https://pratele-temnoty9.webnode.cz/_files/200000039-b89d2b997c/450/rejupiru_2-7.jpg
Prolog
Půlnoc už dávno odbila a celý zámek spí. Sedím u stolu a snažím se
psát příběh, který navždy změnil můj život. Ale myšlenky jsou
rychlejší než pero a strach rychlejší než myšlenky. Nepřijde si zase pro
mě? Za nocí, jako je tahle, cítím její krok v každém zapraskání dřeva,
její přerývaný dech v každém poryvu větru, její vzrušená slova v
každém zvuku okolního lesa. Ne, nepřijde. Už nemůže. A já můžu klidně
vzpomínat. Klidně? Ne, to nedokážu. Málem mě zabila a jizvy po ní se
nikdy nezahojí. Ale vášeň, kterou jsme společně prožily - a nemusela jsem
se jí ani dotýkat, stačilo se jen dívat na její nadpozemsky krásnou tvář
- ta už se nikdy nevrátí. Něco alespoň vzdáleně podobného marně hledám
v rychle střídaných náručích. Nezbývá tedy než vyzpovídat se papíru.
A doufat, že při čtení mého příběhu zažijete alespoň ozvěnu bolesti i
rozkoše, které jsem s Carmillou zažívala já.
Vaše Laura
I. Krásná neznámá
Jmenuji se Laura. Můj otec je Angličan a mé jméno je tedy anglické po
něm, ačkoli jsem v té zemi nikdy nebyla. Nepat-říme k vysoké šlechtě,
ale přesto žijeme na zámku, čehož lze ve Štýrsku první poloviny
devatenáctého století dosáhnout i díky nevelkému příjmu. A jak jsme se
ocitli tak daleko? Otec se oženil s místní šlechtičnou a sloužil v
rakouské armádě.
Snoubí se tu malebnost s osamělostí. Zámek se vypíná na nevysokém
pahorku uprostřed lesa. Padací most, který jsem nikdy neviděla zdvižený, a
vodní příkop s flotilou labutí jsou lemovány starou silnicí. Před zámkem
vymýtili naši předkové kousek lesa a říčku, která se vine černým
lesem, přetíná vysoký můstek, snad ještě gotický. Nejbližší obydlená
vesnice je dobrých sedm mil odsud a ještě asi třikrát dál leží
nejbližší zámek, sídlo starého generála Spielsdorfa.
Schválně jsem řekla "nejbližší obydlená vesnice", protože pouhé tři
míle na západ, tedy cestou ke generálovu zámku, spočívají rozvaliny
opuštěné vesnice s velikou kaplí beze střechy. V její postranní lodi jsou
poničené hroby dávno vymřelého rodu Karnsteinů. Těm kdysi patřil zámek,
jehož ruiny tiše shlížejí na rozvaliny vesnice.
Mně bylo v době, kdy se odehrál tento příběh, devatenáct let, a můj
stárnoucí otec pro mě byl tím nejhodnějším člo-věkem pod sluncem.
Maminka pocházela odsud a bohužel nás opustila, když jsem byla maličká.
Alespoň trochu mi ji nahradila vlídná, kulaťoučká guvernantka madame
Perrodonová, původem z Bernu. A kvarteto u zámeckého stolu dopl-ňovala moje
domácí učitelka mademoiselle De Lafontainová. Ta hovořila francouzsky a
německy, madame Perrodonová francouzsky a chabou angličtinou, zatímco já
jsem s otcem mluvila anglicky, abychom nezapomněli svůj mateřský jazyk. Na
zámku tak občas vládlo biblické zmatení jazyků, jemuž se naše
nepočetné návštěvy dost nasmály.
Jsme-li u návštěv, musím zmínit, že jako neprovdaná komtesa jsem tehdy
samozřejmě nepoznala muže. Toužila jsem po mužském dobývání i těle,
ale musela jsem se spokojit s několika přítelkyněmi zhruba mého věku, s
nimiž jsme se vzájemně navštěvovaly. Snily jsme o veliké lásce, kterou
prožijeme s krásným a udatným princem, a touhu, vyvolanou takovými
představami, jsme pak ukájely v měkkých dívčích objetích. Mé
přítelkyně na tom byly podobně - také k nim se před svatbou nesměl
žádný muž ani přiblížit. A přitom jsme byly tak mladinké a tak
vášnivé! Není tedy divu, že jsme vyhledávaly každou příležitost k
dívčímu milování, protože to opravdové s mužem jsme zatím poznat
nemohly.
Můj nejhlubší zážitek z dětství je ovšem dost děsivý a nikdy jsem
se z něj úplně nevzpamatovala. Jedné noci, když mi bylo sotva šest let,
jsem se probudila a rozhlédla se po svém dětském pokoji. Služku jsem
neviděla, a tak jsem usoudila, že jsem v pokoji sama. Nebyla jsem bojácné
dítě, proto mě to nijak nevyděsilo. Po chvíli jsem ale přece jen začala
fňukat, a když už jsem se chystala propuknout v hlučný dětský pláč,
uviděla jsem vážnou, ale nádhernou tvář ženy, klečící vedle mé
postele. Můj údiv záhy vystřídala radost a já jsem přestala plakat.
Krásná neznámá vsunula obě ruce pod peřinu a začala mě hladit po těle,
vzápětí si ke mně přilehla a přitiskla mě ke svému teplému tělu. Bylo
to moc příjemné a za okamžik jsem opět usnula. Náhle mě však probudilo
ostré píchnutí, jako by se mi do prsou zabodly dvě jehly. Vykřikla jsem.
Neznámá kráska vstala, stále mě upřeně pozorovala, pak sklouzla na
podlahu a schovala se pod postel - nebo mi to alespoň tak připadalo.
To už jsem ale křičela na celý zámek. Seběhlo se služebnictvo i
chůva, a když jsem jim vylíčila, co se stalo, snažili se mě ukonejšit,
že to všechno byl jen sen. Jenže mně neušlo, že jejich tváře zesinaly
strachem a že horlivě prohledávají celý pokoj. Zaslechla jsem, jak
hospodyně šeptá chůvě: "Sáhněte si na tu prohlubeň v posteli! Je ještě
teplá, určitě tam někdo ležel."
Pak mě služebná hladila, abych se konečně upokojila, a spolu s chůvou a
hospodyní hledaly stopy po dvojitém bodnutí. Nakonec prohlásily, že nic
takového nenašly a že se mi to muselo jen zdát. Pak u mě hospodyně a dvě
služky zůstaly celou noc - a vlastně až do čtrnácti let jsem už nikdy
nespala sama.
Ráno jsem stále byla hrůzou bez sebe. Přišel ke mně otec a vlídně se
mnou mluvil. Pak se na něco ptal chůvy, ale neslyšela jsem jeho otázku;
pamatuju si jen, že se jedné z jejích odpovědí bouřlivě vysmál.
Chlácholení se mu moc nedařilo, protože já jsem prostě věděla, že ta
kráska byla opravdová. Také služka se mě snažila uklidnit, že prý ke
mně přišla v noci ona, dívala se na mě a lehla si ke mně do postele;
chůva to potvrdila, ale přesvědčit mě nedokázaly.
Po této příhodě jsem trpěla chronickou neurózou. Léčil mě starý
morous s kaštanovou parukou a tváří poďobanou od neštovic. Přicházel
obden a dával mi moc ošklivý lék. Také si vzpomínám na důstojného
starého kněze. Vstoupil do mého pokoje, chvíli mluvil s chůvou a hospodyní
a pak mě požádal, abych během jeho modlitby sepjala ruce a opakovala: "Pane,
vyslyš všechny vroucí modlitby, které odříkáváme za sebe a za Ježíše
Krista." Ta slova jsem pak po mnoho let pronášela ve svých modlitbách.
Zádumčivá, ale přívětivá tvář starého kněze, vroubená bílým
plnovousem, mi nikdy nevymizí z paměti. Poklekl, hos-podyně, služebná a
chůva s ním, a nekonečně dlouho se nahlas modlili - alespoň mně to
připadalo jako věčnost.To, co se v mém životě odehrálo před tímto
děsivým zážitkem, je pro mě navždy zahaleno oparem zapomnění; ale
noční návštěva krásné ženy, příjemné pocity, když laskala mé
dětské tělo a přitiskla mě ke své bujné ženskosti, nečekaný šok z
dvojího bodnutí a výjevy, které následovaly, jsou vypáleny do mé paměti
navždy.
II. Co přinesl letní večer
Nechme ale čas plynout a zastavme se ve chvíli, kdy mi bylo oněch
vzpomínaných devatenáct let.
Jednoho krásného letního večera jsme si s otcem vyšli na mýtinku před
zámkem.
"Generál Spielsdorf nás nenavštíví tak brzy, jak jsem doufal," řekl
znenadání.
Ano, jeho příjezd jsme očekávali už nazítří. Měl přijet i se svou
neteří a schovankou Bertou Rheinfeldtovou. Byla velmi půvabná a já se
nemohla dočkat dívčích něžností, kterých jsme si už několik let
dopřávaly.
"A kdy přijedou?" zeptala jsem se zklamaně.
"Dřív než na podzim určitě ne, myslím tak nejdřív za dva měsíce,"
odpověděl otec.
"Ale generál bohužel přijede sám."
"A proč?"
"Protože ta ubohá dívka zemřela. Nějak jsem si neuvědomil, že jsem ti
to ještě neřekl, ale ve chvíli, kdy jsem dostal generálův dopis, jsi
právě nebyla ve svém pokoji."
To mnou nevýslovně otřáslo. Před několika týdny se sice generál
Spielsdorf zmínil o Bertině lehké nemoci, ale jinak jeho dopis neobsahoval
žádnou známku toho, že by jejímu životu hrozilo nebezpečí.
"Tady si přečti jeho poslední dopis," řekl otec. "Je jasné, že ho tato
tragická událost zdrtila. Ale vypadá to, že se mu vinou přestálého
utrpení dokonce zatemnil rozum." Pak usedl na lavičku, stíněnou
rozsochatými lipami.
Slunce už jen úkosem nahlíželo přes lesní obzor a pod naši-ma nohama
tiše plynula říčka jako hadovité zrcadlo, nastave-né mizejícímu purpuru
večerní oblohy. Uchopila jsem generá-lův dopis, a byl tak zvláštní,
prosycený nejen pochopitelným zoufalstvím, ale také zcela nepochopitelnými
větami, že jsem si ho raději přečetla dvakrát:
Ztratil jsem dívku, kterou jsem miloval jako svou vlastní dce-ru. V
posledních dnech Bertiny nemoci jsem Ti už nemohl psát a předtím jsem
netušil, jaké nebezpečí před ní vyvstalo. Teprve teď, když už je
příliš pozdě, mi všechno začíná docházet. Berta zesnula jako nevinná
dívka, právem hledící vstříc krásné bu-doucnosti. Veškerou vinu nese
příšera, která zneužila naší zaslepené pohostinnosti. Myslel jsem, že
své Bertě poskytuji roztomilou a nevinnou společnici. Pro milosrdenství
Boží! Jak jsem mohl být tak bláhový! Bohu musím vzdát dík za to, že
Berta zemřela, aniž tušila příčinu svého utrpení, aniž ji vůbec
napadlo, že za její chorobou stojí prokletá vášeň její společnice.
Čas, který mi na tomto světě ještě zbývá, zasvětím pronásledování a
zničení té nestvůry. Prý by se mi to mohlo podařit; jenže zatím nevidím
ani náznak směru, jímž bych se měl dát.
Proklínám svou sebestřednou slepotu, svou prázdnou přetvářku, svou
neblahou umíněnost - jenže teď už je příliš pozdě. Zatím o tom
nedokážu ani souvisle psát či hovořit. Ale jen co trochu seberu síly,
vrhnu se do pátrání, které mě možná zavede až do Vídně. Někdy na
podzim, snad za dva měsíce či ještě dříve, Vás navštívím - tedy pokud
proti tomu nebudeš nic mít. Pak se dozvíš to, co by snad nyní neunesl ani
papír.
Sbohem, pamatuj na mě ve svých modlitbách, drahý příteli.
Pomyšlení na její smutný osud mi vehnalo slzy do očí. Slunce zapadalo
stejně neúprosně jako každý den, a když jsem otci vracela generálův
dopis, bylo už šero. Snesl se lahodný večer, a my jsme pomalu kráčeli a
přemýšleli o tom, co je skryto za tajemnými větami dopisu.
Než jsme došli k průčelí zámku, měsíc už zaléval celou scenerii
stříbrným světlem. Na padacím mostě jsme potkali madame Perrodonovou a
mademoiselle De Lafontainovou, které si také vyšly na procházku. Zastavili
jsme se na chvilku s nimi a shlíželi na krajinu pod námi. Smutná zpráva,
kterou jsem se právě dozvěděla, ji sice potáhla průsvitným černým
flórem, ale její čarovné kráse nijak neuškodila.
Vtom nás ze zamyšlení vytrhl dusot kopyt na silnici. Nějaký kočár asi
stoupal na kopec nad můstkem. Za okamžik jsme opravdu spatřili ekvipáž -
vpředu dva jezdce, za nimi kočár, tažený čtyřspřežím, a za ním opět
dvojici mužů na koních. Napjatě jsme celý průvod sledovali, protože v
kočáře musela sedět nějaká významná osobnost.
Ve chvíli, kdy kočár přejížděl můstek, se jeden z jeho koní
splašil, přenesl svůj úlek i na ostatní a celé čtyřspřeží se dalo
tryskem vpřed! Proletělo mezi oběma předními jezdci a kočár se k nám
řítil jako blesk, doprovázený hromobitím koňských kopyt. Úděsnost celé
scény ještě podtrhovaly zoufalé ženské výkřiky z kočáru.
Všechno to ale netrvalo déle než pár vteřin. Před padacím mostem
stojí na kraji silnice prastará lípa a na protější straně kamenný
kříž. Jakmile ho koně uviděli, zabočili tak prudce, že kočár najel na
kořeny lípy!
Bylo mi jasné, co bude následovat, a nedokázala jsem se dívat na tak
hrůzný konec. Slyšela jsem jen výkřiky obou dam, stojících vedle mě.
Když jsem opět otevřela oči, naskytl se mi pohled na nevídaný zmatek: dva
koně bezmocně leželi, převržený kočár na boku také, muži z jeho
doprovodu odepnuli postraňky a z kočáru vystoupila dáma, z níž navzdory
přestálé hrůze doslova čišela panovačnost. V ruce držela kapesník,
kterým si občas otřela slzy. Hned za ní vytáhli muži z kočáru mladou
dívku, asi její dceru, bezmocnou a v mdlobách. Mezitím otec přistoupil ke
starší dámě a patrně jí nabízel pomoc a útočiště. Zdálo se však,
jako by ho ona dáma vůbec neslyšela, či spíše neposlouchala - měla oči
jen pro bledou, štíhlou dívku, kterou muži opatrně položili na mírný
svah.
To už jsem přispěchala i já. Dívka omdlela, ale mrtvá bez-pochyby
nebyla. Otec, který rád dával na odiv své medicínské znalosti, ačkoli
lékař nebyl, ji uchopil za zápěstí a nahmatal tep, byť slabý a
nepravidelný. Vzápětí o tom ujistil její matku - protože to opravdu byly
matka a dcera. Dáma stočila svůj pohled k nebesům, jako by jim děkovala za
záchranu dcery, a za okamžik se znovu afektovaně rozeštkala.
Zvědavě jsem si ji prohlédla. Na svůj věk byla velmi přitaž-livá a v
mládí musela být moc krásná; tělo štíhlé, ale ne hubené, černé
sametové šaty, ještě podtrhující její bledost... A ve tváři
panovačnost, která jako by ji neopouštěla ani v takto vypjaté chvíli.
"Je snad na světě někdo, koho osud zkouší tak nesmlouvavě jako mě?"
hořekovala. "Úspěch mé cesty je otázkou života a smrti a zpoždění
třeba jen o jednu jedinou hodinu může znamenat ztrátu všeho! Kdo ví, kolik
času ztratíme, než bude mé dítě schopno pokračovat v cestě! Musím ji
opustit, další zdržení si už nemohu dovolit. Řekněte mi, pane, jak
vzdálená je nejbližší vesnice. Tam ji nechám, ač mi to rve srdce, a
neuvidím ji celé tři měsíce, dokud se nevrátím!"
Když jsem to uslyšela, upoutala jsem otcovu pozornost a pošeptala mu do
ucha: "Tatínku, požádej tu dámu, ať svou dceru nechá u nás - to by bylo
krásné! Prosím, udělej mi to k vůli..."
Otec se nenechal dlouho prosit: "Bylo by nám velkou ctí, madam, pokud byste
své dítě svěřila do péče mé dcery a její guvernantky madame
Perrodonové. Dovolte mi prosím, abych jí poskytl ochranu až do vašeho
návratu."
"Jste až příliš laskav, pane, a já nemohu vaši velkorysou nabídku
přijmout, neboť bych tím zneužila vaší dobroty," odpověděla oslovená
rozpačitě.
"Ale vůbec ne!" vykřikl otec. "Naopak vy byste tím prokázala laskavost
nám. Moje dcera se totiž právě dozvěděla velmi smutnou zprávu, že krutý
osud zabránil návštěvě, na kterou se už dlouho těšila. A pokud nám
svěříte svou dceru, bude to pro ni ta nejlepší útěcha. Nehledě na to je
nejbližší vesnice pěkných pár mil odsud a není tam hostinec na takové
úrovni, abyste ji tam mohla s klidným svědomím zanechat. Stejně tak
nemůžete znovu nasednout do kočáru a odjet i s ní, protože v jejím stavu
by to pro ni mohlo být nebezpečné. Pokud tedy opravdu nemůžete cestu
přerušit, budete se s ní muset nepro-dleně rozloučit. A já vám zaručuji,
že jí nikdo jiný neposkytne tak oddanou péči, jako já a má dcera
Laura."
