Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Ach Satane, Ty vládče všehomíra,
jak skála pevná je má láska k tobě.
Nezměnitelná v tebe je má víra,
obrácený kříž chci mít na hrobě.
Tvůj obraz mám vypálený v srdci -
v srdci, které je navždy tvoje!
Když navštívíš mě někdy v noci,
pentagram zazáří jak světlušek roje.
Tvým jménem proklel jsem kostely a chrámy,
mou duši sám Lucifer si vzal.
Spálil jsem Bibli a podobný krámy
a tobě své tělo věnoval.
Vím, že jsem tvůj, jsem majetkem tvých synů
a těším se na tvůj ohnivý Ráj.
Jen vírou v tebe já odčiním svou vinu,
pak půjdu dál, až na propasti kraj.
Při Černé mši jsem vždy nesmírně hrdý,
že do učení k sobě jsi mě vzal.
Co nezmohou dnes jěšte žádné vědy,
to všechno ty už dávno znal.
Když skládám ruce do středu Pentagramu,
a duše má se začne zachvívat,
pak vždycky poznáš, že nikdy tě nezklamu,
Že navěky tě budu milovat!

Bratrstvo noci a obřady zvou
Jupiter září teď na cestu tvou
Dřevěné sochy a měděný bůh
Pavučin kniha a kamenný stůl
Tvůj příšerný ženich a měsíce klam
Bušení větru jsi zraněná laň
V noci teď skrývá se údolí tvé
Královna temnot tě do noci zve
Prokletá světem nocí a dnem
Svastika křížů je bolest i sen
Zraněná vášeň tvůj zdvižený štít
Nechtělas čekat doufat a jít
Jsi nevěsta temnot a bohyně snů
Lility sestra v říši stínů
Paprsek luny opuštěný kout
Královno noci jsi zbavena pout
To jen déšť a vítr zpíval
Tobě sestro svojí píseň tajemnou
Země se půlí a bažiny zvou
Lilie bílá je květinou tvou
Sokyně hlídá teď zjevení tvé
Magií černou srdce probodne
Krvavý oltář kalich a nůž
Dřevěné sochy a měděný bůh
Kvílení větru a měsíce zář
Tys poklekla sestro před špatný oltář
To jen déšť a vítr zpíval tobě sestro svojí píseň tajemnou

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/_files/200000039-b89d2b997c/450/rejupiru_2-7.jpg

Prolog

Půlnoc už dávno odbila a celý zámek spí. Sedím u stolu a snažím se psát příběh, který navždy změnil můj život. Ale myšlenky jsou rychlejší než pero a strach rychlejší než myšlenky. Nepřijde si zase pro mě? Za nocí, jako je tahle, cítím její krok v každém zapraskání dřeva, její přerývaný dech v každém poryvu větru, její vzrušená slova v každém zvuku okolního lesa. Ne, nepřijde. Už nemůže. A já můžu klidně vzpomínat. Klidně? Ne, to nedokážu. Málem mě zabila a jizvy po ní se nikdy nezahojí. Ale vášeň, kterou jsme společně prožily - a nemusela jsem se jí ani dotýkat, stačilo se jen dívat na její nadpozemsky krásnou tvář - ta už se nikdy nevrátí. Něco alespoň vzdáleně podobného marně hledám v rychle střídaných náručích. Nezbývá tedy než vyzpovídat se papíru. A doufat, že při čtení mého příběhu zažijete alespoň ozvěnu bolesti i rozkoše, které jsem s Carmillou zažívala já.

Vaše Laura
I. Krásná neznámá

Jmenuji se Laura. Můj otec je Angličan a mé jméno je tedy anglické po něm, ačkoli jsem v té zemi nikdy nebyla. Nepat-říme k vysoké šlechtě, ale přesto žijeme na zámku, čehož lze ve Štýrsku první poloviny devatenáctého století dosáhnout i díky nevelkému příjmu. A jak jsme se ocitli tak daleko? Otec se oženil s místní šlechtičnou a sloužil v rakouské armádě.

Snoubí se tu malebnost s osamělostí. Zámek se vypíná na nevysokém pahorku uprostřed lesa. Padací most, který jsem nikdy neviděla zdvižený, a vodní příkop s flotilou labutí jsou lemovány starou silnicí. Před zámkem vymýtili naši předkové kousek lesa a říčku, která se vine černým lesem, přetíná vysoký můstek, snad ještě gotický. Nejbližší obydlená vesnice je dobrých sedm mil odsud a ještě asi třikrát dál leží nejbližší zámek, sídlo starého generála Spielsdorfa.

Schválně jsem řekla "nejbližší obydlená vesnice", protože pouhé tři míle na západ, tedy cestou ke generálovu zámku, spočívají rozvaliny opuštěné vesnice s velikou kaplí beze střechy. V její postranní lodi jsou poničené hroby dávno vymřelého rodu Karnsteinů. Těm kdysi patřil zámek, jehož ruiny tiše shlížejí na rozvaliny vesnice.

Mně bylo v době, kdy se odehrál tento příběh, devatenáct let, a můj stárnoucí otec pro mě byl tím nejhodnějším člo-věkem pod sluncem. Maminka pocházela odsud a bohužel nás opustila, když jsem byla maličká. Alespoň trochu mi ji nahradila vlídná, kulaťoučká guvernantka madame Perrodonová, původem z Bernu. A kvarteto u zámeckého stolu dopl-ňovala moje domácí učitelka mademoiselle De Lafontainová. Ta hovořila francouzsky a německy, madame Perrodonová francouzsky a chabou angličtinou, zatímco já jsem s otcem mluvila anglicky, abychom nezapomněli svůj mateřský jazyk. Na zámku tak občas vládlo biblické zmatení jazyků, jemuž se naše nepočetné návštěvy dost nasmály.

Jsme-li u návštěv, musím zmínit, že jako neprovdaná komtesa jsem tehdy samozřejmě nepoznala muže. Toužila jsem po mužském dobývání i těle, ale musela jsem se spokojit s několika přítelkyněmi zhruba mého věku, s nimiž jsme se vzájemně navštěvovaly. Snily jsme o veliké lásce, kterou prožijeme s krásným a udatným princem, a touhu, vyvolanou takovými představami, jsme pak ukájely v měkkých dívčích objetích. Mé přítelkyně na tom byly podobně - také k nim se před svatbou nesměl žádný muž ani přiblížit. A přitom jsme byly tak mladinké a tak vášnivé! Není tedy divu, že jsme vyhledávaly každou příležitost k dívčímu milování, protože to opravdové s mužem jsme zatím poznat nemohly.

Můj nejhlubší zážitek z dětství je ovšem dost děsivý a nikdy jsem se z něj úplně nevzpamatovala. Jedné noci, když mi bylo sotva šest let, jsem se probudila a rozhlédla se po svém dětském pokoji. Služku jsem neviděla, a tak jsem usoudila, že jsem v pokoji sama. Nebyla jsem bojácné dítě, proto mě to nijak nevyděsilo. Po chvíli jsem ale přece jen začala fňukat, a když už jsem se chystala propuknout v hlučný dětský pláč, uviděla jsem vážnou, ale nádhernou tvář ženy, klečící vedle mé postele. Můj údiv záhy vystřídala radost a já jsem přestala plakat. Krásná neznámá vsunula obě ruce pod peřinu a začala mě hladit po těle, vzápětí si ke mně přilehla a přitiskla mě ke svému teplému tělu. Bylo to moc příjemné a za okamžik jsem opět usnula. Náhle mě však probudilo ostré píchnutí, jako by se mi do prsou zabodly dvě jehly. Vykřikla jsem. Neznámá kráska vstala, stále mě upřeně pozorovala, pak sklouzla na podlahu a schovala se pod postel - nebo mi to alespoň tak připadalo.

To už jsem ale křičela na celý zámek. Seběhlo se služebnictvo i chůva, a když jsem jim vylíčila, co se stalo, snažili se mě ukonejšit, že to všechno byl jen sen. Jenže mně neušlo, že jejich tváře zesinaly strachem a že horlivě prohledávají celý pokoj. Zaslechla jsem, jak hospodyně šeptá chůvě: "Sáhněte si na tu prohlubeň v posteli! Je ještě teplá, určitě tam někdo ležel."

Pak mě služebná hladila, abych se konečně upokojila, a spolu s chůvou a hospodyní hledaly stopy po dvojitém bodnutí. Nakonec prohlásily, že nic takového nenašly a že se mi to muselo jen zdát. Pak u mě hospodyně a dvě služky zůstaly celou noc - a vlastně až do čtrnácti let jsem už nikdy nespala sama.

Ráno jsem stále byla hrůzou bez sebe. Přišel ke mně otec a vlídně se mnou mluvil. Pak se na něco ptal chůvy, ale neslyšela jsem jeho otázku; pamatuju si jen, že se jedné z jejích odpovědí bouřlivě vysmál. Chlácholení se mu moc nedařilo, protože já jsem prostě věděla, že ta kráska byla opravdová. Také služka se mě snažila uklidnit, že prý ke mně přišla v noci ona, dívala se na mě a lehla si ke mně do postele; chůva to potvrdila, ale přesvědčit mě nedokázaly.

Po této příhodě jsem trpěla chronickou neurózou. Léčil mě starý morous s kaštanovou parukou a tváří poďobanou od neštovic. Přicházel obden a dával mi moc ošklivý lék. Také si vzpomínám na důstojného starého kněze. Vstoupil do mého pokoje, chvíli mluvil s chůvou a hospodyní a pak mě požádal, abych během jeho modlitby sepjala ruce a opakovala: "Pane, vyslyš všechny vroucí modlitby, které odříkáváme za sebe a za Ježíše Krista." Ta slova jsem pak po mnoho let pronášela ve svých modlitbách.

Zádumčivá, ale přívětivá tvář starého kněze, vroubená bílým plnovousem, mi nikdy nevymizí z paměti. Poklekl, hos-podyně, služebná a chůva s ním, a nekonečně dlouho se nahlas modlili - alespoň mně to připadalo jako věčnost.To, co se v mém životě odehrálo před tímto děsivým zážitkem, je pro mě navždy zahaleno oparem zapomnění; ale noční návštěva krásné ženy, příjemné pocity, když laskala mé dětské tělo a přitiskla mě ke své bujné ženskosti, nečekaný šok z dvojího bodnutí a výjevy, které následovaly, jsou vypáleny do mé paměti navždy.
II. Co přinesl letní večer

Nechme ale čas plynout a zastavme se ve chvíli, kdy mi bylo oněch vzpomínaných devatenáct let.

Jednoho krásného letního večera jsme si s otcem vyšli na mýtinku před zámkem.

"Generál Spielsdorf nás nenavštíví tak brzy, jak jsem doufal," řekl znenadání.

Ano, jeho příjezd jsme očekávali už nazítří. Měl přijet i se svou neteří a schovankou Bertou Rheinfeldtovou. Byla velmi půvabná a já se nemohla dočkat dívčích něžností, kterých jsme si už několik let dopřávaly.

"A kdy přijedou?" zeptala jsem se zklamaně.

"Dřív než na podzim určitě ne, myslím tak nejdřív za dva měsíce," odpověděl otec.

"Ale generál bohužel přijede sám."

"A proč?"

"Protože ta ubohá dívka zemřela. Nějak jsem si neuvědomil, že jsem ti to ještě neřekl, ale ve chvíli, kdy jsem dostal generálův dopis, jsi právě nebyla ve svém pokoji."

To mnou nevýslovně otřáslo. Před několika týdny se sice generál Spielsdorf zmínil o Bertině lehké nemoci, ale jinak jeho dopis neobsahoval žádnou známku toho, že by jejímu životu hrozilo nebezpečí.

"Tady si přečti jeho poslední dopis," řekl otec. "Je jasné, že ho tato tragická událost zdrtila. Ale vypadá to, že se mu vinou přestálého utrpení dokonce zatemnil rozum." Pak usedl na lavičku, stíněnou rozsochatými lipami.

