První část: Konec filmu
Kulka nekulka, Barberio se cítil vcelku dobře. Pravda, pokud se nadýchl
příliš zhluboka, bodlo ho na prsou, a také rána ve stehně nebyla právě
pěkná na pohled, jenže Barberio si už stačil zalézt do nory a teď se v
jednom kuse uculoval. Přinejmenším byl na svobodě: a to bylo hlavní. Nikdo,
přísahal si, nikdo už ho nedostane do lochu, raději se zabije, než by se
nechal znovu zabásnout. Bude-li mít pech a oni ho zaženou do kouta, vrazí si
bouchačku do pusy a ustřelí si vršek kebule. Na žádný pád ho živého do
té cely nedostanou. Život, je-li člověk pod zámkem a je-li mu odměřován
po vteřinách, se příliš vleče. Stačilo pár měsíců, aby si to
uvědomil. Život je dlouhý, monotónní a vyčerpávající, a nedá-li si
jeden pozor, brzy začne mít dojem, že by bylo lépe pojit, než to dál
tlouct v takové díře, do které ho šoupli. Lépe se pověsit uprostřed noci
na vlastním pásku, než čelit nudě dalších čtyřiadvaceti hodin, rovným
osmdesáti šesti tisícům a čtyřem stům vteřinám. A tak začal makat na
svém útěku.
Nejdříve si koupil na vězeňském černém trhu revolver. Stál ho všechno
co měl a navíc ještě hrst slibů, které bude muset venku splnit, má-li
zůstat naživu. Potom udělal onen krok, jenž byl nejvíce nasnadě: přelezl
zeď. Tu noc při něm jistě stál bůh všech vykradačů krámů s chlastem,
co jich na světě je, protože ať se propadne, jestli tu zeď nepřeletí a
nemazal pryč, aniž by mu za patama čenichali nějací čokli.
A policajti? Ti zpackali, co se dalo. Od neděle ho naháněli tam, kam by ani
nepáchl. Sebrali jeho bratra a švagrovou, které podezírali, že mu poskytli
úkryt, zatímco oni neměli o jeho útěku ani ponětí. Zveřejnili jeho popis
z doby před zatčením, kdy byl o dvacet kilo těžší. O tom všem ho
zpravila Geraldina, žena, s níž míval za starých dobrých časů známost.
Také mu ovázala nohu a vybavila ho láhví Southern Comfort, která mu nyní
odpočívala téměř prázdná v kapse. Vzal ten chlast i soucit s sebou a šel
po svých s důvěrou v proslulou pitomost zákona, ale i v boha, jenž ho už
dovedl tak daleko.
Dal tomu bohu jméno Sing-Sing. Představoval si ho jako tlouštíka, co se
kření od ucha k uchu, se šiškou prima salámu v jedné ruce a šálkem
černé kávy ve druhé. V Barberiově mysli Sing-Sing voněl jako plný teřich
v matčině domě z dob, kdy to matka měla ještě v hlavě v pořádku a on
byl její radostí a chloubou.
Naneštěstí se Sing-Sing odvrátil právě ve chvíli, kdy jediný policajt s
ostřížím zrakem ve městě poznal podle onoho zastaralého popisu Barberia,
který si právě ulevoval v jakési zapadlé uličce. Mladý policista, sotva
víc než pětadvacetiletý, který dychtil stát se hrdinou. Příliš velký
pitomec, než aby si vzal k srdci Barberiův varovný výstřel. Místo toho,
aby někam zalezl a nechal Barberia upláchnout, rozhodl se tlačit na pilu a
vydat se uličkou přímo proti němu.
Barberio neměl na vybranou. Vystřelil.
Polda výstřel oplatil. V tu chvíli se musel do věci vložit Sing-Sing;
vychýlil policistovi mušku tak, aby kulka, která byla určena Barberiovu
srdci, zasáhla jen nohu, a nasměroval výstřel z opačné strany přímo do
policistova nosu. Ostroočko se složil, jako by si právě vzpomněl, že má
schůzku se zemí, zatímco krvácející Barberio uháněl s klením pryč,
strachy bez sebe. Dosud nikdy nezabil člověka a začne rovnou policajtem.
Vpravdě zdařilý vstup do cechu mordýřů.
Nicméně Sing-Sing stál dosud při něm. Kulka v noze o sobě sice dávala
vědět, ale starostlivá Geraldina mu zastavila krvácení, likér zázračně
ztišil bolest a on tu byl zase o půl dne déle, unavený, ale živý, když
předtím přeskákal po jedné půl města tak přeplněného policajty, že to
vypadalo jako při slavnostní přehlídce na policejním plese. Nyní po svém
ochránci nechtěl nic víc, než aby mu dovolil chvíli si odpočinout. Ne
dlouho, jen tolik času, aby nabral dech a mohl si naplánovat další kroky.
Hodinka či dvě spánku by také nebyla k zahození.
Šlo o to, že ho bolelo břicho; ta hluboká, hryzavá bolest poslední dobou
nabývala na intenzitě. Až si trochu oddáchne, měl by možná vyhledat
nějaký telefon a zavolat znovu Geraldině, aby přemluvila nějakého doktora,
který by ho prohlédl. Původní plán, opustit ještě ten večer město, se
teď nezdál realizovatelný. Ať to je jakkoli nebezpečné, bude muset zůstat
na tomhle místě celou noc a snad i valnou část příštího dne; do volného
prostoru prorazí, až nabere sil a zbaví se kulky uvázlé v noze.
Do hajzlu, ty křeče v pupku. Hádal, že by mohlo jít o vřed způsobený
tím odporným sajrajtem, kterému se v káznici říkalo jídlo. Spousta muklů
měla střevní potíže nebo problém se vysrat. Pár dní na pizze a pivu a
bude mu lépe, tím si byl po čertech jist.
Slovo rakovina ve slovníku neměl. Smrtelná choroba mu v životě nepřišla
na mysl, a zvlášť ne ve vztahu k sobě samému. To by bylo jako hnát na
porážku dobytče, které trýzní bolavé kopyto. Chlap v jeho postavení, ze
všech stran ohrožovaný smrtonosnými nástroji, nepředpokládá, že by mohl
zkapat na nemoc, která ho žere zevnitř. Ale přesně to ona bolest
ohlašovala.
Na parcele za Kinopalácem stávala restaurace, kterou před třemi roky pohltil
oheň, a za celou tu dobu se nikdo nepostaral o odklizení trosek.
Podmínky pro novou výstavbu byly neslavné, a-tak se o to místo nikdo
neucházel. Svého času tu všude kvasil život, ale to bylo v šedesátých a
na počátku sedmdesátých let. Po jednu opojnou dekádu prosperovaly zábavní
podniky - restaurace, bary, biografy. A potom přišel nevyhnutelný propad.
Stále méně a méně mladých sem přicházelo utrácet své peníze; do módy
přišla jiná místa, kde bylo dobré se ukazovat. Bary se zavíraly,
restaurace je následovaly. Jen Kinopalác zůstával jako symbolická
připomínka dnů nevinnosti tohoto okrsku, který byl rok od roku
zchátralejší a nebezpečnější.
Změť svlačců a polozetlelých trámů, jež dusila ten opuštěný pozemek,
Barberiovi přišla docela vhod. Noha mu vypovídala poslušnost, klopýtal
vyčerpáním a bolest v břiše byla čím dál tím nepříjemnější.
Potřeboval nějaké místo, kde by mohl složit bolavou hlavu, a to sakra
rychle. Dopít Southern Comfort a myslet na Geraldinu.
Bylo půl druhé po půlnoci; na téhle parcele si dávaly dostaveníčko
kočky. Když se Barberio protáhl kolem kůlu oplocení a vklouzl do stínu,
kočky utekly. Úkryt páchl močí, lidskou i kočičí, odpadky, starým
popelem, ale pro něj to byla svatyně.
Opřený loktem o zadní zeď Kinopaláce vyzvrátil obsah žaludku - likér a
kyselé šťávy. O kousek dál, u zdi, si nějací chlapci zbudovali z trámů,
ohořelých prken a vlnitého plechu provizorní přístřešek. Perfektní,
pomyslel si, skrýš ve skrýši. Sing-Sing se na něj usmíval, všechno se
vyvíjí dobře. S tichým sténáním (to břicho dnes ale zlobí) dovrávoral
podél stěny k nachýlené chatrči a v předklonu prošel dveřmi.
V té boudě někdo občas nocoval; když se posadil, ucítil pod rukama
navlhlou pytlovinu a kdesi po levici mu cinkla o stěnu nějaká láhev. Odkudsi
zblízka se k němu linul pach, o němž nechtěl moc přemýšlet -jako když
se ucpe kanalizace. Celkem vzato pěkná špína; nicméně bylo tu bezpečněji
než na ulici. Posadil se zády ke zdi Kinopaláce a táhlým a pomalým
dýcháním se snažil zaplašit strach.
Ani ne o jeden blok domů dále, snad jen o půl bloku, se ozvalo houkání
policejního vozu; připomínalo nářek nemluvněte, a jeho nově nabytý pocit
bezpečí zmizel beze stopy. Stahovali se kolem něho a Barberiovi bylo jasné,
že baží po vraždě. Pohrávali si s ním; nechali ho, ať si myslí, že se
zdejchl, a zatím kolem něj kroužili jako žraloci, kluzcí a tiší, a
čekali, až zeslábne tak, že se nezmůže na odpor. Do prdele; zabil poldu,
ale oni, pokud ho dostanou, se s ním párat nebudou. Rovnou ho ukřižují.
Tak co, Sing-Singu, co dál? Přestaň se tvářit tak vyvaleně a dostaň mě
odsud.
Chvíli nic. A potom se bůh jeho představivosti pousmál a Barberio přesně v
tu chvíli ucítil, jak ho do zad tlačí ty panty.
A kurva! Nějaký dveře. Opírá se o nějaké dveře.
Otočil se, sténaje bolestí, a objížděl prsty únikový otvor za svými
zády. Po hmatu odhadoval, že se jedná o malou ventilační mřížku o
rozměrech nejvýše tři čtvereční stopy. Možná, že vede do nějaké
komory nebo do něčí kuchyně - ale co? Uvnitř je vždycky bezpečněji než
venku; to je základní zkušenost, která trkne každé novorozeně.
Sirény dál kvílely svou píseň, z níž Barberiovi naskakovala husí kůže.
Hrozný zvuk. Srdce se mu z něj rozbušilo rychleji.
Silnými prsty tápal po straně mříže, až ucítil jakýsi zámek, a
bezpochyby to byl zámek visací, stejně zrezivělý jako mříž sama.
No tak, Sing-Singu, dělej něco, modlil se, jen ještě jednou zasáhni, o víc
neprosím, pusť mne dovnitř a přísahám, že jsem navěky tvůj.
Zabral, ale práce zatracená, zámek nehodlal povolit tak snadno. Buď byl
silnější, než se zdálo, nebo byl Barberio slabší. Možná trochu od
obojího.
S každým uplynuvším okamžikem se auto stahovalo blíž a blíž. Kvílení
přehlušilo zvuk jeho zpanikařelého dechu.
Z kapsy bundy vytáhl revolver, onoho zabijáka policistů, a sevřel ho jako
jakési tuponosé páčidlo. Mnoho síly jím vyvinout nemohl, na to byla ta
věcička příliš krátká, ale několikeré kletbami provázené zapáčení
udělalo své. Zámek povolil, sprška rzivých šupinek mu popepřila obličej.
Jen taktak že zadržel triumfální výkřik.
