Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

prekrúcate tento výrok ap. pavla, pozorne si ho prečítajte, o o niečom inom...ide o to, že jedine Kristus nás ucśchopní/dis­ponuje, že odmietneme konať zlo, ktoré (v hriechu) konáme, a konáme dobro, ktoré chceme, ale nekonáme /Rim 7, 14-25) - sú to nádherné a pravdivé slová o boji dobra a zla v človeku, a len v kristovi sme víťazi nad zlom...výnimočne tu dám celý text, lebo ide o nádherný príklad, ako sa človek môže vysporiadať vo viere v Krista so zlom, ktoré ním lomcuje:

14 Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán.
15 Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.
16 Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.
17 Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.
18 Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.
19 Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.
20 Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.
21 Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.
22 Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím;
23 když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.
24 Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?
25 Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.

Možná jsou na to i nějaké medikamenty.
A nebo rovnou exorce ďábla? Klystýr svěcenou vodou?

myslíte pre vás?

Takovou úchylkou nalézat řešení životních problémů
Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.
nabízených v pohádkové knize netrpím.

Osobně používám svůj mozek a svůj intelekt, na zvládání své činnosti. A když se ohlédnu, tak jsem nikdy nečinil zlo a v limitech mých možností činil jen dobro. Předpokládám ostatně, že to tak vnímá většina lidí a nepotřebují na to psychiatra, kněze a nebo návod z pohádkové knížky.

...a myslíte, že sa vám to darí? nikdy ste neurobili nič zlé? - neklamali, nepodvádzali, nepodrazili, nekradli, nezatajovali dane, neklamali frajerku, ženu, neublížili inému slovom i skutkom? myslíte? - to si nedovolili povedať ani povýšení na oltár svätosti! - problém je v tom, ako píše Pavel, - robíme to všetci, hoci to nechceme robiť...

Aha, tak abys definoval co je to ten hřích.

Mohu tě ujistit, že jsem neudělal vědomně nikomu nic zlého, tedy jestli nepovažuješ pozření vepřového řízku za hřích. Konec konců jsem tak nepřímo zabil božího tvora. Když ryju záhonek tak zajisté nemohu vyloučit, že zabiji několk žížal a možná i miliony půdních organismů, tedy boží tvory.
Jak hodnotíš visitore tu pohádkovou potopu? Spáchal bůh kapitální hřích, když vyhubil skoro vše živé na Zemi?

potope tu bola najmenej stovka príspevkov....

Jasně a někdo tu opakovaně tvrdil, že se jedná o popis skutečné události a jiní tvrdili, že jde o pohádku vydávanou pobožnými kreacionisty za popis skutečné události.
Byli tu i lidé, kteří psali o vědecky podložených důkazech nálezů údajné archy na úbočí Araratu, což zaslouží jen výsměch.

pro toho, kdo chce činit dobro, ale nějakým zlým kouzlem pořád činí jen zlo, jestli v tom nemá prsty náboženský fanatismus, co?

... je to hriech v nás, ktorý chce a činí zlo, a nevieme sa tomu brániť...

S tím hříchem mluv za sebe a za jiné pobožné, visitore.

platí to rovnako pre mňa i pre vás, skúmajte svoje já, stačí sa sledovať:-)...

Hodnotit své jednání mohu z reálného a humanistického hlediska.

Pobožný hodnotí své jednání z teologického hlediska. Pravím - jeho problém.

Tento text zní jako krásná výmluva všech provinilců - NEDĚLÁM TO JÁ, NÝBRŽ HŘÍCH, KTERÝ VE MNĚ PŘEBÝVÁ!
Nicméně se domnívám, že by mi to těžko uznaly orgány činné v trestním řízení...

Taky se mi to tak pozdává.
Jenoznačně syndrom a diagnoza popsaná Stevensonem v povídce Dr. Jekyll and Mr. Hyde.
Rozpolcení osoby na osobnost zlou a na osobnost dobrou.

To rozpolcení osobnosti přináší víra i v jiném směru. Děti věřících navštěvují zpravidla náboženskou výuku a pokud tam poslouchají nějakého místního Visitora s jeho názory na evoluci druhů, pak zase v přírodopise a v dějepise probírají vývoj podle vědeckých názorů, tak mají v hlavách solidní zmatek.

Výchova ve dvou "pravdách".
Ale i tohle většina dětí zvládne, pochopitelně s pomocí rozumných a inteligentních rodičů, nebo pěstounů.