Slunce už jen úkosem nahlíželo přes lesní obzor a pod naši-ma nohama tiše plynula říčka jako hadovité zrcadlo, nastave-né mizejícímu purpuru večerní oblohy. Uchopila jsem generá-lův dopis, a byl tak zvláštní, prosycený nejen pochopitelným zoufalstvím, ale také zcela nepochopitelnými větami, že jsem si ho raději přečetla dvakrát:

Ztratil jsem dívku, kterou jsem miloval jako svou vlastní dce-ru. V posledních dnech Bertiny nemoci jsem Ti už nemohl psát a předtím jsem netušil, jaké nebezpečí před ní vyvstalo. Teprve teď, když už je příliš pozdě, mi všechno začíná docházet. Berta zesnula jako nevinná dívka, právem hledící vstříc krásné bu-doucnosti. Veškerou vinu nese příšera, která zneužila naší zaslepené pohostinnosti. Myslel jsem, že své Bertě poskytuji roztomilou a nevinnou společnici. Pro milosrdenství Boží! Jak jsem mohl být tak bláhový! Bohu musím vzdát dík za to, že Berta zemřela, aniž tušila příčinu svého utrpení, aniž ji vůbec napadlo, že za její chorobou stojí prokletá vášeň její společnice. Čas, který mi na tomto světě ještě zbývá, zasvětím pronásledování a zničení té nestvůry. Prý by se mi to mohlo podařit; jenže zatím nevidím ani náznak směru, jímž bych se měl dát.

Proklínám svou sebestřednou slepotu, svou prázdnou přetvářku, svou neblahou umíněnost - jenže teď už je příliš pozdě. Zatím o tom nedokážu ani souvisle psát či hovořit. Ale jen co trochu seberu síly, vrhnu se do pátrání, které mě možná zavede až do Vídně. Někdy na podzim, snad za dva měsíce či ještě dříve, Vás navštívím - tedy pokud proti tomu nebudeš nic mít. Pak se dozvíš to, co by snad nyní neunesl ani papír.

Sbohem, pamatuj na mě ve svých modlitbách, drahý příteli.

Pomyšlení na její smutný osud mi vehnalo slzy do očí. Slunce zapadalo stejně neúprosně jako každý den, a když jsem otci vracela generálův dopis, bylo už šero. Snesl se lahodný večer, a my jsme pomalu kráčeli a přemýšleli o tom, co je skryto za tajemnými větami dopisu.

Než jsme došli k průčelí zámku, měsíc už zaléval celou scenerii stříbrným světlem. Na padacím mostě jsme potkali madame Perrodonovou a mademoiselle De Lafontainovou, které si také vyšly na procházku. Zastavili jsme se na chvilku s nimi a shlíželi na krajinu pod námi. Smutná zpráva, kterou jsem se právě dozvěděla, ji sice potáhla průsvitným černým flórem, ale její čarovné kráse nijak neuškodila.

Vtom nás ze zamyšlení vytrhl dusot kopyt na silnici. Nějaký kočár asi stoupal na kopec nad můstkem. Za okamžik jsme opravdu spatřili ekvipáž - vpředu dva jezdce, za nimi kočár, tažený čtyřspřežím, a za ním opět dvojici mužů na koních. Napjatě jsme celý průvod sledovali, protože v kočáře musela sedět nějaká významná osobnost.

Ve chvíli, kdy kočár přejížděl můstek, se jeden z jeho koní splašil, přenesl svůj úlek i na ostatní a celé čtyřspřeží se dalo tryskem vpřed! Proletělo mezi oběma předními jezdci a kočár se k nám řítil jako blesk, doprovázený hromobitím koňských kopyt. Úděsnost celé scény ještě podtrhovaly zoufalé ženské výkřiky z kočáru.

Všechno to ale netrvalo déle než pár vteřin. Před padacím mostem stojí na kraji silnice prastará lípa a na protější straně kamenný kříž. Jakmile ho koně uviděli, zabočili tak prudce, že kočár najel na kořeny lípy!

Bylo mi jasné, co bude následovat, a nedokázala jsem se dívat na tak hrůzný konec. Slyšela jsem jen výkřiky obou dam, stojících vedle mě. Když jsem opět otevřela oči, naskytl se mi pohled na nevídaný zmatek: dva koně bezmocně leželi, převržený kočár na boku také, muži z jeho doprovodu odepnuli postraňky a z kočáru vystoupila dáma, z níž navzdory přestálé hrůze doslova čišela panovačnost. V ruce držela kapesník, kterým si občas otřela slzy. Hned za ní vytáhli muži z kočáru mladou dívku, asi její dceru, bezmocnou a v mdlobách. Mezitím otec přistoupil ke starší dámě a patrně jí nabízel pomoc a útočiště. Zdálo se však, jako by ho ona dáma vůbec neslyšela, či spíše neposlouchala - měla oči jen pro bledou, štíhlou dívku, kterou muži opatrně položili na mírný svah.

To už jsem přispěchala i já. Dívka omdlela, ale mrtvá bez-pochyby nebyla. Otec, který rád dával na odiv své medicínské znalosti, ačkoli lékař nebyl, ji uchopil za zápěstí a nahmatal tep, byť slabý a nepravidelný. Vzápětí o tom ujistil její matku - protože to opravdu byly matka a dcera. Dáma stočila svůj pohled k nebesům, jako by jim děkovala za záchranu dcery, a za okamžik se znovu afektovaně rozeštkala.

Zvědavě jsem si ji prohlédla. Na svůj věk byla velmi přitaž-livá a v mládí musela být moc krásná; tělo štíhlé, ale ne hubené, černé sametové šaty, ještě podtrhující její bledost... A ve tváři panovačnost, která jako by ji neopouštěla ani v takto vypjaté chvíli.

"Je snad na světě někdo, koho osud zkouší tak nesmlouvavě jako mě?" hořekovala. "Úspěch mé cesty je otázkou života a smrti a zpoždění třeba jen o jednu jedinou hodinu může znamenat ztrátu všeho! Kdo ví, kolik času ztratíme, než bude mé dítě schopno pokračovat v cestě! Musím ji opustit, další zdržení si už nemohu dovolit. Řekněte mi, pane, jak vzdálená je nejbližší vesnice. Tam ji nechám, ač mi to rve srdce, a neuvidím ji celé tři měsíce, dokud se nevrátím!"

Když jsem to uslyšela, upoutala jsem otcovu pozornost a pošeptala mu do ucha: "Tatínku, požádej tu dámu, ať svou dceru nechá u nás - to by bylo krásné! Prosím, udělej mi to k vůli..."

Otec se nenechal dlouho prosit: "Bylo by nám velkou ctí, madam, pokud byste své dítě svěřila do péče mé dcery a její guvernantky madame Perrodonové. Dovolte mi prosím, abych jí poskytl ochranu až do vašeho návratu."

"Jste až příliš laskav, pane, a já nemohu vaši velkorysou nabídku přijmout, neboť bych tím zneužila vaší dobroty," odpověděla oslovená rozpačitě.

"Ale vůbec ne!" vykřikl otec. "Naopak vy byste tím prokázala laskavost nám. Moje dcera se totiž právě dozvěděla velmi smutnou zprávu, že krutý osud zabránil návštěvě, na kterou se už dlouho těšila. A pokud nám svěříte svou dceru, bude to pro ni ta nejlepší útěcha. Nehledě na to je nejbližší vesnice pěkných pár mil odsud a není tam hostinec na takové úrovni, abyste ji tam mohla s klidným svědomím zanechat. Stejně tak nemůžete znovu nasednout do kočáru a odjet i s ní, protože v jejím stavu by to pro ni mohlo být nebezpečné. Pokud tedy opravdu nemůžete cestu přerušit, budete se s ní muset nepro-dleně rozloučit. A já vám zaručuji, že jí nikdo jiný neposkytne tak oddanou péči, jako já a má dcera Laura."

Dáma ho mlčky poslouchala a kromě panovačnosti z ní vyzařovalo něco tak působivého, že bychom ji byli považovali za významnou osobnost i bez tak okázalého doprovodu.

Mezitím se mužům podařilo postavit převrácený kočár zpět na kola a zapřáhnout koně, teď už naprosto poslušné jejich rozkazů.

Dáma se na dceru podívala odtažitým pohledem, což mě po jejích srdceryvných výlevech dost překvapilo. Pak pokynula mému otci, aby oba poodstoupili mimo náš doslech, a něco mu sdělovala. V její tváři jsem teď mohla číst jen strnulou přísnost.

Všechno se to seběhlo velmi rychle, dáma přistoupila ke své dceři, podpírané madame Perrodonovou, poklekla k ní a zašeptala jí do ucha stručné požehnání - nebo si to madame as-poň myslela. Pak dívku nedbale políbila a nastoupila do kočáru. Celý průvod se v okamžení rozjel a rychle stupňoval tempo jízdy, až se zdálo, že se koně opět dají do nespoutaného cvalu.
III. Jak dlouho se vlastně známe?

S jistým překvapením nad tak spěšným odjezdem jsme se dí-vali za ekvipáží, dokud nezmizela v lese. Pak ztichla i ozvěna dusotu kopyt a rachocení kol. Jediným důkazem toho, že se nám to všechno jen nezdálo, byla dívka, která konečně ote-vřela oči. Zeptala se sladkým hlasem:

"Kde je maminka?"

Madame Perrodonová, laskavá jako vždy, ji ukonejšila odpovědí.

Nato chtěla neznámá vědět, kde je a co se stalo.

Madame jí opět odpověděla a dívka se začala rozpomínat na nehodu jejich kočáru. Zaradovala se, že nikdo z cestujících neutrpěl zranění, ale jakmile se dozvěděla, že ji tu matka nechala na celé tři měsíce, dala se do pláče.

Chtěla jsem se s ní seznámit, ale mademoiselle De Lafon-tainová mi v tom zabránila s poukazem na její rozčilení, kvůli němuž by pro ni mohlo být stresující mluvit s více osobami najednou. Musela jsem se tedy spokojit s tím, že ji navštívím nahoře v pokoji, jen co ji uloží do postele. Otec mezitím nařídil sluhovi, aby dojel pro lékaře, a nechal připravit ložnici pro naši mladou návštěvnici. Ta po chvíli vstala, podporována madame Perrodonovou, pomalu přešla přes padací most a vešla branou do zámku. V hale už na ni čekaly služebné, které ji rovnou odvedly do jejího pokoje.

My ostatní jsme se shromáždili v salonu, který byl podob-ně jako jiné zámecké místnosti zařízen starým vyřezávaným nábytkem z dubového dřeva. Ze stěn na nás shlížely velké portréty ve zlatých rámech, střídané honosnými gobelíny. Zařízení salonu ale nebylo naštěstí tak okázalé, abychom se v něm my či naši hosté necítili pohodlně. Zde jsme obvykle popíjeli čaj, neboť otcovy vlastenecké sklony mu velely řadit tento anglický národní nápoj mezi kávu a čokoládu.

Onoho večera jsme tedy seděli v salonu a ve svitu voskovic hovořili o zvláštní příhodě. Byly s námi i madame Perrodonová a mademoiselle De Lafontainová, neboť neznámá brzy upadla do posilujícího spánku, a ony ji tak mohly svěřit do péče služebné.

"Jak se vám ta dívka líbí?" zeptala jsem se madame Perrodonové dychtivě. "Povězte mi všechno, co jste se nahoře dozvěděla!"

"Je to snad ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděla. Jinak je zřejmě podobného stáří jako vy a velmi příjemná."

"Ano, krásná, to je to správné slovo," reagovala mademoiselle, která také krátce nahlédla do jejího pokoje.

"A ten sladký hlas!" rozpomněla se ještě madame. "Ale... Všimli jste si, jak hnusná cháska byl ten jejich doprovod?"

"Ano," souhlasil otec. "Tak ohyzdné, šibeniční tváře člo-věk málokdy vidí. Doufám jen, že tu ubohou dámu neolou-pí a nenechají napospas v lese. Ale na druhou stranu musím uznat, že byli zatraceně šikovní, protože kočár spravili a koně zapřáhli, než bys řekl švec."