A teď otevřít tu mříž, uchýlit se z tohoto bědného světa do
temnoty.
Propletl prsty mříží a táhl. Z bolesti, vytrvalé bolesti, která
začínala v žaludku a procházela přes střeva až k nohám, se mu točila
hlava. Otevři se, kurva, oslovil mříž, otevři se!
Dvířka povolila.Otevřela se znenadání a Barberio upadl zády na nasáklou
pytlovinu. V okamžiku se vzpřímil a zíral do tmy v temnotě, jež byla
interiérem Kinopaláce.
Ať si to policajtský auto přijede, pomyslel si optimisticky, mám svou
skrýš a v tý budu v teploučku. A teplo tu bylo; téměř horko, po pravdě
řečeno. Vzduch vycházející z díry páchl, jako by se v ní odjakživa
vařilo.
Do nohy dostal křeč, a když se snažil protáhnout otvorem do černočerné
tmy v pozadí, svinsky ho bolela. Právě v té chvíli siréna zahnula za
nedaleký roh a dětský pláč odumřel. Nezaslechl snad, jak po chodníku
pleskají kročeje zákona?
Nemotorně se obrátil. Zdálo se mu, že noha, která mu překážela v pohybu,
v botě naběhla jako dýně. Přirazil za sebou mřížku. Jaké
zadostiučinění, jako by zvedl padací most a nechal nepřátele na druhé
straně příkopu. Nějak mu nedocházelo, že mohou ta dvířka otevřít
stejně snadno jako on a vydat se za ním. Měl dětinskou jistotu, že ho ani
náhodou nikdo nemůže najít. Dokud své pronásledovatele neuvidí,
pronásledovatelé neuvidí jeho.
Pokud ho policisté na tom místě hledali, pak je neslyšel. Možná se
zmýlil, možná že na ulici naháněli nějakého jiného šupáka a ne jeho.
Ale ať je to jak je to, on si našel pěkný koutek, kde si bude moct
oddáchnout, a to je prima.
Zvláštní, vzduch tu vůbec nebyl tak zkažený, jak se prve zdálo. To nebyl
zatuchlý vzduch sklepení či půdy, atmosféra skrýše byla plná života.
Žádný průvan, ne, v tom to nebylo, vzduch tu byl uvězněný a byl cítit
starobou, a přece sršel životem. Doslova mu to zpívalo v uších, tetelil se
v tom jako pod studenou sprchou, vnikalo mu to jako červíci do nosu a hlavou
se mu valily ty nejpodivuhodnější výjevy. Jako by se bůhvíčím důkladně
sjel; bylo mu skvěle. Noha už buď nebolela, nebo byl příliš zaujat obrazy
ve vlastní hlavě. Byl toho plný - roztančené dívky a líbající se páry,
loučení na železničních stanicích, staré temné domy, komici, kovbojové,
podmořská dobrodružství - scény, které by neprožil za milion let, ale
které v něm plynuly jako ta nejsyrovější zkušenost, pravdivá a nesporná.
Chtělo se mu brečet nad scénami loučení, ale zároveň měl chuť smát se
komikům, a do toho holky cítily potřebu vyvalovat zamilovaně oči a
kovbojové halekat.
Kam se to vlastně dostal? Barberio civěl do třpytných obrazů, jež byly tak
blízko, že mu přecházel zrak. Prostor, ve kterém se nacházel, neměl na
šířku více než čtyři stopy, ale byl vysoký, osvětlený blikotavým
světlem, které pronikalo trhlinami vnitřní stěny. Barberio byl příliš
otupělý, než aby rozpoznal jeho zdroje, a v uších mu bzučelo, takže ani
nevnímal smysl dialogu, který sem doléhal zpoza zdi. Byl to „Satirikon“,
druhý z Felliniho filmů, který onu sobotu v Paláci dávali v rámci pozdně
nočního dvojprogramu.
Barberio ho dosud neviděl a ani o něm neslyšel. Byl by ho otrávil (kravina,
italská sračka). Líbila se mu spíše podmořská dobrodružství, válečné
filmy. No ovšem, a tanečnice. Cokoli, kde se vyskytovaly tančící holky.
Zvláštní, třebaže byl ve skrýši úplně sám, měl podivný pocit, jako
by ho někdo sledoval. Kaleidoskopem choreografií Bushbyho Berkeleye, které se
odehrávaly na vnitřní straně jeho lebky, cítil, jak na něj civí nějaké
oči, a ne málo - celé tisíce očí. Pocit to nebyl zase až tak
nepříjemný, že by z toho člověk zrovna dostal chuť na panáka, ale ty
oči tu byly a zíraly na něj, jako by na něm bylo něco ke koukání, občas
se na něj smály, občas nad ním plakaly, ale převážně ho jenom hltaly
hladovým pohledem.
Pravda ovšem byla, že s tím stejně nemohl nic dělat. Odumřely mu údy;
vůbec necítil ruce ani nohy. Nevěděl - a snad to tak bylo lepší - že
zatímco se soukal do té skrýše, otevřela se mu rána a že z něj s
pramínkem krve odchází i život.
Asi za pět minut tři v noci, právě když Felliniho „Satirikon“ dospěl
ke svému nejednoznačnému konci, Barberio v prostoru mezi vlastní zdí budovy
a zadní stěnou biografu vypustil duši.
Kinopalác kdysi býval sídlem misie, a kdyby se Barberio podíval ve chvíli
své smrti ke stropu, spatřil by možná neumělou fresku, jež představovala
andělské sbory a byla dosud patrná pod nánosem špíny, a mohl by se
domýšlet vlastního nanebevzetí. Jenže umřel s pohledem upřeným na
tančící dívky - a to vůbec nebylo špatné.
Falešná zeď, jíž procházelo světlo ze zadní části promítacího
plátna, byla postavena jako provizorní přepážka, která měla zakrýt onu
fresku s rytíři nebes. Jednak to bylo daleko uctivější řešení, než ji
nadobro zamalovat, a krom toho muž, který je nařídil, tak napůl
předpokládal, že ta nafouklá bublina Kinopaláce dříve nebo později
stejně praskne. Pokud by k tomu opravdu došlo, stačilo jen zbourat zeď a on
by se mohl namísto Gretě Garbo opět kořit svému Bohu.
Ale nic takového se nestalo. Bublina, třebaže křehoučká, nepraskla a
biograf fungoval dál. Nevěřící Tomáš (jmenoval se Harry Cleveland) umřel
a prostor za zdí byl zapomenut. Nikdo z živých neměl o jeho existenci
ponětí. Kdyby Barberio prozkoumal celé město z jednoho konce na druhý,
utajenější místo pro smrt by najít nemohl.
Nicméně ten prostor žil po padesát let svým vlastním životem. Jako
nějaký rezervoár vstřebával ony elektrizující pohledy tisíců očí,
desítek tisíc očí. Půl století návštěvníků kin zástupně žilo skrze
plátno Kinopaláce a vnucovalo své sympatie a vášně oné blikající iluzi;
v té skryté šachtě nabírala energie jejich emocí na síle jako zapomenutá
láhev koňaku. Jednou, dříve či později, se musela vylít. Chyběl jen
katalyzátor.
Až do Barberiovy rakoviny. .
Druhá část: Hlavní rysy
Ta mladá dívka v žlutočervených šatech lelkovala ve foyer Kinopaláce
dobrých dvacet minut, než se jí zmocnil zjevný nepokoj. Byly téměř tři
hodiny nad ránem a noční představení s definitivní platností
skončilo.
Od chvíle, kdy Barberio skonal v zadní části biografu, uplynulo osm
měsíců, osm dlouhých měsíců, během nichž to v kině jakž takž
flikovali. A přece bylo během víkendových nočních dvojprogramů pokaždé
našlapáno. Tuto noc běžely dva filmy s Eastwoodem - spaghetti westerny.
Birdy si pomyslela, že ta dívka v červeném zrovna moc nevypadá jako
vyznavačka westernů; nebyl to žánr, který by ženy přitahoval. Nejspíš
ji ani tak nezajímalo násilí jako samotný Eastwood, i když Birdy v té jeho
neustále úkosem hledící tváři nic přitažlivého neviděla.
„Mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se dívky.
Dívka na ni pohlédla nervózníma očima.
„Čekám na svýho kluka,“ odtušila. „Deana.“
„Ste ho ztratila?“
„Sel na ten záchod na konci kina a ještě se nevrátil.“
„Byl...necítil se dobře?“
„Ale ne,“ řeklo děvče rychle, chráníc svého miláčka před pochybami
o jeho střízlivosti.
„Pošlu někoho, aby se po něm podíval,“ navrhla Birdy. Bylo už pozdě,
byla unavená a tabletka speedu pomalu ztrácela účinek. Představa, že by
měla strávit v tomhle blešinci víc času, než je nezbytně nutné, ji nijak
neodvazovala. Chtěla jít domů; hupnout do postele a spát. Jenom spát. Ve
svých čtyřiatřiceti si usmyslila, že na sex je už stará. Postel je na
spaní, zvlášť pro tlustou holku.
Strčila do lítaček a nahlédla do sálu. Do nosu ji udeřil odleželý pach
cigaret, popkornu a lidí; bylo tu o několik stupňů tepleji než ve foyer.
„Ricky?“
Ricky zamykal zadní východ ve vzdálenější části kina.
„Ten smrad už konečně zmizel,“ zavolal.
„Prima.“ Před několika měsíci se od plátna šířil pekelný puch.
„Asi na tom plácku vedle něco zdechlo,“ usoudil Ricky.
„Můžeš mi věnovat chvilku?“ zahalekala Birdy.
„Co potřebuješ?“
Loudal se k ní uličkou vystlanou červeným kobercem a u pasu mu řinčel
svazek klíčů. Nápis na jeho tričku hlásal: „Dobré je umřít
mlád.“
„Nějakej problém?“ ptal se a popotahoval.
„Venku je nějaká holčina a říká, že se jí kluk ztratil na
hajzlu.“
Ricky se zatvářil dotčeně.
„Na hajzlu?“
„Přesně tak. Hodil bys tam očkem? Nevadilo by ti to, že ne?“
Pro začátek by si mohla odpustit ty narážky, pomyslel si a obdařil ji
mdlým úsměvem. V posledních dnech spolu příliš nemluvili. Příliš mnoho
společně stráveného času, to dokáže zasadit zásadní ránu i
dlouhotrvajícímu přátelství. A krom toho, Birdy si neodpustila několik
nemilosrdných (trefných) poznámek na jeho známosti a on jí to vrátil
palbou ze všech hlavní. Nepromluvili pak na sebedobrého tři a půl týdne. A
nyní, jen aby se nezbláznili, uzavřeli jakési napjaté příměří. Nijak
úzkostlivě je nedodržovali.
Obrátil se a vykročil zpátky do uličky. Potom řadou E zamířil přes sál
k záchodu a cestou před sebou zvedal sedačky. Zažily už lepší časy, ty
sedačky; zhruba v době, kdy běželo „Tak co, námořníku?“. Dnes už
byly řádně ošuntělé - potřebovaly by přelakovat, nebo raději úplně
vyměnit. V samotné řadě E byla čtyři sedadla zcela neopravitelná a dnes
napočítal páté, zmrzačené nějakým pitomcem, kterého nudil film nebo
jeho holka anebo obojí dohromady a byl příliš zfetovaný, než aby dokázal
odejít. Bývaly doby, kdy takové věci dělal také; tehdy to přičítal
závanu svobody, který se zvedl proti kapitalistům provozujícím takováto
doupata. Kdysi se nadělal nějakých volovin.