Z vlastní zkušenosti . můj děd mi vyprávěl pohádky k večeru (černá hodinka) a na dobrou noc.
Pro mladé : černá hodinka je dob večerního stmívání, než se zapálí petrolejka.
No a zřejmě jsem se coby tříletý třásl strachy nad sežráním Karkulky a tak mi děd vysvětlil, že příběh pohádky se ve skutečnosti nestal a stát nemůže. Že vodníci, jezinky, ježíškové, draci, ježibaby, paní Smrtka, andělé, mikuláši a ani čerti neexistují, že pohádka je jen jako-by. Pozděj mi také vysvětloval svět pobožných katolíků, že ti věří také v existenci neskutečných bytostí a dějů i v dospělosti.

Zkrátka, jako dítě jsem byl konfrontován s pohádkami, s románovými postavami a s realitou a měl tak školu života ve které jsem se učil rozpoznat pravdu od lži, výmyslu a ideologie. Jsem za to dědovi vděčný. Děd byl antikomunista a tak se doma mluvilo také jinak, než se mluvilo ve škole. Babička říkala, že "to, co se doma upeče, se také doma sní". Žil jsem prakticky současně v několika světech - v komunistickém, antikomunistickém, ateistickém a pohádkovém.

Tvůj děda byl formát a osobnost. Jsem rád, že můžu totéž napsat o svém. Byl legionář v Rusku a vracel se kolem celého světa. Taky byl uznávaný soukromý rolník se všemi problémy, které to v minulé době přinášelo. Hodně četl, a to jsem zdědil po něm. Jinak ale byla naše rodina, hlavně všechny ženské, dost silně věřící. Snaží se v tomto směru ovlivnit i vnoučata. Takže si ty dva názory taky zažijí.
Teď jsem děda já a myslím, že vcelku oblíbený. Navíc mám dostatek argumentů, mj. i z těchto diskusí. Tak si myslím, že to i ti nejmladší zvládnou. Rozumně a s klidem.

Můj děda byl na italské frontě v Dolomitech jako horský kanonýr. Zima, laviny, hlad, nulová hygiena. Těžké granáty od Taljánů, jedovatý plyn, rozleptané sliznice. Po špitálu dokončil válku někde v Maďarsku jako lapiduch a hrobník. Říkal že to bylo strašný, křik a sténání zraněných, volání po mamince. Vymýval hnijící rány, převazoval a pohřbíval dvacetileté kluky, kteří mu umírali pod rukama.

No a legionáři v Rusku to neměli ani o chlup snadnější.

Babička sice nebyla ateistka, hromničky nezapalovala, pověrčivá nebyla, ale do kostela si zašla párkrát do roka. Její otec, můj praděda, ten chodil do kostela každou neděli, ale mám podezření, že hlavně okukoval ženský a pak si v hospodě dopřál pivo. Doma žádnej křížek, nebo svatý obrázek na zdi.

No a sestra dědy, ta byla vdaná za kostelníka a nám nadávala do neznabohů. Jednou mne učila "andělíčku můj strážníčku ..." v kleče u postele. To mi byly tak 3-4 roky a nezanechalo to na mně žádné postižení.

Já bych řekl, že ty naše ženské to praktikování víry berou jako tradici, v které byly vychované a už si to moc nedovedou představit jinak. Setkávají se ve sboru, nacvičují písně na mše, organizují výlety na poutní místa... trochu to připomíná zájmovou činnost. Vnoučata sestry jsou pokřtěná, moje už ne.
Děda nám jako dětem pomohl vytvořit si názor nejen na náboženství, ale i na válku, ve které jsme jako kluci chtěli vidět jen okázalé hrdinství a dobrodružství. Ta realita byla ve skutečnosti velmi krutá.
Taky mi málem narušil kádrový profil, když na jedné besedě, kde na dotaz o zážitcích z legií popsal, jak hnali bolševiky ze sibiřské magistrály. To bylo začátkem sedmdesátých let a já byl tehdy na pedagogické fakultě. Naštěstí i tehdy se našli rozumní lidé, kteří to nijak neřešili.

Asi tak, prostě klub pod záštitou respekt a autoritu požívajícího kněze.

Některý typ lidí se cítí lépe pod dozorem a pod ochranou nějakého náčelníka. I diktatura má něco do sebe a dokáže ztmelit spolek lidí pod vedením diktátora.

:-) ide spíš o veci, ktoré sú mimo trestného (a iného) práva...nie každý hriech je predmetom práva, ide hlavne o hriechy/viny/pre­vinenia/ proti láske k blížnemu, ktorá je vždy ľudskou morálnou povinnosťou vštepenou vo svedomí/srdci....