"Já bych dokonce řekla," poznamenala madame, "že jsou jaksi vyčerpaní z přílišného cestování. Ty jejich obličeje nejenže vypadají bídně, ale nesou i známky podivné pochmurnosti. Ale doufám, že naši zvědavost ukojí mladá dáma, která spí nahoře, pokud se tedy přes noc dostatečně zotaví."

"Tím si nejsem tak úplně jist," usmál se otec tajemně, jako by nám nechtěl říct všechno, co ví.

Jakmile jsem s ním zůstala o samotě, nedokázal dlouho odolávat mým prosbám.

"Vlastně ani nemám důvod, abych ti něco tajil. Ta dáma mi vysvětlila, proč se tolik rozmýšlela, než nám svěřila svou dceru. Ta má prý křehké zdraví a je dost nervózní, ale netrpí záchvaty či halucinacemi a její duševní zdraví je naprosto v pořádku."

"A proč něco takového vůbec říkala?" vyhrkla jsem. "Vždyť to vůbec nebylo nutné."

"Možná ne, ale řekla mi to, a ty sis přála vědět všechno. Pak prohlásila, že se vydala na tajnou a životně důležitou cestu - tato dvě slova zdůraznila - a že se pro dceru vrátí za tři měsíce. Ta prý po celou dobu pomlčí o tom, kdo jsou, odkud přicházejí a kam cestují. Nic víc mi toho svou velmi vybranou francouzštinou neřekla. A když hovořila o tajnosti své cesty, zatvářila se velmi významně a doslova mě propíchla očima, takže jí na tom asi dost záleží. Ostatně vidělas sama, v jakém spěchu odjela vlastně jen pár okamžiků po té nehodě. A já teď jen doufám, že jsem se nedopustil nějaké nerozvážnosti, když jsem k nám vzal její dceru."

To já jsem si nic takového nemyslela! Naopak, měla jsem obrovskou radost a nemohla jsem se dočkat, až mi doktor dovolí jít za ní. Přijel teprve v jednu v noci, ale já jsem stejně nedokázala jít spát, aniž bych se předtím setkala s naší krásnou návštěvnicí.

Když lékař konečně sešel do salonu, potěšil nás zprávou, že se pacientka cítí zcela v pořádku a že má pravidelný tep. Neutrpěla žádné viditelné zranění a lehký šok odezněl bez následků. Pokud si to přeji, mohu za ní bez obav jít. Okamžitě jsem k ní tedy poslala služku s dotazem, zda ji mohu navštívit.

Služka se záhy vrátila a řekla mi, že neznámá po ničem jiném netouží. Jistě si dokážete představit, že ještě ani nedomluvila, a já už stoupala po schodech.

Poskytli jsme jí jednu z nejhezčích zámeckých komnat, pře-pychově zařízenou. Stěnu naproti posteli zakrýval tmavý gobe-lín s vetkanou Kleopatrou s hady na prsou, ostatní zdi byly pokryty slavnými, klasickými výjevy, byť poněkud zašlými. Ale pokoj byl naštěstí plný zlatých řezeb a tonul v sytých barvách, které byly dostatečnou protiváhou temných gobelínů.

Neznámá ležela na lůžku. Ve světle svic jsem mohla obdivovat její nádhernou, štíhlou postavu, zahalenou do hedvábného županu s květinovou výšivkou, který přes ni matka přehodila krátce po nehodě.

Spěchala jsem k ní, ale jakmile jsem přistoupila k posteli a pozdravila ji, slova mi zamrzla v hrdle a já prudce ustoupila. Spatřila jsem totiž tvář té ženy, která mě navštívila onehdy v dětství a na kterou jsem od té doby stále myslela!

Byla krásná a měla stejně posmutnělý výraz, jako tehdy za osudné noci. Jenže ten se brzy změnil v křečovitý úsměv dívky, jež náhle poznala svou návštěvnici. Pár nekonečných okamžiků jsme mlčely a ticho nakonec prolomila ona, protože já jsem stále ještě nebyla schopna slova.

"To je úžasné!" vykřikla. "Před dvanácti lety jsem uviděla vaši tvář ve snu a od té doby ji mám stále před očima!"

"Opravdu úžasné," opakovala jsem po ní a bojovala s hrůzou, která mi předtím uzamkla ústa. "Vždyť i já jsem vás před dvanácti lety spatřila, i když nevím, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Ale na tom nezáleží, protože na vaši tvář jsem od té doby nezapomněla."

Její úsměv zněžněl. Záhadnost jejího výrazu byla tatam a tvář s dolíčky byla teď už jen půvabná a inteligentní.

To mě trochu uklidnilo, a proto jsem ji konečně přivítala na zámku, jak se sluší a patří. Ujistila jsem ji, že její nečekaný příjezd udělal radost nám všem a mně zejména. Přitom jsem ji vzala za ruku. Maličko jsem se styděla, protože jsme se téměř neznaly. Neznámá mou ruku stiskla a položila na ni druhou. Krátce mi pohlédla do očí a v těch jejích náhle vyšlehl vášnivý plamen. Pak se znovu usmála a trochu i začervenala.

Sedla jsem si k ní postel a ona začala vyprávět:

"Teď vám musím říct, jak jste se mi zjevila vy. Je opravdu zvláštní, že jsme obě měly tak živý sen a že jsme viděly svou dnešní podobu v době, kdy jsme byly ještě malé holčičky. Mně bylo tehdy asi šest a probudila jsem se z neklidného spánku, provázeného divokými sny. Ocitla jsem se v nějaké místnosti, naprosto nepodobné mému dětskému pokojíčku. Byla plná skříní, postelí, židlí a lavic a celá vyložená tmavým dřevem. Myslím, že v žádné z postelí nikdo nebyl a že jsem v té místnosti byla sama. Chvíli jsem obdivovala železný dvouramenný svícen, který bych určitě poznala i po těch letech, a pak jsem vlezla pod jednu z postelí, abych se tudy dostala k oknu. Sotva jsem zase vylezla, uslyšela jsem, jak někdo pláče. Zvedla jsem oči - byla jsem stále na kolenou - a uviděla vás. Ano, zcela určitě vás, takovou, jaká jste teď, krásnou dívku se zla-tými vlasy, velkýma modrýma očima a plnými rty. Pohled na vaši krásu mě zcela odzbrojil. Vylezla jsem na postel, objala vás a pak jsme obě usnuly. Zakrátko mě ale probudil výkřik - seděla jste a křičela. To mě tak vylekalo, že jsem sklouzla na podlahu a pak asi ztratila na chvíli vědomí. A když jsem ho opět nabyla, ležela jsem znovu doma ve svém pokoji. Od té doby nemohu zapomenout na vaši tvář. Tohle není náhodná podobnost. Vy jste ta dívka, kterou jsem tehdy uviděla."

Její vyprávění jsem musela oplatit svým, přičemž u neznámé vyvolalo netajený úžas.

"Teď si vážně nejsem jistá, která z nás by se měla víc bát té druhé," usmívala se. "Kdybyste nebyla tak hezká, asi bych se vás bála, ale takhle mám vlastně jenom pocit, že jsme se seznámily už před dvanácti lety, a že se tedy důvěrně známe. Každopádně se mi zdá, jako by nám osud už v dětství určil, že z nás v mládí budou přítelkyně. Víte, co bych ráda věděla? Zda jsem pro vás také tak přitažlivá, jako vy pro mě. Já jsem ještě nikdy neměla přítelkyni - najdu ji ve vás?" vzdychla a vášnivě na mě upřela své krásné tmavé oči.

Síla její přitažlivosti byla téměř nevysvětlitelná. Ale jako by v ní byla přimíchána stopa odporu. Jenže přitažlivost byla stejně mnohem silnější, ta dívka se mi líbila a její těžko popsatelný půvab mě k ní zcela připoutal. Připadala mi ale vyčerpa-ná, a tak jsem jí rychle popřála dobrou noc.

"Doktor si myslí, že by u vás měla být přes noc služebná," dodala jsem.

"To je od vás moc hezké, jenže já bych nemohla spát, kdy-by se mnou v místnosti byl ještě někdo jiný. Žádnou pomoc nepotřebuji, ale svěřím se vám s jednou ze svých slabostí - mám příšernou hrůzu z lupičů! Už jednou vtrhli do našeho domu a zavraždili dva sluhy, a proto se na noc vždycky zamy-kám. Je to můj letitý zvyk a vy mi ho ve své přívětivosti určitě nebudete rozmlouvat. Ostatně vidím, že klíč je už připraven v zámku."

Pak mě pevně objala svými krásnými pažemi a zašeptala mi do ucha: "Dobrou noc, miláčku můj, tak nerada se s vámi loučím, ale musím vám popřát dobrou noc. Uvidíme se zítra, ale ne nějak moc časně."

S povzdechem položila svou hlavu na polštář, její temné oči mi poslaly pohled, v němž se mísila láska se smutkem, a pak ještě jednou zašeptala: "Dobrou noc, má drahá."

Neskrývané zalíbení v jejím pohledu mě naplnilo radostí i vzrušením. Těšila mě i důvěra, kterou mi dávala najevo.

Nadešel nový den. V denním světle byla stejně krásná jako v noci - byla to bezesporu ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděla, a díky tomu už mi tolik nevadila ani vzpomínka na tu noc v dětství, kdy jsem spatřila její tvář. Chvíli jsme si povídaly, několikrát se jakoby náhodně dotkly, poprvé se políbily... A za pár okamžiků už ležely nahé v její posteli. Byla tak sladká!

Když jsme po společně prožité rozkoši ležely v objetí, přiznala, že i ji zachvátil při prvním pohledu na mou tvář podobný úlek a že také pocítila nepatrnou nechuť. Ale teď už jsme se tomu mohly jen smát.
IV. Přitažlivá i podivná

Nesmírně mě okouzlovala a vzrušovala. Byla o něco vyšší postavy než já, štíhlá a neobyčejně půvabná. Pohybovala se malátně, ale v kontrastu s tím vypadala naprosto zdravě. Mohla se pochlubit hebkou, dokonalou pletí, drobným a krásně modelovaným obličejem a velikýma, tmavýma, a přesto zářícíma očima. A její vlasy byly prostě neuvěři-telné, když si je spustila přes ramena... Mé prsty si s nimi často hrály a já se znovu a znovu divila, jak jsou těžké. Byly jemné a hebké a jejich tmavou hněď tu a tam prosvětloval zlatý nádech. Někdy se po milování pohodlně opřela v křesle a vyprávěla mi svým hlubokým, přesladkým hlasem. Já jsem jí přitom rozpouštěla vlasy, nechala je klesnout jejich vlastní tíží a pak je stáčela, zaplétala v copy, nebo si s nimi jen tak hrála...

Ale ne všechno se mi na ní tolik líbilo. Její upřímnost si mě získala hned první noc; na druhou stranu byla důsledně zdrženlivá ve vylíčení všeho, co se týkalo její matky a vůbec jejího dosavadního života. Snad jsem opravdu měla spoutat svůj zájem a splnit ten důrazný příkaz, který mému otci uložila její matka. Ale zvědavost patří mezi vášně, jimž jsou zásady a klid cizí, a byla jsem stejná jako ostatní dívky: dráždilo mě, že se má přítelkyně uchyluje k mlčení. Copak by tím mohla někomu ublížit? Copak nedůvěřuje mému zdravému rozumu a mé cti? Proč mi nevěří, když se zapřísahám, že nic z toho, co mi řekne, nikomu a nikdy nevyzradím?

A tak jsem cítila jakýsi chlad, nepřiměřený jejímu věku, protože její vytrvalé odmítání, provázené melancholickým úsměvem, neproteplil ani nepatrný paprsek světla mého poznání. Ale nehádaly jsme se kvůli tomu; ona se ostatně odmítala hádat kvůli čemukoli.

Stejně jsem z ní nevytáhla nic, co by má rozmarná duše považovala za hodné pozornosti. Všechno se vlastně dalo shrnout do těchto tří sdělení:

jmenuje se Carmilla;

pochází z velmi starého a vznešeného rodu;

její domov leží západním směrem.

Jinak mi ale odmítla sdělit jméno onoho rodu, panství a dokonce i země či popsat jejich erb.

