače znamená mnoho.
Nevěřila bys, královno, jak mnoho. Jistý vladyka kdysi urazil
jednoho zaklínače a dotkl se jeho hrdosti tím, že mu nabídl práci, která
byla v příkrém rozporu se zaklínačským kodexem. Co více, naprosto nebral
v úvahu jeho zdvořilé odmítnutí. Dotyčný vladyka se rozhodl zadržet
zaklínače na své usedlosti a přinutit ho udělat to, co po něm žádal.
Všichni, kteří o té
události později vyprávěli, se shodli na tom, že to nebylo vladykovo
nejmoudřejší rozhodnutí.“
„Geralte,“ pronesla Calanthé po krátkém odmlčení. „Mýlil ses. Jsi u
stolu velmi dobrým společníkem.“
Kokodák setřepal pivní pěnu z vousů a náprsenky, zaklonil hlavu a zavyl
jako hárající vlčice. Psi na nádvoří i v širokém okolí mu odpověděli
vzteklým štěkotem. Jeden z bratrů Streptů, snad Držgrešle, namočil prst
do piva a nakreslil jím tlustou čáru kolem formace načrtnuté na stole
Crachem an Craite.
„Omyl a totální neschopnost!“ zvolal. „Tady na křídle bylo třeba
přeskupit jízdu a pak zaútočit!“
„Ha!“ zařval Crach an Craite a praštil kostí do stolu, až na tváře a
tuniky stolovníků vyšplíchla omáčka. „A oslabit tak střed? Klíčové
postavení? Fušeřina! Jenom slepec nebo blázen by tuhle situaci řešil
takovým manévrem.“
„Ano, to je pravda!“ vykřikl Windhalm z Attre.
„Ptal se tě někdo, smrade?“
„Sám jsi smrad!“
„Zavři hubu, nebo tě touhle kostí vykastruju!“
„Sedni si na prdel a mlč, Crachu!“ přerušil Eist Tuirseach rozmluvu s
maršálem Vissegerdem, aby mohl okřiknout svého krajana. „Dost těch
sporů. Pane Dragodare, škoda tvého talentu. Tvoje krásná, třebaže
poněkud tichá hudba, vyžaduje při poslechu více soustředění. Draigu
Bon-Dhu, přestaň žrát a chlastat! U tohoto stolu jedním ani druhým
nezaimponuješ. Zmáčkni své dudy a potěš náš sluch pořádno vojáckou
muzikou. Ovšem pouze s tvým souhlasem, spanilá Calanthé.“
„Ó, maminko!“ zašeptala královna Geraltovi a v němé rezignaci obrátila
zrak ke stropu. Přikývla však na souhlas.
„Draigu Bon-Dhu,“ zavelel Eist, „zahraj nám píseň o bitvě u
Chotěbuze. Ta v nás rozhodně nevyvolá pochybnosti o taktických schopnostech
vojevůdců ani o tom, kdo tam získal nehynoucí slávu! Na zdraví
bohatýrské Calanthé z Cintry!“
„Na zdraví! Sláva!“ řvali hosté jeden přes druhého za ohlušujícího
třeskotu pohárů. Dudy Draiga Bon- Dhu ze sebe vydaly zlověstné zabučení,
aby vzápětí doslova vybuchly táhlým modulovaným mečením.
Stolovníci zanotovali píseň, přičemž do rytmu tloukli do stolu vším, co
jim padlo do rukou. Kokodák se chtivě vpíjel zrakem do měchu z kozí kůže,
nepochybně posedlý představou o možnosti převedení z jeho nitra se
deroucích příšerných zvuků do svého repertoáru.
„Chotěbuz,“ zavzpomínala Calanthé, dívajíc se přitom na Geralta.
„Moje první bitva. Ačkoliv se bojím vyvolat pobouření a opovržení
hrdého zaklínače, přiznám se, že jsme se tehdy bili o peníze. Nepřítel
vypaloval naše osady, které nám platily daně, a my, nenasytní chamtivci,
namísto toho, abychom mu to dovolili, jsme vyrazili do boje. Banální důvod,
banální bitva, banální tři tisíce mrtvol rozklovaných krkavci. A podívej
se! Místo toho, abych se styděla do morku kostí, sedím tady pyšná jako
páv, že se o mně zpívají písně. A to dokonce i za tak barbarského
hudebního doprovodu.“
Opět se na jejím obličeji rozhostila ona parodie úsměvu plného štěstí a
přívětivosti. Geralt mlčel, zatímco královna prázdným pohárem
odpovídala na přípitky vznášené na její počest.
„Pokračujme,“ řekla Calanthé a přijala od Dragodara bažantí stehýnko,
do něhož se s chutí pustila. „Jak jsem již řekla, vzbudil jsi můj
zájem. Bylo mi řečeno, že vy zaklínači jste neobyčejně zvláštní
lidé. Příliš jsem tomu nevěřila. Ale teď už věřím. Při úderu
vydáváte zvuk, který svědčí o tom, že jste vykováni z oceli, a ne
ulepeni z ptačího trusu. Na tom, že jsi zde proto, abys vykonal úkol, to
ovšem nic nemění. A tu
práci vykonáš bez řečí.“
Geralt se neusmál, ačkoliv si to velice přál. Stále mlčel.
„Myslela jsem,“ řekla královna, budíc přitom zdání, že veškerou
pozornost věnuje bažantímu stehýnku, „že něco řekneš. Anebo se
usměješ. Ne? Tím lépe. Mohu naši dohodu pokládat za uzavřenou?“
„Nejasné úkoly se nedají plnit,“ podotkl zaklínač suše.
„Co je ti nejasné? Od samého začátku jsi přece všechno chápal.
Samozřejmě, mám jisté plány týkající se spojenectví se Skellige a
manželství mé dcery Pavetty. Nemýlil ses v tom, že tyto plány jsou
ohroženy, a také v tom, že tě potřebuji, abys to ohrožení odstranil. Tady
je ale tvému důvtipu konec. Tvoje domněnka, že si tvé řemeslo pletu s
profesí námezdného vraha, se mne nesmírně dotkla. Rač si zapamatovat
Geralte, že patřím k těm několika málo vládcům, kteří dokonale vědí,
čím se zaklínači zabývají a k jaké práci je lze najímat. Na druhé
straně, jestliže někdo umí zabíjet tak zručně jako ty, nesmí se divit,
že jsou i tyto jeho schopnosti ceněny velmi vysoko. Tvá sláva tě
předchází, Geralte, a je mnohem větší než věhlas prokletých dud Draiga
Bon-Dhu. A stejně jako v nich, je i v ní proklatě málo příjemných
tónů.“
Třebaže dudák nemohl slyšet královnina slova, ukončil svůj koncert.
Stolovníci ho odměnili ryčnými ovacemi, po nichž se s novou vervou pustili
do plenení zásob jídla a pití, do vzpomínek na průběh rozmanitých bitev
a vyprávění nestydatých vtipů a historek. Kokodák vydával hrůzostrašné
pazvuky, při nichž bylo těžko rozhodnout, zda se jedná o další imitaci
nějakého zvířete, či jen o prosté ulehčení přeplněnému žaludku. Eist
Tuirseach se ze svého místa naklonil přes stůl.
„Veličenstvo,“ řekl, „zajisté máš vážné důvody, proč celou dobu
věnuješ svou pozornost jen pánu ze Čtyřrohu, je však na čase, abychom
spatřili princeznu Pavettu. Na co čekáme? Snad ne na to, až se Crach an
Craite zpije do němoty? Už k tomu nemá daleko.“
„Jako vždy máš pravdu, Eiste,“ opáčila královna a mile se usmála.
Geralt se nestačil divit, jak bohatý byl arzenál jejích úsměvů.
„Vskutku musím s panem Ravixem probrat několik důležitých záležitostí.
Ale nelekej se, budu se věnovat i tobě. Jistě znáš mou zásadu: nejprve
povinnost, potom zábava. Pane Haxo!“
Zvedla ruku a pokynula kastelánovi. Haxo beze slova vstal, uklonil se a rychle
odešel. Královna se opět obrátila na Geralta: „Slyšels? Zjevně se spolu
dohadujeme příliš dlouho. Jestli se Pavetta už přestala fintit před
zrcadlem, bude za chvíli mezi námi. Dávej dobrý pozor, protože ti to nebudu
opakovat. Chci dosáhnout toho, co jsem si předsevzala a co ty jsi už zčásti
uhodl. Žádné jiné řešení nepřipadá v úvahu.
Co se týče tebe, můžeš si vybrat. Mohu tě přinutit pracovat. Pokládám
za ztrátu času rozebírat důsledky tvé případné neposlušnosti. Tvá
poslušnost bude, to se rozumí, bohatě odměněna. Anebo mi můžeš prokázat
laskavost a poskytnout mi placenou službu. Všimni si, že jsem úmyslně
neřekla, že bych si tě mohla koupit, protože jsem se rozhodla neurazit tvou
zaklínačskou hrdost. Je to velký rozdíl, viď?“
„Velikost tohoto rozdílu nějak unikla mé pozornosti.“
„Tak dávej větší pozor, když něco říkám. Rozdíl spočívá v tom,
můj drahý, že kupovanému se platí podle
vlastního uvážení. Ten, kdo vykonává práci, si její cenu stanovuje sám.