Dáma ho mlčky poslouchala a kromě panovačnosti z ní vyzařovalo něco
tak působivého, že bychom ji byli považovali za významnou osobnost i bez
tak okázalého doprovodu.
Mezitím se mužům podařilo postavit převrácený kočár zpět na kola a
zapřáhnout koně, teď už naprosto poslušné jejich rozkazů.
Dáma se na dceru podívala odtažitým pohledem, což mě po jejích
srdceryvných výlevech dost překvapilo. Pak pokynula mému otci, aby oba
poodstoupili mimo náš doslech, a něco mu sdělovala. V její tváři jsem
teď mohla číst jen strnulou přísnost.
Všechno se to seběhlo velmi rychle, dáma přistoupila ke své dceři,
podpírané madame Perrodonovou, poklekla k ní a zašeptala jí do ucha
stručné požehnání - nebo si to madame as-poň myslela. Pak dívku nedbale
políbila a nastoupila do kočáru. Celý průvod se v okamžení rozjel a
rychle stupňoval tempo jízdy, až se zdálo, že se koně opět dají do
nespoutaného cvalu.
III. Jak dlouho se vlastně známe?
S jistým překvapením nad tak spěšným odjezdem jsme se dí-vali za
ekvipáží, dokud nezmizela v lese. Pak ztichla i ozvěna dusotu kopyt a
rachocení kol. Jediným důkazem toho, že se nám to všechno jen nezdálo,
byla dívka, která konečně ote-vřela oči. Zeptala se sladkým hlasem:
"Kde je maminka?"
Madame Perrodonová, laskavá jako vždy, ji ukonejšila odpovědí.
Nato chtěla neznámá vědět, kde je a co se stalo.
Madame jí opět odpověděla a dívka se začala rozpomínat na nehodu
jejich kočáru. Zaradovala se, že nikdo z cestujících neutrpěl zranění,
ale jakmile se dozvěděla, že ji tu matka nechala na celé tři měsíce, dala
se do pláče.
Chtěla jsem se s ní seznámit, ale mademoiselle De Lafon-tainová mi v tom
zabránila s poukazem na její rozčilení, kvůli němuž by pro ni mohlo být
stresující mluvit s více osobami najednou. Musela jsem se tedy spokojit s
tím, že ji navštívím nahoře v pokoji, jen co ji uloží do postele. Otec
mezitím nařídil sluhovi, aby dojel pro lékaře, a nechal připravit ložnici
pro naši mladou návštěvnici. Ta po chvíli vstala, podporována madame
Perrodonovou, pomalu přešla přes padací most a vešla branou do zámku. V
hale už na ni čekaly služebné, které ji rovnou odvedly do jejího
pokoje.
My ostatní jsme se shromáždili v salonu, který byl podob-ně jako jiné
zámecké místnosti zařízen starým vyřezávaným nábytkem z dubového
dřeva. Ze stěn na nás shlížely velké portréty ve zlatých rámech,
střídané honosnými gobelíny. Zařízení salonu ale nebylo naštěstí tak
okázalé, abychom se v něm my či naši hosté necítili pohodlně. Zde jsme
obvykle popíjeli čaj, neboť otcovy vlastenecké sklony mu velely řadit tento
anglický národní nápoj mezi kávu a čokoládu.
Onoho večera jsme tedy seděli v salonu a ve svitu voskovic hovořili o
zvláštní příhodě. Byly s námi i madame Perrodonová a mademoiselle De
Lafontainová, neboť neznámá brzy upadla do posilujícího spánku, a ony ji
tak mohly svěřit do péče služebné.
"Jak se vám ta dívka líbí?" zeptala jsem se madame Perrodonové
dychtivě. "Povězte mi všechno, co jste se nahoře dozvěděla!"
"Je to snad ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděla. Jinak je
zřejmě podobného stáří jako vy a velmi příjemná."
"Ano, krásná, to je to správné slovo," reagovala mademoiselle, která
také krátce nahlédla do jejího pokoje.
"A ten sladký hlas!" rozpomněla se ještě madame. "Ale... Všimli jste si,
jak hnusná cháska byl ten jejich doprovod?"
"Ano," souhlasil otec. "Tak ohyzdné, šibeniční tváře člo-věk málokdy
vidí. Doufám jen, že tu ubohou dámu neolou-pí a nenechají napospas v lese.
Ale na druhou stranu musím uznat, že byli zatraceně šikovní, protože
kočár spravili a koně zapřáhli, než bys řekl švec."
"Já bych dokonce řekla," poznamenala madame, "že jsou jaksi vyčerpaní z
přílišného cestování. Ty jejich obličeje nejenže vypadají bídně, ale
nesou i známky podivné pochmurnosti. Ale doufám, že naši zvědavost ukojí
mladá dáma, která spí nahoře, pokud se tedy přes noc dostatečně
zotaví."
"Tím si nejsem tak úplně jist," usmál se otec tajemně, jako by nám
nechtěl říct všechno, co ví.
Jakmile jsem s ním zůstala o samotě, nedokázal dlouho odolávat mým
prosbám.
"Vlastně ani nemám důvod, abych ti něco tajil. Ta dáma mi vysvětlila,
proč se tolik rozmýšlela, než nám svěřila svou dceru. Ta má prý
křehké zdraví a je dost nervózní, ale netrpí záchvaty či halucinacemi a
její duševní zdraví je naprosto v pořádku."
"A proč něco takového vůbec říkala?" vyhrkla jsem. "Vždyť to vůbec
nebylo nutné."
"Možná ne, ale řekla mi to, a ty sis přála vědět všechno. Pak
prohlásila, že se vydala na tajnou a životně důležitou cestu - tato dvě
slova zdůraznila - a že se pro dceru vrátí za tři měsíce. Ta prý po
celou dobu pomlčí o tom, kdo jsou, odkud přicházejí a kam cestují. Nic
víc mi toho svou velmi vybranou francouzštinou neřekla. A když hovořila o
tajnosti své cesty, zatvářila se velmi významně a doslova mě propíchla
očima, takže jí na tom asi dost záleží. Ostatně vidělas sama, v jakém
spěchu odjela vlastně jen pár okamžiků po té nehodě. A já teď jen
doufám, že jsem se nedopustil nějaké nerozvážnosti, když jsem k nám vzal
její dceru."
To já jsem si nic takového nemyslela! Naopak, měla jsem obrovskou radost a
nemohla jsem se dočkat, až mi doktor dovolí jít za ní. Přijel teprve v
jednu v noci, ale já jsem stejně nedokázala jít spát, aniž bych se
předtím setkala s naší krásnou návštěvnicí.
Když lékař konečně sešel do salonu, potěšil nás zprávou, že se
pacientka cítí zcela v pořádku a že má pravidelný tep. Neutrpěla
žádné viditelné zranění a lehký šok odezněl bez následků. Pokud si to
přeji, mohu za ní bez obav jít. Okamžitě jsem k ní tedy poslala služku s
dotazem, zda ji mohu navštívit.
Služka se záhy vrátila a řekla mi, že neznámá po ničem jiném
netouží. Jistě si dokážete představit, že ještě ani nedomluvila, a já
už stoupala po schodech.
Poskytli jsme jí jednu z nejhezčích zámeckých komnat, pře-pychově
zařízenou. Stěnu naproti posteli zakrýval tmavý gobe-lín s vetkanou
Kleopatrou s hady na prsou, ostatní zdi byly pokryty slavnými, klasickými
výjevy, byť poněkud zašlými. Ale pokoj byl naštěstí plný zlatých
řezeb a tonul v sytých barvách, které byly dostatečnou protiváhou temných
gobelínů.
Neznámá ležela na lůžku. Ve světle svic jsem mohla obdivovat její
nádhernou, štíhlou postavu, zahalenou do hedvábného županu s květinovou
výšivkou, který přes ni matka přehodila krátce po nehodě.
Spěchala jsem k ní, ale jakmile jsem přistoupila k posteli a pozdravila
ji, slova mi zamrzla v hrdle a já prudce ustoupila. Spatřila jsem totiž
tvář té ženy, která mě navštívila onehdy v dětství a na kterou jsem od
té doby stále myslela!
Byla krásná a měla stejně posmutnělý výraz, jako tehdy za osudné
noci. Jenže ten se brzy změnil v křečovitý úsměv dívky, jež náhle
poznala svou návštěvnici. Pár nekonečných okamžiků jsme mlčely a ticho
nakonec prolomila ona, protože já jsem stále ještě nebyla schopna
slova.
"To je úžasné!" vykřikla. "Před dvanácti lety jsem uviděla vaši
tvář ve snu a od té doby ji mám stále před očima!"
"Opravdu úžasné," opakovala jsem po ní a bojovala s hrůzou, která mi
předtím uzamkla ústa. "Vždyť i já jsem vás před dvanácti lety
spatřila, i když nevím, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Ale na tom
nezáleží, protože na vaši tvář jsem od té doby nezapomněla."
Její úsměv zněžněl. Záhadnost jejího výrazu byla tatam a tvář s
dolíčky byla teď už jen půvabná a inteligentní.
To mě trochu uklidnilo, a proto jsem ji konečně přivítala na zámku, jak
se sluší a patří. Ujistila jsem ji, že její nečekaný příjezd udělal
radost nám všem a mně zejména. Přitom jsem ji vzala za ruku. Maličko jsem
se styděla, protože jsme se téměř neznaly. Neznámá mou ruku stiskla a
položila na ni druhou. Krátce mi pohlédla do očí a v těch jejích náhle
vyšlehl vášnivý plamen. Pak se znovu usmála a trochu i začervenala.
Sedla jsem si k ní postel a ona začala vyprávět:
"Teď vám musím říct, jak jste se mi zjevila vy. Je opravdu zvláštní,
že jsme obě měly tak živý sen a že jsme viděly svou dnešní podobu v
době, kdy jsme byly ještě malé holčičky. Mně bylo tehdy asi šest a
probudila jsem se z neklidného spánku, provázeného divokými sny. Ocitla
jsem se v nějaké místnosti, naprosto nepodobné mému dětskému pokojíčku.
Byla plná skříní, postelí, židlí a lavic a celá vyložená tmavým
dřevem. Myslím, že v žádné z postelí nikdo nebyl a že jsem v té
místnosti byla sama. Chvíli jsem obdivovala železný dvouramenný svícen,
který bych určitě poznala i po těch letech, a pak jsem vlezla pod jednu z
postelí, abych se tudy dostala k oknu. Sotva jsem zase vylezla, uslyšela jsem,
jak někdo pláče. Zvedla jsem oči - byla jsem stále na kolenou - a uviděla
vás. Ano, zcela určitě vás, takovou, jaká jste teď, krásnou dívku se
zla-tými vlasy, velkýma modrýma očima a plnými rty. Pohled na vaši krásu
mě zcela odzbrojil. Vylezla jsem na postel, objala vás a pak jsme obě usnuly.
Zakrátko mě ale probudil výkřik - seděla jste a křičela. To mě tak
vylekalo, že jsem sklouzla na podlahu a pak asi ztratila na chvíli vědomí. A
když jsem ho opět nabyla, ležela jsem znovu doma ve svém pokoji. Od té doby
nemohu zapomenout na vaši tvář. Tohle není náhodná podobnost. Vy jste ta
dívka, kterou jsem tehdy uviděla."
Její vyprávění jsem musela oplatit svým, přičemž u neznámé vyvolalo
netajený úžas.
"Teď si vážně nejsem jistá, která z nás by se měla víc bát té
druhé," usmívala se. "Kdybyste nebyla tak hezká, asi bych se vás bála, ale
takhle mám vlastně jenom pocit, že jsme se seznámily už před dvanácti
lety, a že se tedy důvěrně známe. Každopádně se mi zdá, jako by nám
osud už v dětství určil, že z nás v mládí budou přítelkyně. Víte, co
bych ráda věděla? Zda jsem pro vás také tak přitažlivá, jako vy pro mě.
Já jsem ještě nikdy neměla přítelkyni - najdu ji ve vás?" vzdychla a
vášnivě na mě upřela své krásné tmavé oči.
Síla její přitažlivosti byla téměř nevysvětlitelná. Ale jako by v
ní byla přimíchána stopa odporu. Jenže přitažlivost byla stejně mnohem
silnější, ta dívka se mi líbila a její těžko popsatelný půvab mě k
ní zcela připoutal. Připadala mi ale vyčerpa-ná, a tak jsem jí rychle
popřála dobrou noc.
"Doktor si myslí, že by u vás měla být přes noc služebná," dodala
jsem.
"To je od vás moc hezké, jenže já bych nemohla spát, kdy-by se mnou v
místnosti byl ještě někdo jiný. Žádnou pomoc nepotřebuji, ale svěřím
se vám s jednou ze svých slabostí - mám příšernou hrůzu z lupičů! Už
jednou vtrhli do našeho domu a zavraždili dva sluhy, a proto se na noc
vždycky zamy-kám. Je to můj letitý zvyk a vy mi ho ve své přívětivosti
určitě nebudete rozmlouvat. Ostatně vidím, že klíč je už připraven v
zámku."
Pak mě pevně objala svými krásnými pažemi a zašeptala mi do ucha:
"Dobrou noc, miláčku můj, tak nerada se s vámi loučím, ale musím vám
popřát dobrou noc. Uvidíme se zítra, ale ne nějak moc časně."
S povzdechem položila svou hlavu na polštář, její temné oči mi poslaly
pohled, v němž se mísila láska se smutkem, a pak ještě jednou zašeptala:
"Dobrou noc, má drahá."
Neskrývané zalíbení v jejím pohledu mě naplnilo radostí i vzrušením.
Těšila mě i důvěra, kterou mi dávala najevo.
Nadešel nový den. V denním světle byla stejně krásná jako v noci -
byla to bezesporu ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděla, a díky
tomu už mi tolik nevadila ani vzpomínka na tu noc v dětství, kdy jsem
spatřila její tvář. Chvíli jsme si povídaly, několikrát se jakoby
náhodně dotkly, poprvé se políbily... A za pár okamžiků už ležely nahé
v její posteli. Byla tak sladká!
Když jsme po společně prožité rozkoši ležely v objetí, přiznala, že
i ji zachvátil při prvním pohledu na mou tvář podobný úlek a že také
pocítila nepatrnou nechuť. Ale teď už jsme se tomu mohly jen smát.
IV. Přitažlivá i podivná
Nesmírně mě okouzlovala a vzrušovala. Byla o něco vyšší postavy než
já, štíhlá a neobyčejně půvabná. Pohybovala se malátně, ale v
kontrastu s tím vypadala naprosto zdravě. Mohla se pochlubit hebkou, dokonalou
pletí, drobným a krásně modelovaným obličejem a velikýma, tmavýma, a
přesto zářícíma očima. A její vlasy byly prostě neuvěři-telné, když
si je spustila přes ramena... Mé prsty si s nimi často hrály a já se znovu
a znovu divila, jak jsou těžké. Byly jemné a hebké a jejich tmavou hněď
tu a tam prosvětloval zlatý nádech. Někdy se po milování pohodlně opřela
v křesle a vyprávěla mi svým hlubokým, přesladkým hlasem. Já jsem jí
přitom rozpouštěla vlasy, nechala je klesnout jejich vlastní tíží a pak
je stáčela, zaplétala v copy, nebo si s nimi jen tak hrála...
Ale ne všechno se mi na ní tolik líbilo. Její upřímnost si mě získala
hned první noc; na druhou stranu byla důsledně zdrženlivá ve vylíčení
všeho, co se týkalo její matky a vůbec jejího dosavadního života. Snad
jsem opravdu měla spoutat svůj zájem a splnit ten důrazný příkaz, který
mému otci uložila její matka. Ale zvědavost patří mezi vášně, jimž
jsou zásady a klid cizí, a byla jsem stejná jako ostatní dívky: dráždilo
mě, že se má přítelkyně uchyluje k mlčení. Copak by tím mohla někomu
ublížit? Copak nedůvěřuje mému zdravému rozumu a mé cti? Proč mi
nevěří, když se zapřísahám, že nic z toho, co mi řekne, nikomu a nikdy
nevyzradím?
A tak jsem cítila jakýsi chlad, nepřiměřený jejímu věku, protože
její vytrvalé odmítání, provázené melancholickým úsměvem, neproteplil
ani nepatrný paprsek světla mého poznání. Ale nehádaly jsme se kvůli
tomu; ona se ostatně odmítala hádat kvůli čemukoli.
Stejně jsem z ní nevytáhla nic, co by má rozmarná duše považovala za
hodné pozornosti. Všechno se vlastně dalo shrnout do těchto tří
sdělení:
jmenuje se Carmilla;
pochází z velmi starého a vznešeného rodu;
její domov leží západním směrem.
Jinak mi ale odmítla sdělit jméno onoho rodu, panství a dokonce i země
či popsat jejich erb.
Nedotírala jsem na ni neustále, ale několikrát jsem se do-žadovala
odpovědi poněkud důrazněji. Jenže nikdy jsem neuspěla, ať už jsem
použila jakýchkoli zbraní. Nepomáhaly výčitky, kterými jsem ji
zahrnovala, ba ani něžné laskání, jež jsem jí dopřávala. Své vytáčky
vždy dokázala vyšperkovat dojemným zapřísaháním a často i vášnivými
projevy lásky. Prohlašovala, že mě má ráda a že v mou čestnost věří,
a slibovala, že se nakonec stejně všechno dozvím. A tak jsem se ani nemohla
cítit příliš dlouho uražena.