Nedotírala jsem na ni neustále, ale několikrát jsem se do-žadovala odpovědi poněkud důrazněji. Jenže nikdy jsem neuspěla, ať už jsem použila jakýchkoli zbraní. Nepomáhaly výčitky, kterými jsem ji zahrnovala, ba ani něžné laskání, jež jsem jí dopřávala. Své vytáčky vždy dokázala vyšperkovat dojemným zapřísaháním a často i vášnivými projevy lásky. Prohlašovala, že mě má ráda a že v mou čestnost věří, a slibovala, že se nakonec stejně všechno dozvím. A tak jsem se ani nemohla cítit příliš dlouho uražena.

V takových chvílích mě obvykle objala kolem krku, ucítila jsem její tělo na svém, její hebkou tvář na své... Carmilliny rty mi šeptaly do ucha: "Má milovaná, tvé srdíčko je zraněno. Ale nemysli si prosím, že jsem krutá, když se musím bezvýhradně řídit jen tím, co mi poručí mé vášně a mé slabosti. Pokud je zraněno tvé drahé srdíčko, mé divoké srdce krvácí s ním. Mé nesmírné ponížení mě opájí, žiju v tvém teplém životě a ty zemřeš do mého - sladce do něj zemřeš. Zabránit tomu nemohu; protože já jsem přitahována k tobě, ty zase budeš přitahována k jiným a pak pochopíš to kruté opojení, které však není ničím jiným než ryzí láskou. Proto tě prosím: nesnaž se zatím dovědět víc ani o mně, ani o mé rodině, ale důvěřuj mi celým svým milujícím srdcem."

A po těchto vzletných slovech se celá rozechvěla, přitiskla mě ke svému tělu ještě pevněji a pokrývala mou tvář žhavými, měkkými polibky.

Občas mi byly její rozechvění a projevy až nepochopitelné. K takto přepjatým objetím, to musím přiznat, nedocházelo příliš často. Byla bych se jim ráda vyhnula, ale vždycky mě zradily síly. Její šepot jako by mě ukolébával a měnil mé zdráhání v extázi, z níž jsem se probírala, až když spustila své krásné paže.

Milování s ní jsem se nikdy nedokázala nasytit, ale tohle bylo něco jiného - byly jsme přece dvě dívky, přítelkyně, které si vzájemně dávaly přátelství i rozkoš, ale ne muž a žena, abychom si vyznávaly lásku. A třebaže mě tolik přitahovala, v okamžicích těchto záhadných nálad mi byla skoro protivná. Zažívala jsem v nich zas a znovu příjemné vzrušení, do které-ho se ale vkrádal neurčitý pocit strachu a nechuti. V takových chvílích jsem si nebyla jistá, co si tom mám vlastně myslet, a cítila jsem nejen lásku, která přecházela až ve zbožňování, ale také odpor. Vím, že to zní divně, ale jinak to opravdu neumím popsat.

Někdy byla má krásná společnice celou hodinu apatická, pak mě náhle uchopila za ruku a opakovaně ji něžně tiskla. Přitom se trochu začervenala, oči plné touhy mi spalovaly tvář a rozbouřený dech nadouval šaty na jejích prsou. Bylo to jako zbožné zanícení milence, chvílemi mi to bylo až nepříjemné, ale síla její vášně mě vždy přemohla. Přitáhla mě k sobě, pokryla mou tvář svými horkými polibky a mezi milostným sténáním šeptala:

"Jsi má a budeš má... Ty a já jsme spojeny navždy..."

Pak se náhle prudce odtrhla a zakryla si oči drobnýma rukama.

Ještě jsem se celá chvěla, když jsem se jí ptala: "Jak to myslíš? Nepřipomínám ti třeba někoho, koho miluješ? Ne, to není možné, to bych opravdu nechtěla. Někdy tě nepoznávám - a nepoznávám ani sebe sama, když se na mě tak díváš a když říkáš takové věci."

Ona pak obvykle jen povzdechla, odvrátila se ode mě a pustila mou ruku.

Tyhle neobvyklé projevy byly něčím, s čím jsem se musela smířit, ale stále se mi nedařilo najít nějaké solidní vysvětlení - rozhodně jsem je nemohla pokládat za přetvářku či podvod. Byly to zřejmě prudké erupce dlouho potlačovaného instinktu a citu. Její matka sice něco takového popřela, ale... Nebyla Carmilla přece jen obětí časově ohraničených záchvatů šílenství?

Také její zvyky byly poněkud zvláštní, i když městským lidem by asi připadaly méně podivné než nám. Dolů scházela velmi pozdě, téměř nikdy před jednou hodinou s poledne, pak si dopřála jen šálek čokolády, ale nejedla vůbec nic. Poté jsme většinou šly na procházku, ale zpravidla jen na kratičkou, protože se prakticky vzápětí vyčerpala, nebo jsme usedly na jednu z laviček, rozesetých mezi stromy. Její ochablost byla jen tělesná, duch byl i nadále čilý a ona vždy mluvila velmi energicky a vtipně.

Občas se krátce zmínila o domově nebo vyprávěla nějakou příhodu z dětství. Díky tomu přede mnou vyvstal obraz lidí, kteří se vyznačovali nám neznámými způsoby a zvyky. Z porůznu roztroušených narážek jsem usoudila, že její vlast je pro nás mnohem exotičtější, než jsem si původně myslela.

Jednoho odpoledne jsme takto trávily čas ve stínu na lavičce, a tu se k nám přiblížil pohřební průvod. Zesnulá byla mladá dcera zdejšího lesníka, s níž jsem se dříve mnohokrát setkala. Za rakví s tělem svého jediného dítěte šel žalem zkroucený otec. Následoval ho dvojstup venkovanů, zpívajících smuteční píseň.

Když procházeli kolem, povstala jsem, abych tak zemřelé vzdala poslední poctu, a jejich melodický zpěv mě zlákal k účasti.

Náhle mnou má společnice dost hrubě zatřásla. Překvapeně jsem se k ní otočila.

"Cožpak neslyšíš, jak to tahá za uši?!" vyhrkla vztekle.

"Kdepak, já myslím, že zpívají moc pěkně," namítla jsem, nepříjemně dotčena jejím činem - vždyť ti, kteří tvořili krátký průvod za rakví, si toho mohli všimnout a myslet si o nás něco špatného.

Dala jsem se znovu do zpěvu, ale Carmilla mě přerušila: "Z toho tvého krákání mi praskne hlava!" utrhla se na mě zlostně a zacpala si uši. "To tě vůbec nenapadlo, že taky nemusíme být stejného náboženství?! Vaše obřady jsou mi protivné a pohřby přímo nenávidím. Co s tím nadělají?! Vždyť tytaky musíš zemřít - každý musí zemřít. A všichni jsou potom šťastnější. Pojďme domů!"

"Ale... otec přece šel s farářem na hřbitov, a tak jsem se domnívala, že o dnešním pohřbu víš."

"O jejím pohřbu? Ještě si budu zatěžovat hlavu s nějaký-mi vesničany! Vždyť ani nevím, kdo to byl," odsekla Carmilla a zablýskala svýma krásnýma očima.

"Je to ta nešťastná dívka, která byla přesvědčená, že před dvěma týdny uviděla ducha. Od té doby chřadla a včera vydechla naposledy."

"Víš co? O strašidlech mi raději nevyprávěj, nebo dnes v noci neusnu!"

"Já jen doufám, že nám nehrozí epidemie moru nebo něčeho takového. Ale všechno tomu bohužel nasvědčuje," pokračovala jsem. "Minulý týden zemřela mladá žena, manželka pasáka vepřů. Tvrdila, že když v noci ležela v poste-li, něco ji chytilo za hrdlo a skoro zardousilo. Otec říkal, že takové hrůzné představy mohou být doprovodným jevem některých horečnatých onemocnění. A ještě předchozího večera byla úplně zdravá! Pak ale začala chřadnout a před týdnem zemřela."

"Hm. Její pohřeb máme zdárně za sebou, aspoň doufám, a její pohřební píseň dozněla, takže už nám ten falešný zpěv a blábolivý text nebudou kroutit uši. To, co se před chvílí stalo, mě ale dost rozhodilo. Přitiskni se ke mně, vezmi mou ruku do své a stiskni ji co nejpevněji..."

Popošly jsme kousek cesty zpět a usedly na jinou lavičku. Carmillina tvář se znenadání proměnila tak, že mě zachvátilo překvapení a posléze dokonce úlek. Strašlivě zesinala, zuby i ruce měla pevně semknuté, mračila se a stiskla rty. Upřeně zírala na zem pod svýma nohama, celá se třásla jako v zimnici a vůbec se nedokázala ovládat. Vší silou se zřejmě snažila potlačit záchvat, se kterým sváděla úpornou bitvu. Nakonec tiše, drásavě zasténala a od té chvíle její hysterický záchvat začal odeznívat.

"Tak! Ano, takhle to dopadá, když mě dusí církevní zpěvy," vydechla. "Už to sice přechází, ale pořád mě drž... Drž mě prosím..."

Záchvat skutečně pomalu ustával. Carmilla se znenadání dala do živého hovoru, snad aby rozptýlila chmurný dojem, kterým na mě tento výjev zapůsobil.

Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem byla svědkem příznaků onoho křehkého zdraví, o němž mluvila její matka. A také vůbec poprvé projevila známky podráždění. Všechno ale rychle přešlo jako mrak na letním nebi, poháněný větrem, a od té doby už podlehla zlosti jen jednou.

o jsme zase shlížely z jednoho z oken v salonu na padací most, po kterém právě přecházel mně dobře známý poutník. Chodíval k nám na zámek dvakrát ročně a byl to hrbáč s ostře řezanou, hubenou tváří. Zdobila ji nejen černá bradka, ale také bezvadně bílé zuby, které většinou cenil v širokém úsměvu. Na sobě měl černočervenou kazajku z volské kůže a na ní tolik řemínků a pásků, že se snad ani nedaly spočítat. Z nich mu visely nejrůznější předměty. Na zádech nesl laternu magiku a dvě bedýnky, jednu se salamandrem a druhou s mandragorou. Tyhle příšery dokázaly mého otce spolehlivě rozesmát. Byly sestaveny z mumifikovaných kousků opic, papoušků, ve-verek, ryb a ježků a jejich důmyslné sešití vyvolávalo překvapivý dojem. Na opasku mu pro změnu visely housle, krabice s kouzelnickým náčiním, dva rapíry a šermířské kukly. To vše bylo doplněno všelijak se klimbajícími a neméně záhadnými krabičkami. V ruce držel černou hůl s měděným kováním a v patách se mu plížil vychrtlý, chundelatý pes. Ten se ale na padacím mostě nedůvěřivě zarazil a po chvilce se dal do žalostného vytí.

Kejklíř se zastavil uprostřed nádvoří, smekl svůj legrační klobouk a vysekl nám obřadnou poklonu. Jeho výmluvný projev k nám zaletěl v bídné francouzštině a jen o málo lepší němčině. Pak vzal do ruky housle a veselou písničku doprovodil dost falešným zpěvem. Poskakoval přitom tak komicky a obratně, že mi ve smíchu nebránil ani vyjící pes.

Poté přistoupil k oknu a nešetřil ani úsměvy a poklonami, ani slovy. Vychvaloval své schopnosti a kousky, stejně jako roztodivné kuriozity a hry.

"Což kdyby si urozené dámy zakoupily amulet proti upí-ru, který prý obchází jako hladový vlk zdejším lesem?" nabídl nám. "Lidé kolem vás umírají, a přitom je tady kouzlo, na které se můžete spolehnout. Stačí ho připíchnout na polštář a pak už se můžete upíru vysmát do tváře." Ukázal nám ten zázrak - podlouhlé proužky pergamenu, pokryté kabalistickými značkami a kresbami.

Carmilla neváhala a hned si jeden koupila, stejně jako já. Hrbáč k nám potěšeně vzhlédl a my jsme mu poslaly pobavený pohled - alespoň já určitě. Přitom cosi upoutalo jeho po-zornost. Okamžitě rozvinul kožené pouzdro, skrývající celou řadu prapodivných ocelových nástrojů.