Je ti to jasné?“
„Částečně. Připusťme tedy, že se rozhodnu pro placenou práci. Mohu
tedy vědět, co je to za práci?“
„Ne, nemůžeš. Můj rozkaz, ten ovšem bude konkrétní a zcela
jednoznačný. Jak jinak, když se jedná o placenou práci. Zajímá mě
konečný výsledek, nic jiného. Je na tobě, jakými prostředky mi jej
zajistíš.“
Geralt zvedl zrak a setkal se s pronikavým, černým pohledem druida ze
Skellige. Myšilov ze zaklínače nespouštěl oči a jakoby v zamyšlení
drolil v prstech kousek chleba. Zaklínač pohlédl dolů na stůl. Na dubové
desce před druidem se rychle jako mravenci pohybovaly drobty pečiva, zrnka
kaše a načervenalé zbytky račího krunýře. Vytvářely runy. Runy se
skládaly, až vytvořily slovo. Otázku. Myšilov čekal a upíral zrak na
zaklínače. Geralt sotva znatelně přikývl. Druid se podíval na stůl před
sebou a s kamennou tváří smetl drobty ze stolu.
„Urozené panstvo!“ zvolal herold. „Pavetta z Cintry!“
Hosté ihned ztichli a obrátili se ke schodišti. Scházel z něj kastelán se
světlovlasým pážetem v šarlatové livreji. Za nimi zvolna, se skloněnou
hlavou sestupovala princezna. Měla stejné popelavé vlasy jako její matka, na
rozdíl od ní si je však splétala do dvou silných copů sahajících až po
pás. S výjimkou diadému s mistrně rytou kamejí a zlatého řetízku z
jemných článků obepínajícího v pase její stříbřitě modré šaty
neměla princezna žádné šperky. Doprovázena pážetem, heroldem,
kastelánem a maršálem Vissegerdem, usedla do křesla mezi Dragodara a Eista
Tuirseach. Dvorný ostrovan se okamžitě postaral o její pohár a začal s ní
rozmlouvat. Geralt si povšiml, že mu odpovídala pouze jednoslovně. Oči
měla stále sklopené, zakryté dlouhými řasami a to i při halasných
přípitcích, vznášených na její počest. Její krása zapůsobila na
všechny hosty bezpochyby velkým dojmem. Crach an Craite přestal hulákat a
zíral na Pavettu tak okouzleně, že zapomněl dokonce i na džbán s pivem.
Též Windhalm z Attre princeznu hltal pohledem a neustále přitom měnil
odstíny červeně ve tváři, jako kdyby ho už jen několik zrníček v
přesýpacích hodinách dělilo od princezniných půvabů. S podezřelým
soustředěním studovali sličný princeznin obličej i Kokodák a bratři ze
Streptu.
„Co na ni říkáš, Geralte?“ zajímala se Calanthé, viditelně potěšena
dojmem, jaký u hostů její dcera vyvolala.
„Bez falešné skromnosti musím konstatovat, že se to děvče navlas podobá
své matce. Až je jí pro toho zrzavého Cracha škoda. Všechny mé naděje
spočívají v tom, že z toho klacka vyroste někdo podobný, jako je Eist
Tuirseach. Vždyť jsou stejné krve. Posloucháš mne, Geralte? Cintra musí se
Skellige uzavřít spojenectví, je to v zájmu státu. Má dcera si musí vzít
vhodného ženicha, protože je to má dcera. A právě úspěch mého plánu
musíš zajistit ty.“
„A jak to mám provést? Nestačí snad k tomu záměru jen tvá vůle,
královno?“
„Věci se mohou vyvinout tak, že stačit nemusí.“
„Co může být silnější než tvá vůle?“
„Věštba.“
„Aha. Takže já, ubohý zaklínač, se mám postavit věštbě, jež je
silnější než královská vůle. Zaklínač bojující s věštbou. Jaká
ironie!“
„Proč ironie?“
„To je jedno, královno. Vypadá to, že služba, kterou po mně požaduješ,
hraničí s nemožným.“
„Kdyby hraničila s možným,“ procedila Calanthé skrze usmívající se
rty, „poradila bych si s tím sama a nepotřebovala bych k tomu proslulého
Geralta z Rivie. Přestaň mudrovat. Všechno je možné zařídit a vykonat, je
to jen otázka ceny. K ďasu, ve tvém zaklínačském ceníku musí figurovat
cena za to, co hraničí s nemožným. Myslím, že nebude malá. Zajisti mi
výsledek, který po tobě žádám, já ti pak dám to, oč požádáš
ty.“
„Co jsi to řekla, královno?“
„Dám ti, oč požádáš. Nesnáším, když po mně někdo chce, abych mu
něco opakovala. Zajímalo by mě, zda své zákazníky, když ti nabízejí
práci, znechucuješ ještě před provedením úkolu stejně jako mě. Času je
příliš málo. Odpověz – ano nebo ne?“
„Ano.“
„To už zní lépe, Geralte. Tvoje odpovědi se čím dál tím více
podobají těm, jaké na své otázky očekávám. A teď nenápadně natáhni
levou ruku a sáhni za opěradlo mého trůnu.“
Geralt vsunul ruku pod zlatomodrou drapérii za královninými zády. Téměř
okamžitě nahmátl jílec meče připevněného naplocho ke koženému
čalounění. Jílec meče, který velmi dobře znal.
„Královno,“ zeptal se tiše, „jsi opravdu přesvědčena, že na věštbu
stačí pouze meč?“
„Jsem,“ otočila se k němu Calanthé. „Meč a zaklínač, který jej
dokáže pevně držet v rukou. Jak vidíš, zajistila jsem obojí.“
„Veličenstvo…“
„Už dost, Geralte. Hovoříme spolu příliš dlouho. Všichni se na nás
dívají. Eist je už trochu nevrlý. Promluv si chvilku s kastelánem, něco
pojez, napij se – ale ne moc. Chci, abys měl pevnou ruku.“
Nerad, ale poslechl. Královna se zapojila do rozhovoru, jejž vedl Eist,
Vissegerd a Myšilov za tiché účasti Pavetty. Dragodar odložil loutnu a
snažil se dohnat, co zameškal v jídle. Haxovi nebylo příliš do řeči. Jen
vévoda s obtížně zapamatovatelným jménem, kterému zjevně ležely na
srdci problémy chodu Geraltova
vybájeného panství, se zdvořile dotazoval, zdali klisny na Čtyřrohu mají
dost hříbat. Geralt odpověděl, že ano, neboť připouštění jim jde k
duhu mnohem lépe než hřebcům. Nebyl si jist, zda byl jeho žert správně
pochopen, protože vévoda se již dále na nic neptal. Myšilov neustále
činil pokusy navázat pohledem spojení se zaklínačem. Drobty na stole se
však už nepohnuly. Crach an Craite se stále více přátelil se dvěma bratry
ze Streptu. Třetí, nejmladší syn pána ze Streptu byl po marném úsilí
udržet tempo pití nasazené Draigem Bon-Dhu k ničemu. Skald, jak se zdálo,
vycházel z těchto závodů zatím bez
zřetelnější újmy. Mladší a méně důstojní rytíři na konci stolu
falešně zanotovali známou rozpustilou písničku o rohatém kozlíkovi a
mstivé babici. Kudrnatý panoš přivedl k Vissegerdovi kapitána stráže
ve
zlatomodrých barvách Cintry. Maršál zamračeně vyslechl hlášení, vstal,
přistoupil ke trůnu, sklonil se ke královně a něco jí šeptal do ucha.
Calanthé rychle pohlédla na zaklínače a něco řekla maršálovi. Vissegerd
se ke královně schýlil ještě níže a opět něco zašeptal. Královna na
něj vrhla ostrý pohled a beze slova uhodila plochou dlaní do opěradla.
Maršál se uklonil a předal královnin rozkaz kapitánovi stráže. Jaký
rozkaz to byl, Geralt nezaslechl. Povšiml si však, že se Myšilov neklidně
zavrtěl a pohlédl na Pavettu. Sálem se rozlehly těžké, dunivé kroky.
Všichni stolovníci zvedli hlavy. Přicházející postava byla oděna ve
zbroji z železných plátů a voskem leštěné kůže. Vypouklý modročerný
kyrys přecházel v lamelovou suknici a krátké chrániče stehen. Pancéřové
nárameníky se ježily ostrými ocelovými trny, stejně jako do tvaru psí
tlamy protažená přilbice, jež v horní části připomínala slupku
kaštanu. Tajemný host přišel s řinčením a skřípěním až ke stolu a
zůstal nehybně stát přímo naproti trůnu.
„Vznešená královno, urození hosté,“ promluvil zpoza hustě
mřížovaného hledí své helmy, když se ztuha uklonil.
