Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

necroczar - vira je dusevni uspokojeni - osobni nazor na danou vec - bez dukazu pravdy - je to vira
Neverici je nezijici ale prezivajici.

ad kiwiboy:
.."vira je dusevni uspokojeni - osobni nazor na danou vec - bez dukazu pravdy - je to vira
Neverici je nezijici ale prezivajici"..
v tom pripade zrejme pochopis, ze jakozto atheista skutecne nemam potrebu se "dusevne uspokojovat" premitanim nad necim, co je prezentovano "bez dukazu pravdy", diky cemuz mnou prave zity zivot ziji a "neprezivam" ukajen kuprikladu predstavou, ze smrti vse nekonci..

necroczar - naprosty souhlas s tim co pises - je to tvoje presvedceni a tvoje vira comu verit a cemu ne
Pokud jsi stim spokojen - tak souhlasim - Ja jsem naopak spokojen stim cemu verim

ad kiwiboy:
.."je to tvoje presvedceni a tvoje vira comu verit a cemu ne Pokud jsi stim spokojen - tak souhlasim - Ja jsem naopak spokojen stim cemu verim"..
nenazval bych to presvedcenim ci virou - mou pozici definuje predevsim intelektualni cest.. jestlize jsi vsak zminil onen pocit spokojenosti, tak dle meho soudu je to prave iracionalni vira, ktera ma v tomto ohledu skutecne velky potencial.. jelikoz jsou pro mnohe konkretnimi denominacemi zprostredkovavane predstavy velmi pritazlive, vnimam nabozenske produkty jako projev kvalitniho marketingu - byvala kolegyne kuprikladu zacala verit po smrti svych rodicu, kdy se upinala k nadeji v to, ze je opet uvidi - v pozitivnim slova smyslu emoce konejsici vira, ktera ji dodala klid/spokojenost - sice pochopitelne, ale pro mne osobne neakceptovatelne

Věříš že Bůh neexistuje. Tvoje víra je ti k ničemu, když je to jen domněnka.
Věřící věří na základě setkání s Bohem . A ty věříš na základě hovna? nebo čeho?

Ne, já nevěřím,, že Bůh existuje. Moje nevíra je mi k tomu, že pak celý život neposkakuju, jak nějakej pamflet 2000 let starej píská.
Žádný věřící se s Bohem nikdy nesetkal a nesetká. A právě na základě tohoto hovna já věřím, jsme si v podstatě jist, že neexistuje .-))))

ad jonatan1:
..”Věříš že Bůh neexistuje. Tvoje víra je ti k ničemu, když je to jen domněnka. Věřící věří na základě setkání s Bohem . A ty věříš na základě hovna? nebo čeho?“..
nikoliv, ja neverim v existenci, takze ptat se mne, zda-li verim na zaklade hovna jaksi nedava zrovna smysl.. vericim vsak verim, ze veri, ze se setkali s Bohem - neverim vsak tomu, ze se to stalo

Z mého pohledu je víra přesvědčení že je něco vyššího nad námi, něco, co nám dává pocit bezpečí a ochrany, co dává nějaký smysl v tomto složitém světě, co slibuje nějaké naše pokračování v posmrtném životě...
Věřícího bych přirovnal k dítěti, které potřebuje mít nad sebou nějakou autoritu, nějaké usměrnující vedení, nějakou péči (např. rodiče, učitele, vzory...). Podstatou jeho víry jsou nějaké představy a mu nezbývá než věřit, že nejsou falešné.
Ateista je, v tomto srovnání, už dospělý. Ví, že se už na nic takového nemůže spolehnout, že mu nepomůžou nějaké nereálné představy, že hodnota jeho života závisí jen na něm, na jeho úsilí, na jeho vztahu k ostatním. Může mít radost ze všeho, co se mu podaří, těšit se z krásných věcí, zažít přátelství i lásku. Myslím, že oproti věřícím není o nic ochuzen.

zeptal bych se:
Co tobě dává pocit bezpečí a ochrany?
A co tobě dodává nějaký smysl v tomto složitém světě?