"Jen se podívejte, milostslečno," oslovil mě a ukazoval ná-stroje, "kromě jiných umění provozuji také to zubolékařské... Co je to sakra s tím psem?! Budeš zticha, potvoro?!" rozkřikl se na něj. "Vyje tak, že mi vzácné slečny sotva rozumějí. Tedy... Vaše urozená přítelkyně, ta mladá dáma po vaší pravé ruce, má nezvykle ostrý zoubek - dlouhý, tenounký a přitom špičatý, zkrátka jako šídlo či jehla." Zasmál se svému vlastnímu přirovnání. "Naštěstí mám bystrý zrak, a jak jsem k vám vzhlédl, jasně jsem ho rozpoznal. Jsem si jist, že takhle ostrý zub slečinku občas poraní, ale snadná pomoc! Mám tu totiž pilníček, dlátko i kleštičky! A jestli slečinka dovolí, já jí ho obrousím, a tak se rybí zoubek změní v zoubek krásné mladé dámy - vždyť ona přece je krásná mladá dáma, není-liž pravda? Ale copak? Slečinka se zlobí? Byl jsem snad příliš troufalý? Nebo jsem ji snad dokonce urazil?"

A opravdu - Carmilla se zatvářila velmi rozzlobeně a odskočila od okna.

"Jak se může ten hrbáč opovážit takhle nás urážet?! Kde je tvůj otec? Požádám ho, aby toho drzouna potrestal. Můj otec by ho dal přivázat na pranýř a zmrskat karabáčem a nechal by mu vypálit cejch jako dobytku!"

Pak se stáhla ještě o krok či dva do středu místnosti, posadila se, a jakmile hrbáč zmizel, zmizela i její zlost stejně rychle, jako vyšlehla. Za chvíli už byla klidná jako předtím a na poutníka a jeho dobře míněné poťouchlosti už zřejmě zcela zapomněla.

Zato otec byl toho večera velmi stísněný. Když přišel, řekl nám, že se objevil další případ, velmi podobný těm dvěma smutným událostem posledních dnů. Sestra jednoho mladého nájemce z našeho panství velmi vážně onemocněla. Také ona tvrdí, že ji napadlo cosi hrůzného, a teď nezadržitelně spěje do hrobu.

"Všechny ty choroby a úmrtí lze samozřejmě vysvětlit přirozenými příčinami," tvrdil otec. "Ti chudáci nakazí jeden druhého svou pověrčivostí a pak začnou věřit tomu, že prožili něco stejně strašlivého, jako jejich sousedé."

"Jenže právě to mi nahání hrůzu," namítla Carmilla.

"Proč?" nechápal otec.

"Bojím se totiž, že si i já budu namlouvat, že mě takový přízrak navštívil. A domnívám se, že taková představa je stejně hrůzná jako skutečnost."

"Naštěstí jsme všichni v rukou Božích. Bez Jeho souhlasu se nemůže nic stát a pro nás, kteří Ho milujeme, jsou tu jen dobré konce. On je naším dobrým Stvořitelem - všechny nás stvořil a také se o nás postará."

"Jakýpak Stvořitel? Příroda je to!" ohradila se Carmilla nepříliš uctivě proti tvrzení mého zbožného tatínka. "I tahle choroba, která řádí po kraji, je přirozená věc. Všechno včetně ní pochází z přírody - řekněte snad, že nemám pravdu! Jsem přesvědčena, že všechno na nebesích, na této zemi i pod ní jedná a žije podle příkazů přírody."

Nastalo rozpačité ticho, které přerušil opět otec: "Dnes za námi přijede lékař. Rád bych se s ním totiž poradil, co bychom měli podniknout."

"Mně lékaři ještě nikdy nepomohli," prohlásila Carmilla kategoricky.

"Takže jsi přece jen byla nemocná," vzbudilo její prohlášení můj zájem.

"Víc, než si umíš představit."

"A je to už dlouho?"

"Ano, moc dlouho. A trpěla jsem úplně stejnou chorobou. Bylo to hrozné, ale dnes už si pamatuji jen na bolest a slabost."

"Takže jsi tehdy byla dost malá, viď?"

"Přesně tak. Ale už o tom nemluvme. Přece bys nechtěla působit své přítelkyni bolest..." Její pohled byl náhle plný touhy; láskyplně mě objala kolem pasu a odvedla ze salonu.

Otec se už mezitím přesunul k oknu a četl jakési listiny.

"Řekni mi, proč nás tvůj otec tak rád straší?" zašeptala Carmilla chvějícím se hlasem.

"Ale vždyť on nic takového nedělá, ani ho to nenapadne," namítla jsem.

"Bojíš se, má milovaná?" změnila Carmilla téma.

"Kdybych si myslela, že mi hrozí stejné nebezpečí jako těm ubožákům, pak bych se bála strašně."

"Bojíš se smrti?"

"Ano, té se přece bojí každý."

"Ale... Co kdybychom zemřely společně jako dvě milenky, abychom pak spolu mohly žít?"

Z přemýšlení nad tím, co řekla, mě vytrhl příchod lékaře, který se s otcem uzavřel v jeho pracovně. Byl to velmi šikovný šedesátník uhlazeného zjevu. Nešetřil pudrem a jeho čistě vyholená bledá tvář připomínala svou hladkostí dýni. Když pak s otcem vycházeli z pracovny, zaslechla jsem, jak se otec zasmál a poznamenal:

"Řeknu vám, že od tak vzdělaného člověka, jako jste vy, bych něco takového nečekal. Ještě se snad nakonec dozvím, že věříte na okřídlené koně a draky!"

Lékař se ale jen usmál a klidně odtušil: "Říkejte si, co chcete, ale život i smrt jsou pro nás zahaleny tajemstvím a o silách, jež je ovládají, toho víme pramálo."

Pak oba odešli a víc už jsem neslyšela.
V. Neskutečná podoba

Toho večera jsme měli ještě jednu návštěvu - ze Štýrského Hradce přijel zamračený, snědý syn jakéhosi věhlasného restaurátora a ve dvou velkých bednách přivezl spoustu obrazů. Kdykoli k nám někdo přijel z tohoto asi třicet mil vzdáleného hlavního města provincie, seběhli jsme se a poslouchali, co je nového. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Po večeři začal v hale vytahovat jeden zrestaurovaný obraz za druhým, čemuž Carmilla přihlížela s neskrývanou lhostejností. Pro mě to však zajímavé bylo, protože většina obrazů patřila mé matce, pocházející ze starého uherského rodu.

Otec četl jednotlivé položky na seznamu a restaurátor předával příslušné obrazy. Nedokážu posoudit, zda šlo o díla vynikající, nesporně však byla velmi stará - a některá z nich také dost neobvyklá. Pro mě však bylo nejdůležitější to, že jsem je mohla poprvé vidět v celém jejich půvabu, neboť předtím se pro samou špínu a zčernání stářím dalo sotva rozeznat, co je na nich ztvárněno.

"To, co je na tomhle obraze, uvidíme díky vám poprvé," řekl otec restaurátorovi, když se na chvíli zastavil u jedné položky na seznamu. "Nahoře v rohu je napsáno jméno, snad jsem je přes všechnu zašlost přečetl správně: Marcia Karnsteinová. A také letopočet 1698. Nu, podíváme se, jak vypadá teď."

Hned jsem si vybavila, o kterém obraze mluvil. Byl to malý, nezarámovaný portrét, vysoký asi jednu a půl stopy a široký skoro zrovna tak. Věkem však býval tak zčernalý, že vůbec nešlo rozpoznat osobu na něm vymalovanou.

Restaurátor nám ho předložil s neskrývanou hrdostí. Díky jeho umění byl náhle jako živý! To však nebylo hlavním důvodem mého a otcova úžasu.

"Carmillo, miláčku můj, jen se na to podívej! Vždyť jsi to celá ty jako živá, s tvým obvyklým úsměvem, jen promluvit! Řekni, otče, není to krásné? A teď dokonce vidím i to malé znaménko na krku!"

"Ta podoba je opravdu neuvěřitelná," souhlasil otec, ale pak se obrátil k restaurátorovi, jako by ho to už nezajímalo, a hovořili spolu o portrétech a jiných malbách, jimž umělcovy schopnosti vrátily barvu a světlo. Zato já jsem nemohla z obrazu spustit oči, a čím déle jsem se na něj dívala, tím byl můj úžas prudší.

"Dovolíš mi, otče, abych si jej pověsila ve svém pokoji?" poprosila jsem ho.

"Samozřejmě. A těší mě, že v něm vidíš takovou podobu s tvou přítelkyní. Pokud je jí opravdu podobný, pak je to ještě krásnější portrét, než jsem se domníval."

Carmilla mu za tento kompliment nijak nepoděkovala a možná ho dokonce ani nevnímala. Seděla pohodlně v křesle a zpod svých dlouhých řas mi věnovala okouzlený pohled.

"Teď můžeme přečíst ten zlatý nápis v rohu," povšimla jsem si. "A není to Marcia, to jméno je Mircalla, hraběnka Karnsteinová. Nad ním je malá korunka a pod ním letopočet 1698. Z rodu Karnsteinů pocházím i já, respektive maminčini předci."

"Opravdu?" zeptala se Carmilla unyle. "Karnsteinové byli také mými předky, ovšem kdysi velmi, velmi dávno. Žije z toho rodu ještě někdo?"

"Pokud je mi známo, po meči už rod vymřel. Vlastně jsem slyšela, že zanikl za nějakých nepokojů před mnoha lety. Trosky jejich zámku jsou pouhé tři míle od nás."

"To je zajímavé," reagovala na to Carmilla, ale její hlas nebyl o nic živější než před chvílí. Náhle mě upozornila na něco úplně jiného: "Podívej, jak krásně svítí měsíc!" Zadívala se ven otevřenými dveřmi haly. "Což takhle vyjít si na nádvoří a podívat se k silnici a říčce?"

"Dnešní noc je úplně stejná jako ta, kdy jsme se seznámily."

Carmilla zasténala, ale úsměv na tváři jí nezmizel. Vstala a zamířily jsme na nádvoří. Přitom jsme se držely kolem pasu a mlčky kráčely k padacímu mostu. Odměnou nám byl překrásný výhled.

"Tak ty sis vzpomněla na tu noc?" zeptala se sotva slyšitelně. "A jsi ráda, že jsem přijela?"

"Ráda? Jsem nadšená, Carmillo."

"A navíc si přeješ, aby obraz, ve kterém spatřuješ mou podobu, visel ve tvém pokoji," zašeptala, ještě pevněji mě objala kolem pasu a její krásná hlava spočinula na mém rameni.

"Ty jsi tak romantická, Carmillo... Až mi jednou budeš vyprávět svůj životní příběh, určitě v něm nebude chybět velká láska."

Beze slova mě políbila.

"Carmillo, jsem si jistá, žes poznala lásku, a možná ji prožíváš zrovna teď."

"Ne, ještě jsem nikdy nebyla zamilovaná a nikdy nebudu, aspoň do nikoho jiného ne. Lásku bych mohla zažít jen s tebou."

Jak nádherná byla ve svitu měsíce!

Její tvář nabyla podivně plachého výrazu a ona ji ukryla do mých vlasů. Přitom sténala tak, že to chvílemi znělo jako vzlykání, a její chvějící se ruka svírala mou. Pak položila svou žha-vou, hebkou tvář na mou a šeptala: "Miláčku můj, žiju v tobě a ty bys pro mě zemřela, tak moc tě miluju..."

Prudce jsem ucukla.

Její oči v bledé a netečné tváři byly náhle zbaveny vášně a vlastně i jakéhokoli výrazu.

"Není už trochu zima?" zeptala se ospale. "Skoro se chvěju - nezdálo se mi něco? Vraťme se do zámku."

"Vypadáš, jako bys byla nemocná a slabá, Carmillo. Trocha vína ti pomůže."

"Ano, dám si ho ráda. Ale už je mi líp a za pár minut to bude dobré. Ovšem teď se ještě na chvíli rozhlédněme kolem sebe, vždyť je to už možná naposled, co s tebou vidím krajinu zalitou měsíčním svitem."