V takových chvílích mě obvykle objala kolem krku, ucítila jsem její
tělo na svém, její hebkou tvář na své... Carmilliny rty mi šeptaly do
ucha: "Má milovaná, tvé srdíčko je zraněno. Ale nemysli si prosím, že
jsem krutá, když se musím bezvýhradně řídit jen tím, co mi poručí mé
vášně a mé slabosti. Pokud je zraněno tvé drahé srdíčko, mé divoké
srdce krvácí s ním. Mé nesmírné ponížení mě opájí, žiju v tvém
teplém životě a ty zemřeš do mého - sladce do něj zemřeš. Zabránit
tomu nemohu; protože já jsem přitahována k tobě, ty zase budeš
přitahována k jiným a pak pochopíš to kruté opojení, které však není
ničím jiným než ryzí láskou. Proto tě prosím: nesnaž se zatím
dovědět víc ani o mně, ani o mé rodině, ale důvěřuj mi celým svým
milujícím srdcem."
A po těchto vzletných slovech se celá rozechvěla, přitiskla mě ke
svému tělu ještě pevněji a pokrývala mou tvář žhavými, měkkými
polibky.
Občas mi byly její rozechvění a projevy až nepochopitelné. K takto
přepjatým objetím, to musím přiznat, nedocházelo příliš často. Byla
bych se jim ráda vyhnula, ale vždycky mě zradily síly. Její šepot jako by
mě ukolébával a měnil mé zdráhání v extázi, z níž jsem se probírala,
až když spustila své krásné paže.
Milování s ní jsem se nikdy nedokázala nasytit, ale tohle bylo něco
jiného - byly jsme přece dvě dívky, přítelkyně, které si vzájemně
dávaly přátelství i rozkoš, ale ne muž a žena, abychom si vyznávaly
lásku. A třebaže mě tolik přitahovala, v okamžicích těchto záhadných
nálad mi byla skoro protivná. Zažívala jsem v nich zas a znovu příjemné
vzrušení, do které-ho se ale vkrádal neurčitý pocit strachu a nechuti. V
takových chvílích jsem si nebyla jistá, co si tom mám vlastně myslet, a
cítila jsem nejen lásku, která přecházela až ve zbožňování, ale také
odpor. Vím, že to zní divně, ale jinak to opravdu neumím popsat.
Někdy byla má krásná společnice celou hodinu apatická, pak mě náhle
uchopila za ruku a opakovaně ji něžně tiskla. Přitom se trochu
začervenala, oči plné touhy mi spalovaly tvář a rozbouřený dech nadouval
šaty na jejích prsou. Bylo to jako zbožné zanícení milence, chvílemi mi
to bylo až nepříjemné, ale síla její vášně mě vždy přemohla.
Přitáhla mě k sobě, pokryla mou tvář svými horkými polibky a mezi
milostným sténáním šeptala:
"Jsi má a budeš má... Ty a já jsme spojeny navždy..."
Pak se náhle prudce odtrhla a zakryla si oči drobnýma rukama.
Ještě jsem se celá chvěla, když jsem se jí ptala: "Jak to myslíš?
Nepřipomínám ti třeba někoho, koho miluješ? Ne, to není možné, to bych
opravdu nechtěla. Někdy tě nepoznávám - a nepoznávám ani sebe sama, když
se na mě tak díváš a když říkáš takové věci."
Ona pak obvykle jen povzdechla, odvrátila se ode mě a pustila mou ruku.
Tyhle neobvyklé projevy byly něčím, s čím jsem se musela smířit, ale
stále se mi nedařilo najít nějaké solidní vysvětlení - rozhodně jsem je
nemohla pokládat za přetvářku či podvod. Byly to zřejmě prudké erupce
dlouho potlačovaného instinktu a citu. Její matka sice něco takového
popřela, ale... Nebyla Carmilla přece jen obětí časově ohraničených
záchvatů šílenství?
Také její zvyky byly poněkud zvláštní, i když městským lidem by asi
připadaly méně podivné než nám. Dolů scházela velmi pozdě, téměř
nikdy před jednou hodinou s poledne, pak si dopřála jen šálek čokolády,
ale nejedla vůbec nic. Poté jsme většinou šly na procházku, ale zpravidla
jen na kratičkou, protože se prakticky vzápětí vyčerpala, nebo jsme usedly
na jednu z laviček, rozesetých mezi stromy. Její ochablost byla jen
tělesná, duch byl i nadále čilý a ona vždy mluvila velmi energicky a
vtipně.
Občas se krátce zmínila o domově nebo vyprávěla nějakou příhodu z
dětství. Díky tomu přede mnou vyvstal obraz lidí, kteří se vyznačovali
nám neznámými způsoby a zvyky. Z porůznu roztroušených narážek jsem
usoudila, že její vlast je pro nás mnohem exotičtější, než jsem si
původně myslela.
Jednoho odpoledne jsme takto trávily čas ve stínu na lavičce, a tu se k
nám přiblížil pohřební průvod. Zesnulá byla mladá dcera zdejšího
lesníka, s níž jsem se dříve mnohokrát setkala. Za rakví s tělem svého
jediného dítěte šel žalem zkroucený otec. Následoval ho dvojstup
venkovanů, zpívajících smuteční píseň.
Když procházeli kolem, povstala jsem, abych tak zemřelé vzdala poslední
poctu, a jejich melodický zpěv mě zlákal k účasti.
Náhle mnou má společnice dost hrubě zatřásla. Překvapeně jsem se k
ní otočila.
"Cožpak neslyšíš, jak to tahá za uši?!" vyhrkla vztekle.
"Kdepak, já myslím, že zpívají moc pěkně," namítla jsem,
nepříjemně dotčena jejím činem - vždyť ti, kteří tvořili krátký
průvod za rakví, si toho mohli všimnout a myslet si o nás něco
špatného.
Dala jsem se znovu do zpěvu, ale Carmilla mě přerušila: "Z toho tvého
krákání mi praskne hlava!" utrhla se na mě zlostně a zacpala si uši. "To
tě vůbec nenapadlo, že taky nemusíme být stejného náboženství?! Vaše
obřady jsou mi protivné a pohřby přímo nenávidím. Co s tím nadělají?!
Vždyť tytaky musíš zemřít - každý musí zemřít. A všichni jsou potom
šťastnější. Pojďme domů!"
"Ale... otec přece šel s farářem na hřbitov, a tak jsem se domnívala,
že o dnešním pohřbu víš."
"O jejím pohřbu? Ještě si budu zatěžovat hlavu s nějaký-mi
vesničany! Vždyť ani nevím, kdo to byl," odsekla Carmilla a zablýskala
svýma krásnýma očima.
"Je to ta nešťastná dívka, která byla přesvědčená, že před dvěma
týdny uviděla ducha. Od té doby chřadla a včera vydechla naposledy."
"Víš co? O strašidlech mi raději nevyprávěj, nebo dnes v noci
neusnu!"
"Já jen doufám, že nám nehrozí epidemie moru nebo něčeho takového.
Ale všechno tomu bohužel nasvědčuje," pokračovala jsem. "Minulý týden
zemřela mladá žena, manželka pasáka vepřů. Tvrdila, že když v noci
ležela v poste-li, něco ji chytilo za hrdlo a skoro zardousilo. Otec říkal,
že takové hrůzné představy mohou být doprovodným jevem některých
horečnatých onemocnění. A ještě předchozího večera byla úplně
zdravá! Pak ale začala chřadnout a před týdnem zemřela."
"Hm. Její pohřeb máme zdárně za sebou, aspoň doufám, a její
pohřební píseň dozněla, takže už nám ten falešný zpěv a blábolivý
text nebudou kroutit uši. To, co se před chvílí stalo, mě ale dost
rozhodilo. Přitiskni se ke mně, vezmi mou ruku do své a stiskni ji co
nejpevněji..."
Popošly jsme kousek cesty zpět a usedly na jinou lavičku. Carmillina
tvář se znenadání proměnila tak, že mě zachvátilo překvapení a
posléze dokonce úlek. Strašlivě zesinala, zuby i ruce měla pevně
semknuté, mračila se a stiskla rty. Upřeně zírala na zem pod svýma nohama,
celá se třásla jako v zimnici a vůbec se nedokázala ovládat. Vší silou
se zřejmě snažila potlačit záchvat, se kterým sváděla úpornou bitvu.
Nakonec tiše, drásavě zasténala a od té chvíle její hysterický záchvat
začal odeznívat.
"Tak! Ano, takhle to dopadá, když mě dusí církevní zpěvy," vydechla.
"Už to sice přechází, ale pořád mě drž... Drž mě prosím..."
Záchvat skutečně pomalu ustával. Carmilla se znenadání dala do živého
hovoru, snad aby rozptýlila chmurný dojem, kterým na mě tento výjev
zapůsobil.
Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem byla svědkem příznaků onoho křehkého
zdraví, o němž mluvila její matka. A také vůbec poprvé projevila známky
podráždění. Všechno ale rychle přešlo jako mrak na letním nebi,
poháněný větrem, a od té doby už podlehla zlosti jen jednou.
o jsme zase shlížely z jednoho z oken v salonu na padací most, po kterém
právě přecházel mně dobře známý poutník. Chodíval k nám na zámek
dvakrát ročně a byl to hrbáč s ostře řezanou, hubenou tváří. Zdobila
ji nejen černá bradka, ale také bezvadně bílé zuby, které většinou
cenil v širokém úsměvu. Na sobě měl černočervenou kazajku z volské
kůže a na ní tolik řemínků a pásků, že se snad ani nedaly spočítat. Z
nich mu visely nejrůznější předměty. Na zádech nesl laternu magiku a dvě
bedýnky, jednu se salamandrem a druhou s mandragorou. Tyhle příšery
dokázaly mého otce spolehlivě rozesmát. Byly sestaveny z mumifikovaných
kousků opic, papoušků, ve-verek, ryb a ježků a jejich důmyslné sešití
vyvolávalo překvapivý dojem. Na opasku mu pro změnu visely housle, krabice s
kouzelnickým náčiním, dva rapíry a šermířské kukly. To vše bylo
doplněno všelijak se klimbajícími a neméně záhadnými krabičkami. V ruce
držel černou hůl s měděným kováním a v patách se mu plížil vychrtlý,
chundelatý pes. Ten se ale na padacím mostě nedůvěřivě zarazil a po
chvilce se dal do žalostného vytí.
Kejklíř se zastavil uprostřed nádvoří, smekl svůj legrační klobouk a
vysekl nám obřadnou poklonu. Jeho výmluvný projev k nám zaletěl v bídné
francouzštině a jen o málo lepší němčině. Pak vzal do ruky housle a
veselou písničku doprovodil dost falešným zpěvem. Poskakoval přitom tak
komicky a obratně, že mi ve smíchu nebránil ani vyjící pes.
Poté přistoupil k oknu a nešetřil ani úsměvy a poklonami, ani slovy.
Vychvaloval své schopnosti a kousky, stejně jako roztodivné kuriozity a
hry.
"Což kdyby si urozené dámy zakoupily amulet proti upí-ru, který prý
obchází jako hladový vlk zdejším lesem?" nabídl nám. "Lidé kolem vás
umírají, a přitom je tady kouzlo, na které se můžete spolehnout. Stačí
ho připíchnout na polštář a pak už se můžete upíru vysmát do tváře."
Ukázal nám ten zázrak - podlouhlé proužky pergamenu, pokryté
kabalistickými značkami a kresbami.
Carmilla neváhala a hned si jeden koupila, stejně jako já. Hrbáč k nám
potěšeně vzhlédl a my jsme mu poslaly pobavený pohled - alespoň já
určitě. Přitom cosi upoutalo jeho po-zornost. Okamžitě rozvinul kožené
pouzdro, skrývající celou řadu prapodivných ocelových nástrojů.
"Jen se podívejte, milostslečno," oslovil mě a ukazoval ná-stroje,
"kromě jiných umění provozuji také to zubolékařské... Co je to sakra s
tím psem?! Budeš zticha, potvoro?!" rozkřikl se na něj. "Vyje tak, že mi
vzácné slečny sotva rozumějí. Tedy... Vaše urozená přítelkyně, ta
mladá dáma po vaší pravé ruce, má nezvykle ostrý zoubek - dlouhý,
tenounký a přitom špičatý, zkrátka jako šídlo či jehla." Zasmál se
svému vlastnímu přirovnání. "Naštěstí mám bystrý zrak, a jak jsem k
vám vzhlédl, jasně jsem ho rozpoznal. Jsem si jist, že takhle ostrý zub
slečinku občas poraní, ale snadná pomoc! Mám tu totiž pilníček, dlátko
i kleštičky! A jestli slečinka dovolí, já jí ho obrousím, a tak se rybí
zoubek změní v zoubek krásné mladé dámy - vždyť ona přece je krásná
mladá dáma, není-liž pravda? Ale copak? Slečinka se zlobí? Byl jsem snad
příliš troufalý? Nebo jsem ji snad dokonce urazil?"
A opravdu - Carmilla se zatvářila velmi rozzlobeně a odskočila od
okna.
"Jak se může ten hrbáč opovážit takhle nás urážet?! Kde je tvůj
otec? Požádám ho, aby toho drzouna potrestal. Můj otec by ho dal přivázat
na pranýř a zmrskat karabáčem a nechal by mu vypálit cejch jako
dobytku!"
Pak se stáhla ještě o krok či dva do středu místnosti, posadila se, a
jakmile hrbáč zmizel, zmizela i její zlost stejně rychle, jako vyšlehla. Za
chvíli už byla klidná jako předtím a na poutníka a jeho dobře míněné
poťouchlosti už zřejmě zcela zapomněla.
Zato otec byl toho večera velmi stísněný. Když přišel, řekl nám, že
se objevil další případ, velmi podobný těm dvěma smutným událostem
posledních dnů. Sestra jednoho mladého nájemce z našeho panství velmi
vážně onemocněla. Také ona tvrdí, že ji napadlo cosi hrůzného, a teď
nezadržitelně spěje do hrobu.
"Všechny ty choroby a úmrtí lze samozřejmě vysvětlit přirozenými
příčinami," tvrdil otec. "Ti chudáci nakazí jeden druhého svou
pověrčivostí a pak začnou věřit tomu, že prožili něco stejně
strašlivého, jako jejich sousedé."
"Jenže právě to mi nahání hrůzu," namítla Carmilla.
"Proč?" nechápal otec.
"Bojím se totiž, že si i já budu namlouvat, že mě takový přízrak
navštívil. A domnívám se, že taková představa je stejně hrůzná jako
skutečnost."
"Naštěstí jsme všichni v rukou Božích. Bez Jeho souhlasu se nemůže
nic stát a pro nás, kteří Ho milujeme, jsou tu jen dobré konce. On je
naším dobrým Stvořitelem - všechny nás stvořil a také se o nás
postará."
"Jakýpak Stvořitel? Příroda je to!" ohradila se Carmilla nepříliš
uctivě proti tvrzení mého zbožného tatínka. "I tahle choroba, která
řádí po kraji, je přirozená věc. Všechno včetně ní pochází z
přírody - řekněte snad, že nemám pravdu! Jsem přesvědčena, že všechno
na nebesích, na této zemi i pod ní jedná a žije podle příkazů
přírody."
Nastalo rozpačité ticho, které přerušil opět otec: "Dnes za námi
přijede lékař. Rád bych se s ním totiž poradil, co bychom měli
podniknout."
"Mně lékaři ještě nikdy nepomohli," prohlásila Carmilla
kategoricky.
"Takže jsi přece jen byla nemocná," vzbudilo její prohlášení můj
zájem.
"Víc, než si umíš představit."
"A je to už dlouho?"
"Ano, moc dlouho. A trpěla jsem úplně stejnou chorobou. Bylo to hrozné,
ale dnes už si pamatuji jen na bolest a slabost."
"Takže jsi tehdy byla dost malá, viď?"
"Přesně tak. Ale už o tom nemluvme. Přece bys nechtěla působit své
přítelkyni bolest..." Její pohled byl náhle plný touhy; láskyplně mě
objala kolem pasu a odvedla ze salonu.
Otec se už mezitím přesunul k oknu a četl jakési listiny.
"Řekni mi, proč nás tvůj otec tak rád straší?" zašeptala Carmilla
chvějícím se hlasem.
"Ale vždyť on nic takového nedělá, ani ho to nenapadne," namítla
jsem.
"Bojíš se, má milovaná?" změnila Carmilla téma.
"Kdybych si myslela, že mi hrozí stejné nebezpečí jako těm ubožákům,
pak bych se bála strašně."
"Bojíš se smrti?"
"Ano, té se přece bojí každý."
"Ale... Co kdybychom zemřely společně jako dvě milenky, abychom pak spolu
mohly žít?"
Z přemýšlení nad tím, co řekla, mě vytrhl příchod lékaře, který
se s otcem uzavřel v jeho pracovně. Byl to velmi šikovný šedesátník
uhlazeného zjevu. Nešetřil pudrem a jeho čistě vyholená bledá tvář
připomínala svou hladkostí dýni. Když pak s otcem vycházeli z pracovny,
zaslechla jsem, jak se otec zasmál a poznamenal:
"Řeknu vám, že od tak vzdělaného člověka, jako jste vy, bych něco
takového nečekal. Ještě se snad nakonec dozvím, že věříte na
okřídlené koně a draky!"
Lékař se ale jen usmál a klidně odtušil: "Říkejte si, co chcete, ale
život i smrt jsou pro nás zahaleny tajemstvím a o silách, jež je
ovládají, toho víme pramálo."
Pak oba odešli a víc už jsem neslyšela.