Birdy ho sledovala, jak vchází na toalety. To bude vzrůšo, pomyslela si s
potměšilým úsměvem ve tváři, to je něco pro něho. Když si pomyslí,
že kdysi pro něj mívala slabost... za starých dobrých časů (před šesti
měsíci), kdy letěla na vyzáblé muže s nosem jak Durante a s
encyklopedickými znalostmi de Nirových filmů. Dnes v něm viděla to, co
skutečně je - ztroskotance z lodi naděje. Dosud polykač pilulek, dosud
bisexuál teoretik, dosud člověk oddaný raným Polanského filmům a
symbolickému pacifismu. Čím je asi nafetovaný dnes? Nejspíš tím samým co
já, peskovala se v duchu a v hlavě jí vrtala myšlenka, že na tom flákači
je stejně něco sexy.
Chvilku čekala, zrak upřený na dveře. Když Ricky nevylézal, vrátila se na
okamžik do foyer, aby se podívala, co je s tou dívkou. Opřená o zábradlí
kouřila cigaretu po způsobu amatérské herečky, která dosud nezvládla
příslušný grif, a s povytaženou sukní se škrábala na noze.
„Punčocháče,“ vysvětlila.
„Vedoucí se šel mrknout po Deanovi.“
„Díky,“ škrábala se dál dívka. „Mám z nich vyrážku, jsem na ně
alergická.“
Na dívčiných hezkých nohách byly patrné skvrnky, které kazily jinak
skvělý dojem.
„To je tím, že jsem nadržená,“ troufla si dívka. „Vždycky, jak jsem
nadržená, tak mám tuhle alergii.“
„Ale.“
„Dean asi zdrhl, víte, když jsem se nedívala. To on dělá. Tomu je to u
prdele. Je mu všechno jedno.“
Birdy viděla, že děvče má na krajíčku, což byla otrava. Nesnášela
pláč. Hlučný střet, třebas i rvačku, prosím. Jenom ne žádnej brek.
„To bude dobrý,“ byla jediná slova, na něž se zmohla ve snaze zabránit
slzám.
„Ne,“ trucovala dívka. „Nebude, protože je to hajzl. Zachází s
každým jak s nějakou onucí.“
Špičkou své třešňově červené botky zamáčkla napůl vykouřenou
cigaretu. Dávala si mimořádně záležet, aby uhasila každé jednotlivé
doutnající smítko tabáku.
„Chlapům je všechno fuk, že jo?“ obrátila se na Birdy s pohledem, z
nějž srdce usedalo. Pod dokonalým makeupem jí mohlo být takových
sedmnáct, jistě ne o mnoho více. Měla trošku rozmazané oči a pod nimi
kruhy signalizující únavu.
„Jo,“ odvětila Birdy, hovoříc z vlastní hořké zkušenosti. „To teda
je.“
Birdy si s žalem v srdci uvědomila, že nikdy nebyla tak atraktivní jako
tahle unavená nymfička. Měla příliš malé oči a silné paže. (Buď k
sobě upřímná, děvče, seš tlustá od hlavy až k patě.) Ale
nejohavnější měla paže, o tom se už přesvědčila. Byli muži, spousta
mužů, kteří se nechali ulovit na velká prsa, na pořádnou zadnici, ale
žádnému muži se nezamlouvaly silné ruce. Každý z nich cítil potřebu
sevřít ženino zápěstí mezi palcem a ukazováčkem. Byl to primitivní
způsob, jak měřit oddanost. Kdyby na sebe chtěla být zlá, musela by
říct, že má prakticky nerozeznatelné zápěstí. Bachraté ruce jí plynule
přecházely v bachratá předloktí a ta zase úsekem špeku v bachratá
nadloktí. Muži jí nemohli obkroužit prsty zápěstí, protože žádné
zápěstí neměla, což jim ji odcizovalo. To však byl beztak jenom jeden z
důvodů. Byla také příliš bystrá -a to nedělá dobrotu, když chcete, aby
vám muži padali k nohám. Nicméně ze všech možných příčin preferovala
jako nejpravděpodobnější vysvětlení své silné ruce.
Ovšem tato dívka měla paže útlé jako balijská tanečnice, zápěstí
takřka průhledná jako sklo a téměř tak křehká.K zblití. A rozumu asi
taky moc nepobrala, uvažovala Birdy. Bože můj, ta holka má všechna plus na
své straně. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. „Lindi Lee,“ odpovědělo
děvče. Budiž.
Ricky měl pocit, že se spletl. Tohle přece nemůže být toaleta, říkal si
v duchu.
Stál v místě, které mu připomínalo hlavní ulici pohraničního města,
jaká viděl už snad ve dvou stovkách westernů. Jako by ho zuřící
písečná bouře nutila přivírat oči před pichlavými zrnky. Ve víru
okrově šedého vzduchu se rýsovaly obrysy obchodu se smíšeným zbožím,
šerifovy kanceláře a saloonu. Stály na místě záchodových kabinek. Kolem
něj tančily v horkém pouštním větru smotky uschlých rostlin. Pod nohama
mu vrzal udusaný písek; ani známka po dlaždicích. Ani známka ničeho, co
by aspoň vzdáleně připomínalo toalety.
Ricky pohlédl ulicí doprava.
Tam, kde měla být protilehlá zeď záchodu, se v násilné perspektivě
svažovala ulice kamsi k malovaným dálavám. Byla to lež, ovšem, všechno to
byla lež. Kdyby se soustředil, jistě by tu fátu morganu prohlédl a zjistil
by, jak jí bylo dosaženo; projekce, skryté světelné efekty, horizonty,
zmenšeniny; všechny ty fígle běžné ve filmařině. Ale ačkoli se
koncentroval, co mu jeho mírně zfetované vědomí dovolilo, zdálo se, že
nedokáže proniknout prsty pod okraj iluze, aby ji mohl strhnout.
Vítr dál dul a uschlý plevel se pořád převaloval. A v těch poryvech
větru se s práskáním stále znovu a znovu otvírala a zase zavírala vrata
stáje. Cítil dokonce pach koňské mrvy. Ten efekt byl tak dokonalý, že v
úžasu ani nedýchal.
Ať už to báječné zařízení vymýšlel kdo chtěl, svého cíle dosáhl.
Na Ricka to udělalo dojem; teď však byl čas tu hru skončit.
Otočil se ke dveřím toalety. Zmizely. Vymazala je stěna prachu a on najednou
zůstal sám, nevěda si rady.
Stájová vrata dál práskala. V zesilující bouři na sebe pokřikovaly
jakési hlasy. Kam se poděl saloon a šerifova kancelář? Také se ztratily.
Ricky zakoušel cosi, co od dětství nezažil – panickou hrůzu z toho, že
by mohl ztratit ruku svého ochranitele. V tomto případě ho místo rodiče
opouštěla příčetnost.
Kdesi po levici se z hloubi bouře ozval výstřel a cosi mu hvízdlo u ucha. A
pak ucítil ostrou bolest. Opatrně zvedl ruku k levému boltci a dotkl se
bolavého místa. Chyběl mu kus ucha; zel v něm úhledný zářez. Lalůček
byl pryč a Rickovi na prstech ulpěla krev, skutečná krev. Někomu se právě
nepodařilo ustřelit mu hlavu, anebo si s ním vskutku pitomým způsobem
zahrával.
„Hej ty,“ zvolal do chřtánu té úděsné fikce, otáčeje se na patě ve
snaze odhalit agresora. Ale neviděl nikoho. Stál v prašném mračnu; cesta
vpřed ani vzad neskýtala žádné bezpečí. Střelec mohl čekat v těsné
blízkosti, až se vydá přímo k němu.
„Tohle se mi nelíbí,“ pronesl nahlas v naději, že ho svět skutečnosti
zaslechne a vstoupí, aby spasil jeho rozháranou mysl. Za-šátral v kapse
džínů, zda by nenašel jednu dvě tabletky něčeho, co by mohlo situaci
vylepšit, jenže štěstí ho opustilo - ve švech kapsy neuvízlo ani pitomé
válium. Měl pocit, jako by byl nahý. Čas jak dělaný na to, aby se potácel
uprostřed nočních můr Zaneho Greye.
Ozval se druhý výstřel, tentokrát bez zahvízdnutí. Ricky nepochyboval, že
to znamená zásah, ale protože necítil žádnou další bolest ani krev, jist
si tím být nemohl.
Potom uslyšel nezaměnitelný zvuk létacích dveří saloonu a někde poblíž
kdosi zasténal. V bouři se na okamžik otevřela trhlina. Nespatřil v ní
snad saloon? A mladého muže, jenž se z něj vypotácel, nechávaje za sebou
malovaný svět stolů, zrcadel a pistolníků? Než stačil lépe zaostřit,
trhlina se opět zacelila pískem a Ricky o celém výjevu zapochyboval. A pak,
náhle, k jeho úžasu před ním stál ten mladík, kterého hledal. Potácel
se na stopu od něj, rty zmodralé smrtí, a skládal se mu do náruče. Nebyl
pro tuto část filmu oblečen o nic lépe než Ricky. Měl na sobě bomber ve
stylu padesátých let a z jeho trička se usmíval obličej myšáka Mickeyho.
Mickeyho oko krvácelo. Kulka neomylně nalezla chlapcovo srdce.
Svůj poslední dech využil k otázce: „Co se to tu kurva děje?“ a
umřel.
Jako poslední slova zajisté ten výrok postrádal formát, nicméně byl
hluboce procítěný. Ricky několik okamžiků zíral do ztuhlého mladíkova
obličeje, ale potom na něj jeho mrtvá váha v náručí začala být
příliš, a tak mu nezbylo, než chlapce pustit. V té chvíli, kdy tělo
dopadlo na zem, se písek na zlomek vteřiny jakoby změnil v močí
potřísněné dlaždičky. Potom opět převážila fikce. Prach vířil,
plevel se převracel a Ricky stál uprostřed hlavní ulice města Deadwood
Gulch s mrtvolou u nohou.
Mrazilo ho v zádech. Údy se mu začaly třást v rytmu tance svatého Víta,
pocítil nutkavou potřebu močit. Ještě půl minuty a pustí to do kalhot.
Někde, pomyslel si, někde v tomhle šíleném světě musí být pisoár.
Někde tu budou zdi pomalované graffiti s telefonními čísly pro posedlé
sexem, s nápisem „Tady není žádný protiatomový kryt“ načmáraným na
dlaždičkách, a se spoustou obscénních kresbiček. Jsou tam nádržky na
vodu, prázdné držáky na toaletní papír a polámaná prkénka. Je tam ten
hnusnej smrad chcanek a starých prdů. Najdi to! Ve jménu božím najdi
skutečnost, než tě ta iluze trvale poznamená.
Řekněme, že pokud jsou saloon a smíšené zboží kabinkami, potom mušle
musí být za mnou, uvažoval. Tak tedy krok zpátky. Nemůže ti to ublížit
víc, než když tu budeš trčet uprostřed ulice a vystavovat se nazdařbůh
vypáleným kulkám.
Dva kroky, dva obezřetné kroky, a nahmatal jen vzduch. Ale při třetím -
vida, vida, copak to tu máme? - dotkl se rukou chladného porcelánového
povrchu.
„Jupí,“ zavýskl. Byl to pisoár. Ten dotek ho naplnil stejným
uspokojením, jako by se mu při promývání hlušiny objevilo na rýžovací
pánvi zlato. Není to ten odporný puch desinfekce, jaký zavání ze žlábku?
To si piš, že je, chlapče, to si piš.