"A jak se cítíš, Carmillo? Je ti doopravdy líp?" Začala jsem si dělat starosti, zda se snad nestala obětí oné záhadné epidemie, řádící v našem okolí. "A tatínka by moc trápilo," dodala jsem, "kdyby nabyl pocitu, že nám hned neřekneš o sebemen-ší slabosti. V sousedství je vynikající lékař - je to ten, který u nás dnes byl."

"O tom nepochybuji. A taky vím, jak mile se ke mně všich-ni chováte. Ale mně už vůbec nic není, miláčku můj. Vlastně mi vůbec nikdy nic není, jen jsem občas trochu slabá. Říka-jí o mně, že jsem malátná, a já opravdu nedokážu vynaložit ani tu nejmenší námahu - vždyť sotva ujdu to, co tříleté dítě. A někdy mě opustí i ta trocha síly, kterou mám, a potom skončím tak, jak jsi viděla před chvílí. Ale pokaždé se hned vzchopím a jsem znovu ve své kůži. Tak se přece podívej, že je mi už dobře, viď?"

A měla pravdu. Něžně jsme se mazlily a také si trochu po-vídaly, Carmilla sršela veselostí a po zbytek večera se už nedopustila ani jediného výlevu bláznivé lásky, jak jsem si je zvykla nazývat - myslím tím její podivné řeči a pohledy, které mě uváděly do rozpaků a občas dokonce děsily.

Té noci se ale stalo něco, co mě přimělo myslet na úplně jiné věci.
VI. První zlá noc

Když jsme se vrátily do salonu, podávala se káva a čokoláda. Carmilla si sice nic nedala, dokonce ani to víno, které původně chtěla, ale jinak vypadala naprosto v pořádku. Přisedly k nám madame Perrodonová a mademoiselle De Lafontainová a zahrály jsme si karty. Později vstoupil i tatínek, aby si jako obvykle vypil šálek čaje.

Když jsme dohrály, posadil se ke Carmille na pohovku a hlasem zastíněným starostí se jí zeptal, zda už má nějakou zprávu od matky.

Carmilla zavrtěla hlavou.

Zeptal se tedy, zda neví, kam by jí mohl poslat dopis.

"To vám sice říct nemohu," odpověděla záhadně, "ale stej-ně už přemýšlím o tom, že odjedu. Už příliš dlouho zneužívám vaší pohostinnosti, způsobila jsem vám mnoho starostí... Ráda bych si tedy zítra najala kočár a vyrazila za matkou. Vím, kde ji najdu, ale zatím se vám to bojím říct."

"To vás nesmí napadnout ani ve snu!" zvolal otec a mně se rázem ulevilo. "Přece byste nás tak narychlo neopustila! Navíc bych vám stejně nemohl dovolit odjet, aniž by se vám dostalo ochrany od vaší matky. A ta přece souhlasila s tím, že tady zůstanete až do jejího návratu. Ale mrzí mě, že o ní nic nevíte, protože zprávy o záhadné chorobě, která řádí v našem bezprostředním okolí, ještě nabyly na závažnosti. A to, že se nemohu spojit s vaší matkou, jen zesiluje mou odpovědnost za vás. Samozřejmě udělám, co budu moct, ale jedna věc je jistá: dokud od své matky nedostanete jednoznačný příkaz k odjezdu, pak na něco takového nesmíte ani pomyslet. Příliš by nás to za-rmoutilo, než abychom ho takhle snadno odsouhlasili."

"Tisíceré díky za vaši pohostinnost, pane," odpověděla Carmilla a plaše se na otce usmívala. "Jste tu ke mně tak milí! Mohu vám říct, že jsem snad ještě nikdy nebyla tak šťastná jako ve vašem krásném zámku, kde mohu počítat s vaší péčí a užívat si společnosti vaší drahé dcery."

Otci to náležitě polichotilo, a tak jí galantně a s rytířským úsměvem políbil ruku.

Pak jsem jako každý večer doprovodila Carmillu do jejího pokoje, posadila se a povídala si s ní, zatímco se chystala do postele.

Po chvilce váhání jsem se jí zeptala: "Dáš mi jednou odpověď na mé otázky?"

Otočila se ke mně a usmívala se. Neřekla nic, jen se stále tak usmívala.

"Nemůžeš mi odpovědět?" zeptala jsem se znovu. "Asi ne. A asi jsem se ani neměla ptát."

"Kdepak, máš plné právo klást mi otázky. Ty zřejmě nevíš, co pro mě znamenáš - jinak by ti totiž bylo jasné, že neexistuje nic, s čím bych se ti sama za sebe nesvěřila. Jsem ale vázána přísahou, mnohem hroznější, než jakou kdy složila jeptiška, a zatím nemám odvahu vylíčit komukoli svůj příběh, ani tobě ne. Ale okamžik, kdy se všechno dozvíš, se blíží. Budeš si myslet, že jsem krutá a sobecká. Ale láska je přece vždycky sobecká, a čím větším žárem plane, tím víc sobectví v ní je. Ty si ani nedokážeš představit, jak jsem žárlivá. Musíš mě milovat a následovat mě až přes práh smrti. Nebo mě můžeš nenávidět, ale i tak mě musíš následovat v nenávisti až přes práh smrti. Ačkoli mám dost netečnou povahu, slovo ,lhostejnost' neznám."

"Nech toho, Carmillo, už zase ty tvoje šílenosti!" okřikla jsem ji.

"Kdepak šílenosti... Ačkoli jsem opravdu nemoudrý, rozmarný blázínek. Ale když si to přeješ, budu mluvit jako moudrá dáma. Už jsi někdy byla na plese?"

"Ty ale dokážeš rychle změnit téma... Nebyla. A jaké to vůbec je? Určitě skvělé!"

"Bohužel jsem už skoro všechno zapomněla, uplynulo tolik, tolik let..."

Zasmála jsem se: "Zase tak stará přece nejsi, abys mohla zapomenout na svůj první ples."

"Když se soustředím, vzpomenu si na všechno. Někdy si připadám jako potápěč, který vidí to, co je nad ním, skrz hus-tý, neklidný, ale přesto průsvitný opar. Právě od té noci, kdy se konal ten ples, jsou mé vzpomínky už navždy rozmazané a vybledlé. Málem jsem byla zavražděna ve své posteli, byla jsem zraněna tady," dotkla se svého poprsí, "a od té doby jsem se navždy změnila."

"Byla jsi na hraně smrti?"

"Ano, na samé hraně smrti. Ta bezohledná, prapodivná láska mě chtěla zabít. Ale láska si vždycky žádá oběť. A oběť nemůže být bez krve. Teď ale pojďme spát. Jsem tak unavená, že už ani nedokážu dojít ke dveřím, abych je zamkla."

Její jemně modelovaná hlava ležela na polštáři, štíhlé ruce po-nořila do hustých, vlnitých vlasů, které jí zpola zakrývaly tvář, ale v očích měla navzdory únavě spalující žár. Její plachý úsměv jsem už vůbec nedokázala pochopit. Popřála jsem jí tedy sladké sny a s poněkud nepříjemným pocitem, navíc znásobeným tím, že jsme se dnes večer ani nepomilovaly, vyšla z jejího pokoje.

Často jsem přemýšlela, jestli se Carmilla vůbec někdy mod-lí - přinejmenším jsem ji při tom nikdy ani nezahlédla. Ráno mezi nás přicházela dlouho po naší společné modlitbě a večer, když jsme my ostatní odešli do haly k večerní modlitbě, zůstávala v salonu. Kdyby se jednou při jakési bezvýznamné příležitosti nezmínila, že je pokřtěná, byla bych dokonce na pochybách, zda je křesťanka. Tak či onak, o náboženství nikdy nemluvila. Překvapovalo mě to, ale možná to bylo jen mou neznalostí světa.

Také jsem se nechala nakazit jejími preventivními kroky, které dělala s viditelnou nervozitou. Osvojila jsem si její zvyk zamykat se na noc, protože jsem stejně jako ona podlehla strachu z lupičů a potulných vrahů. Nikdy jsem neopomněla prohledat pokoj, zda v něm náhodou někdo takový už nečíhá. Teprve pak jsem vlezla do postele a usnula, ovšem s rozsvíceným světlem - tohoto starého zvyku z dětství bych se nevzdala za nic na světě.

Jenže sny dokážou projít i tlustými zdmi, rozsvítit zatem-něné pokoje či zatemnit světlé... Jejich postavy si přicházejí a odcházejí, jak je jim libo, a zamknuté dveře jim nestojí ani za úsměšek.

Té noci mě navštívil sen, kterým začalo mé podivné utrpení. Ležela jsem ve své posteli a u jejích nohou se pohybovalo něco, co jsem zpočátku nemohla přesně rozeznat. Ale brzy jsem uviděla, že je to černé zvíře, něco jako obrovská kočka, dlouhé čtyři nebo pět stop - totiž přibližně stejně dlouhé jako rohožka u krbu. Neklidně přecházelo po pokoji, tak jak to dělávají divoké šelmy v klecích. Hrůzou jsem nedokázala vydat ani hlásku. Zvíře pobíhalo stále rychleji, tma také jako by houstla, až jsem nakonec viděla jen jeho blýskající se bělma. Náhle skočilo na postel a dvě obrovské oči se zjevily až u mé tváře. Pocítila jsem prudkou bolest, jako by se mi hluboko do prsou vbodly dvě jehly. Vykřikla jsem a probudila se. Svíčka ještě hořela a u pelesti postele jsem uviděla stát nějakou ženu s rozpuštěnými vlasy, oblečenou v černých volných šatech. Stála bez hnutí a snad ani nedýchala. Nemohla jsem z ní spustit oči. Po chvíli se konečně pohnula a zamířila ke dveřím. Neslyšně je otevřela a zmizela na chodbě.

Jaká úleva! Hned mě napadlo, že mi Carmilla vyvedla nějaký krutý žertík, přičemž určitě využila toho, že jsem se zapomněla zamknout. Běžela jsem ke dveřím a... byly zamčené zevnitř!

Odemknout jsem je nedokázala - byla jsem polomrtvá hrůzou. Skočila jsem zpátky do postele, přetáhla si peřinu přes hlavu a zůstala tak až do rozednění, ochromená strašlivým zážitkem.
VII. Spirála otupělosti

Hrůza, která se mě dodnes zmocní, když si na to vzpomenu, nikterak nepomíjí. Ba jako by se časem ještě stupňovala. A tehdy se přenášela i na pokoj a nábytek, mezi nímž se mi přízrak zjevil.

Následujícího dne jsem se důsledně vyhýbala samotě. Měla jsem to říct otci, ale odradily mě od toho dva důvody: jednak jsem se bála, aby se mi nevysmál, ale ještě víc jsem se hrozila toho, že to začne považovat za první příznak oné záhadné choroby. Toho jsem se naopak neobávala ani trochu, a protože mu zrovna nebylo dobře, chtěla jsem ho ušetřit zděšení.

Trochu mě uklidnila přítomnost madame Perrodonové a mademoiselle De Lafontainové. Obě si však brzy povšimly mé stísněnosti. Netrvalo dlouho a věděly i její příčinu. Mademoiselle se tomu smála, ale ve tváři madame se objevila úzkost.

"Mimochodem," poznamenala mademoiselle rozverně, "jestlipak už jste slyšely, že v lipové aleji pod Carmilliným oknem straší?"

"Nesmysl!" vybuchla madame, která v dané situaci považovala takovou poznámku za krajně nevhodnou. "Kdo vám namluvil takovou hloupost?"

"Martin, ten hodný blázen, co tu vypomáhá, říkal, že kvůli opravě staré brány dvakrát přišel ještě před rozedněním a že přitom pokaždé zahlédl ženskou postavu, jak prochází alejí - a v obou případech prý byla stejná."

"A co má být? Vždyť někdo musí jít například podojit krávy, které se pasou na lukách u řeky."

"To je pravda, jenže Martina úplně ochromilo zděšení. A to se u bláznů, jak jistě víte, stává dost zřídka."