Pobožný člověk není víc chráněný než člověk bezbožný. Nikde jsem nenarazil na statistiku dokládající že teisti oproti ateistům se dožijí vyššího věku, nebo nejsou tak často choří, či nespotřebují tolik medikamentů ...

Na téma "smysl života" jsem zažil už několik neplodných výměn názorů. Slovní spojení "smysl života" postrádá totiž smyslu.
Opak smyslu je nesmysl. Je-li nesmysl hloupostí, nebo nezdařeným produktem, tak by měl být smysl moudrostí, či zdařeným produktem.

Smysl podnikání je v generování prostředků potřebných k životu.
Smysl života prasete je ve "výrobě" masa a zdroje materiálu pro výrobky z masa.
Smysl života teisty je v prošení boha o ochranu a o získání nesmrtelnosti po smrti.
Smysl života ateisty je v neplýtvání časem na neplodné iluze a věnování se realitě.
Smysl života soudce je v souzení obžalovaných lidí a ve vynášení spravedlivých rozsudků.
A nakonec.
Smysl života rostlin a zvířat je plodit potomky ... lidé jsou také jen zvířata, jen zvířecím druhem schopným se chovat lidsky, tedy starat se o slabší, pomáhat těm, kteří pomoc potřebují ..... ale někteří našeho druhu se chovají nelidsky, někteří našli smysl svého života v ničení svého intelektu konzumací drog ... někteří našli smysl svého života v utiskování jiných, nebo v pokusu o realizaci velkého impéria za nelidskou cenu ...

Smyslem zivota je zit pro radost jednak svou vlastni ale i pro radost druhych, to jest zit tak, aby se co nejvic radoval a doprat radost i druhym a samozrejme zit tak, aby neskodil sam sobe a taky ne druhym.Jestlize se naucil tak zit, pak jeho zivot mel smysl.

Otázka zněla "co mu dává pocit bezpečí a ochrany".
Člověk je tvor "založený" na smyslu. Při ztrátě pocitu smyslu člověk ztrácí i zájem a život přestává mít jakýsi "náboj". Člověk pak nežije, ale pouze "přežívá". Všichni pocit smyslu potřebujeme k pocitu štěstí či naplnění a hledáme ho, proto se na to ptám, když už to Komanč nakousl.

mimochodem čínské slovo Tao prý kromě významu cesta nese ještě významy rozum, slovo (logos), smysl...

Jo, skoro každé slovo ma několik synonymů.

Tvůj text :
zeptal bych se:
Co tobě dává pocit bezpečí a ochrany?
A co tobě dodává nějaký smysl v tomto složitém světě?

A já tedy psal, že pro mne dává pocit bezpečí a ochrany v detailu vzdělání, rozum můj, mých lidí, sousedů a kolegů. Dále ho dává fungující policie a armáda. No a také pojišťovna, jak sociální a penzijní, tak pojistka baráku, domácnosti, povinné pojištění v dopravě, členství v klubu motoristů ... fungující zdravotní a záchranný systém.

Tento svět necítím jako složitý. Složitost žití je subjektivní pocit a připouštím, že jsou lidé, kteří potřebují v tomto smyslu nějaké těšítko, To může být jak v náboženství, tak v drogách.
Náboženství jsem nikdy nepoužil a drogy do mne vpravili při operativních zákrocích, jako byla extrakce apendixu a sešití kýly. V mém životě jsem byl dvakrát podnapilý, jednou jako puberťák v partě kde se pilo a po druhé na vojně při první vycházce ... a po třetí na mé svatbě, ale to bylo z donucení, abych neurazil.

Čili ti pocit bezpečí dává důvěra v lidi a státní instituce. No to věřícímu taky. Z čeho by jsi ale čerpal pocit bezpečí a ochrany třeba před tisícem let?