„Promiňte, že ruším vaši slavnostní hostinu. Jsem Ježek z
Erlenwaldu.“
„Buď vítán, Ježku z Erlenwaldu,“ pronesla královna zvolna. „Přijmi
místo u tabule. U nás v Cintře rádi vidíme každého hosta.“
„Díky, Veličenstvo.“ uklonil se znovu Ježek z Erlenwaldu a udeřil se
pěstí v kovové rukavici do prsou.
„Nepřicházím do Cintry jako host, nýbrž ve velice důležité
záležitosti, která nesnese odkladu. Jestliže královna Calanthé dovolí,
předložím vám svou záležitost okamžitě, ať zbytečně neztrácíme
čas.“
„Ježku z Erlenwaldu,“ namítla královna ostře. „Tvá péče o náš
čas je sice dojemná, ovšem v žádném případě neospravedlňuje tvou
neomalenost. Jednoznačným hulvátstvím je pro mne to, že ke mně hovoříš
skrze to železné řešeto. Buď tedy tak laskav a sundej si přilbici. Snad
nějak přežijeme nenahraditelnou ztrátu času, kterou si tato činnost
vyžádá.“
„Můj obličej, Veličenstvo, musí zatím zůstat skryt. S tvým laskavým
svolením.“
Mezi hosty se ozval rozhněvaný šepot s občasnou v zubech drcenou nadávkou.
Myšilov neslyšně pohnul rty. Zaklínač ucítil, jak zakletí na okamžik
zelektrizovalo povětří a pohnulo jeho medailonem. Calanthé se
přimhouřenýma očima dívala na Ježka, nervózně bubnujíc prsty o
opěradlo trůnu.
„Svoluji,“ řekla nakonec. „Chci věřit tomu, že důvod, který tě k
tomu vede, je dostatečně pádný. Mluv tedy, Ježku bez tváře, co tě k nám
přivádí?“
„Díky za tvůj souhlas, Veličenstvo,“ řekl příchozí. „Nemohu však
snést tvé nařčení z hulvátství. Na vysvětlenou mohu uvést, že se
jedná o rytířský slib. Nemohu odhalit obličej dříve, než odbije
půlnoc.“
Královna dala nedbalým pohybem ruky najevo, že vysvětlení přijímá.
Ježek zaskřípal svým ostnatým brněním a postoupil kupředu.
„Je tomu patnáct let,“ promluvil hlasitě, „kdy tvůj manžel, král
Roegner, zabloudil na lovu v Erlenwaldu. V
lese spadl z koně a poranil si nohu. Ležel na dně soutěsky a volal o pomoc.
Odpovědí mu bylo jen syčení zmijí a vytí blížících se vlkodlaků.
Bezpochyby by zahynul, nebýt včas poskytnuté pomoci.“
„Vím, že tomu tak bylo,“ potvrdila královna. „Jestliže o tom víš i
ty, byl jsi tedy tím, kdož mu poskytl pomoc.“
„Ano. Jen díky mně se vrátil živý na svůj hrad. K tobě, má
paní.“
„Jsem povinována vyjádřit ti svou vděčnost, Ježku z Erlenwaldu. A to
přesto, že Roegner, pán mého srdce i lože, již opustil tento svět. Ráda
bych věděla, jak ti mohu svou vděčnost projevit. Obávám se však, že
by
má otázka mohla rytíře, jenž složil rytířský slib a jehož jednání se
ve všech ohledech řídí rytířským obyčejem, hluboce urazit. Mohla by
přece budit zdání, že tvá pomoc králi nebyla nezištná.“
„Dobře víš, paní, že vskutku zcela nezištná nebyla. Víš také velice
dobře, že si dnes přicházím pro odměnu, jíž mi král za záchranu svého
života přislíbil.“
„Ach tak?“ usmála se Calanthé, třebaže v jejích očích zaplály
zelené ohníčky. „Tys tedy našel krále na dně soutěsky, bezbranného,
raněného, vydaného napospas zmijím a vlkodlakům. Ovšem pomoc jsi mu
poskytl, až když ti přislíbil odměnu. Kdyby ti ji slíbit nechtěl anebo
nemohl, nechal bys ho tam a já bych dodnes nevěděla, kde se bělají jeho
kosti. Och, jak šlechetné z tvé strany! Tvé chování bylo zajisté již
tenkrát řízeno jakýmsi zvláštním rytířským slibem.“
Nesouhlasný šepot hostů nabral na síle.
„A dneska ses dostavil pro svou odměnu, Ježku z Erlenwaldu,“ pokračovala
královna se stále zlověstnějším úsměvem. „Po patnácti letech?
Počítáš i s úroky, které za tuto dobu narostly? Tady není
trpaslická banka, Ježku. Říkáš, že ti odměnu slíbil Roegner? Inu, bude
velice obtížné ho sem dostat, aby dostál svému slovu. Myslím, že
snadnější bude poslat tě za ním do záhrobí. Tam se dohodnete, co kdo komu
dluží. Příliš jsem milovala svého muže, Ježku, než abych mohla klidně
myslet na to, že jsem ho mohla ztratit již tehdy, před patnácti lety –
kdyby se s tebou odmítl potupně handrkovat. Tato myšlenka ve mně vzbuzuje
nelibost vůči tvé osobě. Uvědomuješ si, maskovaný cizinče, že v této
chvíli, zde v Cintře, na mém hradu a v mé moci, jsi stejně bezbranný jako
můj manžel tehdy na dně soutěsky? Co mi nabídneš, jakou odměnu, jestliže
ti slíbím, že odtud vyjdeš živ a zdráv?“
Medailon na Geraltově krku se lehce zachvěl. Zaklínač vrhl rychlý pohled na
Myšilova. Setkal se s jeho pronikavým, neskrývaně znepokojeným pohledem.
Lehce zavrtěl hlavou a tázavě zvedl obočí. Druid rovněž zavrtěl hlavou a
sotva znatelným pohledem své rezavé brady ukázal na Ježka. Geralt si tím
nebyl jist.
„Tvá slova, paní, jsou volena tak, aby mne zastrašila, vyvolala hněv zde
přítomných pánů a pohrdání tvé dcery Pavetty. Kromě toho nejsou vůbec
pravdivá. Velice dobře to víš!“
„Jinými slovy: lžu jako stará šejdířka,“ změnil se královnin
předstíraný úsměv v nehezkou grimasu.
„Dobře víš, paní,“ pokračoval nevzrušeně maskovaný cizinec, „co se
tenkrát v Erlenwaldu přihodilo. Víš, že zachráněný Roegner sám z
vlastní vůle přísahal, že mi dá vše, oč požádám. Volám vás všechny
za svědky toho, co nyní řeknu! Když se mne král, jehož jsem zachránil, u
svého oře podruhé otázal, co si přeji za jeho záchranu, odpověděl jsem
mu. Požádal jsem ho, aby mi slíbil, že mi dá to, o čem neví, že to
zanechal doma a také to neočekává. Král odpřisáhl, že tak učiní. Po
návratu domů zastihl tebe, Calanthé, těsně po porodu. Ano, má paní,
čekal jsem dlouhých patnáct let a úroky z mé odměny rostly. Dnes při
pohledu na krásnou Pavettu vidím, že se mé čekání bohatě vyplatilo!
Pánové a rytíři! Někteří z vás přibyli do Cintry, aby se ucházeli o
ruku princezny Pavetty. Oznamuji vám, že jste přijeli zbytečně. Ode dne
svého narození patří z moci královské přísahy mně!“
Mezi hosty vypukla vřava. Někteří křičeli, jiní bušili pěstmi do stolu,
další kleli. Držgrešle ze Streptu šermoval porcovacím nožem, který
vytrhl ze skopové pečené. Crach an Craite se sklonil a zkoušel, zda se mu
nepodaří vylomit desku stolu z křížového úchytu „Neslýchané!“
křičel Vissegerd. „Jaké máš důkazy? Důkazy!“
„Nejlepším důkazem je královnina tvář!“ zvolal Ježek a ukázal rukou
v železné rukavici na Calanthé.
Pavetta seděla se svěšenou hlavou nehybně u stolu. Povětří zhoustlo
něčím nepopsatelným. Zaklínačův medailon se doslova zmítal na řetízku
pod wamsem. Geralt zpozoroval, jak královna gestem ruky přivolala páže
stojící za trůnem a něco mu šeptem rozkázala. Geralt nezaslechl, co to
bylo, avšak zarazil ho údiv na jinochově tváři, když musel královně
rozkaz zopakovat než odběhl k východu. Vřava u stolu neutichala. Eist
Tuirseach se obrátil ke královně.
„Calanthé,“ otázal se odměřeně, „má pravdu?“
„A kdyby ano, tak co?“ procedila královna skrze zuby.
Rozčileně se hryzala do rtu a škubala zelenou šerpou na svém rameni.
„Pokud má pravdu,“ zasmušil se Eist, „bude slib nutno dodržet.“
„Opravdu?“
„Mám to snad chápat tak,“ otázal se ostrovan hořce, „že stejně
lehkovážně přistupuješ ke všem slibům? K tomuto, jakož i všem
ostatním, na něž si tak dobře vzpomínám?“
Geralt, kterého by ve snu nenapadlo, že někdy uvidí královnu Calanthé s
ruměncem ve tváři, vlhkýma očima a rozechvělými rty, byl ohromen.