"Tak o tomhle musíte před Carmillou mlčet!" vyhrkla jsem. "Vždyť ona je ještě větší strašpytel než já!"

Toho dne vyšla Carmilla ze své ložnice ještě později než obvykle.

Sotva jsme byly samy, svěřila se mi: "Dnes v noci jsem se k smrti vyděsila. Ještě že jsem měla amulet od toho ubohého hrbáčka! A to jsem na něj byla tak ošklivá! Zdálo se mi, že se k mé posteli blíží něco černého, a leknutím jsem se probudila. Pak mi dokonce připadalo, že u krbu stojí temná postava, a tak jsem rychle sáhla po amuletu, který mám pod polštářem. Sotva jsem se ho dotkla, postava zmizela. Ale kdybych ho neměla, určitě by na mě přišlo něco strašidelného a možná by mě to i zardousilo, jak se to stalo těm chudinkám v okolí."

"Tak to si poslechni mě," nemohla jsem si to už nechat pro sebe a popsala jí svou noc.

Carmillu to nenechalo klidnou: "Mělas u sebe amulet?"

"Ne. Dala jsem ho do vázy v salonu, ale dneska v noci si ho vezmu do postele, když mu tolik věříš."

S odstupem času nedokážu pochopit, jak jsem mohla ovládnout svůj strach natolik, že jsem další noc spala ve svém pokoji sama. Vzpomínám si jen, jak jsem amulet připíchla k polštáři. Usnula jsem skoro okamžitě a celou noc spala ještě tvrději než obvykle. To platilo i pro tu následující. Probouzela jsem se unavená a posmutnělá, ale kupodivu mi to nijak zvlášť nevadilo.

"Vždyť jsem ti to říkala," prohlásila Carmilla, když jsem jí řekla, jak hezky se mi spalo. "I já jsem spala dobře, protože jsem si připíchla amulet k noční košilce. Předtím byl totiž příliš daleko. Ale jinak si myslím, že si to všechno jen představujeme, ovšem kromě těch snů. Kdysi jsem si myslela, že je vyvolávají zlí duchové, ale náš rodinný lékař mi řekl, že je spíš působí blížící se horečka nebo jiná nemoc. Jako by klepala na dveře našeho těla, vyděsí nás - a když se nedostane dovnitř, zase odejde."

"A co myslíš, z čeho je ten amulet?"

"Je to pergamen, buď napuštěný nějakým dýmem, nebo namočený v nějaké léčivé látce."

"Takže působí jen proti tělesným nemocem?"

"Samozřejmě. Přece si nemyslíš, že by se zlí duchové, pokud by tedy přišli, lekli něčeho takového?! Kdepak, ty nemoci, o kterých jsem mluvila, jsou ve vzduchu a nejdřív napadnou nervy a pak mozek. Ale než se jim může podařit přepadnout nás úplně, protilék je zažene. A právě to je princip toho amuletu. Takže žádné kouzlo, ale úplně přirozená věc."

Věděla jsem, že se mi uleví, pokud budu Carmille věřit; snažila jsem se o to a opravdu jsem už necítila takovou tíseň jako předtím.

I několik dalších nocí jsem spala tvrdě, ale ranní únava mě pak provázela po celý den. Nořila jsem se víc a víc do melancholie, ze které jsem ani nechtěla být vytrhována. Zanedlouho jsem si začala představovat, že se někam propadám - sice to všechno bylo smutné, ale smíření s tím mi přinášelo příjemné pocity. Ať už se mi dělo cokoli, neměla jsem sílu ani chuť vzpírat se osudu. To, že jsem nemocná, jsem nechtěla přiznat ani sobě, ani otci, a nedovolila jsem ani zavolat lékaře.

S Carmillou jsme se milovaly několikrát denně a nic jiného mě nedokázalo vytrhnout z apatie. I jinak mi věnovala snad ještě větší lásku a péči než předtím a projevy jejího okouzleného zbožňování byly stále častější. Čím víc jsem chřadla na těle i na duši, tím vášnivějším pohledem mě hltala. Pokaždé to mnou otřáslo, protože mi to připadalo jako záchvaty šílenství. Jako by už vůbec nedokázala oddělit něžnost od lásky, která mezi námi dvěma rozhodně nebyla na místě.

Ve spánku jsem často zakoušela zvláštní, studené vzrušení, jako bych plavala proti proudu řeky. Sny, které ho provázely, byly tak nejasné, že jediné, co mi po nich zbývalo, byla podivná pachuť a pocit vyčerpání. Také jsem někdy po probuzení udržela vzpomínku na jakési temné místo, kde jsem mluvila s neviditelnými lidmi. Pamatovala jsem si hlavně ženský, váž-ný a neobyčejně hluboký hlas, ozývající se z veliké dálky. Občas jsem měla pocit, jako by mě po tváři a krku hladila něčí ruka; jindy zas jako by mě líbaly horké rty, dlouze a vzrušivě. Extáze se stupňovala tak, jak se blížily k mému hrdlu, kam se jejich laskání soustředilo. Bušilo mi srdce a dýchala jsem stále přerývaněji, dokud mě nepřemohlo vzlykání a následně pocit, že mě něco škrtí. Všechno pak vyvrcholilo prudkou křečí a ztrátou vědomí.

Tyhle stavy mě provázely nějaké tři týdny a už to na mě začínalo být vidět. Byla jsem bledá, pod očima jsem měla kruhy a moje malátnost byla čím dál nápadnější. Otec se často ptal na mé zdraví. Ačkoli tomu dnes nerozumím, stále jsem ho ujišťovala, že mi nic není. I když - v jistém smyslu mi opravdu nic nebylo. Nic mě nebolelo, tělo fungovalo jako dřív, mož-ná to všechno způsobila jen přepjatá fantazie či napjaté nervy, a ačkoli jsem na druhou stranu trpěla opravdu pekelně, styděla jsem se svěřit se ostatním. Byla jsem přesvědčená, že to není ta hrozná choroba, kterou vesničané připisovali upírovi. Vždyť já jsem na tom byla takhle už tři týdny, zatímco oběti z jejich řad ne déle než pár dní, než smrt ukončila jejich utrpení.

Také Carmilla si stěžovala na podobné sny a horečnaté záchvaty, ovšem nezdálo se, že by na ni měly bůhvíjak děsivé účinky.

Jedné noci jsem neslyšela hlas, který jsem obvykle slýchávala v temnotě, ale úplně jiný, sladký, něžný a naléhavý: "Tvá matka tě varuje, aby ses měla na pozoru před vrahem!" V tu chvíli se v pokoji zničehonic rozsvítilo světlo a já uviděla Carmillu, jak stojí u mé postele v bílé noční košili, odshora dolů potřísněné krví.

Vykřikla jsem a probudila se s představou, že ji někdo právě vraždí. Vyběhla jsem na chodbu a volala o pomoc. Madame ani mademoiselle na sebe nenechaly čekat. Když jsem jim všechno řekla, klepaly jsme na Carmilliny dveře. Ale nikdo se neozýval, ani když jsme na ně delší dobu tloukly a volaly její jméno.

To nás vyděsilo, protože dveře byly zamčené. Utíkaly jsme zpět do mého pokoje a tam dlouho vyzváněly na zvonek. Otce jsme ale přivolat nemohly - jeho pokoj byl v jiném křídle zámku. A dojít pro něj, na to žádná z nás neměla odvahu.

Naštěstí brzy přiběhlo služebnictvo a po dalším marném bu-šení na Carmilliny dveře jsem nařídila sluhům, aby je vyrazili. Za pár okamžiků jsme nahlížely do jejího pokoje. Volaly jsme ji, ale bezvýsledně. V pokoji bylo všechno na svém místě, všechno tak, jak jsem to viděla, když jsem Carmille přála dobrou noc.

Jen Carmilla zmizela.

VIII. Kdes byla, Carmillo?

Mademoiselle napadlo, že ji mohl vylekat nepokoj přede dveřmi a že mohla bezhlavě vyskočit z postele a někam se schovat. Když tedy muži odešli, znovu jsme ji začaly hledat.

Jenže Carmilla nikde a naše rozčilení bylo stále silnější. Všechna okna byla pevně zavřena a já začala Carmillu úpěnlivě prosit, aby nás - pokud nás slyší - přestala napínat a ukázala se nám. Když nevyšlo ani tohle, pochopila jsem, že je to zbytečné a že Carmilla není ani v pokoji, ani v budoáru. Napadlo mě, že možná objevila jednu z tajných chodeb, které prý v zámku existují, ačkoli už nikdo nevěděl, kudy vlastně vedou. Ale jinak jsme byly v koncích. Odbyla čtvrtá a já raději strávila čas do rozednění v pokoji u madame.

Ráno byli všichni na nohou a vrhli se do hledání nezvěstné Carmilly. Prohledali jsme každičký koutek zámku i celé široké okolí, ale nenašli ani tu nejmenší stopu. Služebnictvo se už už chystalo k řece a otec propadal zoufalství. Co řekne její matce, až se vrátí pro dceru? Také já jsem byla téměř bez sebe, i když jsem ke Carmille cítila něco úplně jiného.

Jedna hodina odpoledne, a nic. V náhlém záchvatu jsem vběhla do Carmillina pokoje a... ona tam stála u toaletního stolku! Nemohla jsem uvěřit svým očím! Ve tváři měla vepsaný šílený strach a mlčky mi kynula prstem, abych k ní přistoupila.

Když jsem se vzpamatovala, letěla jsem k ní na křídlech radosti. Nekonečně dlouho jsme se objímaly a líbaly. Pak jsem zazvonila, abych přivolala někoho, kdo by oznámil otci, že Carmilla je zase na světě.

"Carmillo, miláčku můj, kdes byla? Málem jsem kvůli tobě umřela strachy! A jak ses vrátila?"

"Včerejší noc byla zázračná," zašeptala.

"Řekni mi všechno," žádala jsem ji dychtivě.

"Spát jsem šla asi ve dvě v noci. Zamkla jsem jak pokoj, tak budoár, a spala tvrdě a snad i beze snů. Jenže před malou chvílí jsem se probudila na pohovce tady vedle v budoáru. Dveře mezi oběma místnostmi někdo otevřel a ty na chodbu dokonce vyrazil! Nechápu, jak se to všechno mohlo stát, aniž bych se probudila. Musel to být velký hluk, a já mám přitom dost lehký spánek. A už vůbec mi není jasné, jak mě někdo dokázal přenést z postele sem, aniž by mě probudil, když mě jinak probudí sebemenší otřes."

Mezitím vstoupili otec, madame, mademoiselle a několik sloužících. Všichni chtěli slyšet, co se stalo, ale Carmilla opakovala stále totéž, jako by záhadu minulé noci chápala ze všech nejméně. Otec zamyšleně přecházel po pokoji; neušlo mi, že se na něj Carmilla pokradmu zamračila. Když propustil služebnictvo a mademoiselle odešla pro lahvičku valeriánu a čpavé soli, zůstali jsme v pokoji jen otec, madame, já a Carmilla.

Otec ji vzal šetrně za ruku, odvedl k sofa a posadil se vedle ní: "Dovolíte mi, abych vyslovil domněnku a také vám položil otázku?"

"Máte na to právo víc než kdo jiný," nezdráhala se Carmilla. "Můžete se ptát na cokoli, jenže já nevím vůbec nic. A navíc jsou tu meze uložené maminkou."

"Samozřejmě, nemusíme se dotknout ničeho takového. Záhada minulé noci spočívá v tom, že jste byla přenesena ze své postele i z pokoje, aniž byste se přitom probudila, a že k tomu došlo pravděpodobně za zavřenými okny a zamčenými dveřmi. Mám svou hypotézu, ale nejprve bych se vás rád zeptal: bylo u vás někdy podezření na somnabulismus?"

"Naposled v dětství."

"Takže v dětství jste byla náměsíčná?"

"Ano, pamatuji si na to, protože mi to často říkala chůva."