V. Neskutečná podoba
Toho večera jsme měli ještě jednu návštěvu - ze Štýrského Hradce
přijel zamračený, snědý syn jakéhosi věhlasného restaurátora a ve dvou
velkých bednách přivezl spoustu obrazů. Kdykoli k nám někdo přijel z
tohoto asi třicet mil vzdáleného hlavního města provincie, seběhli jsme se
a poslouchali, co je nového. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Po večeři začal v hale vytahovat jeden zrestaurovaný obraz za druhým,
čemuž Carmilla přihlížela s neskrývanou lhostejností. Pro mě to však
zajímavé bylo, protože většina obrazů patřila mé matce, pocházející
ze starého uherského rodu.
Otec četl jednotlivé položky na seznamu a restaurátor předával
příslušné obrazy. Nedokážu posoudit, zda šlo o díla vynikající,
nesporně však byla velmi stará - a některá z nich také dost neobvyklá.
Pro mě však bylo nejdůležitější to, že jsem je mohla poprvé vidět v
celém jejich půvabu, neboť předtím se pro samou špínu a zčernání
stářím dalo sotva rozeznat, co je na nich ztvárněno.
"To, co je na tomhle obraze, uvidíme díky vám poprvé," řekl otec
restaurátorovi, když se na chvíli zastavil u jedné položky na seznamu.
"Nahoře v rohu je napsáno jméno, snad jsem je přes všechnu zašlost
přečetl správně: Marcia Karnsteinová. A také letopočet 1698. Nu,
podíváme se, jak vypadá teď."
Hned jsem si vybavila, o kterém obraze mluvil. Byl to malý, nezarámovaný
portrét, vysoký asi jednu a půl stopy a široký skoro zrovna tak. Věkem
však býval tak zčernalý, že vůbec nešlo rozpoznat osobu na něm
vymalovanou.
Restaurátor nám ho předložil s neskrývanou hrdostí. Díky jeho umění
byl náhle jako živý! To však nebylo hlavním důvodem mého a otcova
úžasu.
"Carmillo, miláčku můj, jen se na to podívej! Vždyť jsi to celá ty
jako živá, s tvým obvyklým úsměvem, jen promluvit! Řekni, otče, není to
krásné? A teď dokonce vidím i to malé znaménko na krku!"
"Ta podoba je opravdu neuvěřitelná," souhlasil otec, ale pak se obrátil k
restaurátorovi, jako by ho to už nezajímalo, a hovořili spolu o portrétech
a jiných malbách, jimž umělcovy schopnosti vrátily barvu a světlo. Zato
já jsem nemohla z obrazu spustit oči, a čím déle jsem se na něj dívala,
tím byl můj úžas prudší.
"Dovolíš mi, otče, abych si jej pověsila ve svém pokoji?" poprosila jsem
ho.
"Samozřejmě. A těší mě, že v něm vidíš takovou podobu s tvou
přítelkyní. Pokud je jí opravdu podobný, pak je to ještě krásnější
portrét, než jsem se domníval."
Carmilla mu za tento kompliment nijak nepoděkovala a možná ho dokonce ani
nevnímala. Seděla pohodlně v křesle a zpod svých dlouhých řas mi
věnovala okouzlený pohled.
"Teď můžeme přečíst ten zlatý nápis v rohu," povšimla jsem si. "A
není to Marcia, to jméno je Mircalla, hraběnka Karnsteinová. Nad ním je
malá korunka a pod ním letopočet 1698. Z rodu Karnsteinů pocházím i já,
respektive maminčini předci."
"Opravdu?" zeptala se Carmilla unyle. "Karnsteinové byli také mými
předky, ovšem kdysi velmi, velmi dávno. Žije z toho rodu ještě
někdo?"
"Pokud je mi známo, po meči už rod vymřel. Vlastně jsem slyšela, že
zanikl za nějakých nepokojů před mnoha lety. Trosky jejich zámku jsou
pouhé tři míle od nás."
"To je zajímavé," reagovala na to Carmilla, ale její hlas nebyl o nic
živější než před chvílí. Náhle mě upozornila na něco úplně jiného:
"Podívej, jak krásně svítí měsíc!" Zadívala se ven otevřenými dveřmi
haly. "Což takhle vyjít si na nádvoří a podívat se k silnici a
říčce?"
"Dnešní noc je úplně stejná jako ta, kdy jsme se seznámily."
Carmilla zasténala, ale úsměv na tváři jí nezmizel. Vstala a zamířily
jsme na nádvoří. Přitom jsme se držely kolem pasu a mlčky kráčely k
padacímu mostu. Odměnou nám byl překrásný výhled.
"Tak ty sis vzpomněla na tu noc?" zeptala se sotva slyšitelně. "A jsi
ráda, že jsem přijela?"
"Ráda? Jsem nadšená, Carmillo."
"A navíc si přeješ, aby obraz, ve kterém spatřuješ mou podobu, visel ve
tvém pokoji," zašeptala, ještě pevněji mě objala kolem pasu a její
krásná hlava spočinula na mém rameni.
"Ty jsi tak romantická, Carmillo... Až mi jednou budeš vyprávět svůj
životní příběh, určitě v něm nebude chybět velká láska."
Beze slova mě políbila.
"Carmillo, jsem si jistá, žes poznala lásku, a možná ji prožíváš
zrovna teď."
"Ne, ještě jsem nikdy nebyla zamilovaná a nikdy nebudu, aspoň do nikoho
jiného ne. Lásku bych mohla zažít jen s tebou."
Jak nádherná byla ve svitu měsíce!
Její tvář nabyla podivně plachého výrazu a ona ji ukryla do mých
vlasů. Přitom sténala tak, že to chvílemi znělo jako vzlykání, a její
chvějící se ruka svírala mou. Pak položila svou žha-vou, hebkou tvář na
mou a šeptala: "Miláčku můj, žiju v tobě a ty bys pro mě zemřela, tak
moc tě miluju..."
Prudce jsem ucukla.
Její oči v bledé a netečné tváři byly náhle zbaveny vášně a
vlastně i jakéhokoli výrazu.
"Není už trochu zima?" zeptala se ospale. "Skoro se chvěju - nezdálo se
mi něco? Vraťme se do zámku."
"Vypadáš, jako bys byla nemocná a slabá, Carmillo. Trocha vína ti
pomůže."
"Ano, dám si ho ráda. Ale už je mi líp a za pár minut to bude dobré.
Ovšem teď se ještě na chvíli rozhlédněme kolem sebe, vždyť je to už
možná naposled, co s tebou vidím krajinu zalitou měsíčním svitem."
"A jak se cítíš, Carmillo? Je ti doopravdy líp?" Začala jsem si dělat
starosti, zda se snad nestala obětí oné záhadné epidemie, řádící v
našem okolí. "A tatínka by moc trápilo," dodala jsem, "kdyby nabyl pocitu,
že nám hned neřekneš o sebemen-ší slabosti. V sousedství je vynikající
lékař - je to ten, který u nás dnes byl."
"O tom nepochybuji. A taky vím, jak mile se ke mně všich-ni chováte. Ale
mně už vůbec nic není, miláčku můj. Vlastně mi vůbec nikdy nic není,
jen jsem občas trochu slabá. Říka-jí o mně, že jsem malátná, a já
opravdu nedokážu vynaložit ani tu nejmenší námahu - vždyť sotva ujdu to,
co tříleté dítě. A někdy mě opustí i ta trocha síly, kterou mám, a
potom skončím tak, jak jsi viděla před chvílí. Ale pokaždé se hned
vzchopím a jsem znovu ve své kůži. Tak se přece podívej, že je mi už
dobře, viď?"
A měla pravdu. Něžně jsme se mazlily a také si trochu po-vídaly,
Carmilla sršela veselostí a po zbytek večera se už nedopustila ani jediného
výlevu bláznivé lásky, jak jsem si je zvykla nazývat - myslím tím její
podivné řeči a pohledy, které mě uváděly do rozpaků a občas dokonce
děsily.
Té noci se ale stalo něco, co mě přimělo myslet na úplně jiné
věci.
VI. První zlá noc
Když jsme se vrátily do salonu, podávala se káva a čokoláda. Carmilla
si sice nic nedala, dokonce ani to víno, které původně chtěla, ale jinak
vypadala naprosto v pořádku. Přisedly k nám madame Perrodonová a
mademoiselle De Lafontainová a zahrály jsme si karty. Později vstoupil i
tatínek, aby si jako obvykle vypil šálek čaje.
Když jsme dohrály, posadil se ke Carmille na pohovku a hlasem zastíněným
starostí se jí zeptal, zda už má nějakou zprávu od matky.
Carmilla zavrtěla hlavou.
Zeptal se tedy, zda neví, kam by jí mohl poslat dopis.
"To vám sice říct nemohu," odpověděla záhadně, "ale stej-ně už
přemýšlím o tom, že odjedu. Už příliš dlouho zneužívám vaší
pohostinnosti, způsobila jsem vám mnoho starostí... Ráda bych si tedy zítra
najala kočár a vyrazila za matkou. Vím, kde ji najdu, ale zatím se vám to
bojím říct."
"To vás nesmí napadnout ani ve snu!" zvolal otec a mně se rázem ulevilo.
"Přece byste nás tak narychlo neopustila! Navíc bych vám stejně nemohl
dovolit odjet, aniž by se vám dostalo ochrany od vaší matky. A ta přece
souhlasila s tím, že tady zůstanete až do jejího návratu. Ale mrzí mě,
že o ní nic nevíte, protože zprávy o záhadné chorobě, která řádí v
našem bezprostředním okolí, ještě nabyly na závažnosti. A to, že se
nemohu spojit s vaší matkou, jen zesiluje mou odpovědnost za vás.
Samozřejmě udělám, co budu moct, ale jedna věc je jistá: dokud od své
matky nedostanete jednoznačný příkaz k odjezdu, pak na něco takového
nesmíte ani pomyslet. Příliš by nás to za-rmoutilo, než abychom ho takhle
snadno odsouhlasili."
"Tisíceré díky za vaši pohostinnost, pane," odpověděla Carmilla a
plaše se na otce usmívala. "Jste tu ke mně tak milí! Mohu vám říct, že
jsem snad ještě nikdy nebyla tak šťastná jako ve vašem krásném zámku,
kde mohu počítat s vaší péčí a užívat si společnosti vaší drahé
dcery."
Otci to náležitě polichotilo, a tak jí galantně a s rytířským
úsměvem políbil ruku.
Pak jsem jako každý večer doprovodila Carmillu do jejího pokoje, posadila
se a povídala si s ní, zatímco se chystala do postele.
Po chvilce váhání jsem se jí zeptala: "Dáš mi jednou odpověď na mé
otázky?"
Otočila se ke mně a usmívala se. Neřekla nic, jen se stále tak
usmívala.
"Nemůžeš mi odpovědět?" zeptala jsem se znovu. "Asi ne. A asi jsem se
ani neměla ptát."
"Kdepak, máš plné právo klást mi otázky. Ty zřejmě nevíš, co pro
mě znamenáš - jinak by ti totiž bylo jasné, že neexistuje nic, s čím
bych se ti sama za sebe nesvěřila. Jsem ale vázána přísahou, mnohem
hroznější, než jakou kdy složila jeptiška, a zatím nemám odvahu
vylíčit komukoli svůj příběh, ani tobě ne. Ale okamžik, kdy se všechno
dozvíš, se blíží. Budeš si myslet, že jsem krutá a sobecká. Ale láska
je přece vždycky sobecká, a čím větším žárem plane, tím víc
sobectví v ní je. Ty si ani nedokážeš představit, jak jsem žárlivá.
Musíš mě milovat a následovat mě až přes práh smrti. Nebo mě můžeš
nenávidět, ale i tak mě musíš následovat v nenávisti až přes práh
smrti. Ačkoli mám dost netečnou povahu, slovo ,lhostejnost' neznám."
"Nech toho, Carmillo, už zase ty tvoje šílenosti!" okřikla jsem ji.
"Kdepak šílenosti... Ačkoli jsem opravdu nemoudrý, rozmarný blázínek.
Ale když si to přeješ, budu mluvit jako moudrá dáma. Už jsi někdy byla na
plese?"
"Ty ale dokážeš rychle změnit téma... Nebyla. A jaké to vůbec je?
Určitě skvělé!"
"Bohužel jsem už skoro všechno zapomněla, uplynulo tolik, tolik
let..."
Zasmála jsem se: "Zase tak stará přece nejsi, abys mohla zapomenout na
svůj první ples."
"Když se soustředím, vzpomenu si na všechno. Někdy si připadám jako
potápěč, který vidí to, co je nad ním, skrz hus-tý, neklidný, ale
přesto průsvitný opar. Právě od té noci, kdy se konal ten ples, jsou mé
vzpomínky už navždy rozmazané a vybledlé. Málem jsem byla zavražděna ve
své posteli, byla jsem zraněna tady," dotkla se svého poprsí, "a od té doby
jsem se navždy změnila."
"Byla jsi na hraně smrti?"
"Ano, na samé hraně smrti. Ta bezohledná, prapodivná láska mě chtěla
zabít. Ale láska si vždycky žádá oběť. A oběť nemůže být bez krve.
Teď ale pojďme spát. Jsem tak unavená, že už ani nedokážu dojít ke
dveřím, abych je zamkla."
Její jemně modelovaná hlava ležela na polštáři, štíhlé ruce
po-nořila do hustých, vlnitých vlasů, které jí zpola zakrývaly tvář,
ale v očích měla navzdory únavě spalující žár. Její plachý úsměv
jsem už vůbec nedokázala pochopit. Popřála jsem jí tedy sladké sny a s
poněkud nepříjemným pocitem, navíc znásobeným tím, že jsme se dnes
večer ani nepomilovaly, vyšla z jejího pokoje.
Často jsem přemýšlela, jestli se Carmilla vůbec někdy mod-lí -
přinejmenším jsem ji při tom nikdy ani nezahlédla. Ráno mezi nás
přicházela dlouho po naší společné modlitbě a večer, když jsme my
ostatní odešli do haly k večerní modlitbě, zůstávala v salonu. Kdyby se
jednou při jakési bezvýznamné příležitosti nezmínila, že je
pokřtěná, byla bych dokonce na pochybách, zda je křesťanka. Tak či onak,
o náboženství nikdy nemluvila. Překvapovalo mě to, ale možná to bylo jen
mou neznalostí světa.
Také jsem se nechala nakazit jejími preventivními kroky, které dělala s
viditelnou nervozitou. Osvojila jsem si její zvyk zamykat se na noc, protože
jsem stejně jako ona podlehla strachu z lupičů a potulných vrahů. Nikdy
jsem neopomněla prohledat pokoj, zda v něm náhodou někdo takový už
nečíhá. Teprve pak jsem vlezla do postele a usnula, ovšem s rozsvíceným
světlem - tohoto starého zvyku z dětství bych se nevzdala za nic na
světě.
Jenže sny dokážou projít i tlustými zdmi, rozsvítit zatem-něné pokoje
či zatemnit světlé... Jejich postavy si přicházejí a odcházejí, jak je
jim libo, a zamknuté dveře jim nestojí ani za úsměšek.
Té noci mě navštívil sen, kterým začalo mé podivné utrpení. Ležela
jsem ve své posteli a u jejích nohou se pohybovalo něco, co jsem zpočátku
nemohla přesně rozeznat. Ale brzy jsem uviděla, že je to černé zvíře,
něco jako obrovská kočka, dlouhé čtyři nebo pět stop - totiž
přibližně stejně dlouhé jako rohožka u krbu. Neklidně přecházelo po
pokoji, tak jak to dělávají divoké šelmy v klecích. Hrůzou jsem
nedokázala vydat ani hlásku. Zvíře pobíhalo stále rychleji, tma také jako
by houstla, až jsem nakonec viděla jen jeho blýskající se bělma. Náhle
skočilo na postel a dvě obrovské oči se zjevily až u mé tváře. Pocítila
jsem prudkou bolest, jako by se mi hluboko do prsou vbodly dvě jehly. Vykřikla
jsem a probudila se. Svíčka ještě hořela a u pelesti postele jsem uviděla
stát nějakou ženu s rozpuštěnými vlasy, oblečenou v černých volných
šatech. Stála bez hnutí a snad ani nedýchala. Nemohla jsem z ní spustit
oči. Po chvíli se konečně pohnula a zamířila ke dveřím. Neslyšně je
otevřela a zmizela na chodbě.
Jaká úleva! Hned mě napadlo, že mi Carmilla vyvedla nějaký krutý
žertík, přičemž určitě využila toho, že jsem se zapomněla zamknout.
Běžela jsem ke dveřím a... byly zamčené zevnitř!
Odemknout jsem je nedokázala - byla jsem polomrtvá hrůzou. Skočila jsem
zpátky do postele, přetáhla si peřinu přes hlavu a zůstala tak až do
rozednění, ochromená strašlivým zážitkem.
VII. Spirála otupělosti
Hrůza, která se mě dodnes zmocní, když si na to vzpomenu, nikterak
nepomíjí. Ba jako by se časem ještě stupňovala. A tehdy se přenášela i
na pokoj a nábytek, mezi nímž se mi přízrak zjevil.
Následujícího dne jsem se důsledně vyhýbala samotě. Měla jsem to
říct otci, ale odradily mě od toho dva důvody: jednak jsem se bála, aby se
mi nevysmál, ale ještě víc jsem se hrozila toho, že to začne považovat za
první příznak oné záhadné choroby. Toho jsem se naopak neobávala ani
trochu, a protože mu zrovna nebylo dobře, chtěla jsem ho ušetřit
zděšení.
Trochu mě uklidnila přítomnost madame Perrodonové a mademoiselle De
Lafontainové. Obě si však brzy povšimly mé stísněnosti. Netrvalo dlouho a
věděly i její příčinu. Mademoiselle se tomu smála, ale ve tváři madame
se objevila úzkost.
"Mimochodem," poznamenala mademoiselle rozverně, "jestlipak už jste
slyšely, že v lipové aleji pod Carmilliným oknem straší?"