Před tisicem let, v době Přemyslovců jsem nežil, takže asi nedokážu odhadnout jakej bych byl, ale asi bych žil v nějaké vesnici, měl rodinu, sourozence, náčelníka ... to skýtalo pocit bezpečí a ochrany. Možná palisáda kolem vesnice, nebo nějaký příkop. Lidé tehdá měli ten pocit bezpečnosti a ochrany jinak nastaven, než my dnes.
Pochopitelně znám povídku od Svatopluka Čecha Výlet pana Broučka do 15. století, četl jsem to kdysi v dětství, nepředstavitelné trampoty při fyzické návštěvě v dávné minulost. I když to byly v případu pana Broučka jen 4 století.
Také si vzpomínám na film Cesta do pravěku.

Z čeho čerpáš pocit bezpečí a ochrany ty?

Otázka prostě zněla, z čeho by jsi čerpal pocit bezpečí a ochrany, pokud by jsi neměl žádnou tu jistotu v podobě státních institucí. Samozřejmě že by to byl úplně jiný svět (tak jako byl třeba před těmi tisíci lety) a lidé se přesto permanentně neklepali strachy. Kolem vesnic asi příkopy nebyli, ty byli kolem měst. Ale z toho, co píšeš, by to stále bylo založené na nějaké důvěře v ostatní. Zkus si sám představit a odpovědět (fantazii vyvinutou máš), jestli bys se svým současným postojem dokázal stejně tak plnohodnotně žít i v podmínkách, kdy by neexistovali tvé současné jistoty.

.. k pocitu štěstí či naplnění nemusím hledat nějaký tajemný a duchovní smysl života. Mám dost zábavy, knih, kutění, práce, kocoura, kytky .... štěstí v manželství, zdraví mi celkem slouží. Co bych si tak ještě mohl přát? Teda kromě míru na Zemi.

Čili k pocitu štěstí či naplnění potřebuješ nějaký vnější stimul. To není ideální (každé takové štěstí trvá jenom po dobu trvání toho stimulu a navíc je vázáno na místo). Věřící ho dokáže mít "sám ze sebe" (od sebe). To je ideální.
Není nutné z něčeho dělat tajemnost.

Tím chceš naznačit, že pobožní lidé jsou sami od sebe permanentně šťastní ?
Takže hurá k bohu, šťastná rodina je církví, nebo náboženskou ideologiíí zaručena ? Pomodlení u stolu před jídlem zaručuje dobré chutnání, dobré zažívání a vynikající stolici ?

Lépe řečeno "sami ze sebe". Jistě to nezažívá úplně každý věřící, ale všichni jsou k tomu vychováváni. Koneckonců v NZ na to máš spoustu odkazů (zrovna dneska jeden dávala Krokyna Krokynová).

Já se před chvílí vrátil z místní hospůdky, kde jsme s přáteli dodrželi tradice Zeleného čtvrtka a dali si pár půllitrů zelených čtrnáctek. Tak jen krátce k tvým otázkám.
Pokud jde o pocit bezpečí a ochrany, ten mi určitě nezaručí nějaká nadpřirozená bytost či síla, kterou považuji za účelově vymyšlenou. Pokud je potřebuju, tak je to hlavně důvěra ve vlastní schopnosti a možnosti, spoléhám se na rodinu a přátele i na širší komunitu, její zvyklosti, tradice, zákony a jejich dodržování.
Nicméně jsou chvíle, kdy mi nejde tak moc o bezpečí ani ochranu. Např. když se vydám na náročnější túru, sjíždím rychlejší řeku a pod, tak se dobrovolně tomuto pocitu vzdaluju. Je v tom určitý zážitek, adrenalin atd.
Pokud jde o smysl života, pěkně to napsala Loreta. Je to všechno, co mi přináší radost a radost, kterou já přináším druhým. To, že se cítím nějak užitečný rodině, dětem, přátelům, žákům, škole a své obci ... a samozřejmě když cítím jejich uznání, dík či respekt...také sem patří přesvědčení, že tady něco po mě zůstane.

