Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Návod jak to řešit.
Když věřící provede něco špatného, co mu řekne ten návod, jak to má řešit?

Naděje je tak jistá, jak pevnou víru si vytvoří...
No jo, ale pevná víra je pak závislá na osobnosti. Pevnou víru může mít i nějaký fanatik nebo psychopat. Ovlivnit ji může hodně věcí - místní tradice, výchova, působení jiných lidí, propaganda, sugestivní ovlivňování, nějaký zážitek, duševní rozpoložení...
Pevnou víru měli možná i ti fanatičtí teroristé z Hamásu, kteří si myslí, že zabíjet Židy je správné.

To je pravda jen částečně.
Ano, někteří lidé používají víru jako nástroj k uspokojování vlastních cílů.
Pravdivá víra se upíná k Bohu.

Každý věřící svou víru považuje za pravdivou. Arabové věří v Alláha, Židé v Jahveho, křesťané v Boha, ve starověku věřili v Dia nebo Jupitera... aj.
Kvůli tomu, která z těch vír je pravdivá, se vedlo mnoho krvavých bojů.
Já bych se neodvážil označit některou víru za pravdivou. Je rozdíl něčemu věřit a něco skutečně vědět.

Myslím, že o skutečnou víru se nevedou boje, je to osobní, dokonce velmi osobní záležitost.
Ano, každý věřící, ateistu nevyjímaje, považuje své přesvědčení za jediné správné.
Otázka je, na čem to své přesvědčení postavil.
A nemohu souhlasit s ateistických klišé, že kdo ví, už nemůže věřit, protože ví.
Už jen v tom se ukazuje nepochopení nevěřících stran víry.

souhlas, že skutečně duchovní nevedou boje a nelpí na jediné správné víře a schválně neříkám "skutečná víra", ale "skutečně duchovní", každý nepovažuje svoje přesvědčení za jediné správné, ti inteligentnější mají dar a odvahu pochybovat i o to vlastním přesvědčení a snést tu nejistotu s klidem...
"kdo ví, už nevěří, protože ví", není žádné ateistické klišé, naopak, je to hláška buď fanaticky věřících, co měli extatické zážitky v nějakých těch svých meditacích anebo úporných modlitbách, anebo poznatek lidí, kteří byli klinicky mrtví a vrátili se do života...

Pochybnosti jsou normální, ale sytit jimi svou mysl bez snahy je řešit, mi normální už nepřijde.
Navíc z vlastní zkušenosti vím, že pochybnosti se dostavují, když bych se měl na základě víry zachovat způsobem, který se mi nehodí.
Pak přichází takové to "ale kdoví, jak to všechno je", nebo skutečně to Bůh ode mě očekává"?
Ano, ti to říkají také.

pěkná demagogie, vystrašený člověk se bojí sám sebe a ta jeho víra zase tak pevná není...

Nepsal jsem nic o vystrašenosti, ale o určité formě oportunizmu.
A psal jsem o tom, co jsem zažíval, tak nevím, jak jsi dospěl k označení "demagogie".

demagogie v tom smyslu, že si myslíš, že tvoje zkušenosti se sebou samým a tvé závěry z nich jsou univerzální pro každého...

Kdybych si něco takového myslel, neuváděl bych, že to jsou moje zkušenosti.

ostatně, "sytit svou mysl" je jinak řečeno autosugesce? uznávám, že je to dobrá metoda, ale k čemu vlastně?

Sytit něčím svou mysl znamená něčím se nadmíru zabývat, většinou nekonstruktivně.
Člověk si může mysl zaplňovat nejrůznějšími obavami, zprávami, konspiracemi atd., což nic pozitivního nepřinese.
Stejně tak si může plnit hlavu neustálými pochybnostmi, podezřeními, obviňováním druhých, ale i sebe.
Autosugesce v tom někdy může sehrát dost velkou roli, ano.

aha, takže informovat se, přemýšlet a tvořit si vlastní názor je špatné, hmm...
takže svobodu rozhodovat se, kterou nám Bůh dal, bychom měli odvrhnout a praktikovat autosugesci - přesvědčovat se o nějaké ideologii nebo bigotním náboženství...

Život ve lži je k něčemu užitečný?
I kdyby s od pochybností vyprázdněnou bembeřicí?

Čili je to jen stav mysli, rozhodně ne potvrzená realita

Pochybnosti jsou normální ???
O tom bych si asi dovolil s úspěchem pochybovat.