"Nesmysl!" vybuchla madame, která v dané situaci považovala takovou
poznámku za krajně nevhodnou. "Kdo vám namluvil takovou hloupost?"
"Martin, ten hodný blázen, co tu vypomáhá, říkal, že kvůli opravě
staré brány dvakrát přišel ještě před rozedněním a že přitom
pokaždé zahlédl ženskou postavu, jak prochází alejí - a v obou
případech prý byla stejná."
"A co má být? Vždyť někdo musí jít například podojit krávy, které
se pasou na lukách u řeky."
"To je pravda, jenže Martina úplně ochromilo zděšení. A to se u
bláznů, jak jistě víte, stává dost zřídka."
"Tak o tomhle musíte před Carmillou mlčet!" vyhrkla jsem. "Vždyť ona je
ještě větší strašpytel než já!"
Toho dne vyšla Carmilla ze své ložnice ještě později než obvykle.
Sotva jsme byly samy, svěřila se mi: "Dnes v noci jsem se k smrti
vyděsila. Ještě že jsem měla amulet od toho ubohého hrbáčka! A to jsem
na něj byla tak ošklivá! Zdálo se mi, že se k mé posteli blíží něco
černého, a leknutím jsem se probudila. Pak mi dokonce připadalo, že u krbu
stojí temná postava, a tak jsem rychle sáhla po amuletu, který mám pod
polštářem. Sotva jsem se ho dotkla, postava zmizela. Ale kdybych ho neměla,
určitě by na mě přišlo něco strašidelného a možná by mě to i
zardousilo, jak se to stalo těm chudinkám v okolí."
"Tak to si poslechni mě," nemohla jsem si to už nechat pro sebe a popsala
jí svou noc.
Carmillu to nenechalo klidnou: "Mělas u sebe amulet?"
"Ne. Dala jsem ho do vázy v salonu, ale dneska v noci si ho vezmu do
postele, když mu tolik věříš."
S odstupem času nedokážu pochopit, jak jsem mohla ovládnout svůj strach
natolik, že jsem další noc spala ve svém pokoji sama. Vzpomínám si jen,
jak jsem amulet připíchla k polštáři. Usnula jsem skoro okamžitě a celou
noc spala ještě tvrději než obvykle. To platilo i pro tu následující.
Probouzela jsem se unavená a posmutnělá, ale kupodivu mi to nijak zvlášť
nevadilo.
"Vždyť jsem ti to říkala," prohlásila Carmilla, když jsem jí řekla,
jak hezky se mi spalo. "I já jsem spala dobře, protože jsem si připíchla
amulet k noční košilce. Předtím byl totiž příliš daleko. Ale jinak si
myslím, že si to všechno jen představujeme, ovšem kromě těch snů. Kdysi
jsem si myslela, že je vyvolávají zlí duchové, ale náš rodinný lékař
mi řekl, že je spíš působí blížící se horečka nebo jiná nemoc. Jako
by klepala na dveře našeho těla, vyděsí nás - a když se nedostane
dovnitř, zase odejde."
"A co myslíš, z čeho je ten amulet?"
"Je to pergamen, buď napuštěný nějakým dýmem, nebo namočený v
nějaké léčivé látce."
"Takže působí jen proti tělesným nemocem?"
"Samozřejmě. Přece si nemyslíš, že by se zlí duchové, pokud by tedy
přišli, lekli něčeho takového?! Kdepak, ty nemoci, o kterých jsem mluvila,
jsou ve vzduchu a nejdřív napadnou nervy a pak mozek. Ale než se jim může
podařit přepadnout nás úplně, protilék je zažene. A právě to je princip
toho amuletu. Takže žádné kouzlo, ale úplně přirozená věc."
Věděla jsem, že se mi uleví, pokud budu Carmille věřit; snažila jsem
se o to a opravdu jsem už necítila takovou tíseň jako předtím.
I několik dalších nocí jsem spala tvrdě, ale ranní únava mě pak
provázela po celý den. Nořila jsem se víc a víc do melancholie, ze které
jsem ani nechtěla být vytrhována. Zanedlouho jsem si začala představovat,
že se někam propadám - sice to všechno bylo smutné, ale smíření s tím
mi přinášelo příjemné pocity. Ať už se mi dělo cokoli, neměla jsem
sílu ani chuť vzpírat se osudu. To, že jsem nemocná, jsem nechtěla
přiznat ani sobě, ani otci, a nedovolila jsem ani zavolat lékaře.
S Carmillou jsme se milovaly několikrát denně a nic jiného mě
nedokázalo vytrhnout z apatie. I jinak mi věnovala snad ještě větší
lásku a péči než předtím a projevy jejího okouzleného zbožňování
byly stále častější. Čím víc jsem chřadla na těle i na duši, tím
vášnivějším pohledem mě hltala. Pokaždé to mnou otřáslo, protože mi
to připadalo jako záchvaty šílenství. Jako by už vůbec nedokázala
oddělit něžnost od lásky, která mezi námi dvěma rozhodně nebyla na
místě.
Ve spánku jsem často zakoušela zvláštní, studené vzrušení, jako bych
plavala proti proudu řeky. Sny, které ho provázely, byly tak nejasné, že
jediné, co mi po nich zbývalo, byla podivná pachuť a pocit vyčerpání.
Také jsem někdy po probuzení udržela vzpomínku na jakési temné místo,
kde jsem mluvila s neviditelnými lidmi. Pamatovala jsem si hlavně ženský,
váž-ný a neobyčejně hluboký hlas, ozývající se z veliké dálky. Občas
jsem měla pocit, jako by mě po tváři a krku hladila něčí ruka; jindy zas
jako by mě líbaly horké rty, dlouze a vzrušivě. Extáze se stupňovala tak,
jak se blížily k mému hrdlu, kam se jejich laskání soustředilo. Bušilo mi
srdce a dýchala jsem stále přerývaněji, dokud mě nepřemohlo vzlykání a
následně pocit, že mě něco škrtí. Všechno pak vyvrcholilo prudkou
křečí a ztrátou vědomí.
Tyhle stavy mě provázely nějaké tři týdny a už to na mě začínalo
být vidět. Byla jsem bledá, pod očima jsem měla kruhy a moje malátnost
byla čím dál nápadnější. Otec se často ptal na mé zdraví. Ačkoli tomu
dnes nerozumím, stále jsem ho ujišťovala, že mi nic není. I když - v
jistém smyslu mi opravdu nic nebylo. Nic mě nebolelo, tělo fungovalo jako
dřív, mož-ná to všechno způsobila jen přepjatá fantazie či napjaté
nervy, a ačkoli jsem na druhou stranu trpěla opravdu pekelně, styděla jsem
se svěřit se ostatním. Byla jsem přesvědčená, že to není ta hrozná
choroba, kterou vesničané připisovali upírovi. Vždyť já jsem na tom byla
takhle už tři týdny, zatímco oběti z jejich řad ne déle než pár dní,
než smrt ukončila jejich utrpení.
Také Carmilla si stěžovala na podobné sny a horečnaté záchvaty, ovšem
nezdálo se, že by na ni měly bůhvíjak děsivé účinky.
Jedné noci jsem neslyšela hlas, který jsem obvykle slýchávala v
temnotě, ale úplně jiný, sladký, něžný a naléhavý: "Tvá matka tě
varuje, aby ses měla na pozoru před vrahem!" V tu chvíli se v pokoji
zničehonic rozsvítilo světlo a já uviděla Carmillu, jak stojí u mé
postele v bílé noční košili, odshora dolů potřísněné krví.
Vykřikla jsem a probudila se s představou, že ji někdo právě vraždí.
Vyběhla jsem na chodbu a volala o pomoc. Madame ani mademoiselle na sebe
nenechaly čekat. Když jsem jim všechno řekla, klepaly jsme na Carmilliny
dveře. Ale nikdo se neozýval, ani když jsme na ně delší dobu tloukly a
volaly její jméno.
To nás vyděsilo, protože dveře byly zamčené. Utíkaly jsme zpět do
mého pokoje a tam dlouho vyzváněly na zvonek. Otce jsme ale přivolat nemohly
- jeho pokoj byl v jiném křídle zámku. A dojít pro něj, na to žádná z
nás neměla odvahu.
Naštěstí brzy přiběhlo služebnictvo a po dalším marném bu-šení na
Carmilliny dveře jsem nařídila sluhům, aby je vyrazili. Za pár okamžiků
jsme nahlížely do jejího pokoje. Volaly jsme ji, ale bezvýsledně. V pokoji
bylo všechno na svém místě, všechno tak, jak jsem to viděla, když jsem
Carmille přála dobrou noc.
Jen Carmilla zmizela.
VIII. Kdes byla, Carmillo?
Mademoiselle napadlo, že ji mohl vylekat nepokoj přede dveřmi a že mohla
bezhlavě vyskočit z postele a někam se schovat. Když tedy muži odešli,
znovu jsme ji začaly hledat.
Jenže Carmilla nikde a naše rozčilení bylo stále silnější. Všechna
okna byla pevně zavřena a já začala Carmillu úpěnlivě prosit, aby nás -
pokud nás slyší - přestala napínat a ukázala se nám. Když nevyšlo ani
tohle, pochopila jsem, že je to zbytečné a že Carmilla není ani v pokoji,
ani v budoáru. Napadlo mě, že možná objevila jednu z tajných chodeb,
které prý v zámku existují, ačkoli už nikdo nevěděl, kudy vlastně
vedou. Ale jinak jsme byly v koncích. Odbyla čtvrtá a já raději strávila
čas do rozednění v pokoji u madame.
Ráno byli všichni na nohou a vrhli se do hledání nezvěstné Carmilly.
Prohledali jsme každičký koutek zámku i celé široké okolí, ale nenašli
ani tu nejmenší stopu. Služebnictvo se už už chystalo k řece a otec
propadal zoufalství. Co řekne její matce, až se vrátí pro dceru? Také já
jsem byla téměř bez sebe, i když jsem ke Carmille cítila něco úplně
jiného.
Jedna hodina odpoledne, a nic. V náhlém záchvatu jsem vběhla do
Carmillina pokoje a... ona tam stála u toaletního stolku! Nemohla jsem
uvěřit svým očím! Ve tváři měla vepsaný šílený strach a mlčky mi
kynula prstem, abych k ní přistoupila.
Když jsem se vzpamatovala, letěla jsem k ní na křídlech radosti.
Nekonečně dlouho jsme se objímaly a líbaly. Pak jsem zazvonila, abych
přivolala někoho, kdo by oznámil otci, že Carmilla je zase na světě.
"Carmillo, miláčku můj, kdes byla? Málem jsem kvůli tobě umřela
strachy! A jak ses vrátila?"
"Včerejší noc byla zázračná," zašeptala.
"Řekni mi všechno," žádala jsem ji dychtivě.
"Spát jsem šla asi ve dvě v noci. Zamkla jsem jak pokoj, tak budoár, a
spala tvrdě a snad i beze snů. Jenže před malou chvílí jsem se probudila
na pohovce tady vedle v budoáru. Dveře mezi oběma místnostmi někdo otevřel
a ty na chodbu dokonce vyrazil! Nechápu, jak se to všechno mohlo stát, aniž
bych se probudila. Musel to být velký hluk, a já mám přitom dost lehký
spánek. A už vůbec mi není jasné, jak mě někdo dokázal přenést z
postele sem, aniž by mě probudil, když mě jinak probudí sebemenší
otřes."
Mezitím vstoupili otec, madame, mademoiselle a několik sloužících.
Všichni chtěli slyšet, co se stalo, ale Carmilla opakovala stále totéž,
jako by záhadu minulé noci chápala ze všech nejméně. Otec zamyšleně
přecházel po pokoji; neušlo mi, že se na něj Carmilla pokradmu zamračila.
Když propustil služebnictvo a mademoiselle odešla pro lahvičku valeriánu a
čpavé soli, zůstali jsme v pokoji jen otec, madame, já a Carmilla.
Otec ji vzal šetrně za ruku, odvedl k sofa a posadil se vedle ní:
"Dovolíte mi, abych vyslovil domněnku a také vám položil otázku?"
"Máte na to právo víc než kdo jiný," nezdráhala se Carmilla. "Můžete
se ptát na cokoli, jenže já nevím vůbec nic. A navíc jsou tu meze
uložené maminkou."
"Samozřejmě, nemusíme se dotknout ničeho takového. Záhada minulé noci
spočívá v tom, že jste byla přenesena ze své postele i z pokoje, aniž
byste se přitom probudila, a že k tomu došlo pravděpodobně za zavřenými
okny a zamčenými dveřmi. Mám svou hypotézu, ale nejprve bych se vás rád
zeptal: bylo u vás někdy podezření na somnabulismus?"
"Naposled v dětství."
"Takže v dětství jste byla náměsíčná?"
"Ano, pamatuji si na to, protože mi to často říkala chůva."
Otec se usmál: "Takže se to seběhlo asi takhle: ve spánku jste vstala,
odemkla dveře, ovšem klíč jste nenechala v zámku jako jindy, ale vytáhla
jste ho a zamkla zvenčí. Pak jste si ho odnesla s sebou a vydala se do
některého ze dvaceti pěti pokojů v tomto patře, nebo jste možná došla i
do horního či spodních pater. V tomhle zámku je tolik místností a taková
spousta zbytečností, že by nám trvalo aspoň týden, než bychom ho
pořádně prohledali. Už mi rozumíte?"
"Ne úplně," odpověděla Carmilla.
"A jak se dá vysvětlit, že se probudila na pohovce v budoáru, který jsme
předtím tak pečlivě prohledali?" zeptala jsem se.
"To je jasné: vrátila se tam - stále ještě spící - teprve poté, co
jste ho prohledali, a když se pak probudila, překvapilo ji to stejně jako
nás. Bylo by krásné, kdyby se dala každá záhada vysvětlit tak snadno jako
ta vaše, Carmillo," řekl otec. "Všechno způsobily úplně přirozené věci,
takže se nemusíme bát omamných látek, padělaných klíčů, lupičů,
travičů nebo čarodějnic."
Podívala jsem se na Carmillu. Nemohla jsem odtrhnout pohled od její
nádherné pleti, jejíž půvab ještě podtrhovala ona křehká unylost. Otec
si asi také všiml její krásy, protože si povzdechl: "Kéž by má ubohá
Laura vypadala tak zdravě jako dřív!"
IX. Přijíždí generál
O tom, že by s ní měla v pokoji spát služka, nechtěla Carmil-la ani
slyšet. Otec tedy nařídil, aby každou noc spal někdo ze služebnictva před
jejími dveřmi, čímž by jí zabránil v další "procházce". Následující
noc proběhla v klidu a ráno mě prohlédl lékař. Otec ho zavolal, aniž by
se mi o tom předtím zmínil.
Čekal na mě v knihovně. Vyprávěla jsem mu o sobě a on se mračil čím
dál víc. A když jsem skončila, zadíval se na mě nejen zaujatě, ale také
trochu vyděšeně. Pak požádal madame, zda by mohl mluvit s otcem.
Madame pro něj tedy poslala, otec vstoupil a s úsměvem řekl:
"Obávám se, pane doktore, že mě máte za starého blázna, když jsem
vás sem vůbec volal. Vlastně v to i doufám."
Jeho úsměv ale rychle pohasl, jakmile poodstoupili do arkýře, kde jsem
předtím s doktorem mluvila i já. Vypadalo to na vážný rozhovor, ve kterém
se snaží přesvědčit jeden druhého. Knihovna je velmi rozlehlá, a tak jsme
jim nerozuměly, ačkoli jsme zvědavě natahovaly uši.
Po chvíli otec vykoukl z arkýře: "Lauro, pojď sem prosím. A vy, madame,
můžete jít, pan doktor říká, že už vás nemusíme obtěžovat."
Už v tu chvíli mi nebylo moc dobře - pochopila jsem, že mě považují za
nemocnou.
Otec natáhl ruku mým směrem, ale nedíval se na mě. Potom zvolna
řekl:
"Je to opravdu dost podivná záležitost a já tomu příliš nerozumím.
Pojď blíž, Lauro, poslouchej pana doktora pozorně a soustřeď se."
Doktor mi položil první otázku: "Zmínila jste se, že když jste snila
svůj první sen plný hrůzy, měla jste pocit, jako by vám kůži propíchly
dvě jehly někde u krku. Bolí to ještě?"
"Vůbec ne."
"Můžete na to místo přiložit prst?"
"Ano, tady, kousek pod krkem," dotkla jsem se ho přes oblečení.
"Přesvědčte se sám, pane," vybídl lékař otce. "A vy, slečno, jistě
nebudete mít nic proti tomu, když váš otec odhalí to místo."
"Proboha! Měl jste pravdu!" vykřikl otec, když mi shrnul šaty o kousek
dolů.
"Tak vidíte," řekl doktor se smutným úsměvem člověka, který právě
přesvědčil svého odpůrce o neblahé pravdě.
"Co tam je?" vyjekla jsem, protože mi opravdu nahnali strach.
"Nic, vážená slečno, jen malá modravá skvrnka," odpověděl doktor. Pak
se obrátil k otci: "Teď se musíme poradit."
"Hrozí mi snad nějaké nebezpečí?"
"Doufám, že ne," uklidňoval mě doktor. "Nejsem si vědom ničeho, kvůli
čemu byste se neměla uzdravit. A vlastně ani není žádný důvod, proč
byste se neměla cítit lépe hned teď. Je to tedy to místo, kde začínal
pocit, jako by vás něco rdousilo?"
Přikývla jsem.
"A vycházelo z něj také to vzrušení, jako byste plavala proti studenému
proudu?"
"Myslím, že ano."