komanc - ty si myslis, ze kdyz jsi se s necim nesetkal tak to je ucelove vymyslene?

zapomněl si, že když umíráš si sám, kdežto věřící je s Bohem.
Rozdíl je radikální -věřící umírá v klidu ateista? to je rutika jako na jatkách- řev zmítaní v posteli.
Kněz dokáže člověka připravit na smrt ateista nikoliv.

Tobě fakt mrdlo v kouli :-)))))
Kdes vzal, že umírám sám? .-)))))))))))))­))))))))
Ateista se na smrt dokáže připravit sám, nepotřebuje pohádky :-)))))))))))

Ano přesně buddhisté toto umí ještě dříve než první katolický kněz všem věřícím toto co píše Jonáš lhali až do teď.Kdyz mnich budhisticky ví že už je konec jde naposledy meditovat,sklidni mysl aby se připravil na svou další cestu.

To umí i ateista.Dávno víme, že člověk (většina lidí) se nebojí smrti, ale max bolesti při ní.
A ateista je smířen s tím, že po smrti se "v prach obrátí, ze kterého i vzešel" a vůbec mi to nevadí, mám za Zemni pokračování.
Jo, jasně, sám počítám, že v těch úplně posledních okamžicích se mi úplně nebude chtít, možná i k Bohu se mylenkou obrátím, ale pokud zemřu bz bolestí, bude to v pohodě :-)))))

nemá sysl bazírovat na tom se po thle planetě ploužit nebo jezdit na kriplkárce, slintat, pochcávat a posrávat se a jen zatěžovat život blízkým, to je nepřirozené a kontraproduktivní

a věřící? ten se bude hryzat celé umírání, jestli se faklt někde nezapomněl kát, vyzpovídat, omodlit, jestli ho boží soud nesrazí do peklíčka, prostě furt ve stresu .-)))))

přitom smrt není zlá. :-)))

Ateista nevěří na Boha, a tím tedy ani na peklo, takže se po smrti nemá vůbec čeho bát :-)))))

Smrt je jako usnutí a věčný spánek - žádné starosti více, jen klid. Ještě si ani jeden umrlý na smrt nestěžoval.

Čeho se lidé bojí je bolestivé a zdlouhavé umírání. Proti bolesti existují opiáty a narkóza, ale proti zdlouhavém trápení a pokračující destrukci orgánů nic nemáme, teda kromě absolutní demence.

Zažil jsem skon už několika lidí ... a nikdo z nich nevolal po knězi. Prostě na věky usnuli vyčerpáním těla.
A také četl, třeba skon císaře Rakousko-Uherska v pamětech jeho komorníka, žádný kněz, jen doktoři byli přivoláni když František Josef pomalu ztrácel vědomí. Lékaři mu dali povzbuzující injekce, po nich se na pár minut opět probral, ale k ránu mu přestalo tlouct srdce. Dneska by ho napojili na mašiny a udržovali v koma několik měsíců. Tohle si žádný soudný člověk nepřeje.

A taky slyším jako včera moji babičku, která mi o svých dva a devadesátinách povídala "nepřej si hochu žít tak dlouho jako já, všichni tví známí a přátelé budou už léta po smrti. To pak není život, to je jen utrpení.". O bohu, o nebi o posmrtném setkání s dědou a se sourozenci ani píp. Do kostela páchla snad jen dvakrát do roka.

A ten bůh stojí u hlavy umárajícího, nebo u jeho nohou? Pomni Dařbujána a Padrholu.