„Eiste,“ zašeptala královna, „to je něco jiného…“
„Opravdu?“
„Ach, ty čubčí synu!“ zařval neočekávaně Crach an Craite a vyskočil
ze svého místa u stolu. „Posledního drzouna, který tvrdil, že jsem někdy
něco učinil zbytečně, žerou krabi na dně Allenkerské zátoky! Nepřiplul
jsem sem ze Skellige proto, abych se vrátil s prázdnou! Objevil se nápadník,
k ďasu! Hola, chaso, ať mi někdo podá můj meč! A tady tomu bláznovi dejte
taky nějaké železo do ruky! Hned uvidíme, kdo…“
„Crachu, co kdybys na chvilku zavřel hubu?“ okřikl ho přísně Eist a
opřel se zaťatými pěstmi o stůl. „Draigu Bon-Dhu! Činím tě
odpovědným za další chování králova synovce!“
„Zavřeš hubu i mně, Tuirseachu?“ postavil se prudce Rainfarn z Attre.
„Kdo se osmělí zabránit mi, abych smyl krví hanbu, která byla způsobena
mému knížeti a celému knížectví? A kněžici Windhalmovi, který jediný
je hoden ruky a lože krásné Pavetty! Přineste meče! Hned tady, na tomto
místě, ukážu tomu Ježkovi, či jak se vlastně jmenuje, jak my z Attre
trestáme podobné urážky! Jsem zvědav, zda mně v tom někdo nebo něco
zabrání!“
„Ovšem. Ohled na dobré mravy,“ pronesl klidně Eist Tuirseach. „Je
nepřípustné vyzývat někoho k souboji, aniž bys předem požádal o souhlas
paní tohoto domu. Je snad síň vládkyně z Cintry krčmou, kde je možno
prát se a bodat noži, jak se komu zachce?“
Opět začali všichni křičet jeden přes druhého, proklínat a mávat
pěstmi. Náhle rámus ustal jako když utne. Sálem se totiž rozlehlo krátké
vzteklé zaryčení zubřího býka v říji.
„Tak,“ prohlásil Kokodák, říhl si a vstal ze svého křesla.
„Eist se zmýlil. Tohle už nepřipomíná ani krčmu, tohle je rovnou
zvěřinec. Proto ten zubr. Šlechetná Calanthé, dovol, abych vyslovil svůj
názor na tento problém.“
„Sleduji, že na tento problém má svůj názor spousta lidí, kteří jej
vyslovují, aniž by mne požádali o souhlas,“ řekla Calanthé zvolna. „Je
až s podivem, že nikoho z vás nezajímá názor můj. A já říkám, že se
mi spíš tento prokletý hrad zřítí na hlavu, než bych dala Pavettu tomu
podivínovi. Nemám nejmenší důvod…“
„Roegnerova přísaha…“ začal Ježek, ale královna ho rázně
přerušila úderem zlatého poháru o stolní desku.
„Roegnerova přísaha mě zajímá jako loňský sníh! A co se týče tebe,
Ježku, zatím jsem se nerozhodla, zda dovolím Crachovi nebo Rainfarnovi, aby
se s tebou potýkali zde v tomto sále, anebo tě prostě
rozkážu oběsit. Drzým skákáním do řeči můžeš moje rozhodnutí
podstatně ovlivnit.“
Geralt, stále ještě znepokojený poškubáváním medailonu, se náhle setkal
s očima princezny Pavetty, smaragdově zelenýma stejně jako oči její matky.
Princezna je již neskrývala za svými dlouhými řasami. Dívala se
střídavě na zaklínače a na Myšilova. Nikdo jiný v sále ji nezajímal.
Shrbený Myšilov se neklidně vrtěl na svém místě a něco si brumlal pod
vousy. Kokodák si významně odkašlal.
„Mluv,“ pokynula mu královna. „Ale k věci. A pokud možno
stručně.“
„Dle tvého rozkazu, Veličenstvo. Šlechetná Calanthé i vy, rytíři!
Zajisté podivnou prosbu přednesl Ježek z Erlenwaldu králi Roegnerovi, když
mu vladař slíbil, že mu splní jakékoli přání. Ale nepředstírejme,
že
jsme nikdy neslyšeli o takových přáních ani o Zákonu Překvapení, starém
jako lidstvo samo. O ceně, kterou může požadovat ten, kdo v beznadějné
situaci zachrání něčí život, kdo vysloví, zdálo by se, naprosto
nesplnitelné přání: ‚Dáš mi to, co tě jako první přivítá při tvém
návratu domů.‘ Řeknete, že to může být pes, stráž u brány, nebo
dokonce tchýně dychtící po tom, aby mohla vyhubovat svému vracejícímu se
zeti. Anebo: ‚Dáš mi to, co nečekáš, že nalezneš po návratu domů.‘
Po dlouhé cestě,
vážení pánové, a neočekávaném návratu, to obyčejně bývá milenec v
manželčině loži. Ale také se stává, že to může být dítě. Dítě
předurčené věštbou.“
„Zkrať to, Kokodáku,“ zamračila se královna.
„Rozkaz! Pánové! Cožpak jste ještě neslyšeli o věštbou předurčených
dětech? Cožpak nebyl legendární hrdina Zatret Woruta jako dítě odevzdán
trpaslíkům, poněvadž byl tím, koho jeho otec jako prvního
potkal po svém návratu domů? A co Šílený Dei, který vymohl na pocestném
odevzdání toho, co nechal doma a o čem neví? Tím překvapením byl slavný
Supree, který později Šíleného Deie osvobodil z
jeho zakletí. Připomeňme si také Zivellinu, jež se stala královnou Metinny
díky slibu daného gnómovi Rumplesteltovi, že mu přenechá své dítě.
Zivellina slovo nedodržela a když si Rumplestelt přišel pro odměnu, vyhnala
ho svými kouzly. Zanedlouho potom ona i její dítě zemřeli na jakousi
otravu. S věštbou si nelze beztrestně zahrávat!“
„Nestraš mě, Kokodáku,“ povzdechla si Calanthé.
„Blíží se půlnoc, hodina duchů. Vzpomínáš si ještě na nějaké
pohádky z tvého zajisté pohnutého dětství? Jestliže ne, tak se
posaď.“
„Dožaduji se tvé laskavosti, paní, abych mohl ještě chvíli zůstat
stát. Chtěl bych všem zde v sále připomenout ještě jednu legendu. Je to
prastará, takřka zapomenutá pověst, kterou ve svém pohnutém dětství asi
slýchával každý z nás. V této legendě králové své slovo dodržovali.
Nás, bídné vazaly, totiž
spojuje s panovníky výlučně královské slovo. O ně se opírají naše
smlouvy, spojenectví, práva a léna. Tak co? Máme ztratit důvěru v
neporušitelnost královského slova? Dočkat se toho, že bude znamenat tolik,
co loňský sníh? Jestli k tomu dojde, čeká nás po těžkém a pohnutém
dětství ještě pohnutější stáří.“
„Na čí straně stojíš, Kokodáku?“ vykřikl Rainfarn z Attre.
„Ticho! Ať mluví!“
„Ten říhající kohout uráží královský majestát!“
„Baron z Tiggu má pravdu!“
„Ticho!“ zvolala Calanthé a vstala. „Dovolte mu, aby dokončil, cochtěl
říci.“
„Děkuji, Veličenstvo,“ uklonil se Kokodák. „Právě jsem
skončil.“
Po vřavě, kterou zpočátku v sále vyvolala baronova slova, nastalonáhle
podivné ticho. Královna zůstala stát. Geralt se nedomníval, že by ještě
někdo jiný kromě něho zpozoroval, jak se královně chvěje ruka, jíž si
otřela čelo.
„Pánové,“ promluvila konečně, „máte právo na vysvětlení. Ano,
ten… Ježek… mluví pravdu. Roegner mu slíbil to, co neočekával… Zdá
se, že náš král byl, co se týče ženských záležitostí, hlupák a
neuměl
napočítat do devíti. Mně osobně vyznal celou pravdu teprve na smrtelném
loži, protože dobře věděl, co bych mu udělala, kdybych se o jeho přísaze
dověděla dříve. Dobře věděl, čeho je schopná matka, s jejímž
dítětem se zachází takto lehkovážně.“
Rytíři, velmoži a páni mlčeli, Ježek stál bez hnutí jako železná,
ostny pokrytá socha.
„Avšak Kokodák mi připomněl, že nejsem jen matka, nýbrž také
královna. Tedy dobrá. Jako královna svolám zítra zasedání rady. Cintra
není tyranie. Nechť rada rozhodne, zda přísaha již nežijícího krále
má
určit osud nástupkyně trůnu. Nechť rozhodne, zda odevzdá ji i trůn
neznámému pobudovi, anebo zda je třeba postupovat v zájmu
království.“
Calanthé se na okamžik odmlčela a pohlédla úkosem na Geralta.