"Tak vidíte," pronesl doktor už podruhé směrem k otci. "Mám tedy
instruovat madame Perrodonovou?"
"Ano prosím," souhlasil otec.
Madame přišla a doktor jí nařídil: "Zjistil jsem, že naše mladá dáma
opravdu není ani zdaleka zdravá. Doufám, že to není nic vážného, ale
musíme učinit jisté kroky, které vám jeden po druhém vysvětlím. Zatím
prosím dbejte na to, aby slečna Laura nebyla ani chvíli sama. To je jediné,
oč vás žádám. Ale tento můj příkaz musíte bezpodmínečně
dodržovat!"
Madame to ochotně přislíbila.
Otec mi řekl: "A ty, drahá Lauro, na to budeš jistě dbát také." Pak se
znovu obrátil k doktorovi: "Rovněž bych vás rád požádal, abyste prohlédl
další mladou dívku, jejíž příznaky se trochu podobají těm Lauřiným, i
když jsou mnohem mírnější. Protože jste se zmínil, že večer znovu
pojedete kolem, rád bych vás pozval na večeři, během které ji uvidíte;
vychází ze svého pokoje teprve odpoledne."
"Děkuji za pozvání. Přijedu tedy kolem sedmé večer."
Doktor se rozloučil a otec ho šel vyprovodit. Pozorovala jsem je z okna,
jak jdou po trávníku mezi vodním příkopem a říčkou a živě
rozmlouvají. Pak doktor nasedl na koně a vzápětí zmizel v lese. A jen o
pár okamžiků později přijel poštovní kurýr z Dranfeldu a podal otci
dopis.
Mezitím jsme s madame debatovali o tom, co nám dok-tor a otec nařídili.
Madame se domnívala, že se doktor obává nějakého náhlého záchvatu,
během nějž bych se bez dozoru mohla zranit či dokonce zemřít. Já jsem to
ale tak nevnímala - naštěstí pro své beztak už dost napjaté nervy jsem
byla přesvědčena, že je to prostě proto, aby mi společnice zabraňovala v
mladických ztřeštěnostech typu přepínání svých sil či přecpání se
nezralým ovocem. To, že se kvůli tomu nebudu moct milovat s Carmillou, mě v
tu chvíli kupodivu ani nenapadlo.
Otec se k nám vrátil s dopisem v ruce.
"Tohle je dopis od generála Spielsdorfa, doručený se zpožděním. Sám
generál tu měl být už včera, ale snad dorazí zítra, nebo možná už
dnes." Nezdálo se ale, že mu nadcházející návštěva působí nějaké
zvlášť velké potěšení.
"Můžu se tě na něco zeptat, tatínku?"
"Můžeš."
"Jsem podle pana doktora těžce nemocná?"
"Kdepak, miláčku. Pokud přijmeme správná opatření, budeš za den či
dva v pořádku, nebo přinejmenším na nejlepší cestě být zase v
pořádku," odpověděl, ale moc přesvědčivě to neznělo. "Byl bych rád,
kdyby generál přijel jindy - respektive kdybys ho mohla uvítat už jako
zdravá dívka."
"A co si pan doktor myslí, že mi je?"
"Přestaň už s těmi otázkami!" utrhl se na mě otec tak, jak jsem ho
skoro ani neznala. Vzápětí mě ale políbil a dodal: "Zanedlouho se všechno
dozvíš - totiž všechno, co vím já. Ale zatím si s tím nelam svou hezkou
hlavinku!"
Pak rychle odešel, ale vrátil se za pár okamžiků. Oznámil mi, že jede
do Karnsteinu, že kočár bude přistaven ve dvanáct, a požádal mě, abych
ho doprovodila na cestě ke knězi, který tam poblíž žije - potřebuje s
ním něco projednat. A protože tam Carmilla nikdy nebyla, mohla by, až sejde
dolů, vyrazit s madame za námi a přivézt všechno potřebné na piknik.
Chtěl by ho pro nás uspořádat u zříceniny zámku.
Ve dvanáct hodin jsme se tedy vydali na cestu ke Karnsteinu. Cesta lesem
byla přenádherná. Koberec hájů tu pokrývá mírné svahy kopců a na
úbočích roklin se nám otevíraly průhledy do krajiny.
A na jednom takovém místě jsme nenadále potkali generála Spielsdorfa.
Jel proti nám, doprovázen jen osobním sluhou. Pozdravili jsme se s ním a za
chvíli už usedl na volné sedadlo v našem kočáru a nařídil sluhovi, aby
jel i s jeho koněm napřed do zámku.
X. Pozůstalý
Naposledy jsme generála přivítali před necelým rokem, ale od té doby
jako by zestárl o deset. Znatelně zhubl, z jeho výrazu se vytratila
srdečnost a nahradila ji trpkost, smíšená s úzkostí, která čišela z
jeho bleděmodrých očí - marně ji zakrýval tvrdým pohledem. Připadalo mi,
že takovou změnu nemohl způsobit jen zármutek z nedávné tragické
události.
Netrvalo dlouho a generál se dal do vyprávění o "ztrátě", jak coby
starý voják nazýval smrt své milované neteře a schovanky. Pak s nebývalou
prudkostí a záští spílal "pekelným silám", které zavinily její smrt, a
v zoufalství, jež ho zbavilo pokory, obviňoval nebesa z toho, že
dopouštějí tak příšerné činy pekelné zvrácenosti a zloby.
Otec ho poprosil, aby podrobně popsal to, co by mohlo ospravedlnit takové
rouhání.
"Rád vám to budu vyprávět," slíbil generál. "Jenže vy mi určitě
nebudete věřit."
"Proč?" podivil se otec.
"Protože například zrovna ty nevěříš ničemu, co se neshoduje s tvými
názory a představami. To sice platilo i pro mě, ale dostal jsem pěkně za
vyučenou."
"Jen to zkus. Jak tě znám, máš pro to důkazy - jinak bys o tom nebyl tak
přesvědčen."
"Ano, je to tak. To, co jsem prožil, totiž opravdu je něco
nadpřirozeného," řekl generál a naštěstí si nevšiml kradmého pohledu
mého otce, jenž jako by zapochyboval o jeho duševním zdraví. "Jedete ke
zřícenině Karnsteinu, že? To je šťastná náhoda, stejně jsem vás chtěl
poprosit, abyste mě tam zavezli. Něco bych si tam chtěl prohlédnout. A to
něco je rozbořená kaple, skrývající hroby toho vymřelého rodu."
"Ano, ty tam opravdu jsou. Doufám jen, že nechceš vznést nárok na jejich
predikát či majetek."
Na tento otcův žert nezareagoval generál úsměvem, ale jeho zachmuřenost
jako by ještě zhoustla.
"Kdepak, něco úplně jiného," zavrčel. "Chtěl bych ty vznešené pány a
dámy vyhrabat ze země a udělat s Božím požehnáním něco, co by Mu za
jiných okolností asi nebylo milé, ale co zbaví svět těch nestvůr a
umožní lidem klidně spát, aniž by je ve spánku mordovaly."
Otec sebou trhl a znovu se na generála zadíval. Tentokrát byl jeho pohled
plný děsu. Pak zvolna řekl:
"Rod Karnsteinů vymřel po meči už dávno, minimálně před sto lety. Má
drahá žena byla po své matce z jejich rodu. Ale jejich rodové jméno a titul
už dávno neexistují. Ze zámku zbyly jen rozvaliny a z vesnice pár
opuštěných domů, ve kterých se naposled bydlelo před takovými padesáti
lety."
"To je sice pravda, jenže nedávno jsem se dozvěděl dost nových
skutečností, které vás určitě překvapí. Ale raději vám všechno
vyložím od začátku. Pamatuješ si na mou schovanku? Ještě před třemi
měsíci to byla snad ta nejpůvabnější dívka na světě."
"Ano, byla kouzelná, když jsem ji viděl naposledy," zasnil se otec. "To,
co se stalo, zdrtilo i mě víc, než dokážu popsat. A jak to teprve muselo
zasáhnout tebe!"
V očích starého generála se zaleskly slzy: "Věděl jsem, že pochopíš,
co pro mě jako pro bezdětného Berta znamenala. Za mou péči se odvděčila
láskou, která mě naplňovala radostí a štěstím. Jenže to už je pryč.
Já už tu taky dlouho nebudu, ale doufám, že s Boží pomocí ještě
udělám něco prospěšného pro ty, kteří tu zůstanou, a pomstím se na
těch, co zničili mladý a krásný život mé ubohé schovanky!"
Mezitím jsme dojeli na rozcestí, na němž silnice z Drunstallu, po které
přijel generál, odbočuje od cesty vedoucí ke Karnsteinu.
"Jak je to ještě daleko?" zeptal se generál.
"Asi míli a půl," odpověděl otec. "Ale teď nám už prosím všechno
vyprávěj."
XI. Osudové setkání
"Rád," řekl generál, ale bylo vidět, že se do vyprávění musí nutit.
Chvíli si rovnal slova a pak už jsem slyšela ten neuvěřitelný
příběh:
Berta se velice těšila na další pobyt u tebe a tvé rozkošné dcery.
Mezitím jsme dostali také pozvání od hraběte Carlsfelda na jednu ze
slavností, pořádaných na počest jeho vznešeného hosta, arcivévody Karla.
Tu noc, kdy začalo mé neštěstí, pořádal velkolepý maškarní ples -
hostům patřil celý park, stromy se prohýbaly pod tíží barevných luceren
a takový ohňostroj snad nezažila ani Paříž! A hudba, má veliká láska!
Jako by nám hrál nejlepší orchestr světa a k tomu zpívali ti
nejbáječnější pěvci, povolaní z předních evropských scén.
Když ohňostroj skončil a ples byl slavnostně zahájen, vrátil jsem se do
tanečních sálů. A opět musím říct, že nádhernější podívanou jsem
na žádném maškarním plese nikdy neviděl. Sešel se tu výkvět
nejvznešenější šlechty a já jsem byl snad jediným bezvýznamným
člověkem.
Berta, která neměla masku, vypadala úchvatně. Po chvíli jsem si všiml
mladé, nádherně oblečené dámy s maskou na tváři, která jako by ji
pozorovala s nelíčeným zájmem. Doprovázela ji dáma v bohatě zdobených
tmavých šatech, jejíž tvář také kryla škraboška. Protože ta mladá
dáma měla masku, nemohl jsem s určitostí říct, že Bertu tak upřeně
pozoruje.
Ocitli jsme se v jednom ze salonů. Berta odpočívala po tanci v křesle u
dveří a já stál vedle ní. Obě dámy se k nám připojily; mladší usedla
vedle Berty, starší stála po mém boku a chvíli tiše mluvila s
mladší.
Poté se ke mně obrátila a začala se mnou hovořit jako se starým
přítelem. Do tváře jsem jí kvůli masce neviděl a to, co říkala,
vzbudilo mou zvědavost. Zmínila se o mnohých příležitostech, kdy jsme se
viděli, připomněla mi nevýznamné a dávno pozapo-menuté události, které
přede mnou ožívaly, jakmile je popsala... Má zvědavost vzrůstala a já
toužil zjistit, s kým vlastně mluvím. Ta dáma byla obeznámena s mým
životem tak, že jsem se nemohl ubránit překvapení; a ona zase byla neméně
potěšena tím, jak mě napíná a jak marně hádám, kdo je.
Mezitím se Millarca - tímto neobvyklým jménem oslovovala svou mladou
společnici, jež byla evidentně její dcerou - dala do stejně bezstarostného
rozhovoru s Bertou. Začala tím, že mě její matka odedávna zná. Díky
masce mluvila s Bertou nenuceně, ale současně také velmi přátelsky.
Obdivovala její šaty i krásu, vtipně komentovala osobnosti, tísnící se v
sále, a měla radost, že její komentáře Bertu baví. Zanedlouho se obě
dívky spřátelily. Millarca sňala masku a odkryla tak překrásnou tvář.
Její přitažlivost nás spoutala oba, ale Bertu ještě víc než mě. Snad
nikdy jsem neviděl, aby se dva mladí lidé tak rychle sblížili. Zdálo se,
že hlavně Millarca přímo hoří náklonností k Bertě.
"Vy jste mě totálně zmátla," usmál jsem se na její matku. "Co kdybyste
si také sundala masku?"
"To je ten nejméně rozumný požadavek, který jste vůbec mohl vznést,"
namítla. "Chtít po ženě, aby se vzdala své výhody... A navíc: jak si
můžete být jist, že byste mě poznal? Mohla jsem se za ta léta změnit k
nepoznání. Proč si tedy myslíte, že by vám pohled do mé tváře
pomohl?"
"Rád budu riskovat omyl. Ale vy se marně snažíte předstírat, že jste
stará - vaše postava vás usvědčuje, že tomu tak není.""Přesto uplynula
spousta let od chvíle, kdy jste mě naposled viděl. Millarca je moje dcera, a
já tedy nemůžu být mladá ani v očích lidí, které věk naučil
shovívavosti. Možná by mě ani netěšilo, kdybyste mou nynější podobu
srovnával s tím, jak jste mě viděl kdysi. A vy sám masku nemáte, takže si
ji ani nemůžete sundat a poskytnout mi tak nějakou protihodnotu."
"Když prosím, abyste si ji sundala, dovolávám se jen vaší
laskavosti."
"A já se dovolávám vaší, abyste mi ji dovolil nechat na tváři."
"Můžete mi tedy sdělit, jestli jste Francouzka, nebo Němka? Oběma jazyky
totiž mluvíte, jako by to byla vaše rodná řeč."
"Raději vám neřeknu ani tohle. Chystáte si ofenzívu a tohle má být
odrazový můstek."
"Dobře tedy. Ale když už spolu takhle hovoříme, nesmíte mi upřít
aspoň informaci, jak vás mám oslovovat. Mohu vám říkat hraběnko?"
Neznámá se jen pousmála a asi by se i nadále vytáčela, kdyby nedošlo k
vyrušení, které jsem tehdy považoval za náhodné.
"Co se toho týká..." začala svou odpověď, jenže v tu chvíli ji
přerušil černě oděný pán, navýsost elegantní a upravený, ovšem s
obličejem bledým tak, že mi připomínal živou mrtvolu. Neměl masku a byl
oblečen v obvyklém večerním odění, jaké nosí urození pánové. Hluboce
se uklonil a řekl:
"Dovolíte, paní hraběnko, abych vám sdělil něco, co vás bude jistě
zajímat?"
Hraběnka si rychle položila prst na ústa, aby snad neřekl ani o slovo
víc, a požádala mě: "Držte mi prosím místo, jen si promluvím s tímhle
pánem a pak se hned vrátím."
Poodešla s ním stranou a několik minut s ním vážně hovořila. Poté se
navzdory danému slibu vmísili mezi ostatní. Já jsem se mezitím snažil
přijít na to, kdo to může být. Napadlo mě, že bych se mohl zapojit do
debaty mezi Bertou a Millarcou a že až se hraběnka vrátí, překvapím ji
detailní znalostí jejího jména, titulu, zámku i panství. Jenže v tu
chvíli se náhle vrátila s oním bledým pánem, který jí řekl:
"Vrátím se pro vás, paní hraběnko, až bude kočár připraven." Znovu
se hluboce uklonil a zmizel.
XII. Odjezd záhadné hrabenky
"Rozumím tomu tak, že nám odjedete, drahá hraběnko," reagoval jsem na
poslední události. "Doufám ale, že vaše nepřítomnost nebude delší než
pár hodin."
"Spíš pár týdnů. To, co jsem se právě dozvěděla, je moc a moc
nepříjemné. Už víte, kdo jsem?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Dozvíte se to, ale ne hned.XII. Odjezd záhadné hrabenky
Jsme ještě starší a důvěrnější přá-telé, než si vůbec dokážete
představit. Za tři týdny pojedu kolem vašeho krásného zámku, o kterém
taky leccos vím. Zastavím se a obnovíme přátelství, které v sobě chovám
díky nesčetným krás-ným vzpomínkám. Ale ta zpráva mě zasáhla jako
blesk z čistého nebe. Musím se okamžitě vydat na dlouhou a téměř
stomílovou cestu a moje situace je neobyčejně komplikovaná. Ráda bych vás
požádala o mimořádnou laskavost, jenže nevím, jestli si to vůbec mohu
dovolit, když jsem vám neřekla ani své jméno. Jde o to, že má ubohá
dcera teď zrovna nekypí zdravím, protože s ní nedávno na lovu spadl kůň.
Následky šoku ještě zcela neodezněly a podle lékaře se musí vyvarovat
jakékoli větší námahy. Proto jsme sem cestovaly velmi pomalu, rychlostí
sotva osmnáct mil denně. A já teď musím ujíždět jako blesk a bez
přestávky kvůli záležitosti, jejíž zásadní důležitost a neodkladnost
vám budu moct vysvětlit, až se za pár týdnů sejdeme a až vám už nebudu
muset nic skrývat."
A pak mi přednesla svou prosbu, ovšem tónem, jako by ona prokazovala
laskavost mně, a nikoli naopak. Její tak trochu povýšené vystupování bylo
ve zvláštním kontrastu s prosebnými a pečlivě volenými slovy. Stručně a
krátce: požádala mě, abych se po dobu její nepřítomnosti ujal její
dcery.
To byla prosba jistě podivná, ba dokonce troufalá. Já jsem byl ale dost
omezen jejím výrokem, že zcela spoléhá na mou laskavost a že mohu cokoli
namítnout. Pokud jsem ještě váhal, ztratil jsem poslední zbytky
obezřetnosti ve chvíli, kdy mě Berta tichým hlasem poprosila, abych k nám
vzal její novou přítelkyni Millarcu.