Už se těšíš?
Kněz ti bude mumlat modlitby do ucha, naolejuje ti pupík a až vydechneš naposled, tak se k tobě na minutu nakloní, pak se prudce narovná a zvolá "je to jonatáne tvá poslední vůle? ". Pak přitiskne své ucho na tvá ústa a po chvíli se narovná a praví k okolostojícím dědicům, "Náš milý jonatán je už na pravdě boží a veškerý majetek, hnutelnosti i nehnutelnosti i peníze odkázal církvi svaté do mých rukou. Vy jste svědkové, že to udělal dobrovolně a bez nátlaku. Tady mi to podepíšete".

Dříve než lidé měli mnoho tedy i masa na talíři i řezník než zabil krávu pokaždé se za ní pomodlil je to jaká si mantra a úcta kterou měli ke zvířatům,dnes je svět urychlený a zvíře umírá vystrašené a pak tuto negaci sniž.Modlitba u jídla je taky mantrou tedy vzdání Boha a poděkování že zvíře umřelo pro nás samotných.

No jo, zastřelenému jelenovi dávají bohovi za odměnu dodnes pichlavé jehličí do huby. Časy sa mněnijů, zvyky lidí ne.

Takže opět je zajištění pocitu bezpečí a ochrany založeno na důvěře v lidi a v nějaký státní bezpečnostní systém a důvěře v sebe. To je významné, poněvadž víra v Boha je také založena na důvěře (mohli bychom se možná bavit o tom, jak dalece či zda vůbec je důvěra racionálním aktem). Je fakt, že v dnešní době už máme vytvořený nějaký systém záruk (i když nic nezaručuje, ke zločinům i nehodám stále dochází), takže je namístě otázka, o co by se opíral tvůj pocit bezpečí a ochrany, kdyby tyto neexistovali, tak jako tomu bývalo v dřívějších staletích/tisí­ciletích.

Co se týče pocitu smyslu života, opět je to tedy založeno na vnějších stimulech a k tomu už jsem se vyjádřil, že to není úplně ideální, poněvadž pocit smyslu tvého bytí je odkázán na vnější stimuly a je tedy stimulován zvenčí. (I když musím uznat, že je pěkné, že jsi zmínil i ušlechtilé aktivity.)

Pokud jde o ten pocit bezpečí, uvedl jsem, že v prvé řadě spoléhám na sebe a také, že jej v určitých situacích nepovažuji za primární potřebu. Větší starost mám často o bezpečí svých blízkých, např. vnoučat.
Smysl života je vždy založen spíš na vnitřních pocitech, v tom, co ty sám považuješ za dúležité. Vnější stimuly tě jen můžou nebo nemusí ovlivnit. Záleží na tom, jak je přijmeš.
Třeba víru v Boha lze považovat jen za takový vnější stimul. Kdyby tě s ní nikdo neseznámil, kdyby ses s ní nikdy nesetkal, tak prostě v Boha nevěříš. Pokud by ses narodil v muslimské zemi, byl bys velmi pravděpodobně muslimem a věřil jen Mohamedovu učení.

Ono by ti stejně při absenci bezpečnostních záruk nic jiného nezbylo, než se spoléhat na sebe, na nějaké své schopnosti, instinkty, intuici apod. No a to je právě to, co v principu dělá věřící. Jenom to takto explicitně nenazývá ani nechápe, nýbrž zdroj svých schopností a vnitřních impulzů k jednání (instinkt, intuice) nepřiřazuje sobě, nýbrž něčemu mimo něj. Svoje schopnosti v pokoře chápe jako mu propůjčené.
O situacích, kdy se dobrovolně vystavuješ ohrožení, není řeč.