S radostným halekáním si rozepjal zip a začal ulevovat bolestnému přetlaku
v měchýři; přitom si ve spěchu pokropil boty. No a co, oblafl tu iluzi.
Kdyby se nyní otočil, zjistí zajisté, že se ta fantasmagorie rozplynula.
Saloon, mrtvý kluk, bouře, všechno bude pryč. Byl to jen jakýsi chemický
zvrat v jeho organismu, mizerný, pomalu působící fet, který mu sehrál s
představivostí prach-pitomou hru. Právě když si oklepával poslední kapku
na modré dyftýnky, uslyšel hlas hlavního hrdiny onoho filmu.
„Hej ty, odkdy se podle tebe chčije rovnou na ulici?“
Byl to hlas Johna Wayna, identický do poslední ledabyle vyslovené slabiky.
Ozýval se mu za zády. Rickyho ani nenapadlo, aby se otáčel. Ten chlápek by
mu mohl pro jistotu ustřelit hlavu. Bylo to v tom hlase, ta výhružná
lehkost, jež varovala: Jsem připraven tasit, tak si zkus něco začít. Kovboj
byl ozbrojen a Ricky měl v ruce jen ptáka, jenž nebyl právě ideální
bouchačkou, i kdyby byl zavěšen šikovněji.
S nesmírnou opatrností zasunul svou zbraň zpátky, zatáhl zip a zvedl ruce.
Vlnící se stěna toalety před ním opět zmizela. Skučení bouře; z ucha mu
na krk crčela krev.
„Tak dobrá, chlapče, teď si pěkně sundej ten opasek a hoď ho na zem.
Slyšíš?“ zeptal se Wayne.
„Ano.“
„Pěkně pomalu a koukej, ať ti vidím na ruce.“
Šmarjá, ten chlap to fakt myslí vážně.
Ricky si pěkně pomalu, přesně jak mu muž nakázal, rozepnul opasek, vytáhl
jej z poutek a upustil na podlahu. Nyní by měly o dlaždičky zařinčet
klíče; modlil se za to. Smůla. Ozvalo se zvonivé žuchnuti železa, které
padlo do písku.
„Dobrá,“ pronesl Wayne. „Konečně se chováš jako člověk. Co povíš
na svou obranu?“
„Mrzí mě to?“ pronesl Ricky nepřesvědčivě.
„Pardon?“
„Že jsem chcal na ulici.“
„To mi nepřipadá jako dostatečný projev kajícnosti,“ prohlásil
Wayne.
„Ale mě to fakt mrzí. Je to celé omyl.“
„My v těchhle končinách už máme plný zuby cizinců jako seš ty.
Člověk jednou objeví parchanta, jak uprostřed saloonu s gaťatama kolem
kotníků dělá hromadu na podlahu. Tak tomu já říkám nehoráznost! Kams
chodil do školy, ty zkurvysynu? Tohle vás učej na těch nóbl školách na
Východě?“
„Nevím, jak bych se omluvil.“
„Na to dám sakra krk, že ne,“ líně odvětil Wayne. „Seš s tím
klukem?“
„V jistém slova smyslu.“
„Co je to za kecy?“ Wayne dloubl Ricka hlavní do žeber -a bylo to
dloubnutí velice reálné. „Seš s ním, nebo nejseš?“„Mínil jsem tím
-“
„Tady nemáš co mínit, to si zapiš za uši.“
Ricky zaslechl, jak Wayne natáhl spoušť.
„Co kdyby ses otočil, synku, abychom viděli, z jakýho seš těsta?“
Ricky věděl, jak to chodí. Člověk se otočí, sáhne po skrytém revolveru
a Wayne ho odpráskne. Žádné řeči, žádný čas na debaty o etice
takového postupu, kulka udělá tu práci lépe než slova.
„Řekl jsem, aby ses otočil.“
Ricky se pomalu, pomaloučku otáčel k muži přeživšímu tisícovky
střeleckých soubojů, a on tam skutečně byl, či spíše jeho dokonalé
zosobnění. Wayne středního věku - předtím, než ztloustl a začal vypadat
nezdravě. Wayne od Rio Grande pomoučený prachem dlouhých cest a s pohledem
kosým od celoživotního upírání zraku k obzoru. Ricky kovbojkám nikdy
nepřišel na chuť. Nesnášel ono násilnické chlapáctví, tu glorifikaci
sprostého, laciného hrdinství. Jeho generace vkládala do hlavní pušek
květiny a on se domníval, že tehdy ani nemohli dělat nic lepšího; a
platilo to vlastně i nyní.
Tahle nekompromisní tvář, která vyzařovala falešné mužství, zosobnění
přehršle smrtících lží - o slávě amerických hraničářů, o
morálnosti rychlé spravedlnosti, o něze v srdcích grobiánů. Rickymu se ten
obličej hnusil. Svrběly ho ruce chutí jednu mu vrazit.
Srát na to - pokud se herec, lhostejno kdo to je, rozhodl, že ho tak jako tak
odstřelí, co může ztratit, když mu, bastardovi jednomu, dá pěstí mezi
oči? Myšlenka se stala činem; Ricky sevřel ruku v pěst, švihl a klouby
zasáhly Waynovu bradu. Herec byl pomalejší než jeho podoba na plátně.
Nepodařilo se mu ráně uhnout a Ricky využil příležitosti k tomu, aby z
Waynovy ruky vyrazil zbraň. Pak následovala palebná přehrada úderů
mířených přímo tělo, přesně jak to viděl ve filmech. Vskutku okázalé
představení.
Vyšší muž se pod sprškou úderů stočil, klopýtl, ostruha se mu zamotala
do vlasů mrtvého chlapce. Ztratil rovnováhu a přemožen padl do prachu.
Ten zmetek si ustlal! Ricky cítil vzrušení, jaké dosud nezakusil;
rozjařenost z fyzické převahy. Bože můj! sundal největšího kovboje
světa. Jeho realistická kritičnost podlehla triumfu vítězství.
Bouře náhle zesílila. Wayne dosud ležel na zemi, potřísněn krví z
rozbitého nosu a natrženého rtu. Písek ho pomalu zasypával jako opona, jež
se stahuje nad hanbou jeho porážky.
„Vstávej,“ poručil Ricky ve snaze vytěžit ze situace maximum, dokud k
tomu má příležitost.
Zdálo se, jako by se Wayne pod nánosem písku zašklebil.
„Mno, chlapče,“ pronesl, zatímco si třel bradu, „nakonec z tebe ještě
uděláme chlapa...“
A potom poletující zrnka rozrušila jeho tělo a v tu chvíli se na tom
místě vynořilo cosi nového, tvar, jenž Rickymu nedával valný smysl.
Podoba, která zároveň byla i nebyla Waynem a která rychle ztrácela na
lidskosti.
Prašný mrak se změnil v zuřivou smršť, jež plnila uši a oči pískem.
Poloudušený Ricky klopýtal z místa zápasu. Zázračně nalezl zeď, dveře
a dříve, než si stačil uvědomit, kde je, vyplivla ho divoká bouře do
ticha Kinopaláce.
A tam, třebaže si to zhruba v době, kdy mu začal růst knírek, přísně
zakázal, vyrazil přidušený vzlyk, za který by se nemusela stydět ani Fay
Wrayová, a zhroutil se.
Ve foyer Lindi Lee vysvětlovala Birdy, proč nemá moc ráda filmy.
„Tedy, Deanovi se líbí kovbojky. Ale já tyhle blbosti fakt nemusím. Asi
bych před várna neměla takhle mluvit -“
„Ale ne, to je dobrý.“
„- protože vy asi musíte mít filmy opravdu ráda, aspoň si to myslím.
Páč tady děláte.“
„Některé filmy ráda mám, ale všechny taky ne.“
„Fakt?“ Lindi se tvářila udiveně. Zdálo se, že ji překvapuje kdeco.
„Já mám ráda filmy z divočiny.“
„Ano...“
„Znáte to? Zvířata... a tak.“
„Jo...“ Birdy si vzpomněla, jak odhadovala, že toho Lindi Lee v hlavě moc
mít nebude. A už je to tady.
„To by mě zajímalo, co tam vyváděj,“ vzpomněla si Lindi.
To, co Ricky prožíval v prašné smršti, netrvalo déle než dvě minuty
reálného času. Ale čas v kině je pružný.“Půjdu se podívat,“ navrhla
Birdy.
„Asi odešel beze mne,“ opakovala Lindi.
„To zjistíme.“
„Díky.“
„Netrap se,“ Birdy se zlehka dotkla dívčiny útlé ruky, když ji míjela.
„Všechno dopadne dobře.“
Potom prošla lítacími dveřmi do sálu a Lindi nechala samotnou ve foyer.
Lindi si povzdechla. Dean by nebyl první kluk, který ji nechal jen proto, že
mu nedokázala nabídnout to pravé. Lindi měla svou vlastní představu o tom,
kdy a jak by měla dovolit chlapci všechno; tohle nebyla ta pravá doba a Dean
nebyl ten správný kluk. Byl příliš ulízaný, úskočný a vlasy mu páchly
po naftě. Kdyby se na ni vykašlal, jistě si pro něj oči nevybrečí. Jak
říká její máma, v moři je spousta ryb.
Prohlížela si plakát s programem na příští týden, když se za ní ozvalo
jakési žuchnuti. Uprostřed foyer seděl strakatý králík, macatý, ospalý
sladbušek, a zíral na ni.
„Ahoj,“ pozdravila králíka.
Králík se roztomile olizoval.
Lindi Lee zvířátka milovala; milovala filmy jako Dobrodružství života, v
nichž byla zvířata předváděna v jejich přirozeném prostředí za
doprovodu melodií z Rossiniho, v nichž škorpióni tančili během páření
své čtvercové tance a každé medvídě v nich bylo nazýváno malým
rošťáčkem. Tyhle věci přímo hltala. Ze všeho nejvíce však milovala
králíky.
Králík k ní přiskákal. Klekla si a pohladila ho. Byl teplý a měl kulatá,
růžová očka. Prohopkal kolem ní ke schodům.
„Ale tam bys chodit neměl,“ namítla Lindi.
Jednak byla na vrcholku schodiště tma, jednak nápis na stěně hlásal:
„Vstup pouze pro personál.“ Ale zdálo se, že se ten chytrý drobeček už
rozhodl. Mířil přesně tam, kam chtěl. Lindi ho následovala po schodech
nahoru.
Králík zmizel ve tmě černé jako smůla.
Kromě něj tam bylo ještě cosi. Oči tomu jasně plály.
Pokud šlo o Lindi, stačila jednoduchá iluze. Netřeba vytvářet úplnou
fikci jako v případě toho chlapce, ta slečna už snila. Snadná kořist.
„Haló,“ hlesla Lindi Lee, poněkud vystrašená tím, co se nalézalo před
ní. Zírala do tmy ve snaze objevit nějaký obrys, náznak obličeje. Ale nic
- ani závan dechu.
Sestoupila o schod níže, ale sáhlo to po ní znenáhla a zachytilo ji to
dříve, než se mohla skácet.
Umlčelo ji to rychle, důvěrně.
Snad to netoužilo krást, ale vycítilo to jiný užitek. To něžné tělo
bylo teprve v rozkvětu: otvory dosud neuvykly vpádům zvenčí. Vytáhlo to
Lindi těch několik zbývajících schodů k sobě a odložilo si ji pro
příští zkoumání.
„Ricky? Proboha, Ricky!“
Birdy poklekla vedle Rickyho a zatřásla jím. Aspoň že dýchal, alespoň to,
a ačkoli to na první pohled vypadalo na obrovské krve-prolití, byla rána ve
skutečnosti pouhým škrábancem na uchu.