„Pokud se jedná o urozené rytíře, kteří přibyli do Cintry, aby se
ucházeli o princezninu ruku… Nezbývá mi než vyjádřit hluboké
politování z důvodů újmy na cti, jíž se jim zde dostalo. Nejsem tím
vinna.“
V šepotu, který se rozproudil mezi hosty, postřehl Geralt pohoršení Eista
Tuirseacha.
„U všech mořských bohů!“ sípal ostrovan přerývaně.
„To se prostě nehodí. To je zjevná výzva ke krveprolití. Calanthé,
vždyť ty je poštváváš…“
„Mlč, Eiste!“ sykla královna. „Nebo se rozhněvám!“
Myšilovovy černé oči se zaleskly, když jimi Geralta upozornil na Rainfarna
z Attre, který se se zlověstným výrazem ve tváři chystal vstát ze svého
místa. Geralt ho předešel. Vstal rychleji než on, nezapomínaje
přitom třísknout židlí o podlahu.
„Snad se ukáže, že nebude nutné svolávat radu,“ pronesl hlasitě a
zvučně. Všichni hosté ztichli a udiveně se na něj zahleděli. Geralt
na¨sobě cítil pohled Pavettiných smaragdových očí, stejně jako upřený
pohled Ježkův zpoza mřížoví jeho černé přilbice. Cítil také jako
přívalovou vlnu rostoucí Moc, jež houstla ve vzduchu. Sledoval, jak se pod
vlivem této síly začíná dým z pochodní splétat do nejrůznějších
fantastických tvarů. Věděl, že Myšilov to vidí také. A rovněž věděl,
že v tomto sále to není schopen spatřit již nikdo jiný.
„Řekl jsem,“ zopakoval Geralt klidně, „že ke svolání rady nemusí
dojít. Chápeš, Ježku z Erlenwaldu, co mám na mysli?“
Ostnatý rytíř postoupil dvěma skřípavými kroky vpřed.
„Vím,“ přisvědčil hluše zpoza hledí. „Jen blázen by to nepochopil.
Slyšel jsem, co před chvílí řekla milostivá a šlechetná paní Calanthé.
Našla skvělý způsob, jak se mě zbavit. Přijímám tvou výzvu, neznámý
rytíři!“
„Nevzpomínám si,“ řekl Geralt, „že bych tě vyzval na souboj.
Nehodlám se s tebou bít, Ježku z Erlenwaldu.“
„Geralte!“ vykřikla Calanthé, křivíc přitom ústa. Zcela zapomněla na
zaklínačův falešný titul. „Nepřepínej strunu! Nevystavuj zkoušce mou
trpělivost!“
„Ani mou,“ dodal nevraživě Rainfarn. Crach an Craite jen zavrčel.
Eist Tuirseach mu ve výmluvném gestu ukázal sevřenou pěst. Crach
odpověděl ještě hlasitějším zavrčením.
„Všichni jsme slyšeli,“ pokračoval Geralt, „jak baron z Tiggu
vyprávěl legendy o slavných hrdinech odebraných rodičům kvůli slibům
podobným tomu, jaký Ježek z Erlenwaldu vymohl na králi Roegnerovi.
Proč tedy a nač někdo vyžaduje podobné sliby? Znáš odpověď na tuto
otázku, Ježku z Erlenwaldu. Takový slib je schopen vytvořit silné,
prakticky nezničitelné pouto mezi tím, kdo slib získal, a tím, kdo je
předmětem tohoto slibu, v našem případě dítětem – plodem nečekaného
překvapení. Slepou věštbou takto poznamenané dítě může být
předurčeno k neobyčejným věcem. Může sehrát nesmírně významnou roli v
životě toho, s kým bude spojen jeho osud. Právě proto jsi, Ježku z
Erlenwaldu, požádal Roegnera o slib, jehož splnění se dnes domáháš. Ty
nechceš cintránský trůn, ty chceš jen princeznu.“
„Je to přesně tak, jak říkáš, neznámý rytíři,“ rozesmál se Ježek
nahlas. „Právě to chci! Dejte mi tu, která je mým osudem!“
„To budeš muset dokázat,“ řekl Geralt.
„Dovoluješ si o tom pochybovat? Navzdory tomu, že sama královna potvrdila
pravdivost mých slov? I po tom, co jsi před chvílí sám řekl?“
„Ano, protože jsi nám neřekl všechno. Roegner znal sílu Zákona
Překvapení stejně jako váhu přísahy, kterou ti složil. Přísahal, že
svůj slib splní, protože věděl, že zákon i obyčej mají pravomoc, která
brání zneužití tak závažné přísahy. Moc odmítající oprávněnost
přísahy, pokud ji nepotvrdí nezpochybnitelná Sudba. Tvrdím, Ježku, že
zatím nemáš nejmenší právo na princeznu. Získáš ji pouze tehdy,
když…“
„Když co?“
„Když se princezna sama rozhodne jít s tebou. To praví Zákon Překvapení.
Souhlas dítěte, nikoliv rodičů, potvrzuje přísahu a svědčí o tom, že
se dítě opravdu narodilo pod vlivem Sudby. Proto ses vrátil až po patnácti
letech, Ježku. Tuto podmínku totiž král Roegner vložil do své
přísahy.“
„Kdo jsi?“
„Jsem Geralt z Rivie.“
„Kdo jsi, Geralte z Rivie, že ses o své vůli ustanovil vykladačem zákonů
a obyčejů?“
„On zná ten Zákon lépe než kdokoli jiný,“ pronesl chraptivě Myšilov,
„protože s ním bylo kdysi dávno podle toho Zákona naloženo. Byl odňat
svým rodičům, protože byl předurčen k něčemu jinému. A díky Sudbě se
nakonec stal tím, čím je.“
„A čím tedy je?“
„Zaklínačem.“
Do nastalého ticha zazněl zvon ze strážní věže ohlašující ponurým
hlasem půlnoc. Všichni hosté sebou trhli a zvedli hlavy. Myšilov
překvapeně pohlédl na Geralta. Nejnápadněji sebou však trhl Ježek. Jeho
ruce v železných rukavicích se zvolna svezly podél boků a ostnatá
přilbice se nejistě zakymácela.
Tajemná neznámá síla, vyplňující sál jako šedá mlha, prudce
zhoustla.
„Je to pravda,“ potvrdila Calanthé. „Zde přítomný Geralt z Rivie je
zaklínač. Jeho profese je hodná úcty a vážnosti. Obětuje se, aby nás
chránil před všemi hrůzami, které plodí noc a které na nás sesílají
zlověstné, lidem škodící síly. Zaklínači zabíjejí příšery a
strašidla, jež na nás číhají v lesích a jezerech. Rovněž i ty, jež
mají tu drzost vcházet do našich domovů.“
Ježek mlčel.
„A proto,“ řekla královna a zvedla prsteny ozdobenou ruku, „nechť se
naplní Zákon, nechť je splněna přísaha, jejíhož dodržení se
domáháš, Ježku z Erlenwaldu. Odbila půlnoc. Nemusíš se již řídit
slibem, který tě zavazuje. Sejmi helmu. Než má dcera vysloví svou vůli a
než rozhodne o
tvém osudu, ať spatří tvou tvář. Všichni bychom chtěli vidět tvůj
obličej.“
Ježek z Erlenwaldu pomalu zvedl obrněnou ruku, škubl vázáním přilbice,
pomalu ji sundal z hlavy, uchopil ji za železný roh a se zarachocením ji
hodil na podlahu. Někdo vykřikl, někdo zaklel, někdo zhluboka zalapal po
vzduchu. Na královnině obličeji se objevil velice zlý úsměv. Úsměv
krutého triumfu. Nad okrouhlým okrajem hrudního pancíře na ně hleděly dva
vypouklé černé knoflíky očí umístěné po obou stranách rezavými
štětinami a pohyblivými dlouhými vousy porostlého rypáku plného ostrých
bílých
zubů. Hlava a zátylek uprostřed sálu stojící postavy se ježily hřebenem
krátkých černých bodlin.
„Tak tedy vypadám,“ ozvala se bytost. „Velmi dobře jsi to věděla,
Calanthé. Když ti tvůj muž vyprávěl o tom, co se mu přihodilo na lovu v
Erlenwaldu, nemohl se nezmínit o tom, jak vypadá ten, kdo mu zachránil
život. Ten, komu navzdory jeho vzhledu přísahal splnit slib. Dobře ses,
královno, připravila na můj příchod. Tvé zpupné a pohrdavé odmítnutí
dodržet královské slovo ti vytkli vlastní vazalové. A když ti nevyšel
záměr poštvat na mne ostatní nápadníky, mělas v záloze ještě vraha –
zaklínače sedícího po tvé pravici. A nakonec podlý uskok. Chtělas mě
pokořit, Calanthé. Věz, že jsi ponížila samu sebe.“
„Dost!“ vstala prudce královna a opřela o bok zaťatou pěst. „Skončeme
to! Pavetto! Vidíš kdo, či lépe řečeno, co stojí před tebou a činí si
nárok na tvou ruku. Podle Zákona Překvapení a podle starobylého
obyčeje je na tobě, aby ses rozhodla. Odpověz. Stačí jediné tvé slovo.