Samozřejmě že je smysl života založen na vnitřním pocitu, vždyť také mluvím o pocitu smyslu života. Jde jenom o to, co je toho pocitu zdrojem. Může být výsledkem nějaké mé aktivity, kterou považuji za bytostně smysluplnou (a kvůli ní mi stojí za to žít), anebo může vyvstávat spontánně, sám od sebe. Myslím, že obojí každý v nějaké míře známe. Taky je dobré si všimnout, že tyhlety pocity nemáme úplně ve své moci, poněvadž se stává, že se smysluplnost nějaké činnosti sama od sebe vytratí. Proto je lepší nechat onen pocit vybudovat "zevnitř" svým postojem k životu, vztahu k lidem a jiným objektům, a chápání sebe sama, k čemuž právě (mimojiné) vede náboženství.

Svůjpostoj k životu je schopen si každý vybudovat sám bez Boha :-))))))

Vzdyt to taky tak je, jenze s Bohem to jde snadneji, vsechny neuspechy muzes svadet na Boha, ze ten to tak chtel, nemusis se pak zabyvat s tim, kde jsi udelal chyby, je to , aspon tato verze , snadnejsi. Jakmile si ale myslis, ze ucelem je stat se lepsim, nez jsi, pak vis, ze Buh ti dava volbu, vsechno, co si pokazis, jde na tve triko, Buh jen prihlizi a obcas zvedne prst na vystrahu..odmenou je ti pak nakonec to, ze si uvedomis, ze jsi udelal neco dobreho, ze tvuj zivot nebyl az tak zbytecny..treba jsi nekomu pomohl, aby se mel on lip..

Nebo ti nechá ujet vlak, který musí vykolejit, protože strovůdce je nepokřtěným ateistou.
Podobně to vnímali i lovci mamutů, kdo se z nich modlil dostal mamuta a kdo se nemodlil dostal blechy.

Pak ale tedy potvrzuješ, že Bůh je jen berlička.
Já si ale myslím, že já jako ateista nemám s uvedeným vůbec žádný problém: světské průsery si vyžere ateista stejně jako věřící, žádný Bůh mu nepomůže. a duchovní průsery si ateista v podstatě ani nepřipustí (míněno průsery vůči Bohu, ne vůči morálce).akorát že ateista to vezme jako průser, které se běžně stávající, věřící utíká ke zpovědnici ve víře, že když se z toho vykecá, tak se z toho i vylže :-)))))
Já uvedené nepotřebuji, proto nepotřebuji veřit v Boha a proto v jeho existenci nevěřím.

Být lepším - jak lepším? proč lepším? nějekaj mustr "lepšosti" si vytváíme my sami. i věřící, ten jen za pomoci Boha. Nikdo nevíme, co znamená udělat se lepším, v tom abstraktním pojetí bez exaktních hodnotících kriterií, nikdo nevíme, proč se máme dělat lepší, nikdo nevíme, co je lepší ......
pomioc druhému - který by bz pomoci třeba zemřel hlady - ale za 5 let zavraždí několik dětí - jak se s tím náledně porvat - ty mu pomáhala, zachraňovala ho, dělala ho šˇatstnějším - a on se ti takhle odvděčil, všechno tvé štěstí z pomoci mu je v prachu a poznáváš, že jsi pomohla zlu, nebo s pomocí Boha si namluvíš, že "to jsi přeci nemohla vědět" (a budeš mít pravdu,ale k čemu ti ta pravda v dané chvíli je?)

proto já nepoměřuji smysl života NIČÍM LIDSKÝM (míněno žádnými touhami a pocity člověka samotného v jeho vlastním úseku života), protože to je prostě naprosto subjektiní záležitost ....

Nevim, jestli jen, ale berlicka je. Lide se k nemu utikaji, kdyz je jim zle, kdyz uz veskera pomoc selze, je to i pochopitelne, kazdy ma strach i kdyz si mysli, ze ne. Jenom zaryti ateisti a ignoranti si nepripusti, ze by jeste nad nimi nekdo mohl byt, kdo by mel moc je zachranit.

My ateisté zvětšiny nerozporujeme, že nad náimi je ještě NĚCO, ale ne NĚKDO¨Něco, co je naším základním kamenem, ale nemusíme se před tím modlit a nemá to schopnosti snámi dodnes nakládat.