Za jiných okolností bych asi řekl, aby nebyla tak ukvapená, alespoň
dokud nebudeme vědět, koho máme před sebou. Jenže na rozmyšlenou jsem
nedostal ani vteřinu. Obě dívky na mě společně útočily a já musím
přiznat, že mé konečné rozhodnutí ovliv-nila hlavně jemná, překrásná
tvář hraběnčiny dcery, stejně jako elegance a žár, prozrazující její
urozenost. A tak jsem se uvolil vzít Millarcu pod svou ochranu.
Hraběnka dceři velmi stručně sdělila, že musí nečekaně a neprodleně
odjet a že ji mezitím svěřuje do mé péče. Dodala, že jsem jedním z
jejích nejstarších a nejvěrnějších přátel. Dcera ji velmi pozorně
poslouchala. Také jsem pronesl pár zdvořilostních frází, ale současně
jsem si uvědomil, že mě to všechno uvádí do poněkud nejisté situace.
Poté se vrátil bledý pán. Hraběnka mi ještě stačila nařídit, abych
se zatím nesnažil zjistit o nic víc, než jsem dosud uhodl. Důvody její
tajemnosti prý zná náš vznešený hostitel.
"Dcera ani já tu už nemůžeme zůstat ani den. Asi před hodi-nou jsem si
na chvilku bezmyšlenkovitě sundala masku a myslela si, že jste mě viděl bez
ní. Kdybych zjistila, že jste mě opravdu viděl, musela bych apelovat na
vaši čest, abyste mě několik následujících týdnů neprozradil. Teď jsem
přesvědčená, že jste mě ne-viděl. Ale jestli už máte tušení, kdo
jsem, nebo byste se toho mohl dopátrat v budoucnosti, pak se dovolávám vaší
cti už nyní. Má dcera zachová to tajemství stejně jako já a jsem si
jistá, že i vy jí občas připomenete, aby ho lehkovážně
neprozradila."
Pak ještě pošeptala pár slov dceři, rychle ji políbila a nechala se
okázale odvést bledým pánem.
"Ráda bych mamince poslala poslední polibek z okna ve vedlejší
místnosti," řekla Millarca.
Přistoupili jsme k tomu oknu a viděli, jak bledý pán roztáhl sametový
plášť, přehodil ho její matce přes ramena a skryl její hlavu pod kápi.
Dvířka kočáru se zavřela a ekvipáž se dala okamžitě na cestu.
"Je pryč," zašeptala Millarca s povzdechem.
"Je pryč," zopakoval jsem po ní bezmyšlenkovitě a poprvé jsem
zauvažoval nad tím, jaké hlouposti jsem se dopustil tím unáhleným
souhlasem.
"Ani ke mně nevzhlédla..." postěžovala si Millarca.
"Třeba si mezitím sundala masku a nechtěla, abych jí viděl do tváře.
Nebo spíš ani nevěděla, že stojíte u toho okna."
Podívala se na mě. Byla tak krásná, že mě to až dojalo. Najednou mě
zamrzelo, že jsem vůbec litoval své ochoty, a předsevzal jsem si být k ní
co nejmilejší.
Millarca si znovu nasadila masku a pak mě společně s Bertou přemluvily,
abychom se vrátili do parku - za chvíli tam měl začít koncert. Millarca se
s námi rychle spřátelila a bavila nás popisem slavných osobností, které
byly spolu s námi na terase, a vyprávěním rozmanitých příhod. Ač jsem se
dlouho stranil světských radostí, nemohl jsem se už dočkat, jak veselé
díky ní budou naše večery, do té doby občas dost osamělé.
Ples trval až do rozbřesku, protože velkovévodovi se stále chtělo
tančit. Ostatní hosté hraběte Carlsfelda tedy nemohli ani odejít, ani se
uložit ke spánku. Když jsme pak procházeli salonem plným lidí, zeptala se
mě Berta, kde je Millarca. Domníval jsem se, že po jejím boku, ale ve
skutečnosti se ztratila.
Hledali jsme ji dlouho, ale marně. Naplno jsem si uvědomil, jak hloupý
jsem byl, když jsem převzal do své péče mladou dívku, aniž bych znal byť
i jen její jméno. A protože jsem se její matce zavázal mlčením, ačkoli
jsem také vlastně nevěděl proč, nemohl jsem ani spustit pátrání po
nějaké mladé dámě, dceři neznámé hraběnky, která před pár hodinami
odjela.
Nadešel nový den. Vzdal jsem se marného hledání. A teprve ve dvě
odpoledne jsme dostali zprávu o Millarce. Sluha zaklepal na Bertiny dveře a
sdělil jí, že ho nějaká zoufalá dáma požádala, aby zjistil, kde se
nacházejí generál baron Spielsdorf a jeho dcera, do jejichž péče ji
svěřila matka.
I přes drobnou nesrovnalost (Berta byla mou neteří, nikoli dcerou) bylo
jasné, že Millarca je znovu na světě. Zanedlouho ji k nám přivedli a ona
nám vyprávěla, že když nás dlouho a marně hledala, ocitla se v
kastelánově bytě, v jehož ložnici vyčerpáním usnula. A ačkoli spala
dlouho, ples a následné hledání ji vyčerpaly natolik, že se ještě zcela
nezotavila.
A tak jsme si ji toho dne vzali k nám na zámek a já byl nakonec přece jen
rád, že má Berta tak půvabnou společnici.
XIII. V pohřební kapli
Jenže ne všechno bylo tak růžové. Millarca vycházela ze svého pokoje
až pozdě odpoledne, přičemž to zdůvodňovala silnou únavou (a tu zase
nedávným úrazem). Také se vždy zamykala zevnitř a odemykala teprve tehdy,
když vpouštěla komornou, aby jí pomohla s oblékáním. Navzdory tomu
nebývala ve svém pokoji časně ráno a občas ani později během dne, tedy v
době, kdy jsme se měli domnívat, že spí. Často ji viděli z oken zámku,
jak za rozbřesku kráčí východním směrem a vypadá, jako by byla v transu.
Domníval jsem se tedy, že je náměsíčná. Jenže jak by se dalo vysvětlit
to, že odešla z pokoje, který byl zamčený zevnitř? A že se dostala ven ze
zámku, který byl také ze všech stran uzavřen?
Pak se ale stalo něco mnohem horšího: Berta onemocněla a tr-pěla tak
nepochopitelně a strašlivě, až mě zcela ochromila hrůza. Nejdřív ji
navštěvovaly strašidelné sny. Pak se jí zdálo, že za ní do pokoje chodí
nějaký přízrak, někdy v Millarčině podobě, jindy jako zvíře,
přecházející z jedné strany pokoje na druhou u pelesti její postele.
Nakonec zakoušela různé věci: jeden z jejích pocitů, prý ne
nepříjemný, ale velmi podivný, připodobnila k nárazům prudce tekoucí
vody na hrudník. Pak pocítila, jako by se jí vbodly dvě velké jehly někam
pod krk, což vyústilo v nesnesitelnou bolest. Několik dalších nocí měla
pocit, jako by ji něco rdousilo, a poté omdlela.
Jistě si dokážete představit, jak příšerně mi bylo, když jsem v
příznacích Bertiny nemoci poznala ty, které trápily i mě. Nebýt té
hrůzy, která ji potkala, byla by právě teď se mnou u nás na zámku! A což
teprve když jsem slyšela generálovo líčení podivných Millarčiných
záhad, které se tolik podobaly těm Carmilliným!
Lesní cesta vedla ke komínům a štítům, které tu zbyly z vesnice. Nad
nimi se tyčily rozvaliny věží a hradeb zámku, napůl skryté mezi
košatými stromy. Vystoupili jsme z kočáru a já si připadala jako ve
strašlivém snu. Mlčky jsme vyšli po zámeckém schodišti a zanedlouho už
procházeli opuštěnými komnatami i temnými chodbami.
"Tak tady kdysi sídlili Karnsteinové!" řekl generál a díval se z okna
směrem k vesnici a zalesněným kopcům. "Byl to krutý rod a tady psal své
krvavé anály. A ještě horší je, že ani po vymření nepřestává mučit
lidi svými zvrácenostmi." Pak ukázal na šedavé zdi gotické stavby,
stojící na svahu pod zámkem.
"A támhle je jejich rodinná kaple. Slyšíte ten zvuk, jak sekyra tesá do
dřeva? Nedaleko v lese asi pracuje nějaký dřevorubec. Doufám, že by nám
mohl říct to, co potřebuju vědět. Venkovani si totiž dokážou uchovat
vzpomínku na staré rody, zatímco boháči a šlechta na ně zapomenou,
jakmile vymřou nebo ztratí své společenské postavení."
"Portrét Mircally, hraběnky Kansteinové, visí u nás doma. Chceš se na
něj podívat?" zeptal se ho otec.
"Žádný spěch. Mám totiž za to, že jsem ji potkal, a jedním z důvodů
mého spěšného příjezdu sem je snaha prohledat zámeckou kapli."
"Cože?! Ty tvrdíš, že jsi viděl hraběnku Mircallu?! Vždyť ta už je
víc než sto let mrtvá!"
"Podle toho, co je mi známo, není ani zdaleka tak mrtvá, jak si
myslíš!"
"Musím přiznat, že z toho mám v hlavě zmatek," řekl otec generálovi a
podíval se na něj pohledem, ve kterém jsem rozeznala stejné podezření jako
před chvílí. Ale musela jsem uznat, že ačkoli se generál občas nechal
strhnout hněvem či nenávistí, rozhodně nepůsobil jako blázen.
Vešli jsme vysokým portálem do kaple, která svými rozměry připomínala
spíš kostel, a generál prohlásil: "Po dobu, která mi na tomto světě
zbývá, mám jediný cíl: vykonat pomstu, která je naštěstí stále ještě
v mých silách!"
"O jaké pomstě to mluvíš?" zeptal se udiveně otec.
"Setnu té nestvůře hlavu!" zařval generál a jeho tvář zrudla. Přitom
prudce dupl do země, což vyvolalo dutou ozvěnu, a sevřenou pěstí mával ve
vzduchu.
"Cože?!" vykřikl otec nevěřícně.
"Setnu jí hlavu!"
"Setneš jí hlavu?"
"Ano, sekerou, rýčem nebo jakýmkoli jiným nástrojem, který ztrestá
její hrdlo vražedkyně! Jen počkejte, až uslyšíte konec toho strašného
příběhu. Posaďme se na chvíli tady na trám, vidím, že Laura je už
unavená."
Ráda jsem poslechla a usedla na čtverhranný trám, ležící na trávou
protkaných dlaždicích kaple. Generál zatím zavolal směrem, odkud slyšel
pracovat onoho dřevorubce.
Vzápětí před námi stál, urostlý starší muž se sekyrou v ruce.
Generál se ho ptal na zdejší náhrobky, ale muž o nich nic nevěděl. Řekl
nám nicméně, že asi dvě míle odtud je místní farář, u kterého se
právě zdržuje lesník, dobře znalý místní historie. Za drobnou úplatu by
nám ho mohl do půl hodiny přivést, pokud mu půjčíme jednoho z našich
koní.
"Pracuješ tady v lese už dlouho?" zeptal se ho otec.
"Celej život pracuju jako dřevorubec u lesníka, urozenej pane,"
odpověděl místním nářečím. "Tak jako přede mnou táta, před ním
stařík a ještě před ním všichni moji předkové, co se pamatuju. Dokonce
bych vám moh ukázat chalupu tadyhle ve vesnici, kde žili."
"A proč se ta vesnice vylidnila?" zajímalo generála.
"Protože tam mrtvoly začaly vylejzat z rakví, urozenej pane. Některý se
podařilo vysledovat až k jejich hrobům, takže s nima pak udělali obvyklej
proces - usekli jim hlavu, probod-li kůlem srdce a pak všechno spálili.
Jenže než se to podařilo, přišlo hodně vesnickejch lidí o život. A ani
pak, když vyko-pali spoustu hrobů a zničili upíry, který v nich spali,
nebyl ve vesnici klid. Ale kdysi tudy projížděl jeden šlechtic odněkud z
Moravy. Ten se doslech, o co tady kráčí, a protože byl v ta-kovejch
záležitostech zběhlej - ostatně jako spousta lidí tam u nich - nabíd se,
že vesnici osvobodí. Šel na to takhle: krátce po západu slunce, když byl
úplněk, vylez na věž týhle kaple. Zůstal tam, dokud neviděl, jak jeden
upír vylez z hrobu, svlík nul si rubáš a tiše se vydal k vesnici, aby moh
zase mučit místní lidi. Cizinec pak sešel dolů, sebral ten rubáš a odnes
si ho zpátky nahoru na věž. Když se upír vrátil a nenašel ho, šílel
vzteky. Moravák pak upoutal jeho pozornost a vyzval ho, aby si pro něj
přišel k němu nahoru. Upír to samozřejmě udělal, jenže jak vystoupil na
plošinu, Moravák mu rozpoltil lebku mečem, shodil ho dolů na hřbitov,
rychle za ním seběh a odříz mu hlavu. Druhej den předal upírovu hlavu i
tělo vesnickejm. Ti pak prorazili srdce kůlem, jak je to nařízený, a
všechno spálili. A ten moravskej šlechtic dostal povolení zničit hrob
Mircally, hraběnky Karnsteinový, což taky udělal."
"Můžeš mi ukázat, kde ten hrob byl?" zeptal se ho generál dychtivě.
Ale dřevorubec zavrtěl hlavou: "To už vám, urozenej pane, dneska nikdo
nepoví. Navíc se povídalo, že prej předtím někam odnesli tu její
mrtvolu. Jenže to taky můžou bejt jen povídačky."
Stíny se pomalu začaly prodlužovat, a tak dřevorubec odložil sekeru a
vydal se na cestu, aby k nám přivedl lesníka. A generál mohl dovyprávět
ten hrůzný příběh.
XIV. Bertina vražedkyně
Má milovaná Berta velmi rychle scházela. Ošetřujícímu lékaři se
nepodařilo určit její nemoc - nenapadlo nás tehdy, že by příčinou mohlo
být něco jiného. Když viděl, jakou starost mi to dělá, navrhl konzultaci,
a tak jsem ze Štýrského Hradce povolal zkušenějšího kolegu, laskavého a
zbožného muže. Když oba společně Bertu vyšetřili, odešli k poradě do
knihovny. Čekal jsem vedle a přes zeď slyšel velmi vzrušenou debatu.
Nedokázal jsem už déle če-kat, zaklepal jsem a vstoupil. Ukázalo se, že
teorie starého lékaře ze Štýrského Hradce vyvolává neskrývaný
výsměch jeho mladšího kolegy.
"Pane generále," smál se můj lékař, "můj vzácný kolega je asi toho
názoru, že byste měl povolat spíš zaříkávače než doktora."
Lékař ze Štýrského Hradce řekl znechuceně: "Omlouvám se, ale já vám
svůj názor řeknu jindy a vhodnějším způsobem. Lituji, pane generále, ale
na tento případ jsou můj um i lékařská věda krátké. Než ale odjedu,
rád bych vám něco navrhl."
Sedl si ke stolu a začal sepisovat lékařskou zprávu. Když jsem odcházel
z knihovny, všiml jsem si ještě, jak na něj můj lékař ukázal přes
rameno a významně si poklepal na čelo.
Hluboce zklamán a rozrušen jsem vyšel do parku, abych se trochu uklidnil.
Po krátkém čase mě tam vyhledal starý lékař, omluvil se, že mě
vyrušuje, a prohlásil, že by nemohl s klidným svědomím odjet, aniž by mi
řekl svůj názor. Byl přesvědčen, že neexistuje žádná normální nemoc
s takovými příznaky a že smrt už je bohužel za dveřmi, i když Bertě
snad zbývají jeden či dva dny života. Ovšem kdyby se prý podařilo
záchvaty rázně utnout, náležitá péče by ji snad ještě mohla uzdravit.
Teď všechno záleží na tom, zda dokážeme zastavit to, co je téměř
neodvratné. Stačí totiž další atak a poslední známky usychajícího
života se nenávratně ztratí.
"A co způsobuje ty záchvaty?" zeptal jsem se ho naléhavě.
"Všechno jsem vám popsal ve zprávě, kterou vám tímto ode-vzdávám, a
to pod jedinou podmínkou: že necháte zavolat nejbližšího kněze a
otevřete ji teprve před ním. V žádném případě ji nečtěte před jeho
příjezdem! Jinak hrozí, že neuvěříte tomu, co budete číst. Kdyby se ale
kněz nemohl dostavit, pak si ji samozřejmě přečtěte sám."
Dodal ještě, že by mě mohl seznámit s člověkem, který ví o celé
záležitosti víc než kdo jiný, a odešel.
Kněz bohužel nebyl přítomen, a tak jsem tu zprávu otevřel sám. Za
jiných okolností bych se jí určitě vysmál, ale tehdy jsem v ní viděl
poslední šanci na Bertinu záchranu. Kdybyste ji četli, jistě byste řekli,
že je to ta nejbláznivější lékařská zpráva na světě a jejího autora
že by měli internovat v blázinci. Ten doktor totiž tvrdil, že Berta je
obětí upířího kousnutí. Ta bodnutí, která cítila pod krkem, byla podle
jeho názoru způsobena kousnutím dvou dlouhých, tenkých a ostrých
upířích zubů a modravá skvrnka stiskem upírových rtů. Všechny
příznaky se prý naprosto shodují s tím, co uvedli stejně postižení
lidé.
Na podobné věci jsem nikdy nevěřil a tuhle doktorovu teorii jsem
považoval spíš za důkaz toho, jak podivně se někdy inteligence snoubí s
pověrčivostí. Byl jsem ale úplně zoufalý a bezradný, takže jsem se
nakonec přece jen rozhodl postupovat podle pokynů v jeho zprávě.
