Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Vtipy a anekdoty >> Židovské anekdoty

Šnorer přijde za Roubíčkem a poprosil ho o padesátikorunu, kterou pravidelně každý měsíc dostává.
„Jsem rád, že vás vidím, ale dneska vám nemůžu nic dát, musel jsem manželce koupit kožich,“ povídá Roubíček.
Šnorer se zatváří dotčeně: „Cože, za moje peníze?“

Pan Vomáčka sedí s hrbatým panem Novákem jako obvykle v kavárně a hrají spolu šachy. Sedávají spolu již takhle léta, ale moc řečí nevedou. Dnes je však pan Vomáčka trochu hovornější a vece:
„K jedný věci se jim, Novák, musím přiznat.“
Novák celý zkoprnělý na něj koukne, Vomáčka pokračuje:
„Sedáváme tady společně už dlouho, takže by možná o mně měli vědět, že jsem Žid.“
Novák na něj pomalu koukne a praví. „Upřímnost za upřímnost, Vomáčka. Já jsem zase hrbatej.“

Blíží se velikonoce a jedna malá newyorská katolická farnost potřebuje květinovou výzdobu. Květinář Rosselini je věrný katolík, ale ty ceny….500 dolarů! Farář se zakaboní a jde ke konkurenci. Luterán Schmidt by slevil ze 400 na 350, ale níž už ne, má velkou rodinu, berňák na krku atd. Farář je úplně bez nálady, najednou však… ale ne, u židů on kupovat nebude. To ráčej prominout… ale na druhé straně, jen 100 dolarů. To má vyvěšeno ten provokatér Ginsberg přímo ve výloze. To nelze nevidět.
Farář se plaše rozhlédne a se smíšenými pocity vejde dovnitř. Cestou na faru už jde zvesela. A na Vzkříšení, nádhera, lidé si špitají, jaká je to krása. Květinová výzdoba, ale s nápisem. Farář přijde k oltáři a čte:
„Boží syn vstal z hrobu. Ale s cenami od Ginsberga nic nehne.“

Jeden oxfordský profesor zadal svým studentům napsat esej na téma slon. A obdržel následující výsledky. Od anglického studenta „Slon a lidská práva“, od francouzského „Slon a jeho milostný život“, japonský student zpracoval téma „Slon a jeho místo ve vývoji informačních technologií“. Mladý Američan napsal „Slon jako válečná zbraň“. Jen mladý student z Izraele pochopil zadání a napsal práci „Slon a židovská otázka“.

Móric jede na důležitou obchodní schůzku do centra New Yorku. Je krize, obchody nejdou, schůze je navýsost důležitá. Móric ale není schopen najít místo, kde by zaparkoval. A veledůležitá schůzka se blíží. Móric jezdí sem a tam, žádné místo, všude plno. Ta schůzka je přitom naprosto existenční. Jezdí i na vzdálenější ulice, stále nic. Klíčové schůzka v jeho kariéře a stále nic. Obrátí se proto k poslední instanci:
„Adonaj,“ přestane na chvíli sledovat dopravní situaci, „najdeš-li do pěti minut místo k zaparkování, stane se ze mně někdo jiný. Nový, lepší! S hraním karet je konec, každý šábes se bude držet. Jíst se bude jen a jen košer. Žádný šikse!“
V tom se jedno z aut odlepí od chodníku, Móric bleskově zaparkuje, vyskočí z auta a když zamyká, pohlédne k nebesům:
„Adonaj, nebudu tě déle zdržovat. Žádné parkování mi hledat nemusíš, já už si jedno místečko našel sám.“

Potká Blum Katze:
„Zdravím jich, Katz, jak jde život? Co obchody? Co doma, děti? Co mladá paní? A propos, mladá paní….to věděj, že se jejich mladá paní slejzá s Móricem Sternů odnaproti? Nevěděj? Věděj, ono je to možná lepší, že to nevěděj. Maj pravdu, zůstanou u toho, že nic nevěděj. Gut šabes!“

„Izáku, máš v písemce jednu chybu. V devatenáctém století u nás probíhalo národní obrození a ne národní obřezání.“

V Minsku v roce 1948 zemřel rabín. Byla svolána učená disputace a byly stanoveny zadávací podmínky pro výběrové řízení pro jmenování nového rabína.
Přihlásili se tři uchazeči.
První uměl perfektně dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků), ale Tóru otvíral ze špatné strany a pokoušel se ji číst zleva doprava. Nakonec se ukázalo, že neumí hebrejsky.
Druhý se sice uměl postavit k Tóře, dokonce uměl louskat i hebrejštinu, ale se čtením to bylo slabé, podobně jako s dějinami VKS(b), kde se tu a tam pletli někteří soudruzi.
Zato ten třetí, to byl pašák. Dějiny VKS(b), synoptické životopisy soudruhů Lenina, Stalina, Krupské a ostatních, hebrejština, četba Tóry, dokonce i jidiš… všechno mrskal tak, že komisi lezly oči z důlků. Jmenován ovšem nakonec nebyl, a to pro svůj židovský původ.

Jom kipur. V templu se mladý Bierhansel činí jako u posledního soudu. Bije se v prsa, hlasitě se modlí, naklání se vlevo vpravo, ve zrychlujícím se tempu se kymácí, rukama rozpřahuje, kvílí a běduje. Boha volá, rve si vlasy, ostatní v templu kvůli němu ani své hříchů vyznání neslyší. Úplná herecká etuda, jestli si Adonaj, ať je pochválen, ausgerechnet na podobné věci potrpí. Bierhanselův soused zřetelně nikoli. Vstane, zajde k Bierhanselovi a preruší ho v nejlepším.
„Pane, tady násilím nic nezmůžete.“

Dámský večer. Sára, Rivka, Ráchel a Ester hrají bridž. Sára se najednou zarazí a povídá: „Dámy, známe se už dlouho, že je to vzhledem k našemu zjevnému mládí až nepravděpodobné. Nemohu to před vámi déle tajit. Musím se vám s něčím svěřit. Jsem kleptomanka. Nicméně, milé dámy, buďte bez starostí. Nikdy jsem vám nic nevzala a nevezmu. Přátelům nikdy.“
Dámy, zrůžovělé tímto neobyčejným zážitkem, se za chvíli uklidnily a mastily bridž jako předtím, když tu náhle…
„Drahé přítelkyně,“ vložila dramatickou pauzu Rivka, „též nemohu se vám jinak než svěřit. Jsem nymfomanka.“
„Oj vavoj,“ ulekly se dámy.
„Nicméně,“ pokračovala Rivka, „ani zde není důvod k obavám. Nikdy jsem nic nezkoušela na vaše manžele a ani nezkusím. Jsme přece přítelkyně.“
Dámy nabraly ještě sytější odstín, ale v bridži neustaly.
„Zlatíčka moje, ozvala se Ráchel, „už to nemohu dále tajit. Nikdy jsem nevdala, protože jsem lesbička.“
„Oj vavoj,“ vyhrkly dámy.
„Jistě jste z mé strany nezaznamenaly a ani nezaznamenáte žádnou nabídku. Nemohu riskovat ztrátu vašeho přátelství.“
Dámy se zhluboka nadechly, ale na karty již nedošlo.
„I já se vám musím s něčím svěřit,“ povídá Ester překotně, „já jsem….mám to lékařsky potvrzené….je na to diagnosa, chodím se s tím léčit, ale nelepší se to….jsem totiž strašná jente, drbna, co nevím, to nepovím.“
Mrskne kartami na stůl.
„A teď mne laskavě omluvte, mám strašně moc vyřizování.“