Řekneš-li ano, staneš se vlastnictvím, kořistí této příšery.
Řekneš-li ne, pak ji nikdy více nespatříš.“
Síla pulsující v sále svírala Geraltovy skráně jako železná obruč,
šuměla mu v uších, ježila mu vlasy v týle. Zaklínač viděl tenký
pramínek potu stékající královně po tváři. Bílé klouby Myšilovových
prstů zatínajících se do hrany stolu. Drobty pohybující se jako malí
broučci a seskupující se v runy, které vytvořily čitelný nápis: DÁVEJ
POZOR!
„Pavetto!“ zopakovala královna. „Odpověz. Chceš odejít s tímto
stvořením?“
Pavetta zvedla hlavu.
„Ano.“
Síla, jež naplnila sál až ke stropu, dunivě zasténala pod klenbami. Nikdo
v sále ani nehlesl. Calanthé se pomalu svezla zpátky na svůj trůn. Její
obličej byl naprosto bez výrazu.
„Všichni jste slyšeli,“ rozlehl se ztichlým sálem zvučný hlas Ježka z
Erlenwaldu. „Ty také, Calanthé, i ty, zaklínači, chytrý nájemný
zabijáku. Má práva byla potvrzena. Pravda a věštba zvítězily nad
vytáčkami a lží. Co vám zbývá, nešlechetná královno a převlečený
zaklínači? Chladná ocel?“
Nikdo se neozval. Ježek pohyboval špičatým rypákem a stříhal hmatovými
vousy, když pokračoval: „Nejraději bych spolu s Pavettou ihned opustil toto
místo, ale neodpustím si jedno potěšení. Ty, Calanthé,
mně sem přivedeš svou dceru. Ty osobně vložíš její bílou ručku do
mých dlaní.“
Calanthé se pomalu otočila ke Geraltovi. V jejích očích byl rozkaz. Geralt
se nehýbal. Cítil a viděl, jak se v povětří houstnoucí Síla koncentruje
přímo nad jeho hlavou. Již věděl. Královnina ústa se sevřela a
zachvěla…
„Cože?“ zařval zběsile Crach an Craite a vymrštil se ze svého místa u
stolu. „Její bílá ručka do jeho dlaní? Princezna a tenhle štětinatý
smraďoch? Tenhle… tenhle prasečí rypák?“
„A já s ním chtěl bojovat jako s rytířem!“ přidal se Rainfarn. „S
tím strašidlem, s tím zvířetem. Poštvěte na něho psy! Ano, psy!“
„Stráže!“ vykřikla Calanthé.
A pak to šlo ráz na ráz. Crach an Craite popadl nůž ze stolu a s třeskotem
převrátil svou židli. Poslušen Eistova příkazu ho Draig Bon- Dhu bez
uvažování udeřil píšťalou svých dud vší silou do týla. Crach
padl na stůl mezi jesetera v omáčce a oblouky žeber, které zbyly z
pečeného kance. Rainfarn se vrhl s dýkou v ruce na Ježka. Kokodák hbitě
vyskočil od stolu a kopl mu pod nohy dubovou židli. Rainfarn překážku
hbitě přeskočil, ale okamžik zdržení stačil Ježkovi k tomu, aby ho
silným úderem pěsti do hlavy srazil na kolena. Kokodák přiskočil k
Rainfarnovi, aby mu vytrhl jeho dýku z ruky, ale zadržel ho
mladý Windhalm, který jej chňapl za nohu jako vycvičený lovecký pes. Od
vchodu přibíhali ozbrojenci se spontony a gizarmami. Calanthé, vzpřímená a
hrozivá, ukázala velitelským gestem na Ježka. Pavetta začala křičet, Eist
Tuirseach klít. Ostatní hosté vyskočili ze svých míst, nevědouce, co by
vlastně měli dělat.
„Zabte ho!“ vykřikla královna.
Ježek se se zlostným funěním a s výhružně vyceněnými zuby obrátil
proti přibíhajícím strážím. Byl beze zbraně, ale dokonale chráněn svou
zbrojí, po níž s třeskotem sklouzly hroty všech zbraní. Jejich nápor
ho
však odhodil dozadu, přímo na vstávajícího Rainfarna, který ho chytil za
nohy. Ježek zařval, odrážeje přitom svými náloketníky údery gizarm
zasypávající jeho hlavu. Rainfarn ho bodl dlouhou dýkou, ale rána se svezla
po kyrysu. Gardisté přitiskli Ježka zkříženými dřevci ke zdobenému
krbu. Rainfarn, jenž visel Ježkovi kolem pasu, našel skulinu v jeho brnění
a vrazil do ní dýku. Ježek se schoulil do sebe.
„Dunýýý!“ vykřikla Pavetta pronikavě a vyskočila na křeslo.
Zaklínač se vrhl s mečem v ruce přes stůl k zápasícím. Nedbal na to, že
shazuje a rozbíjí talíře, mísy a poháry, věděl, že už nezbývá moc
času. Pavettino ječení nabývalo stále nepřirozenějšího zabarvení.
Rainfarn se rozmáchl k dalšímu bodnutí. Geralt seskočil se stolu, dopadl do
pokleku a udeřil plochou čepelí.
Rainfarn zavyl a překulil se ke stěně sálu. Zaklínač z obratu odrazil
mečem strážného, který se snažil vrazit sponton mezi lamely Ježkova
brnění. Gardista se svalil na podlahu, až mu z hlavy spadl kapalín. Od
vchodu přibíhali další ozbrojenci.
„Tak to ne!“ zahřímal Eist Tuirseach a zvedl židli. S rozmachem rozrazil
neohrabaný kus nábytku o podlahu a s tím, co mu z něj zůstalo v ruce, se
vrhl proti útočníkům.
Ježek, zachycen háky dvou gizarm, byl s třeskem stržen k zemi; dušeně
hekal a supěl, když jej pár gardistů vleklo po podlaze. Přiskočil k nim
třetí muž, chystaje se povaleného bodnout spontonem. Geralt jej ťal koncem
meče do skráně. Strážní pustili dřevce z rukou a odskočili od Ježka.
Přibíhající posily ustupovaly před troskami židle, jimiž se Eist
rozháněl jako legendární Zatret Woruta svým kouzelným mečem Balmurem.
Pavettin jekot dosáhl vrcholu a najednou jako by se zlomil. Geralt vycítil, co
nastane, a tak rychle padl na podlahu. Zahlédl zelený záblesk, ucítil
drásavou bolest v uších, uslyšel hluboký hukot a zoufalé kvílení
deroucí se ze všech hrdel. A pak dlouhý, nepřetržitý, vibrující
princeznin křik. Stůl se vznesl do vzduchu, roztočil kolem své osy a
rozséval okolo sebe nádobí, příbory, jídlo. Těžká křesla létala
sálem a rozbíjela se o stěny. Z vlajících gobelínů i těžkých závěsů
se zvedala mračna prachu. Od vchodu bylo slyšet lomoz, řev a praskot dřevců
lámajících se jako klacíky. Trůn s královnou nadskočil, vznesl se,
přeletěl sálem jako střela, narazil do zdi a rozletěl se na kusy. Calanthé
se bezvládně sesula na podlahu jako hadrová loutka. Eist Tuirseach, ačkoliv
se sotva držel na nohou, se k ní vrhl, uchopil ji do náruče a vlastním
tělem ji chránil před krupobitím skla a majoliky bijícím do podlahy a
stěn. Geralt se s medailonem v sevřené dlani plazil jak nejrychleji mohl k
Myšilovovi, který neležel na břiše, ale nějakým zázrakem stále ještě
klečel na kolenou, zvedaje v napjaté ruce čarodějnou hůlku z hlohové
větévky. Na jejím konci byla nasazena krysí lebka. Gobelín na stěně za
druidovými zády, jenž představoval dobytí a vypálení hradu Ortagoru, teď
hořel skutečným plamenem. Pavetta vyla. Pomalu se otáčela a bila svým
křikem jako bičem
všechno a všechny. Každý, kdo se pokusil vstát, byl opět sražen k zemi
nebo vržen na zeď, kde se svíjel v bolestech. Před Geraltovýma očima
zasvištěl vzduchem objemný stříbrný omáčník ve tvaru galéry a doslova
smetl vévodu s těžko zapamatovatelným jménem. Ze stropu se sypala omítka.
Pod klenbou kroužil stůl, z něhož rozpláclý Crach an Craite metal dolů
zběsilé nadávky a kletby. Geralt se doplazil k Myšilovovi. Oba se
přikrčili za hromadu, kterou odspodu tvořili Piškot ze Streptu, bečka piva,
Dragodar, křeslo a Dragodarova loutna.
„To je čistá prvotní Síla!“ překřikl druid vřavu a lomoz v sále.
„Ona ji už neovládá.“
„Já vím!“ zakřičel Geralt. Odněkud přiletěl a do zad ho uhodil
pečený bažant dosud ozdobený několika proužkovanými pery.