Myslím, že o to, jestli je něco nad námi vůbec nejde. I ateisté a materialisté ví, že proti přírodě (smrštím, povodním, zemětřesením ... a válečným jatkám, tedy proti šílenství lidí) je člověk bezmocnej.
A proti přírodě je bezmocnej i bůh, bohové, bohyně i duchové.

Takže jestli nškdo dojde k závěru, že když se za povodně modlí a rozvodněný potok mu nepodemlel základy domu, tak byla modlitba účinná jako placebo v medikaci. Vemze-li si povodeň ten barák i přes s modlení, tak je pochopitelně po ruce vysvětlení potvrzující existenci boha - bůh zničil barák za trest. Pochopitelně to takhle postiřný nevidí, ale pobožní sousedé jsou o božím trestu přesvědčeni a určitě nějaká paní řekne, že jedna paní povídala, že povodní postižený byl bohem porestaný zato, že si dal v pátek párek s hořčicí.

Můj přítel na Slovácku, pobožná rodina, v dětství ministroval, je praktikujícím katolíkem, mi povídal, že když se jeho dceři narodilo postižené dítě, tak se mu doneslo, že se šušká, že je to určitě boží trest za nějaký zločin proti bohu. Dcerka ty pomluvy a křivé pohledy soudružek katoliček nevydržela a odstěhovala se do jiné obce.

Milující bůh a milující katolíci v praxi.

Je jasné, že pobožní nacházejí smysl svého života v praktikování svého náboženství. Ty lidi, kteří praktikují jiné náboženství za zatracené, ateisty považují příma za boho-vrahy a upírají jim smysl jejich životů.

Proto je téma "smysl života" polemikou a nikdy diskuzí !!!

To je snad trochu pritazene za vlasy, nevim, kdo je jak a jak moc pobozny , myslim si, ze vetsine lidi je jedno, cemu veri, nebo neveri ten druhy clovek, ze ji taky malokdo praktikuje do puntiku, spis si lide veri tak nejak pro sebe a na kneze, farare moc nedaji, nebo nechodi do kostela vubec.

Nemluv za věřící, je to vždy stejné jako když Visitor nebo jonatán mluví za ateisty.

Mně se nikdo neptal, ale :
a, spolupráce
b, děti a pokračování druhu

Takže když jsi sám, tak nepociťuješ pocit bezpečí a ochrany?
Otázka zněla "co ti dodává životní smysl".

a, Když jsme sám, spolupráce se společnosti stále trvá. Ta není vázaná na osobní samotu, ta ničemu nepřekáží
b, odpověděl jsem. podle mne je jediným smyslem života člověka udržovat druh. prostřednictvím mláďat. kdybychom nebyli smrtelní, muselo by to být něco jiného

a. Tak když nikoho kolem sebe nemáš, tak ani s nikým nespolupracuješ, protože nemáš s kým. A pak tedy nevim, z čeho čerpáš ten pocit bezpečí a ochrany.

b. To jako že vědomí toho, že máš potomky, tě naplňuje pocitem smyslu života a kdybys potomky neměl, tak by ses potácel v depresích? (deprese je mj. stav ztráty smyslu)

a, ??? já kolem sebe mám pořád někoho. to, že se mnou není aktuálně v místnosti je zcela irelevantní
b, já řekl jediné - já osobně považuji smysl života, ten skutečný, jen v té snaze zajištění pokračování rodové linie a zachování druhu. zajistit přežití druhu, aby se mohl dobrat něčeho dalšího, co ho zbaví risik života - ať už schopnost se přemisťovat vesmírem na nové plaety, když stávající přestane vyhovovat, a nebo dosažení toho vrcholné transhumanismu, kdy dojde v podstatě ke zbavení se smrtleného těla.