Schoval jsem se v tmavém budoáru vedle Bertina pokoje a čekal, dokud
tvrdě neusnula. Pak jsem si stoupl ke dveřím, meč položil na stolek vedle
sebe a škvírkou pozoroval, co se děje v Bertině pokoji. Někdy po jedné
hodině v noci jsem uviděl, jak něco černého a beztvarého přelézá přes
pelest její postele, rychle se sune k jejímu krku a tam vzápětí nabobtná v
obrovskou pulzující hmotu.
Pár okamžiků jsem nebyl schopen pohybu. Pak jsem sáhl po meči a skočil
do ložnice. Černá příšera se rychle schovala na podlaze u nohou postele a
vzápětí přede mnou stála Millarca. Zírala na mě pohledem prosyceným zlou
zavilostí a vztekem. Okamžitě jsem po ní sekl mečem, ale ona byla najednou
u dveří, aniž by se jí cokoli stalo. Přiskočil jsem k ní a znovu se
rozpřáhl mečem. Zmizela a můj úder zasáhl jen dveře!
Dodnes nedokážu přesně vypovědět, co všechno se odehrálo té noci.
Celý zámek byl vzhůru nohama. Millarca sice zmizela, ale Bertě ubývalo
každou hodinou sil a zemřela ještě před rozedněním.
Generál se roztřásl prožitým utrpením a my jsme se pokusi-li utišit ho
soustrastným mlčením. Otec vstal a začal číst nápi-sy na náhrobcích,
nejprve v hlavní a pak v postranní lodi. Generál se opřel o zeď, osušil si
oči a občas nešťastně povzdychl. A tak jsem byla moc ráda, když jsem
zaslechla hlasy madame Perrodonové a Carmilly. Ale za chvíli bylo zase ticho.
Seděla jsem na Bohem opuštěném místě, kde jsem právě vyslechla příběh
smutný k neunesení a podivný k neuvěření. Kolem mě se zvolna rozpadaly
staré náhrobky, a když jsem si znovu uvědomila, jak hrozivě se Bertin
příběh shodoval s mým, zmocnila se mě hrůza, k čemuž jistě přispělo i
toto přízračné místo, potemnělé pozdním odpolednem i vinou
všudypřítomných listů, obrůstajících jeho polorozpadlé zdi. A když
hlasy mých přítelkyň zmlkly, sevřelo se mi srdce jako nikdy v životě.
Generál se opíral o jednu z náhrobních desek a tiše zíral na prach pod
svýma nohama.
Pohled na Carmillinu nádhernou tvář a dokonalou postavu mi konečně
přinesl nevýslovnou úlevu. Právě vcházela úzkým zaklenutým vchodem, na
jehož portálu byl vytesán jeden z těch strašidelných démonů, ve kterých
si gotičtí kameníci tolik libovali.
Carmilla mi poslala půvabný úsměv, já jsem ho opětovala a povstala
jsem, abych se s ní přivítala. Jenže v tu chvíli generál znenadání
divoce zařval, skočil po sekeře, kterou tu nechal dřevorubec, a vyrazil
proti Carmille. Jakmile ho spatřila, její tvář se změnila z neskonalého
půvabu až k odpuzující příšernosti. Nakrčila se jako divoká šelma a
couvla. Generál se po ní vší silou rozehnal sekerou, ale Carmilla se jí
obratně vyhnula a její dívčí ručka sevřela generálovo silné zápěstí.
Nemohla jsem uvěřit tomu, jak se marně snaží vyprostit z jejího nadlidsky
pevného sevření. Nakonec ho přinutila rozevřít dlaň, sekera z ní vypadla
na zem a Carmilla zmizela.
Generál se zapotácel a opřel se o zeď, šedé vlasy zježené hrůzou a
bledou tvář pokrytou potem. Celá ta hrůzná scéna se odehrála v jediném
okamžiku. Byla jsem na pokraji omdlení a první, co jsem po chvíli viděla
jasně, byla tvář madame Perrodonové. Madame netrpělivě opakovala
otázku:
"Kde je slečna Carmilla?"
Odpovědět jsem jí dokázala teprve po chvíli: "Nevím... Zmizela někde
támhle..." A ukázala jsem směrem ke dveřím, kde jsem Carmillu viděla
naposled a kudy madame vešla do kaple.
"Ale já jsem tam stála v chodbě od chvíle, kdy slečna Carmilla vstoupila
do kaple za vámi. A stejnou cestou se ke mně nevrátila, to bych ji přece
nemohla přehlédnout." Pak volala její jméno do postranních lodí a také z
oken, ale odpovědi se nedočkala.
"Tak ona si říkala Carmilla?" zeptal se generál roztřeseným hlasem.
Přikývla jsem.
"To by souhlasilo. Ano, je to Millarca, stejná žena, která kdysi dávno
nosila jméno Mircalla, hraběnka Karnsteinová! Odejděte z těchto prokletých
míst, drahá Lauro, odjeďte co nejrychleji na faru a tam na nás počkejte.
Já jen doufám, že Carmillu už nikdy neuvidíte!"
XV. Ortel a poprava
V tu chvíli vstoupil do kaple stejnou cestou, jíž Carmilla přišla i
zmizela, ten nejpodivněji vypadající muž, kterého jsem kdy viděla -
vysoký, shrbený, s propadlým hrudníkem a krkem vtaženým mezi ramena. Jeho
snědá, vyschlá tvář byla křižována hlubokými vráskami, oči kryly
brýle se zlatými obroučkami, celý byl oblečen do černého a na hlavě mu
trůnil klobouk neobvyklého tvaru, zpod něhož splývaly šedivé vlasy,
dlouhé až na ramena. Muž k nám směřoval pomalým, šouravým krokem a jeho
tvář, střídavě pohlížející nahoru i k zemi, jako by nikdy neopouštěl
úsměv. Přitom neustále živě gestikuloval dlouhýma, hubenýma rukama,
oblečenýma v černých a zřejmě o několik čísel větších
rukavicích.
"Čekáme jen na vás!" zvolal generál a běžel mu naproti. "Drahý barone,
nedokážete si představit, jak rád vás vidím! Ani jsem nedoufal, že se
setkáme tak brzy!"
Mezitím se vrátil otec, který byl díky své nepřítomnosti ušetřen
strašné scény mezi generálem a Carmillou. Generál mu barona představil,
ovšem byli ode mě příliš daleko a mluvili příliš tiše, než abych
cokoli zaslechla. Baron vytáhl z kapsy jakýsi svitek a rozložil ho na jednom
z náhrobků. S tužkou v ruce začal ukazovat různými směry a přitom
neustále nahlížel do svitku. Domyslela jsem si, že je to náčrtek kaple.
Přitom občas četl z ohmatané staré knížky.
Všichni tři pak procházeli postranní lodí právě naproti místu, kde
jsem stála s madame Perrodonovou. Ta už vzdala hledání Carmilly a stejně
jako já napjatě čekala, co se bude dít. Generál zřejmě úplně zapomněl
na to, že jsem tady. Pak začali krokovat vzdálenosti a nakonec zastavili na
určitém místě před boční zdí. Pečlivě ji zkoumali, odtrhli vrstvu
břečťanu, holemi klepali do omítky a pak ji začali odškrabávat. Netrvalo
dlouho a odkryli velkou mramorovou desku s vytesaným nápisem.
Přibližně v tu samou dobu se vrátil dřevorubec. Lesníka sice nezastihl,
ale mohl jim pomoct s odkrytím desky. To už jsme ale s madame stály vedle
nich. Generál a baron se po chvíli luštění a vzrušeného dohadování
shodli na tom, že opravdu stojíme před hrobem Mircally, hraběnky
Karnsteinové, o kterém se už dávno nevědělo, kde vlastně leží.
Generál stočil pohled k nebesům a pozdvihl k nim ruce, pokryté prachem:
"Zítra sem přijde hejtman a společně provedeme to, co žádá zákon i
pomsta, kterou jsem slíbil vykonat." Obrátil se k baronovi a srdečně mu
potřásl rukou: "Drahý barone, nevím, jak bych vám mohl poděkovat. Díky
vám zbavíme tento kraj morové rány, která ho sužuje už víc než celé
století. Díky vám a díky Bohu jsme tu stvůru konečně vypátrali!"
Otec je pak oba poodvedl stranou, abych neslyšela, o čem se baví. Došlo
mi, že jim asi popisuje mou záhadnou chorobu; a skutečně občas pohlédli
mým směrem.
Otec se vrátil ke mně, objal mě, políbil a vyprovodil z kaple. Přitom mi
řekl: "Teď už je nejvyšší čas jet domů. Nejdřív se ale stavíme u
kněze, protože chci, aby byl v noci u tebe."
Tak se i stalo, a když jsme se vrátili k nám na zámek, stěží jsem
přemáhala únavu. Ještě jsem ale vyzpovídala služebnictvo. O Carmille
však neměl nikdo ani sebemenší zprávu. To, co se odehrálo v kapli
Karnsteinů, pro mě zatím zůstávalo tajemstvím, protože vysvětlit mi to
nechtěl ani otec, ani generál či baron. Když jsem si dala do souvislosti
Carmillino pohřešování a výjev v kapli, zmocnila se mě ještě větší
hrůza. Naštěstí u mě byly až do rozednění dvě služky a madame a z
přilehlého budoáru mě hlídali otec s knězem. Ten také provedl několik
úkonů, které mi nebyly zcela jasné, stejně jako jsem nechápala všechna ta
mimořádná opatření.
Zakrátko jsem už ale věděla všechno, a co bylo nejdůležitější: po
Carmillině zmizení ustalo mé noční martyrium.
Jsem si jistá, že i vy jste se setkali se svědectvími o upírech - ta
jsou častá nejen u nás v Horním či Dolním Štýrsku, ale také na Moravě,
ve Slezsku, v Srbsku, v Polsku či dokonce ve vzdáleném Rusku. A to, čeho
jsem byla obětí, jen potvrzuje, že rozhodně nejde o nějaké výplody
lidové pověrčivosti.
Na druhý den byly v karnsteinské kapli vykonány náležité úkony. Této
scény jsem se samozřejmě neúčastnila, mé napjaté nervy by to zřejmě
neunesly, ale mohu vám ji popsat díky opisu zprávy císařské komise, který
má otec u sebe.
Hrob hraběnky Mircally byl otevřen a v jejím obličeji poznali generál i
otec svou záhadnou návštěvnici. Ano, ačkoli od její smrti uplynulo už
více než sto let, byly její tělo i tvář zcela nedotčené! Rysy její
tváře byly dokonce plné života, oči otevřené dokořán, žádné známky
mrtvolného rozkladu... Oba přítomní lékaři pak ověřili neuvěřitelnou
skutečnost, že hraběnka dýchá, byť téměř neznatelně, a že jí
nepřestalo tlouct srdce. Její končetiny byly stejně ohebné a svaly stejně
pružné jako končetiny a svaly živého člověka. Spočívala v olověné
rakvi, do výše sedmi palců zalité krví.
Všem tedy bylo jasné, že před sebou mají upíra, přes den spícího,
aby načerpal sílu na své noční řádění. Nadzvedli hraběnčino tělo a
ostrým kůlem jí probodli srdce. Ozval se pronikavý výkřik, který by
klidně mohl vydat normální člověk v okamžiku smrti či vrcholné bolesti.
Když jí odřízli hlavu, vytryskl z krku proud krve opět jako u živého
člověka. Tělo i hlavu pak položili na hranici, spálili je na popel, a ten
pak vhodili do říčky.
A od té doby mohl celý kraj volně dýchat a spát beze strachu z
upírů.
XVI. Vzpomínka na Carmillu
Možná si myslíte, že jsem svůj příběh sepsala v klidu a bez
rozechvění, protože jsem na rozdíl od jiných přežila. Kdepak! Přimělo
mě k tomu jen opakované naléhání osob, kterých si vážím. A psaní po
mnoho měsíců napínalo mé nervy do krajnosti a ještě zintenzivnilo hrůzu,
kterou i tak zažívám a budu zažívat dnem i nocí, zejména když jsem o
samotě.
Ráda bych ještě něco řekla o podivném baronu Vordenbur-govi, objeviteli
hraběnčina hrobu. Bydlel ve Štýrském Hradci a žil ze skrovného důchodu,
který mu jediný zbyl z kdysi knížecího majetku v Horním Štýrsku. S
neutuchajícím zápalem se zabýval studiem vampyrismu a ve své knihovně
shromáždil snad všechna díla, která se tomuto jevu věnují: Magia
Posthuma, Phlegon de Mirabilibus, Augustinus de Cura pro Mortuis či
Philosophicae et Christianae Cogitationes de Vampiris od Johanna Christopha
Harenberga - na těchto pár svazků si vzpomínám, protože je půjčil otci.
A díky rozsáhlé sbírce soudních případů vypracoval soubor pravidel,
která podmiňují existenci upírů.
Upír nabírá sílu tím, že přes den spí v hrobě, zatímco v noci
ukájí svůj strašlivý chtíč po krvi. K některým nešťastníkům - a v
Carmillině případě to platilo i pro mě - je přitahován citem, který se
příliš neliší od milostné vášně. Pokud tomu tak je, sleduje upír svou
oběť s neuvěřitelnou vynalézavosti a lstivostí, aby překonal všechny
překážky, a nepřestane, dokud jí nevysaje všechnu krev. Svou rozkoš
ovšem ještě zvyšuje oddalováním a také milostnými hrátkami a
dvořením. Tak tomu bylo i mezi mnou a Carmillou. Ano, něžné přátelství a
dívčí slast, tomu jsem se ani v nejmenším nebránila. Ale opravdová
láska, kterou mi Carmilla neustále dávala najevo a již vyžadovala i ode
mě, to bylo něco jiného. Ovšem síla jejího půvabu a také jejích
nadpřirozených schopností, o kterých jsem přirozeně vůbec netušila,
nakonec vždycky zlomily můj odpor.
Upíři jsou ve svých krocích většinou nějak omezeni. V našem
případě to bylo omezení jménem: když totiž nepoužívala své skutečné
jméno Mircalla, musela se představovat anagramem Carmilla či Millarca.
Když byl Mircallin hrob zničen, pobyl u nás baron Vordenburg ještě pár
týdnů. Otec mu pověděl o moravském šlechtici a o jeho setkání s upírem
na karnsteinském hřbitově. Také se ho zeptal, jak vlastně dokázal určit
polohu hraběnčina hrobu, který byl tak dlouho pohřešován.
Baron svraštil tvář do záhadného úsměvu, na chvíli sklopil zrak a
pohrával si s poškrábaným pouzdrem na brýle. Pak řekl: "V mém držení je
mnoho deníků a jiných dokladů, které sepsal onen pozoruhodný muž, jehož
vy nazýváte moravským šlechticem. Listina, pojednávající o jeho
návštěvě Karnsteinu, je snad nejzajímavější ze všech. V ústním
podání většinou dochází ke značnému překroucení. On sice mohl být
pokládán za moravského šlechtice, ale ve skutečnosti pocházel z Horního
Štýrska. Řeknu jen to, že v mládí byl milencem krásné Mircally,
hraběnky von Karnstein, a její náhlá smrt ho nesmírně zasáhla.
Jak se upíři množí? Na základě přesně stanoveného zákona.
Přepokládejme, že existuje kraj, který je zatím upírů prostý. Kde se
tedy vezmou? Jednoho dne spáchá sebevraždu člověk, nesoucí ve své duši
větší či menší hříchy. Za určitých podmínek se takový sebevrah
stává upírem a navštěvuje živé v době, kdy spí. Jeho oběti zemřou a
téměř bez výjimky se také mění v upíry. A přesně to se stalo Mircalle.
Můj předek Vordenburg, jehož jméno nosím a jenž není nikdo jiný, než
ten, koho nazýváte moravským šlechticem, na to záhy přišel a začal
zkoumat zákonitosti vampyrismu. Došel k názoru, že dříve či později
padne podezření i na Mircallu, která zaživa bývala jeho idolem. A pak by
byl její hrob znesvěcen. To ho vyděsilo a navíc věděl, že upír zbavený
své obojetné existence dojde ještě mnohem strašnějšího osudu. A tak se
rozhodl, že před tím svou milovanou Mircallu zachrání.
Vypravil se do Karnsteinu, naoko odstranil její pozůstatky, ale její
skutečný hrob dobře ukryl. Jenže když zestárl a uvědomil si, jaké hrůze
vydal celý kraj napospas, vytvořil ty nákresy a poznámky, které nás
dovedly ke hraběnčinu hrobu, a také popsal podvod, jehož se dopustil.
Možná si předsevzal i to, že zjedná nápravu, ale smrt mu v tom zabránila.
A tak zůstalo na jeho potomku, aby pozdě, ale přece vysledoval tu nestvůru
až do jejího hrobu."
Na chvíli se odmlčel a dodal: "Upíra můžeme poznat také podle síly,
kterou má v ruce. Když chtěl generál zabít Mircallu alias Carmillu alias
Millarcu sekyrou, stiskla její útlá ručka jeho zápěstí tak, jako by to
byl svěrák. Ovšem síla upíří ruky se neomezuje jen na stisk. Způsobuje
také znecitlivění a ochromení postižené části, které zmizí teprve po
dlouhé době, pokud vůbec."
Příštího jara mi otec dopřál cestu po Itálii. V cizině jsme pobývali
déle než rok, ale trvalo ještě dlouho, než aspoň trochu polevila hrůza z
toho, čím jsem si musela projít. Dodnes před sebou vidím dvojí obraz
Carmilly: někdy ji spatřím jako rozvernou či unylou krasavici, jindy jako
nakrčenou příšeru v rozvalinách pohřební kaple.
A často mě ze snění vytrhne pocit, jako bych zaslechla její lehký krok
za dveřmi budoáru.
Konec