Opět jím zatřásla, daleko prudčeji, ale žádná reakce. Po horečném
hledání nahmatala puls. Byl silný a pravidelný. Zřejmě ho někdo napadl,
možná že dokonce ten Lindin nezvěstný kluk. Ostatně, kde ten je? Asi
ještě na hajzlu, ozbrojený a nebezpečný. V žádném případě nehodlala
být tak pitomá, aby se šla dovnitř přesvědčit. Znala to dobře, mockrát
to už viděla. Zena v nebezpečí; standardní látka. Setmělá místnost,
plížící se zrůda. Nevlétne bezhlavě do takového klišé a udělá to, k
čemu tiše vždy znovu a znovu nabádala hrdinky z filmů; vzepře se vlastní
zvědavosti a zavolá policii.
Nechala Rickyho, kde byl, a vydala se uličkou zpátky k foyer.
Bylo prázdné. Lindi Lee se na svého přítele buď úplně vykašlala, nebo
objevila venku na ulici někoho, kdo ji vzal domů. Ať tomu bylo jakkoli, v
každém případě za sebou při odchodu zavřela vstupní dveře. Zbyla po ní
jen slabounká vůně Johnsonova dětského pudru. Fajn, tím je to všechno
jednodušší, pomyslela si Birdy, když vstupovala do pokladny, kde byl
telefon. Spíš jí dělalo dobře pomyšlení, že to děvče vzalo rozum do
hrsti a na toho svého všiváka se vykašlalo.
Zvedla sluchátko a přesně v tu chvíli někdo promluvil.
„Haló,“ ozval se nosový, vemlouvavý hlas, „není na telefonování tak
trochu pozdě?“Birdy si byla jista, že to není spojovatelka. Vždyť ani
nevyťukala číslo.
A krom toho, ten hlas jí připomínal Perera Lorrea.
„Kdo je tam?“
„Copak mě nepoznáváš?“
„Potřebuju zavolat na policii.“
„Rád bych ti pomohl, skutečně.“
„Tak položte, ano? Je to naléhavé! Musím mluvit s policií.“
„Já jsem ti rozuměl,“ zafňukal hlas.
„Co jste zač?“
„To už ses ptala.“
„Mám tu zraněného. Byl byste tak laskav -“
„Chudák Rick.“
On zná jeho jméno. Chudák Rick, řekl, jako by mluvil o milovaném
příteli.
Birdy cítila, že jí z pórů na čele vyrašily krůpěje potu. On zná
Rickyho jméno.
„Chudák Rick,“ opakoval hlas. „Já jsem ale přesvědčen, že všechno
vezme šťastný konec. Ty snad ne?“
„Je to otázka života a smrti,“ naléhala Birdy, ohromená tím, jak se
dokáže ovládat.
„Já vím,“ řekl Lorre. „Není to vzrušující?“
„Do prdele s tebou! Zavěš to sluchátko! Anebo mi pomoz -“
„S čím jako? Na co se tak tlustoprdka jako ty zmůže v takové situaci -
kromě breku?“
„Ty kriple zasranej.“
„Potěšení na mé straně.“
„My se snad známe?“
„Ano i ne.“ Tón toho hlasu kolísal.
„Jste Rickyho přítel, že?“ Jeden z těch feťáků, kteří se kolem něj
motali. Teď si pro změnu vymysleli nějakou idiotskou hru. „V pořádku,
užil jste si té své pitomé legrácky, ale teď už položte to sluchátko,
než způsobíte neštěstí.“
„Máte starost,“ ozval se hlas najednou hebkým tónem. „Já to
chápu...“ hlas zázračně stoupl o oktávu výše, „snažíte se pomoci
muži, kterého milujete...“ a byl to ženský hlas s docela jiným
přízvukem. Jak byl dříve kluzký, nyní doslova předl. A náhle to byla
Greta Garbo.
„Chudáček Richard,“ řekla. „Tolik se snažil.“ Byla mírná jako
ovečka.
Birdy ztratila řeč. Ta imitace byla bezchybná stejně jako v případě
Lorrea; tak jako předtím byl ten hlas mužský, nyní byl ženský.
„Prima, udělalo to na mě dojem,“ řekla Birdy, „teď mě ale nechtě
zavolat policii.“
„Nebylo by nádherné, kdybychom si vyšly dnes večer ven, na procházku? Co
říkáš, Birdy, jen my dvě?“
„Vy mě znáte?“
„Jistěže tě znám. Jsem ti velice blízko.“
„Jak to myslíte, blízko?“
V odpověď se ozval hrdelní smích, nádherný smích Grety Garbo.
Birdy už nebyla schopna déle zvládat situaci. Ten trik byl příliš chytrý;
cítila, že podléhá iluzi, jako by hovořila se skutečnou hvězdou
stříbrného plátna.
„Ne,“ řekla do telefonu, „mě nepřesvědčíte. Slyšíte?“ A potom
uvolnila stavidla svého hněvu a zaječela, až se sluchátko rozvibrovalo:
„Jste jen imitace!“ S prásknutím zavěsila. Vyrazila z pokladny a
zamířila ke dveřím. Zdálo se, že Lindi Lee za sebou jen tak nezabouchla.
Dveře byly zamčené zevnitř.
„Do prdele,“ zaklela Birdy tiše.
Náhle jí foyer připadalo menší než dříve, a podobně se zmenšily
rezervy její vyrovnanosti. V duchu si vrazila facku, jež bývala standardní
reakcí v případech, kdy hlavní hrdinka propadala hysterii. Přemýšlej,
kruci, nařídila si.
Za prvé: dveře byly zamčené. Lindi Lee je nezamkla, Ricky je zamknout nemohl
a ona sama je samozřejmě také nezamkla. Z toho plyne -
Za druhé: Je tu nějaký cvok. Možná ten samý, co v tom telefonu. Či ta
samá. Z toho plyne -
Za třetí: Ten někdo musel mít přístup k telefonu kdesi v budově. Jediný,
o němž věděla, byl o patro výše ve skladišti. V žádném případě tam
však nehodlala jít. Důvody: viz „Hrdinka v nebezpečí“. Z toho plyne
–
Za čtvrté: Musí si otevřít Rickyho klíči.
Správně, tak zní příkaz chvíle: vezmi si Rickyho klíče.
Birdy vešla do sálu. Světla jakoby poskakovala, nebo to bylo pouhé
podráždění optického nervu? Ne, skutečně se lehounce zachvívala; celý
interiér se měnil, jako by dýchal.
Kašli na to: dojdi si pro ty klíče.
Spěchala uličkou, vědoma si tak jako ostatně pokaždé, když se rozběhla,
že jí poskakují ňadra i zadnice. Pěkný pohled, pomyslela si, pro toho, kdo
má oči k vidění. Ricky v mdlobách sténal. Birdy hledala klíče, ale
Rickyho opasek zmizel.
„Ricky...“ pronesla těsně u jeho tváře. Steny se znásobily.
„Ricky, slyšíš mě? Ricky, tady je Birdy. Birdy.“
„Birdy?“
„Ricky, jsme tu zamčení. Kde jsou ty klíče?“
„...klíče?“
„Ricky, nemáš pásek,“ pronesla pomalu, jako by mluvila s debilem. „Kams
- dal - klíče?“
Střípky mozaiky v Rickyho bolavé hlavě se náhle poskládaly do
smysluplného obrazce a Ricky se posadil.
„Ten kluk!“ pronesl.
„Jakej kluk?“
„Ten na záchodě. Je mrtvej.“
„Mrtvej? Panenkomarjá. Že je mrtvej? Víš to jistě?“
Zdálo se jí, že se Ricky dostal do jakéhosi transu. Nedíval se na ni, jen
zíral do prázdna, kde viděl něco, co ona vidět nemohla.
„Kde jsou ty klíče?“ zeptala se opět. „Ricky. Soustřeď se. Je to
důležité.“
„Klíče?“
Měla chuť dát mu pár facek, jenže vzhledem k tomu, jak měl zakrvavený
obličej, připadalo jí to příliš sadistické.
„Na zemi,“ ozval se Ricky po chvíli.
„Na záchodě? Na podlaze na záchodě?“
Ricky přikývl. Jako by tím pohybem hlavy zapuzoval nějakou strašlivou
myšlenku: zdálo se, že se co nevidět rozpláče.
„Všechno bude zas dobrý,“ těšila ho Birdy.
Ricky si sáhl na obličej a přejížděl si prsty po rysech v rituálu
sebeujištění.
„Jsem tady?“ otázal se tiše. Birdy ho neslyšela, právě se kradla k
záchodkům. Musí dovnitř, o tom nebylo pochyb, mrtvola nemrtvola. Vlez tam,
čapni klíče a zase vypadni. Dej se do toho.
Birdy vešla do dveří. Napadlo ji, že dosud na pánských záchodcích
nebyla, a upřímně doufala, že je to také naposledy.
Toalety tonuly v šeru. Světla tu blikala stejně trhavě jako v sále, jen s
nižší intenzitou. Stála za dveřmi a čekala, až si oči zvyknou na
přítmí, které zde panovalo.
Toaleta byla prázdná. Žádný chlapec na zemi, ani mrtvý ani živý.
Klíče tu ovšem byly. Rickyho opasek ležel ve žlábku pisoáru. Vylovila je.
Z nesnesitelného pachu desinfekčního vajíčka ji pálilo v nozdrách.
Uvolňujíc klíče z kroužku, vstoupila do poměrného chladu sálu. Bylo to
prosté jako facka.
Ricky se vyškrábal do jednoho ze sedadel, a jak v něm seděl zabořený,
zdálo se, že je v kromobyčejně zuboženém stavu. Když uslyšel svou
kolegyni vstoupit, vzhlédl.
„Mám ty klíče,“ řekla.
Ricky zachroptěl. Kristepane, vypadá nemocně, pomyslela si Birdy. Nicméně
část soucitu již vyprchala. Ricky zřejmě trpěl halucinacemi, které byly
nejspíš chemického původu. Byla to jen a jenom jeho chyba.
„Ricky, žádnej kluk tam není.“
„Cože?“
„Na hajzlu není žádná mrtvola; vůbec nikdo. V čem zase jedeš?“
Ricky pohlédl na své chvějící se ruce.
„V ničem nejedu. Přísahám.“
„Pěkně blbej fór,“ odsekla. Napůl ho podezírala, že to na ni nějak
nalíčil, až na to, že vtípky tohoto druhu neměl v povaze. Ricky byl v
tomto ohledu spíše puritán; to byla jedna z jeho příjemnějších
vlastností.
„Nemám zavolat doktora?“
Ricky zavrtěl rozmrzele hlavou.
„Víš to jistě?“
„Říkám, že ne,“ zavrčel.“Dobrá, jak chceš.“ Birdy rázovala
uličkou a něco si mumlala pod vousy. Ve dveřích do foyer se zastavila a
volala na něj přes sál.
„Myslím, že tu máme nějakého vetřelce. Někdo byl na paralelní lince.
Nechceš hlídat u dveří, než odchytím nějakého policajta?“
„Hned jsem tam.“
Ricky seděl v rozblikaném světle a podroboval vlastní příčetnost
bedlivému zkoumání. Pokud Birdy řekla, že tam ten kluk není, pak se dá
předpokládat, že mluví pravdu. Nejlépe by bylo jít se přesvědčit
osobně. Tak by se ujistil, že absolvoval jen jakýsi krátký výpadek z
reality, vyvolaný nějakým mizerným fetem. Pak by se odebral domů, uložil
ke spánku a ráno by zase byl fit. Až na to, že se mu nechtělo strkat hlavu
do toho zlem zapáchajícího kumbálu. Ale co když to byla Birdy, kdo uletěl?