nesouhlasím v tom s ostatními, že smyslem života je prožít život radostně ap. to mi přijde velmi nepodstatné na smysl života a tak trochu egoistické. a to i když dělám radost druhým, což mi dělá taky radost, ale přežití duhu to nijak zásadně nepomáhá

možná k tomu a, - to, že třeba člověk bydlí sám, nevadí, když má děti, sourozence, další přátele, protože ví, že i kdyby se mu nco stalo, ti uvedneí se budou starat a zjistí problém. nemusí to být včas, jistěže, ale to ani na silnici, kde tě přejede tirák, ti nic nepomůže.
nikdo z nás nemá a nemůže mít absolutní jistotu, to s enedá nic dělat, to je parametr/vlastnost života
tu jistotu nemá ani věřící s Bohem. pouze tomu věří. takže i já mohu věřit, že se děti budou zajímat včas a pomohou.

a. Dobrá, takže je to opět důvěra v lidi. Viz tedy co jsem napsal posledně Komančovi.
b. Z toho ale vyplývá, že kdybys neměl možnost přispět k zajištění zachování rodové linie a přežití člověka jako druhu, tak bys nepociťoval žádný smysl svého života. A potácel by ses tedy v depresích či alespoň melancholiích.

a, Je to důvěra a vnímání rizik okolního světa. Ostatně, vy věřící to máte stejné, jen jste si k tomu dokreslili Boha, což já nepotřebuji

b, Já bych to nešponoval nějakým potácení se v něčem, to je zase na povaze člověka a ty to chceš jen vyštengrovat. Ale to první pro mne platí - protože já skutečně považuju za smysl života "něco po sobě zanechat" a nikoli si těch pár let jen "užít". NICMÉNĚ!!!! to, že neosuhlasím s názorem některých kolem, Loretta a další, že smyslem života je prožít ho v radosti, dělání dobra druhým ap., neznmená, že jim beru možnost, aby uvedené za smysl života oni považovali .-))))))))))))) Smysl života si nastaví každý sám a mezi námi, plno lidí žádný smysl života ani nepotřebuje a nehledá .-))) a je jich čím dál víc .-)))

PS : lidé bez dětí ale skutečně uvedné pocity, minimálně s přibývajícím věkem, mají - že bez potomků neměl jejich život smysl

amnohdy právě kvůli tomu začnou věřit v Boham, aby si vnitřně namluvili, že to nebylo zbytečné, jejich život, že Bůh tím sledoval nějaký záměr :)))) např.
nebo vstupují do různých charit a s tím, že co nemohli svým, dají jiným dětem, třeba ...

Život mnichů. katolických knězů a jeptišek nemá smysl?
No - může tak být.

a. To je pravda, jen důvěra věřícího je trochu širšího rozsahu než ateisty.
b. No ono to tak vychází. Člověk potřebuje pocit smyslu (asi jako jediný tvor na Zemi), stavem ztráty smyslu je deprese, příp. melancholie. Jestliže tvůj pocit smyslu života stojí na nějaké činnosti či statcích, tak při jejich absenci bys nutně trpěl pocitem ztráty smyslu. Tohle je věc, kterou si každý musí vyřešit, poněvadž dříve nebo později s tím bude konfrontován. Dneska spíš naopak více a více mladých lidí trpí ztrátou smyslu života, jsem před časem někde četl.

To už je něco, s čím nemám potřebu polemizovat, protože se to od toho, co jsem psal já, liší jen v technických detailech :-))))

Mimochodem, stupeň potřeby uvedených pocitů má kdekdo jiný. Někdo ty pocity skoro nepotřebuje nebo jen na nějaké nejzákladnější bázi, někdo se bojí vylézt z bytu

Víra rozhodně není jen názor - u názoru každý normální, soudný, počítá s tím, že je to "jen" názor a může se ukázat, že chybný. To víra nedovoluje. Ty jitrnice .-))))