Žádný emigrant to nemá lehké, to je fakt. Manželka a má maličkost
jsme měli štěstí, pomohli nám hodní lidé, takže jsme nemuseli do lágru.
Přijeli jsem v pátek, já měl v pondělí už zaměstnání a maželka ve
středu. Pochopitelně nic moc, ze začátku. Za půl roku jsme si značně
polepšili, dostali pracovní povolení, povolení k pobytu a cestovní pasy pro
bezestátní lidi podle ženevské úmluvy. Srandu jsme zažili při naší
první okružní jízdě akorát na Jugoslávské a poté na Řecké hranici kdy
celníci prohlíželi tyhle pasy lupou a telefonovali asi z ředitelstvím a
kroutili hlavami, něž do nich vrazili razítka a my směli dál. Krásné to
časy. Zažili jsme třeba Benátky, Veronu, San Maríno ... bez návalu
turistů. Kapučíno za 50lir, to už dávno není pravda. Naposledy v Itálii,
ve Florencii, uličky plné otravných černochů s ručníky na chodníku, na
něm nějaký nabízený šmejd. Pak hvizd píšťalky, černoši jako
kouzelným proutkem zmizí i s ručníkama, protože se blíží karabinieři a
jak ti přejdou je vše při starém. V Caorle podobné, jseš na pláži,
čteš si, nebo povídáš s lepší polovičkou a každých pět minut
odmítáš černochy nabízené zboží. Zajímavé, že v Sieně, nebo v Pise
to takové nebylo.