Jsou pochopitelně situace, kdy člověk stojí na rozcestí a je donucen volit jednu z těch dvou cest. Ale na tu volbu má člověk svůj intelekt a vzdělání. Nemusí se radit s nějakou příručkou s citáty lidí, kteří žili v Asii před dvěmi tisíciletími. Pro nás v cizím světě, v cizích kulturách, v nám cizích životních podmínkách.

Podstatné je znát cíl a akceptovat že k cíli vedou různé cesty. Každá z nich má nějaké nedostatky, či přednosti, může být zajímavá ale i nudná, může být namáhavá, či lehká ...

No ano pochybnosti ve vztazích jsou normální

Ano. Nepovažovat svoje přesvědčení za jediné pravdivé a správné a umět o něm i pochybovat a snést tu nejistotu je odvaha i dar. Není to bohužel každému dáno.

Můžeš ale takto popisovat i postoj věčných hledačů, kteří se bojí pevného přesvědčení, protože s ním je spojena odpovědnost.
Dokud "nevím", tak "nemusím".

Ten, kdo hledá, se nebojí pevného přesvědčení, ale možného omylu s takovým přesvědčením spojeného.
V právním povědomí se někdy užívá myšlenka - pochybnost svědčí ve prospěch obžalovaného.
Už mnohokrát se totiž v historii stalo, že byli odsouzeni, potrestáni nebo dokonce popraveni či lynčováni zcela nevinní lidé. Jen na základě pevného přesvědčení skutečných či samozvaných soudců.
Hledání a pochybnosti nejsou snahou vyhnout se odpovědnosti, ale skutečnou snahou rozhodnout se správně.

Myslím, že tem kdo se dopracoval k pevnému přesvědčení, už nepochybuje, ale měl by se ujišťovat, že jeho přesvědčení stojí na pevných základech. Ujišťovat se je konstruktivní, pochybovat destruktivní.
Pokud jsem psal o škodlivých pochybnostech, tak jsem měl na mysli ty, které se stále opakují, bez snahy je nějak řešit.

Kromě toho je rozdíl mezi ujišťováním se, že jednám podle Boží vůle, a pochybnostmi, "jestli ten Bůh vůbec existuje".

ateista to má třeba jednodušší, netvrdím, že každý, ten se ptá, jednám dobře?
kdybys dospěl k tomu, že Bůh neexistuje, jednal bys špatně?

Myslím, že ne, alespoň ne v zásadních věcech.
Pokud to má ateista jednodušší, tak to s tou berličkou až tak moc nesedí.

nesuď všechny lidi podle sebe, každý je originál...

Pokud berličku nepotřebuješ, máš to určitě jednodušší...

Ano. každý by si měl nejprve nezpochybnitelně zjistit, jestli Bůh existuje, protože až potom má smysl přemýšlet, jestli jednám dle boží vůle. pokud neexistuje, neexistuje ani žádná jeho vle.

pochybnost je základem vědění...
a ve správném přesvědčení se ujišťují jen fanatici...

Když se ujišťuji, že "zprava dobrý", tak jsem fanatik?

to jsi hodně odbočil z víry na silnici, nějaký krycí manévr?

K jakému vědění vedou neustále pochybnosti o tomtéž?
Takový člověk se nehne z místa.

Pochybnosti jsou hnací motor poznání - poznat pravdu

Myslím si, že lidská zvědavost (zvidavost) je pohonem snahy o poznání. O poznání pricipu procesů, nebo o nalezení pravdy.

Naše znalosti přírodních věd jsou založeny zvědavosti dávných inteligentních, činorodých lidí. Mám na mysli velikány, jakým byl třeba Galileo Galilei, Kolumbus, Humboldt, C. F. Gauß, Darwin ... a tisíce dalších

přesně tak i věřící má pochybovat o své víře jen tak je možné zkoumat co je a není pravda nebo co by mohlo být nebo nemohlo být pravda. vzhledem k omezeným informacím co máme.

Nemám sebemenší pochybnost o tom, že součet úhlů trojúhelníku je 180°, nebo že 2⁸ = 256.
Nemám sebemenší pochybnost o tom, že planety krouží po eliptických drahách kolem centrálního těžiště systému.
Nemám sebemenší pochybnost o tom, že molekula vody se sestává z atomu kyslíku a dvou atomů vodíku ...

Zkrátka máme také nezpochybnitelná fakta.

Pochybnosti jsou tam, kde schází znalosti.

Ujišťvání se je pochybování. Pokud si je někdo něčím jistý, nepotřebuje se ujišťovat

Dokud nevím, netvrdím.

zrovna ty

Ano.