„Musíme ji zastavit. Zdi se už začínají třást.“
„Vidím.“
„Připraven?“
„Připraven.“
„Raz, dva, tři!“
Udeřili oba současně. Geralt Znamením Aard, Myšilov strašlivou
třístupňovou kletbou, po níž by se snad mohla roztavit i podlaha v sále.
Židle, na níž princezna stála, se rozletěla na třísky. Leč Pavetta jako
by si
toho ani nevšimla, vznášela se ve vzduchu uvnitř průzračné zelené koule.
Nepřestávajíc křičet, k nim pomalu otočila hlavu a její drobný obličej
se pojednou zkřivil do zlověstné grimasy.
„U všech démonů!“ zařval Myšilov.
„Pozor!“ křikl zaklínač a schoulil se do klubíčka. „Zastav ji,
Myšilove! Zastav ji, nebo je po nás!“
Stůl ztěžka bouchl o podlahu a rozdrtil vše, co zůstalo pod ním. Crach an
Craite, který se až dosud udržel na stolní desce, byl dopadem vymrštěn na
tři lokte vysoko. Vůkol padal hustý déšť zbytků jídel a střepů
talířů. Na podlaze jiskřivě explodovaly křišťálové poháry a
karafy.
„Uvolňuje všechno!“ zabědoval Myšilov mířící hůlkou na princeznu.
„Všechno! Celou Moc obrátí proti nám!“
Geralt mávnutím meče srazil stranou dvojzubou vidlici letící na druida.
„Zastav ji, Myšilove!“
Z dívčiných smaragdových očí na ně vyšlehly dva zelené blesky, stočily
se do oslnivých vírů, trychtýřů, z jejichž středu na ně udeřila Síla
jako beranidlo rozrážející lebky, oslepující oči, vyrážející dech.
Zároveň
je zasypaly střepy, svícny, ohryzané kosti, načaté bochníky chleba a
doutnající polena z krbu. S divokým křikem nad nimi jako obrovský hlušec
přeletěl kastelán Haxo. Na Geraltově hrudi, na zlatém poli, medvědovi a
panně ze Čtyřrohu, se rozplácla hlava velkého kapra. Přes Myšilovova
stěnami síně otřásající zaklínadla, přes nadávky a sténání
raněných, přes hukot, třesk a lomoz v sále a přes Pavettin křik uslyšel
zaklínač nejstrašnější zvuk, s jakým se kdy setkal. Kokodák klečel na
podlaze a rukama i nohama mačkal dudy Draiga Bon-Dhu. On sám s hlavou
zvrácenou dozadu přehlušoval úděsné zvuky
linoucí se z měchů. Kokodák vyl, křičel, kvičel a kňučel, bečel a
kvílel v nepopsatelné směsici hlasů všech zvířat známých i neznámých,
domácích, divokých i mýtických. Pavetta úžasem zmlkla a s otevřenou
pusou zírala na barona. Síla znatelně ochabla.
„Teď!“ zvolal Myšilov a mávl kouzelnou hůlkou. „Teď,
zaklínači!“
Udeřili na ni. Nazelenalá sféra okolo princezny pod jejich úderem praskla
jako mýdlová bublina a vzniklý podtlak rázem vysál všechnu Sílu, jež
ještě před chvílí běsnila v sále. Pavetta bezvládně dopadla na
podlahu a dala se do usedavého pláče. Nastalo ticho, z něhož po
přestálém pandemoniu všem přítomným doslova zalehlo v uších. Po chvíli
se ze spouště, která zůstala z královské zásnubní hostiny, začaly
ozývat první hlasy.
„Cuach op arse, ghoul y badraigh mal an cuach,“ omílal Crach an Craite a
plival krev z prokousnutého rtu.
„Ovládni se, Crachu,“ napomenul ho vyčerpaně Myšilov, setřásaje z
oděvu kaši. „Jsou tady dámy.“
„Calanthé, má milovaná Calanthé,“ opakoval Eist Tuirseach v
přestávkách mezi polibky. Královna otevřela oči, ale nevyvinula
sebemenší snahu vymanit se z jeho objetí.
„Eiste, dívají se na nás!“
„Ať se dívají.“
„Nechtěl by mi někdo vysvětlit, co to bylo?“ otázal se maršál
Vissegerd, když se vyškrábal zpod strženého závěsu.
„Ne,“ odpověděl zaklínač.
„Ranhojiče!“ vykřikl pisklavě Windhalm z Attre skloněný nad
Rainfarnem.
„Vodu!“ volal jeden z bratří ze Streptů hasící svým pláštěm
doutnající gobelín. „Rychle vodu!“
„A pivo,“ zachraptěl Kokodák.
Několik rytířů schopných udržet se na nohou, se pokoušelo zvednout
princeznu Pavettu. Ona však odstrčila jejich ruce, vstala sama a vratkým
krokem zamířila ke krbu, u něhož seděl zády opřený Ježek a neohrabaně
se snažil zbavit svého krví zbroceného brnění.
„Ta dnešní mládež!“ prskl Myšilov, dívaje se na ně. „Začínají
brzy! Mají v hlavách jen to jedno.“
„Copak?“
„Což nevíš, zaklínači, že nedotčená panna nedokáže užívat
Moc?“
„Čert vem její panenství,“ zavrčel Geralt. „Jak ale získala takové
schopnosti? Pokud vím, ani Calanthé, ani Roegner…“
„Zdědila je přeskokem, o tom není pochyb,“ odpověděl druid. „Její
babička Adalia zvedla padací most pouhým mrknutím oka. Hele, Geralte!
Podívej, jí to asi ještě nestačilo!“
Calanthé, stále v Eistově náručí, ukázala strážím na zraněného
Ježka. Geralt s Myšilovem rychle přiskočili, ale nebylo jich už
zapotřebí. Gardisté s kletbami sami couvli od pololežící postavy. Ježkova
ošklivá tlama se začala měnit, ztrácet svou zvířeckou podobu. Bodliny a
rezavé štětiny se změnily v kučeravé černé vlasy a vousy rámující
bledou, hranatou mužskou tvář s výrazným nosem.
„Co…“ zajíkl se Eist Tuirseach. „Kdo je to? Ježek?“
„Duny,“ řekla měkce Pavetta.
Calanthé sevřela rty a odvrátila hlavu.
„Zakletý?“ zabručel Eist. „Ale jak…“
„Odbila půlnoc,“ vysvětlil zaklínač. „Právě teď. Zvon, který jsme
slyšeli předtím, nebyl ten pravý. Jednalo se zajisté o zvoníkův omyl,
že, královno?“
„Jistě, jistě,“ zasípal muž jménem Duny v odpověď místo královny,
která nejevila ochotu odpovídat. „Namísto planých tlachů mně někdo
pomozte z těch plechů a zavolejte felčara. Ten blázen Rainfarn mě bodl pod
žebra.“
„Proč felčara?“ usmál se Myšilov a zvedl svou hůlku.
„To by stačilo,“ vzpřímila se Calanthé a zvedla pyšně hlavu. „Až
bude po všem, chci vás všechny vidět ve své komnatě. Všechny, jak tu
stojíte: Eista, Pavettu, Myšilova, Geralta i tebe… Duny. Myšilove?“
„Ano, paní?“
„Ta tvoje čarodějná hůlka… Nějak jsem si pohmoždila páteř. A její
okolí.“
„Jak poroučíš, královno.“
III.
„…kletba,“ vyprávěl Duny a třel si při tom spánky. „Od narození.
Nikdy jsem se nedověděl, co ji zapříčinilo a kdo ji na mne seslal. Od
půlnoci do svítání člověk, od svítání… viděli jste sami. Akerspaark,
můj otec, to chtěl utajit před lidmi. V Maechtu je lid ohromně pověrčivý,
čáry a kletby v královské rodině by mohly být vládnoucí dynastii
osudné. Proto mě jeden z otcových rytířů odvedl ode dvora a vychoval v
ústraní. Oba jsme se pak potloukali světem – bludný rytíř a jeho
zbrojnoš. Když později rytíř zemřel, toulal jsem se sám. Už ani nevím,
od koho jsem se dozvěděl, že mne mého prokletí může zbavit nečekané
dítě, chcete-li dítě-překvapení. Krátce nato jsem potkal Roegnera. Dál
už to znáte.“
„Dál to známe, lépe řečeno, domýšlíme se,“ přikývla Calanthé.
„Zvláště to, že jsi nečekal těch patnáct let, na nichž ses dohodl s
Roegnerem. Ještě před uplynutím této doby jsi mé dceři popletl hlavu! Kdy
k tomu došlo?“
„Asi před rokem.“
Královna sklonila hlavu a zvedla prst.
„No prosím, ty malá čarodějnice! Rovnou mně před nosem! Ale já
vyšetřím, kdo ho v noci pouštěl do hradu! A až zjistím, se kterou dvorní
dámou jsi chodila trhat petrklíče, u sta hromů! Co mám teď s vámi
dělat?“
„Calanthé…“ začal Eist.
„Mlč, Tuirseachu, ještě jsem neskončila. Duny, tvoje věc se
zkomplikovala. Jsi s Pavettou už celý rok. A co se stalo? Nic. To znamená,
žes vymámil přísahu z nesprávného otce. Věštba si z tebe vystřelila.