Neexistuje třeba něco takového jako halucinace normality?
Na třesoucích se nohou pomalu přešel uličku a strčil do dveří. Uvnitř
bylo šero, ale zase dostatek světla, aby viděl, že tam není ani stopy po
písečné bouři, po mrtvém chlapci, ani po kovbojích s pistolemi, ba ani po
stébélku suché trávy. To je tedy věc, ta moje hlava, pomyslel si. Stvořit
tak přesvědčivou iluzi, až to nahání hrůzu. Úžasný trik. Škoda,
určitě by se pro něj našlo lepší využití, než se jím děsit. Ale
člověk na jednu stranu něco získává a na druhou zase něco ztrácí.
A potom spatřil krev. Na dlaždicích. Krvavou skvrnu, která neměla co dělat
s jeho natrženým uchem. Bylo jí příliš mnoho. Ha! Tohle si
nepředstavoval. Byla tu krev, otisky nohou, známky toho, že viděl, co se
domníval, že viděl. Ale Pane na nebi, pověz, co je horší? Vidět nebo
nevidět? Nebylo by lépe se mýlit a být trochu mimo, než mít pravdu a být
v rukách moci, která doslova může měnit svět?
Ricky zíral na krvavé stopy. Sledoval je až ke kabince na levé straně.
Nyní byla zavřená - ale předtím byla otevřená. Vrah v ní ukryl svou
oběť. Rickymu to bylo jasné, aniž by musel nahlédnout dovnitř.
„Tak,“ hlesl, „a mám tě.“
Strčil do dveří.
Chlapec seděl na míse, nohy natažené, ruce svěšené.
Měl vydloubnuté oči. Nijak dovedně; žádný chirurgický výkon. Ty oči
byly ukrouceny. Na tvářích zůstaly stopy toho zásahu.
Ricky si zakryl rukou ústa, rozhodnut nevrhnout. Žaludek se mu obracel,
nicméně poslechl. Ricky se rozběhl ze záchodu, jako by mrtvola měla
každým okamžikem vstát a žádat o navrácení vstupného.
„Birdy... Birdy...“
Ta bachyně tlustá je vedle, naprosto vedle. Jasně, že tam je mrtvola, a
ještě hůře.
Ricky vlétl do sálu.
Nástěnná světla skomíravě tančila za artdecovými stínidly jako svíčky
před uhasnutím. Tma by na něj byla už příliš; přišel by o rozum.
V tom blikání svítidel bylo cosi důvěrně známého, alespoň měl takový
pocit, něco těžko pojmenovatelného. V beznaději stál několik okamžiků v
uličce, nevěda, co si počít.
Potom se ozval ten hlas; a třebaže usoudil, že tentokrát to je smrt, přece
vzhlédl.
„Ahoj Ricky,“ pronesla postava, která se k němu blížila řadou E. Nebyla
to Birdy. Ne, Birdy nenosila bílé gázové šaty, nikdy neměla tak plné rty,
tak krásné vlasy, oči tolik plné příslibů. To k němu kráčela Marilyn
Monroe, ona mrazem spálená růže Ameriky.
„To mi ani neodpovíš na pozdrav?“ pokárala ho něžně.
„... eééé ...“
„Ricky, Ricky. Po takové době.“
Po takové době? Co tím myslí; po jaké době?
„Co jste zač?“
Zářivě se na něj usmála.
„Jako bys to nevěděl.“
„Vy nejste Marilyn. Marilyn je mrtvá.“
„Ale, Ricky, ve filmu nikdo neumírá. Víš to právě tak dobře jako já.
Stačí nasadit kotouč s filmem -“
- tak tohle mu připomínalo to mihotání: blikání celuloidové-ho pásku
procházejícího projektorem, jeden obrázek za druhým,iluze života
stvořená z dokonale synchronizovaného sledu malých nebytí.
„- a jsme tu zas, a mluvíme, a zpíváme.“ Marilyn se zasmála. Znělo
to, jako když do sklenky upadne kostka ledu. „Nikdy nezbabráme svou roli,
nezestárnem, nikdy nezmeškáme nástup -“
„Vy nejste skutečná,“ namítl Ricky.
Zdálo se, jako by ji ten postřeh lehce znudil, jako by Rick byl až příliš
velký pedant.
Došla na konec řady. Stála nyní na tři stopy daleko, a na tu vzdálenost
představovala iluzi tak úchvatnou a dokonalou, jako nikdy dříve. Náhle po
ní zatoužil, chtěl ji mít, tam, přímo v uličce. Kurva co na tom, že je
pouhou fikcí, i fikce je ošukatelná, nechce-li si ji člověk brát za
ženu.
„Chci tě,“ pronesl, ohromen vlastní neomaleností.
„Já chci tebe,“ odvětila, což ho omráčilo ještě víc. „Vlastně tě
potřebuji. Jsem velmi slabá.“
„Slabá?“
„Není to tak snadné být středem zájmu, chápeš. Nakonec zjistíš, že
to potřebuješ čím dál víc. Potřebuješ, aby se na tebe lidé dívali. Ve
dne v noci.“
„Já se dívám.“
„Jsem krásná?“
„Jsi bohyně. Ať jsi kdo jsi.“
„Kdo že jsem? Prostě jsem tvá.“
Skvělá odpověď. Definovala se skrze něho. Jsem funkce tebe samého; z tebe
a pro tebe stvořená. Dokonalý přelud.
„Nespouštěj ze mne oči, Ricky. Nikdy. Potřebuji tvé milostné pohledy.
Nemohu bez nich žít.“
Čím upřeněji na ni hleděl, tím ostřeji se mu její podoba jevila.
Blikání téměř ustalo; v sále se rozhostil klid.
„Chceš se mne dotknout?“
Netušil, že by se ho takto mohla zeptat.
„Ano,“ odpověděl.
„Dobře.“ Škádlivě se na něj usmála a Ricky k ní vztáhl ruku. V
posledním okamžiku se elegantně vyhnula konečkům jeho prstů a se smíchem
se rozběhla uličkou k plátnu. Rozdychtěný Ricky ji následoval. Chtěla si
hrát a to bylo dobré.
Dostala se do slepé uličky. Z této části kina nebylo úniku a z toho, jak
jej povzbuzovala, bylo zřejmé, že to dobře ví. Otočila se a přitiskla se
ke zdi s nohama poněkud od sebe.
Byl pár metrů od ní, když jí závan větru vykasal sukni až k pasu.
Marilyn se zasmála a v té zpěněné vlně hedvábí přivřela oči. Pod
sukní byla nahá.
Ricky k ní opět vztáhl ruku - tentokrát neuhýbala. Šaty se zvedly ještě
o kousek výše a Ricky upřeně hleděl na tu část Marilynina těla, kterou
dosud nespatřil, na ten rozčísnutý kožíšek, o němž snívaly miliony
mužů.
Byla tam krev. Ne mnoho, jen několik otisků prstů na vnitřku stehna.
Úžasný pel její pokožky se tím poněkud setřel. Ale Ricky zíral dál; a
stydké pysky se pohybem boků poněkud rozevřely. Uvědomil si, že odlesk
vlhkosti v oné intimní části Marilynina těla nemá nic společného s
tělesnými šťávami, ale s něčím docela jiným. S pohybem jejích svalů
se pohnuly i zkrvavené oči, které si ukryla v těle, a spočinuly na něm
pohledem.
Z výrazu jeho tváře poznala, že je neskryla dostatečně hluboko, ale kam
mělo děvče se závojem šatů sotva zahalujícím nahotu schovat plody svého
úsilí?
„Tys ho zabila,“ obvinil ji Ricky, neodtrhávaje zrak od stydkých pysků a
očí, jež mezi nimi vykukovaly. Byla to tak podmanivá a primitivní
podívaná, že ho téměř zbavila strachu, jenž mu svíral žaludek. Namísto
toho, aby hnus zabil jeho touhu, naopak ji přiživil. Perverze. Co na tom, že
vraždila; vždyť je to legenda.
„Miluj mě,“ řekla. „Miluj mě navždy.“
Přistoupil k ní. Uvědomoval si přesně, že poslechne-li, bude to znamenat
smrt. Avšak smrt je věc relativní, není-liž pravda. Marilyn byla fyzicky
mrtvá, ale tady žila, ať v jeho mysli či v bzučící matrici vzduchu nebo v
obém; a on má příležitost s ní být.
Objal ji a ona jeho. Políbili se a bylo to snadné. Měla měkčí rty, než si
dokázal představit. Tolik toužil do ní vniknout, že pocítil v rozkroku
cosi velmi blízkého bolesti.
Kolem pasu se mu obtočily paže útlé jako vrbový proutek a on se cítil jako
v bavlnce.
„Dáváš mi sílu,“ řekla Marilyn. „Tím, jak se na mě díváš.
Potřebuji to, jinak zemřu. To je u přeludů normální.“Její objetí
zesílilo; paže, které Rick cítil na zádech, již nepřipomínaly vrbové
proutky. Poněkud se té nepříjemnosti vzepřel.
„To je marné,“ vrkala mu do ucha. „Jsi můj.“
Otočil hlavu a ke svému úžasu zjistil, že paže, které ho svírají,
nejsou paže, ale jen jakási smyčka čehosi bez zápěstí, dlaní a prstů,
již má obtočenu kolem zad.
„Bože můj!“ zvolal.
„Dívej se na mě, chlapče,“ přikázala Marilyn. Ten hlas ztratil jemnost.
Už nespočíval v Marilynině náručí, nic takového. Objetí opět zesílilo
a vyhánělo mu z plic vzduch. Síla stisku mu nedovolovala se nadechnout.
Páteř pod tlakem praštěla, tělem se prohnaly plameny bolesti a explodovaly
mu v očích ohňostrojem barev.
„Měls opustit město,“ řekla Marilyn a pod závojem dokonalých líček
jí vypučel Wayneův obličej. Měl pohrdlivý výraz, ale Rickymu zbýval jen
okamžik, aby ho zaregistroval. Potom se i ten rozpadl a za slavnou tváří se
zjevilo něco docela jiného. Ricky položil poslední otázku svého
života:
„Co seš zač?“
Věznitel mu neodpověděl. Popásal se na Rickyho úžasu; a zatímco tak
civěl, z těla té věci vyrašila dvojice orgánů podobných šnečím
růžkům. Snad to byly anténky, které se zformovaly, aby jimi mohl křižovat
a zkoumat prostor mezi vlastní a Rickyho hlavou.
„Potřebuju tě,“ ozvalo se a ten hlas tentokrát nepatřil ani Waynovi ani
Marilyn Monroe. Byl to hrubý, nekultivovaný hlas hrdlořeza.
„Sem k posrání slabej; vyčerpává mě bejt na tomhle světě.“
To něco, ví Bůh, co to bylo, se stravovalo a dopovalo jeho zprvu obdivnými a
nyní zděšenými pohledy. Ricky cítil, jak mu to skrze oči vysává život,
jak si to libuje v žalostných pohledech, které tomu věnoval, zatímco
umíral.
Věděl, že stojí na prahu smrti, neboť už drahnou chvíli se nenadechl.
Připadalo mu to jako celé minuty, ale jist si tím být nemohl.