Kdo ví, už nemůže věřit. A nemusí. Samozřejmě v daný předmět vědění. Pokud kolem toho předmětu vědění jsou nejasnosti, neví. Může věřit zas v něco jiného.
Víra a vědění se opravdu naprosto striktně vylučují, to se nedá nic dělat. Čímž neříkám, že njaký pomatenec, i když bude vědět, bude stále jen věřit, protože to pro něj bude lepší.

Na to, abych věřil, že v obchodě dostanu koupit mléko boha fakt nepotřebuji.

ad komanc06:
https://m.youtube.com/watch?v=5GXKbDO0EAc&pp=ygUJWmlkb2JyYW5p

Dobrá parodie na náboženskou nesnášenlivost...

Náboženství je ideologií, tedy "slovem" o ideálu. Ideál je nedosažitelným cílem.
Pobožní orientující se náboženskými pohádkami v bibli si vypěstovali iluzi, že mají ten ideál na dosah ruky a stanou se součástí ideálu po své smrti. Nebe je tou Utopií ve kterou pobožní věří. V jejich Utopii se nepracuje, nejí, nejsou choroby, staří, slepí, amputovaní se v nebi znova narodí jako 18. letí lidé. I potracená plod je v nebi jako 18. letý maturant. Ne-ne v Nebi není škol, na co také nšjaké vzdělání, v Nebi nejsou časopisy, knihy, není intrernet ... Nejsou auta ani silnice a parkoviště. Neprší tam, nemrzne tam, není tam hmyz, není tam zemětřesení, nejsou tam zvířata ...prostě ráj.
Všichni jsou šťastní a tráví svou věčnost v radovánkách se svým bohem a s anděly. Svatí jim k tomu pochodují. A Stalin se kamarádí s Hitlerem.
Pobožní se tak na to nebe těší, že začnou kolem sebe zabíjet lidi s voláním "bůh je velký", aby byli zastčeleni policajty a tak se obratem dostali do nebe.
Pochopitelně za zásluhy, že zabili několi nevěřících psů.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

No, řada věřící má tu výhodu, že si pamatují svůj dřívější ateistický pohled na svět a způsob myšlení.
Ateisté tuto výhodu vesměs nemají, což jim nebrání, aby "s přesností" nedokázali interpretovat myšlení a pohnutky věřících.

nesuď lidi podle sebe...

Může to platit i naopak. Já třeba pocházím ze silně věřící rodiny a v mládí jsem také věřil v Boha. Osobnost každého z nás prochází určitým vývojem.

Může, ale není to tak časté.

Kdo Boha pozná, tak nemůže říci že neexistuje. V podstatě se ti na Bohu nebo věřících nebo církvích něco nelíbilo a proto si se stal ateistou. Druhá možnost je, že si nikdy Boha nepoznal.

a ty jo?

V Boha jsem sice v raném věku věřil, ale nepoznal jsem ho.
Jako ateista si ostatně myslím, že ho nepoznal nikdo, že jsou pouze lidé, kteří věří, že ho poznali.

Nikdo nikdy ho nepoznal. Je člověkem nepochopitelný, neuchopitelný, nepoznatelný. Tvrdí věřící.

Třetí možnost je, žes ho taky nikdy nepoznal, ale myslíš si že jo.

Ty si v mládí v Boha věřil z jakého důvodu?

Správný podotek, že každý věřící se narodil jako ateista a víra mu byla teprve implantována, kdysi bevysvětlitelným okolním světem, pak vynuceně církví, dnes už to skomírá.
Ateista má dost zkušeností s vírou jako takovou, s její podstatou (každý má svoji víru), takže posoudit věřícího dokáže, o ten předmět víry vůbec nejde.

„A naděje je tak jistá, jak pevnou víru si člověk vytvoří, a na základě čeho.“

A co znamená, že naděje je jistá? To je pouze to, že jsi si jistý, že to, v co doufáš, se opravdu stane. Tahle jistota ale přece nemá vůbec žádnou souvislost s tím, jestli se to pak opravdu stane. Jistota, s jakou v něco věříš, není mírou pravdivosti toho, v co věříš. Tohle mnozí teisti nedokážou pochopit – že nelze z víry vycházet jako z pravdy, hlavně ve vztahu k těm, kdo tu víru nesdílejí. Že nevěřící zkrátka naprosto oprávněně nepřijme jako argument, že něco napsal Pavel, nebo že Ježíš přece nebyl lhář…