Jaká ironie, jak říkává tadyhle Geralt z Rivie.“
„K ďasu s osudem, přísahami a ironií,“ zamračil se Duny. „Miluji
Pavettu a ona miluje mne. Jen na tom mi záleží. Nemůžeš se přece,
královno, stavět do cesty našemu štěstí.“
„Mohu, Duny, mohu. Divil by ses jak!“ usmála se Calanthé jedním ze svých
nesčetných úsměvů. „Naštěstí pro tebe to ale neudělám. Jsem ti něco
dlužná. Za tamto, víš? Byla jsem odhodlána… Asi bych tě měla požádat
o odpuštění, ale to já dělám zatraceně nerada. A tak ti dám Pavettu a
budeme vyrovnáni. Pavetto? Nerozmyslela sis to?“
Princezna horlivě vrtěla hlavou, že ne.
„Díky, paní, díky!“ rozzářil se Duny. „Jsi moudrá a velkomyslná
panovnice.“
„Jistěže. A krásná.“
„A krásná.“
„Můžete oba zůstat v Cintře, jestli chcete. Zdejší lidé jsou méně
pověrčiví než obyvatelé Maechtu a rychle uvykají novotám. Konec konců,
jako Ježek jsi byl celkem sympatický. Jenom s trůnem nemůžeš zatím
počítat. Mám v úmyslu ještě nějakou dobu vládnout Cintře po boku
nového krále. Šlechetný Eist Tuirseach mi učinil jistou nabídku…“
„Calanthé…“
„Ano, Eiste, souhlasím. Ještě nikdy mi nebylo dopřáno vyslechnout
vyznání lásky vleže na podlaze v troskách vlastního trůnu. Ale… Jak jsi
to říkal, Duny? Jen na tom záleží a ať se nikdo neopováží postavit do
cesty mému štěstí! Věřte mi, radím vám dobře. A co vy, proč na mě tak
civíte? Nejsem ještě tak stará, jak se domníváte, když zde vidíte mou
vdavekchtivou dceru.“
„Ta dnešní mládež!“ zamumlal Myšilov. „Jablko nepadá daleko od
stromu…“
„Co si to tam bručíš pod vousy, čaroději?“
„Nic, má paní.“
„To je dobře. Při této příležitosti mám pro tebe jeden návrh. Pavetta
bude potřebovat vychovatele. Musí se naučit, jak zacházet se svým
výjimečným nadáním. Mám tento hrad ráda a přeji si, aby zůstal
takový,
jaký je. Při příštím hysterickém záchvatu mé výjimečné dcerky by se
mohl zřítit. Co ty na to, druide?“
„Je to pro mě velká čest.“
„To bych řekla.“ Královna otočila hlavu k oknu. „Už svítá. Je
čas…“
Prudce se obrátila k Dunymu a Pavettě, kteří stáli těsně u sebe, drželi
se za ruce, něco si šeptali a lehce se přitom dotýkali čely.
„Duny?“
„Ano, paní?“
„Slyšels? Svítá, je už docela jasno! A ty…“
Geralt pohlédl na Myšilova, Myšilov na Geralta – a oba se rozesmáli.
„Co je vám dvěma k smíchu, čarodějníci? Copak nevidíte…“
„Vidíme, vidíme,“ ujistil ji Geralt.
„Čekali jsme, až to uvidíš sama,“ vyprskl Myšilov. „Byl jsem zvědav,
kdy ti to dojde.“
„Co mi mělo dojít?“
„Zrušila jsi kletbu. Ty osobně,“ vysvětlil zaklínač. „V okamžiku,
kdy jsi řekla: ‚dávám ti Pavettu‘, se věštba naplnila.“
„Přesně tak,“ potvrdil druid.
„U všech bohů,“ promluvil zvolna Duny. „Konečně!
Bohové, myslel jsem si, že budu mít větší radost, že zazní nějaká
surma nebo něco podobného. Zvyk. Královno, děkuji! Pavetto, slyšelas?“
„Mhm,“ přisvědčila princezna, nezvedajíc zrak.
„Takže všechno vzalo dobrý konec. Souhlasíš se mnou, zaklínači? Kletba
je zrušena, připravují se rovnou dvě svatby, oprava trůnního sálu bude
trvat přinejmenším měsíc, jsou čtyři mrtví, bezpočet raněných,
Rainfarn z Attre sotva dýchá. Radujme se. Zdalipak víš, zaklínači, že
jednu chvíli jsem se chystala vydat rozkaz…“
„Vím.“
„Ale nyní ti musím přiznat pravdu. Požadovala jsem výsledek a dostala
jsem, co jsem chtěla. Cintra uzavírá spojenectví se Skellige, má dcera se
ne nejhůř vdává. Na okamžik jsem podlehla dojmu, že Sudba by se vyplnila,
i kdybych tě nepozvala na hostinu a neposadila tě vedle sebe. Ale mýlila jsem
se. Vše mohla změnit Rainfarnova dýka. A tu zadržel zaklínačův meč.
Pracovals poctivě, Geralte. Nyní – otázka ceny. Mluv! Oč žádáš?“
„Okamžik!“ ozval se Duny, osahávaje si svůj obvázaný bok. „Otázka
ceny, říkáš. To já jsem tvým dlužníkem, já musím…“
„Nepřerušuj mě, zeti,“ přimhouřila oči Calanthé. „Tvá tchýně
nesnáší, když jí někdo skáče do řeči. Zapamatuj si to. A věz, že
nejsi žádným dlužníkem. Ty jsi byl pouze předmětem smlouvy, kterou jsem
uzavřela s Geraltem z Rivie. Řekla jsem, že my dva jsme vyrovnáni, a jeví
se mi zcela nesmyslným, abych se ti musela donekonečna omlouvat. Stále mě
ale zavazuje dohoda, kterou jsem uzavřela se zaklínačem. Nu, Geralte. Tvá
cena.“
„Dobrá,“ řekl zaklínač. „Prosím o tvou zelenou šerpu, Calanthé.
Nechť mi navždy připomíná barvu očí nejkrásnější královny, jíž
jsem kdy poznal.“
Calanthé se usmála a sňala z krku smaragdový náhrdelník.
„Tento náhrdelník,“ prohlásila, „má kameny ve stejném odstínu. Nech
si ho jako milou vzpomínku.“
„Mohl bych něco říci?“ otázal se pokorně Duny.
„Samozřejmě, milý zeti, prosím, prosím.“
„Nadále tvrdím, zaklínači, že jsem tvým dlužníkem. To můj život
ohrožovala Rainfarnova dýka. Anebo by mě ubily stráže, kdybys nezakročil.
Hovořilo se o nějaké ceně, jsem povinen ji zaplatit já. Můžeš mi
věřit, že na to mám. Co si přeješ, Geralte?“
„Duny,“ odpověděl Geralt zvolna. „Zaklínač, jemuž je položena
taková otázka, musí toho, kdo ji vyslovil, požádat, aby ji zopakoval.“
„Opakuji ji tedy, neboť jsem tvým dlužníkem. A ještě z jednoho důvodu.
Když jsem se tam v sále dověděl, kdo jsi, začal jsem tě nenávidět a
přál ti jen to nejhorší. Měl jsem tě za slepý, krvelačný nástroj
něčí vůle, za někoho, kdo bezcitně a bezmyšlenkovitě zabíjí, otírá
meč od krve a pak počítá peníze. Přesvědčil jsem se však, že
zaklínačské řemeslo je hodno úcty. Chráníš nás nejen před zlem, jež
na nás číhá v temnotách, ale i před tím, jež se skrývá v nás samých.
Škoda, že je vás tak málo.“
Calanthé se usmála.
Poprvé této noci byl Geralt ochoten připustit, že to byl přirozený,
nestrojený úsměv.
„Pěkně jsi to řekl, zeti. Chtěla bych k tomu dodat jen pár slov. Pouhá
dvě slůvka: Promiň, Geralte.“
„A já,“ řekl Duny, „znovu opakuji: Co si přeješ?“
„Duny,“ promluvil Geralt vážně. „Pavetto, Calanthé. I ty, pravý
rytíři Tuirseachu, budoucí králi Cintry. Aby se člověk mohl stát
zaklínačem, musí se narodit ve stínu Sudby. Jen velmi malému počtu lidí
je to dopřáno. Proto je nás tak málo. Stárneme, umíráme a nemáme nikoho,
komu bychom předali své znalosti a zkušenosti. Chybí nám nástupci. A tento
svět je plný zla, jež čeká na to, až nás bude příliš málo, abychom se
mu mohli postavit.“
„Geralte,“ zašeptala Calanthé.
„Ano, nemýlíš se, paní. Duny! Dáš mi to, co již máš, ale o čem
ještě nevíš. Vrátím se do Cintry za šest let, abych se přesvědčil, zda
mi byla věštba nakloněna.“
„Pavetto!“ vytřeštil překvapením oči Duny. „To přece
nemůže…“
„Pavetto!“ zvolala královna. „Ty jsi… Ty jsi…“
Princezna sklopila oči a začervenala se. A pak odpověděla.