Právě když naslouchal zvuku vlastního srdce, ty růžky se rozešly každý
na jednu stranu Rickyho hlavy a začaly se mu cpát do uší. Dokonce i v tom
snu to byl odporný pocit a Rickymu se chtělo řvát, zarazit to křikem. Ale
prsty mu dál vnikaly do hlavy. Prorazily ušní bubínky a jako nějaké
všetečné tasemnice procházely mozkem. Stále ještě žil, dosud civěl na
svého trýznitele a věděl, že prsty našly oční bulvy a že na ně zezadu
tlačí.
Jeho oči se náhle vypoulily a se zvukem, jaký vydává při výstřelu
špuntovka, opustily úkryt důlků. A jak se mu vidění kaskádovitě měnilo,
viděl na okamžik svět z jiného úhlu. Toto byly jeho rty, tohle brada -
Hrůzná zkušenost, a milosrdně krátká. A potom se film, v němž hrál po
sedmatřicet let, přetrhl uprostřed cívky a Ricky se v náruči fikce
zhroutil.
Svést a zabít Rickyho netrvalo ani tři minuty. Birdy tou dobou zkoušela
klíč po klíči z Rickyho svazku, ale nemohla najít ten pravý, jenž by
otevřel dveře. Kdyby nebyla bývala taková zarputilá, mohla se vrátit do
sálu a poprosit o pomoc. Ale mechanické věci, dokonce i klíče a zámky,
znamenaly výzvu jejímu ženství. Nesnášela onu mužskou instinktivní
nadřazenost, která se projevovala vždy, když došlo na motory, systémy a
logické procesy, a čert by ji musel vzít, kdyby se měla vrátit k Rickymu a
kňouravým hlasem mu sdělovat, že ty podělaný dveře nejdou otevřít.
Vzdala to úsilí zhruba ve stejnou dobu jako Ricky. Ricky byl mrtev. Barvitými
výrazy proklela klíče a nakonec připustila porážku. Ricky byl prostě
šikovnější na tyhle mizerné krámy, které ona nikdy pořádně nechápala.
Je mu přáno. Jediné, o co teď stála, bylo vypadnout z tohohle místa,
které v ní začínalo probouzet klaustrofobii. Nelíbilo se jí být zamčená
uvnitř a nevědět, kdo se ukrývá nahoře. A k dovršení všeho světla ve
foyer nesvítila, ale blikala, a s každým bliknutím stále více
zkomírala.
Co se to tu sakra děje?
Světla bez varování zhasla nadobro a Birdy si byla jista, že za dveřmi do
sálu zaslechla nějaký pohyb. Z druhé strany pronikala světla, silnější
než svit baterky, přerušovaná, barevná.
„Ricky?“ pronesla do tmy, která jako by její slova pohltila. Anebo
jednoduše nevěřila, že je to Ricky a cosi jí napovědělo, aby se
projevovala šeptem.
„Ricky...?“
Rty lítaček jemně mlaskly, jak do nich kdosi zevnitř zlehka
strčil.“...jsi to ty?“
Vzduch byl zelektrizovaný, cestou ke dveřím jí pod nohama praskala statická
elektřina, chloupky na pažích jí stály v pozoru. Světlo na druhé straně
se s každým krokem stávalo jasnějším.
Zastavila se, aby si lépe promyslela další postup. Za dveřmi nestojí Ricky.
Věděla to. Možná to byl ten chlap či ženská z telefonu, nějaký
šílenec s křišťálově čirýma očima, který se vydal na lov
tlustoprdky.
Ustoupila o dva kroky zpět k pokladně. Pod nohama jí jiskřilo. Sáhla pod
pult pro Mamrda, železnou tyč, kterou tam přechovávala od té doby, co ji
tam zatlačili tři rádoby zloději s vyholenými hlavami a elektrickými
vrtačkami. Začala tehdy křičet, jako by ji na nože bral, a oni utekli, ale
tentokrát se zapřísáhla, že ho (či je) seřeže hlava nehlava, než aby se
nechala terorizovat. A tři stopy dlouhý Mamrd byl zbraní, již si pro ten
účel vybrala.
Ozbrojena se vydala ke dveřím.
Ty se náhle rozlétly a lebku jí zaplnil řev bílého šumu, kterým k ní
pronikl čísi hlas:
„Dívá se na tebe, dítě.“
Dveře vyplňovalo oko, jediné obrovské oko. Ten rachot ji ohlušoval; oko
mrklo, mohutné a vlhké a líné pozorovalo tu panenku před sebou s
nestoudností jediného pravého Boha, stvořitele celuloidové Země a
celuloidových Nebes.
Birdy byla zděšená, jinak to říct nelze. To nebylo ono vzrušení, kdy se
člověk bojí ohlédnout, žádné libé očekávání, žádný příjemný
strach. Tohle byl strach skutečný, hrůza, která se usadí v útrobách,
holá a ohyzdná jako lejno.
Slyšela se, jak pod tím neúprosným pohledem tiše kňučí, cítila, jak se
jí podlamují kolena. Brzy upadne přede dveřmi na koberec a to bude její
konec, určitě.
Potom si vzpomněla na Mamrda. Drahý Mamrd, požehnána budiž jeho falická
podstata. Sevřela tyč oběma rukama a rozehnala se jí proti oku.
Než je však mohla zasáhnout, oko se zavřelo, světlo zhaslo a Birdy se
ocitla opět ve tmě. A jen sítnice ji pálila z toho pohledu.
Ze tmy se ozvalo: „Ricky je mrtvý.“
Nic víc. Bylo to horší než to oko, horší než všechny ty mrtvé hlasy
Hollywoodu, protože nějak věděla, že je to pravda. Kino se proměnilo v
jatka. Lindin Dean byl mrtev, aspoň Ricky to říkal, a nyní byl mrtev i
Ricky. Všechny dveře byly zamčené a hra se omezila na dva účastníky. Na
ni a na neznámého.
Vrhla se ke schodišti, aniž si byla jista tím, co hodlá udělat. S
určitostí však věděla, že otálet déle ve foyer by bylo sebevražedným
počinem. Když šlápla na první schod, lítačky se za ní opět s úpěním
rozlétly a cosi rychlého a blikavého se vydalo v jejích stopách. Zdolávala
schodiště, supíc a proklínajíc svou váhu, s vetřelcem v zádech. Hnalo se
to krok dva za ní. Oblilo ji mihotavě třpytivé světlo, jež vyšlehlo z
těla pronásledovatele. Připomínalo to první záblesky ohňostroje. Chystá
na ni další fígl, tím si byla jista.
Dosáhla vrcholu schodiště se svým obdivovatelem v patách. Chodba před ní,
osvětlená jedinou zaprášenou žárovkou, slibovala pramálo bezpečí. Vedla
přes celé kino. Bylo tu několik místností zaplněných hromadami starých
krámů: plakáty, stereoskopické brýle, plesnivé filmové fotografie. Byla
si jista, že v jednom ze skladišť se ukrývají požární dveře. Jenže ve
kterém? Nahoře byla všehovšudy jednou a to ještě před dvěma roky.
„Do hajzlu,“ zasyčela. Vrhla se k prvnímu skladišti. Dveře byly
zamčené a vzdorovaly, když na ně bušila pěstmi. Nepovolily. Další
totéž. Stejně pochodila u následujících. I kdyby si pamatovala, za
kterými ji čeká úniková cesta, ty dveře byly příliš masivní, než aby
je dokázala vyrazit. Mít deset minut k dobru, mohla by to s pomocí Mamrda
dokázat. Ale Oko jí dýchalo na záda: neměla k dispozici ani deset vteřin,
natož deset minut.
Nezbývalo, než se postavit na odpor. Otočila se na podpatku s modlitbou na
rtech ke schodišti, čelem k pronásledovateli. Podesta však byla
prázdná.
Upírala pohled na politováníhodné uspořádání mrtvých žárovek a
loupající se barvy, jako by hledala neviditelné, ale ta věc nebyla před
ní, ale za ní. Za zády se jí opět rozsvítilo a tentokrát ohňostroj
vzplál, oheň se stal světlem a světlo obrazem, a po chodbě se směrem k ní
rozlévaly obrazy tisícovek kdysi slavných hvězd, na něž již téměř
zapomněla. Z řetězu puštěné scény z tisíců filmů;každá se svou
vlastní a jedinečnou asociací. Birdy konečně pochopila, kde mají tyto
pozoruhodné vjemy původ. V promítacím plátně přebýval jakýsi duch - syn
celuloidu.
„Dej mi svou duši?“ žádal.
„Nevěřím na duši,“ opáčila Birdy po pravdě.
„Tak mi dej to, co dáváš plátnu, to, co mu dává každý. Dej mi trochu
lásky.“
Proto se jí před očima znovu a znovu přehrávají ty scény. Všechny
představovaly okamžiky, kdy obecenstvo zázračně splývá s plátnem, málem
krvácí prostřednictvím svých očí, a civí a civí a civí. Sama často
dělávala totéž. Když se po shlédnutí filmu, který ji hluboce zasáhl,
objevily závěrečné titulky a kouzlo fikce přestalo působit, pociťovala
téměř fyzickou bolest, neboť jí bylo, jako by za sebou nechala kousek své
osobnosti, jako by mezi svými hrdiny a hrdinkami přišla o část vlastní
duše. A možná tomu tak skutečně bylo. Možná, že vzduch dopravoval
náklady Birdyiných přání, mísil je s přáními druhých lidí a všechny
je ukládal někde v koutě až -
Až z toho vzešlo tohle. Tohle dítě jejich kolektivní vášně. Tento
filmový svůdce; banální, hrubý a naprosto okouzlující.
No dobrá, řekla si v duchu, jedna věc je pochopit svého kata, ale druhá je
přesvědčit ho, aby ustoupil od výkonu svých povinností.
Dokonce i ve chvíli, kdy se snažila přijít na nějaké řešení, hltala
očima výjevy v tom přízraku. Nemohla si pomoci. Dráždivé záblesky
životů, které kdysi prožívala s sebou, tváře, které kdysi milovala.
Mickey Mouse tančí s koštětem, Gishová ve „Zlomeném květu“,
Garlandová (jejím partnerem byl Toto) sleduje tornádo rozprostřené nad
Kansasem, Astaire v „Pánech v cylindrech“, Welles v „Kaneovi“, Brando a
Crawfordová, Tracy a Hepburnová - lidé, kteří se tolik vryli do duše
diváka, že jim není třeba žádných křestních jmen. Je o tolik
příjemnější dívat se a nechat se vzrušovat oním jihnutím, jež
předchází polibku, než polibkem samotným; fackou než usmířením; stínem
zrůdy než zrůdou samotnou; zraněním než smrtí.
Podrobilo si ji to, o tom nemohlo být pochyb. Vlastní oči ji k tomu poutaly
právě tak dobře, jako by byly na stopkách a připoutány řetězem.
„Jsem krásný?“ zeptalo se to.
Ano, bylo to krásné.
„Proč se mi nepoddáš?“
Birdy už nebyla s to uvažovat, její schopnost rozebrat situaci z ní
vyprchala. Potom se však ve změti obrazů objevil tvor, který ji rázem
vrátil sobě samé. „Dumbo“. To tlusté slůně. Její slůně. A co víc -
tlusté slůně, za něž se považovala.
Kouzlo bylo zlomeno.
Pohlédla mimo to stvoření. Koutkem oka na okamžik zahlédla za vším tím
třpytem cosi odporně špinavého. Jako malá měla přezdívku Dumbo, říkaly
jí tak všechny děti v okolí. Dvacet let žila s tou směšnou šedivou
hrůzou a nebyla schopna ji setřást. Tlusté tělo slůněte jí připomnělo
vlastní tloušťku, jeho bezmocný pohled její vlastní osamělost.
Představila si ho, jak se chová v chobotu své matky, bláznivé zavržené
slůně, a měla chuť mlátit do té sentiment probouzející věci hlava
nehlava.
„Všechno je to odporná lež!“ zavrčela vztekle.
„Nechápu, jak to myslíš,“ protestoval ten tvor.
„Tak co se skrývá pod tou polevou? Myslím, že něco pěkně
odporného.“
Světlo se rozblikalo, přehlídka filmových ukázek pobledla. Za oponou jasu
číhalo cosi malého a tmavého. Bylo to plné pochyb. Pochyb a strachu ze
smrti. Odpřísáhla by, že na těch deset kroků cítila pach jeho strachu.
„Tak co jsi zač, pod tím vším?“
Udělala k tomu jeden krok.
„Copak to schováváš? Eh?“
Konečně to našlo hlas. Vystrašený, lidský hlas. „Nic zlého jsem ti
neudělal.“
„Snažil ses mě zabít.“
„Chci žít.“
„Já taky.“
Na tomto konci chodby bylo šero a byl tu cítit starý, nepříjemný pach.
Hniloby. Věděla, jak páchne hniloba, a tohle bylo cosi zvířecího. Minulé
jaro, když slezl sníh, našla na dvoře za domem cosi velmi mrtvého. Malého
psa, velkou kočku, těžko říci. Cosi domácího, co zemřelo na
podchlazení, když minulého prosince náhle napadl sníh. Hemžilo se to
červy: nažloutlými, šedavými, narůžovělými. Pastelově zbarvený stroj
na produkci much s tisíci pohyblivými součástkami.
Vycházel z toho stejný puch, jaký byl cítit na chodbě. Jako by se za tou
féerií skrývalo cosi tělesného. Birdy, oči dosud podrážděné obrazem
„Dumba“, sebrala odvahu a postupovala dál za oním mihotavým přízrakem,
Mamrda zdviženého pro případ, že by se ta věc pokusila o nějaký
podraz.
Pod nohama jí skřípěla prkna, ale Birdy byla příliš zaujatá svou
kořistí, než aby dbala jejich varování. Nastal čas popadnout toho
zabijáka, zatřást s ním a donutit ho vyklopit své tajemství.
Birdy přešla za přízrakem téměř celou chodbu, a ten najednou neměl, kam
by ještě ustoupil.
Náhle se prkna podlahy pod její vahou rozsypala na drobné zlomky a Birdy se v
mračnu prachu propadla. Upustila Mamrda a snažila se něčeho zachytit, jenže
všechno kolem ní bylo prožráno červy a drobilo se jí pod rukama.
Neohrabaně přistála na čemsi měkkém. Pach hniloby tu byl neskonale
silnější. Obracel se jí z něj žaludek. Hmatala ve tmě kolem sebe ve snaze
se posadit a všude cítila jen chladný sliz. Měla pocit, jako by byla vhozena
do bedny částečně vyvržených ryb. Shora, skrze prkna, dopadlo na její
lože znepokojivé světlo. Ví Bůh, že se jí nechtělo, ale podívala se.
Ležela v ostatcích lidského těla, jež bylo malými požírači roztroušeno
téměř po celé rozloze toho místa. Chtělo se jí ječet. V prvním popudu
měla chuť ze sebe strhnout sukni i blůzu, které byly olepené tím
svinstvem; ale nemohla se tu producírovat nahá, rozhodně ne před synem
celuloidu.
A ten na ni stále shlížel.
„Tak už to víš,“ řekl nešťastně.
„To jsi ty-“
„To je tělo, které jsem kdysi obýval, ano. Jmenoval se Barberio.
Kriminálník; nijak výjimečný. Nikdy neaspiroval na velikost.“
„A ty?“
„Jsem jeho rakovinový nádor. Já jsem tou částí, která aspirace měla,
která toužila být víc než jen pokornou buňkou. Jsem choroba obdařená
schopností snít. Není divu, že tolik miluji film.“
Syn celuloidu lkal přes okraj proražené podlahy a protože už neměl důvod
stavět se do světel slávy, odhaloval svou pravou podstatu.
Byl to odporný tumor zbytnělý hltáním vášní. Parazit tvaru slimáka a
textury syrových jater. Na okamžik se v hlavové části zformovala šeredná,
bezzubá ústa: „Budu muset najít jiný způsob, jak pozřít tvou
duši.“
Nádor pleskl na zem vedle Birdy a bez třpytivého kabátu nesčetných
filmových záběrů byl velký asi jako malé dítě. Birdy poněkud ustoupila,
neboť nádor vytrčil jakýsi smyslový orgán, aby se jí dotkl. Jenže
uhýbat bylo možné jen do jisté míry. Prostor byl úzký a dále zahrazený
čímsi, co vypadalo jako polámané sedačky a vyřazené modlitební knížky.
Nebylo jiného úniku než cestou, kterou se sem dostala, a tu měla nějakých
patnáct stop nad hlavou.
Když se nádor zkusmo dotkl její nohy, bylo z toho Birdy na zvracení.
Třebaže se styděla reagovat takovým způsobem, nemohla si pomoci.
Pociťovala k němu tak nesmírný odpor, jak nikdy k ničemu jinému; asocioval
cosi potraceného, obsah žumpy.
„Táhni k čertu,“ zavrčela a kopla ho do hlavy. Nebylo to však nic
platné. Ta průjmovitá masa se jí dál sápala po nohou. Vnímala tepavé
pohyby nádoru, jenž k ní šplhal.
Cítila jeho velikost na břiše a ve slabinách, a jakkoli jí bylo z
vlastních myšlenek nevolno, napadlo ji, zda něco takového může toužit po
sexu. Naléhavé pohyby tykadel, která se formovala a opět mizela, která
dotírala na její pokožku, pátrala jí pod blůzou, natahovala se k jejím
rtům, dávaly smysl pouze jako projev sexuální touhy. Tak pojď, vyzývala ho
v duchu, pojď, když to musí být.
Počkala, bojujíc s nutkáním smést ho na zem, až se celý uhřaduje na
jejím těle - a potom sklapla past.
Birdy se převalila na břicho.
Když se vážila naposledy, měla něco přes metrák, a nyní to muselo být
ještě o něco víc. Tumor se ocitl pod ní, dříve než mohl zjistit, jak a
proč se to stalo. Všemi póry mu prosakovala odporná míza.
Bojoval, ale ať se svíjel, jak se svíjel, vykroutit se nedokázal. Birdy do
něj zaryla nehty a začala z něj rvát kusy, houbovité kusy,které ronily
ještě více tekutiny. Vzteklý řev se změnil v bolestné vytí. Zanedlouho
ta snící choroba svůj boj vzdala.
Birdy ještě chvíli ležela nehnutě. Nic se pod ní nehýbalo.
Konečně vstala. Už to nežilo, aspoň podle jí známých měřítek. A
dotýkat se toho již nehodlala. Raději by bojovala se samotným ďáblem, než
by znovu měla držet Barberiův nádor v náručí.
Pohlédla nad sebe a propadla beznaději. Má tu snad zemřít jako dříve
Barberio? Když ale stočila zrak k podlaze, všimla si mříže, která nebyla
patrná, dokud venku vládla tma. Nyní se však dovnitř začínaly vkrádat
sloupce paprsků kalného rozbřesku.
Ohnula se, mocně zatlačila na mřížoví a náhle k ní do toho stísněného
prostoru pronikl den a celý jej zalil světlem. Musela se tím malým otvorem
protlačit a nebylo to snadné. Co chvíli měla pocit, že jí ta věc leze po
nohách, ale když se protáhla na svobodu, mohla si stěžovat nanejvýš na
odřená ňadra.
To opuštěné místo se od Barberiovy návštěvy nijak zásadně nezměnilo.
Bylo jen více zarostlé kopřivami. Chvíli jen stála a plnými doušky hltala
čerstvý vzduch, potom se vydala k plotu a k ulici za ním.
Když ta tlustá, divoce vyhlížející ženština s páchnoucími šaty
kráčela domů, kameloti i psi jí vytvářeli dostatek prostoru, aby mohla bez
problémů projít.
Třetí část: Cenzurované scény
To ale ještě nebyl konec.
Policie se do Kinopaláce dostavila těsně po půl desáté. Birdy byla s nimi.
Pátrání odhalilo zohavená těla Deana a Rickyho, jakož i pozůstatky
Barberia. V patře, v rohu chodby, policisté nalezli červený dámský
střevíc.
Birdy nic neřekla, ale věděla své. Lindi Lee kino neopustila.
Byla souzena pro dvojnásobnou vraždu, aniž by kdo věřil, že se jí
dopustila, a také byla zproštěna viny pro nedostatek důkazů. Soud
nařídil, aby byla nejméně po dobu dvou let pod psychiatrickým dohledem. Ta
žena se možná nedopustila vraždy, ale bylo evidentní, že je pomatená.
Pohádky o chodící rakovině nikomu na věrohodnosti nepřidají.
Na počátku příštího léta držela Birdy týdenní půst. Převážnou
část ztráty váhy by sice bylo nutno připsat úbytku tekutin v těle,
nicméně pro její přátele to bylo uspokojivým znamením, že se konečně
odhodlala zatočit se svým „velkým problémem“.
Ten víkend se na čtyřiadvacet hodin ztratila z parády.
Lindi Lee našla v opuštěném domě v Seattlu. Nebylo tak těžké ji
vystopovat: chudák Lindi se tou dobou nedokázala ovládnout a nikterak si
nelámala hlavu tím, jak se vyhnout případným pronásledovatelům. Její
rodiče se vzdali všeho úsilí již před několika měsíci. Jen Birdy
pokračovala v hledání. Zaplatila soukromého detektiva, aby děvče
vypátral, a její trpělivost došla odměny v pohledu na onu křehkou krásku,
křehčí než kdy jindy, avšak stále krásnou, jak sedí na podlaze
uprostřed místnosti.
Birdy, dříve než otevřela dveře, vytáhla pistoli. Lindy Lee, vytržena ze
svých myšlenek, či snad jeho myšlenek, zvedla hlavu a usmála se na ni.
Uvítání trvalo jen okamžik, jen tak dlouho, než parazit usídlený v Lindi
Lee poznal Birdinu tvář a spatřil zbraň v její ruce. Okamžitě věděl,
proč přišla.
„To se podívejme,“ pronesl vstávaje, aby návštěvnici vyšel
vstříc.
Oči Lindi Lee pukly, pukla jí ústa, kunda a prdel, uši a nos, všechno puklo
a tumor se vylil v šokantních růžových proudech. Kroutě se jako červ lezl
z prsou postrádajících mléka, z praskliny v palci, z odřeniny na stehně.
Vylézal ze všech puklin.
Birdy zvedla pistoli a třikrát vystřelila. Rakovina, která se po ní už už
natahovala, padla na podlahu, začala splaskávat a konečně se zhroutila.
Jakmile znehybněla, Birdy chladnokrevně vytáhla z kapsy láhev kyseliny,
odšroubovala víčko a vyprázdnila rychle se odpařující obsah na lidské
údy a na nádor. Když se neozval žádný výkřik, nechala ty
rozpouštějící se zbytky, na něž dopadala skvrnka slunečního svitu, na
pokoji. Z místa zhouby se zvedal štiplavý kouř.
Vyšla ven. Splnila svou povinnost. Spokojeně kráčela po ulici a plánovala
si, že bude žít ještě dlouho poté, co doběhnou titulky této podivné
komedie.