Otec se usmál: "Takže se to seběhlo asi takhle: ve spánku jste vstala, odemkla dveře, ovšem klíč jste nenechala v zámku jako jindy, ale vytáhla jste ho a zamkla zvenčí. Pak jste si ho odnesla s sebou a vydala se do některého ze dvaceti pěti pokojů v tomto patře, nebo jste možná došla i do horního či spodních pater. V tomhle zámku je tolik místností a taková spousta zbytečností, že by nám trvalo aspoň týden, než bychom ho pořádně prohledali. Už mi rozumíte?"

"Ne úplně," odpověděla Carmilla.

"A jak se dá vysvětlit, že se probudila na pohovce v budoáru, který jsme předtím tak pečlivě prohledali?" zeptala jsem se.

"To je jasné: vrátila se tam - stále ještě spící - teprve poté, co jste ho prohledali, a když se pak probudila, překvapilo ji to stejně jako nás. Bylo by krásné, kdyby se dala každá záhada vysvětlit tak snadno jako ta vaše, Carmillo," řekl otec. "Všechno způsobily úplně přirozené věci, takže se nemusíme bát omamných látek, padělaných klíčů, lupičů, travičů nebo čarodějnic."

Podívala jsem se na Carmillu. Nemohla jsem odtrhnout pohled od její nádherné pleti, jejíž půvab ještě podtrhovala ona křehká unylost. Otec si asi také všiml její krásy, protože si povzdechl: "Kéž by má ubohá Laura vypadala tak zdravě jako dřív!"
IX. Přijíždí generál

O tom, že by s ní měla v pokoji spát služka, nechtěla Carmil-la ani slyšet. Otec tedy nařídil, aby každou noc spal někdo ze služebnictva před jejími dveřmi, čímž by jí zabránil v další "procházce". Následující noc proběhla v klidu a ráno mě prohlédl lékař. Otec ho zavolal, aniž by se mi o tom předtím zmínil.

Čekal na mě v knihovně. Vyprávěla jsem mu o sobě a on se mračil čím dál víc. A když jsem skončila, zadíval se na mě nejen zaujatě, ale také trochu vyděšeně. Pak požádal madame, zda by mohl mluvit s otcem.

Madame pro něj tedy poslala, otec vstoupil a s úsměvem řekl:

"Obávám se, pane doktore, že mě máte za starého blázna, když jsem vás sem vůbec volal. Vlastně v to i doufám."

Jeho úsměv ale rychle pohasl, jakmile poodstoupili do arkýře, kde jsem předtím s doktorem mluvila i já. Vypadalo to na vážný rozhovor, ve kterém se snaží přesvědčit jeden druhého. Knihovna je velmi rozlehlá, a tak jsme jim nerozuměly, ačkoli jsme zvědavě natahovaly uši.

Po chvíli otec vykoukl z arkýře: "Lauro, pojď sem prosím. A vy, madame, můžete jít, pan doktor říká, že už vás nemusíme obtěžovat."

Už v tu chvíli mi nebylo moc dobře - pochopila jsem, že mě považují za nemocnou.

Otec natáhl ruku mým směrem, ale nedíval se na mě. Potom zvolna řekl:

"Je to opravdu dost podivná záležitost a já tomu příliš nerozumím. Pojď blíž, Lauro, poslouchej pana doktora pozorně a soustřeď se."

Doktor mi položil první otázku: "Zmínila jste se, že když jste snila svůj první sen plný hrůzy, měla jste pocit, jako by vám kůži propíchly dvě jehly někde u krku. Bolí to ještě?"

"Vůbec ne."

"Můžete na to místo přiložit prst?"

"Ano, tady, kousek pod krkem," dotkla jsem se ho přes oblečení.

"Přesvědčte se sám, pane," vybídl lékař otce. "A vy, slečno, jistě nebudete mít nic proti tomu, když váš otec odhalí to místo."

"Proboha! Měl jste pravdu!" vykřikl otec, když mi shrnul šaty o kousek dolů.

"Tak vidíte," řekl doktor se smutným úsměvem člověka, který právě přesvědčil svého odpůrce o neblahé pravdě.

"Co tam je?" vyjekla jsem, protože mi opravdu nahnali strach.

"Nic, vážená slečno, jen malá modravá skvrnka," odpověděl doktor. Pak se obrátil k otci: "Teď se musíme poradit."

"Hrozí mi snad nějaké nebezpečí?"

"Doufám, že ne," uklidňoval mě doktor. "Nejsem si vědom ničeho, kvůli čemu byste se neměla uzdravit. A vlastně ani není žádný důvod, proč byste se neměla cítit lépe hned teď. Je to tedy to místo, kde začínal pocit, jako by vás něco rdousilo?"

Přikývla jsem.

"A vycházelo z něj také to vzrušení, jako byste plavala proti studenému proudu?"

"Myslím, že ano."

"Tak vidíte," pronesl doktor už podruhé směrem k otci. "Mám tedy instruovat madame Perrodonovou?"

"Ano prosím," souhlasil otec.

Madame přišla a doktor jí nařídil: "Zjistil jsem, že naše mladá dáma opravdu není ani zdaleka zdravá. Doufám, že to není nic vážného, ale musíme učinit jisté kroky, které vám jeden po druhém vysvětlím. Zatím prosím dbejte na to, aby slečna Laura nebyla ani chvíli sama. To je jediné, oč vás žádám. Ale tento můj příkaz musíte bezpodmínečně dodržovat!"

Madame to ochotně přislíbila.

Otec mi řekl: "A ty, drahá Lauro, na to budeš jistě dbát také." Pak se znovu obrátil k doktorovi: "Rovněž bych vás rád požádal, abyste prohlédl další mladou dívku, jejíž příznaky se trochu podobají těm Lauřiným, i když jsou mnohem mírnější. Protože jste se zmínil, že večer znovu pojedete kolem, rád bych vás pozval na večeři, během které ji uvidíte; vychází ze svého pokoje teprve odpoledne."

"Děkuji za pozvání. Přijedu tedy kolem sedmé večer."

Doktor se rozloučil a otec ho šel vyprovodit. Pozorovala jsem je z okna, jak jdou po trávníku mezi vodním příkopem a říčkou a živě rozmlouvají. Pak doktor nasedl na koně a vzápětí zmizel v lese. A jen o pár okamžiků později přijel poštovní kurýr z Dranfeldu a podal otci dopis.

Mezitím jsme s madame debatovali o tom, co nám dok-tor a otec nařídili. Madame se domnívala, že se doktor obává nějakého náhlého záchvatu, během nějž bych se bez dozoru mohla zranit či dokonce zemřít. Já jsem to ale tak nevnímala - naštěstí pro své beztak už dost napjaté nervy jsem byla přesvědčena, že je to prostě proto, aby mi společnice zabraňovala v mladických ztřeštěnostech typu přepínání svých sil či přecpání se nezralým ovocem. To, že se kvůli tomu nebudu moct milovat s Carmillou, mě v tu chvíli kupodivu ani nenapadlo.

Otec se k nám vrátil s dopisem v ruce.

"Tohle je dopis od generála Spielsdorfa, doručený se zpožděním. Sám generál tu měl být už včera, ale snad dorazí zítra, nebo možná už dnes." Nezdálo se ale, že mu nadcházející návštěva působí nějaké zvlášť velké potěšení.

"Můžu se tě na něco zeptat, tatínku?"

"Můžeš."

"Jsem podle pana doktora těžce nemocná?"

"Kdepak, miláčku. Pokud přijmeme správná opatření, budeš za den či dva v pořádku, nebo přinejmenším na nejlepší cestě být zase v pořádku," odpověděl, ale moc přesvědčivě to neznělo. "Byl bych rád, kdyby generál přijel jindy - respektive kdybys ho mohla uvítat už jako zdravá dívka."

"A co si pan doktor myslí, že mi je?"

"Přestaň už s těmi otázkami!" utrhl se na mě otec tak, jak jsem ho skoro ani neznala. Vzápětí mě ale políbil a dodal: "Zanedlouho se všechno dozvíš - totiž všechno, co vím já. Ale zatím si s tím nelam svou hezkou hlavinku!"

Pak rychle odešel, ale vrátil se za pár okamžiků. Oznámil mi, že jede do Karnsteinu, že kočár bude přistaven ve dvanáct, a požádal mě, abych ho doprovodila na cestě ke knězi, který tam poblíž žije - potřebuje s ním něco projednat. A protože tam Carmilla nikdy nebyla, mohla by, až sejde dolů, vyrazit s madame za námi a přivézt všechno potřebné na piknik. Chtěl by ho pro nás uspořádat u zříceniny zámku.

Ve dvanáct hodin jsme se tedy vydali na cestu ke Karnsteinu. Cesta lesem byla přenádherná. Koberec hájů tu pokrývá mírné svahy kopců a na úbočích roklin se nám otevíraly průhledy do krajiny.

A na jednom takovém místě jsme nenadále potkali generála Spielsdorfa. Jel proti nám, doprovázen jen osobním sluhou. Pozdravili jsme se s ním a za chvíli už usedl na volné sedadlo v našem kočáru a nařídil sluhovi, aby jel i s jeho koněm napřed do zámku.
X. Pozůstalý

Naposledy jsme generála přivítali před necelým rokem, ale od té doby jako by zestárl o deset. Znatelně zhubl, z jeho výrazu se vytratila srdečnost a nahradila ji trpkost, smíšená s úzkostí, která čišela z jeho bleděmodrých očí - marně ji zakrýval tvrdým pohledem. Připadalo mi, že takovou změnu nemohl způsobit jen zármutek z nedávné tragické události.

Netrvalo dlouho a generál se dal do vyprávění o "ztrátě", jak coby starý voják nazýval smrt své milované neteře a schovanky. Pak s nebývalou prudkostí a záští spílal "pekelným silám", které zavinily její smrt, a v zoufalství, jež ho zbavilo pokory, obviňoval nebesa z toho, že dopouštějí tak příšerné činy pekelné zvrácenosti a zloby.

Otec ho poprosil, aby podrobně popsal to, co by mohlo ospravedlnit takové rouhání.

"Rád vám to budu vyprávět," slíbil generál. "Jenže vy mi určitě nebudete věřit."

"Proč?" podivil se otec.

"Protože například zrovna ty nevěříš ničemu, co se neshoduje s tvými názory a představami. To sice platilo i pro mě, ale dostal jsem pěkně za vyučenou."

"Jen to zkus. Jak tě znám, máš pro to důkazy - jinak bys o tom nebyl tak přesvědčen."

"Ano, je to tak. To, co jsem prožil, totiž opravdu je něco nadpřirozeného," řekl generál a naštěstí si nevšiml kradmého pohledu mého otce, jenž jako by zapochyboval o jeho duševním zdraví. "Jedete ke zřícenině Karnsteinu, že? To je šťastná náhoda, stejně jsem vás chtěl poprosit, abyste mě tam zavezli. Něco bych si tam chtěl prohlédnout. A to něco je rozbořená kaple, skrývající hroby toho vymřelého rodu."

"Ano, ty tam opravdu jsou. Doufám jen, že nechceš vznést nárok na jejich predikát či majetek."

Na tento otcův žert nezareagoval generál úsměvem, ale jeho zachmuřenost jako by ještě zhoustla.

"Kdepak, něco úplně jiného," zavrčel. "Chtěl bych ty vznešené pány a dámy vyhrabat ze země a udělat s Božím požehnáním něco, co by Mu za jiných okolností asi nebylo milé, ale co zbaví svět těch nestvůr a umožní lidem klidně spát, aniž by je ve spánku mordovaly."

Otec sebou trhl a znovu se na generála zadíval. Tentokrát byl jeho pohled plný děsu. Pak zvolna řekl:

"Rod Karnsteinů vymřel po meči už dávno, minimálně před sto lety. Má drahá žena byla po své matce z jejich rodu. Ale jejich rodové jméno a titul už dávno neexistují. Ze zámku zbyly jen rozvaliny a z vesnice pár opuštěných domů, ve kterých se naposled bydlelo před takovými padesáti lety."

"To je sice pravda, jenže nedávno jsem se dozvěděl dost nových skutečností, které vás určitě překvapí. Ale raději vám všechno vyložím od začátku. Pamatuješ si na mou schovanku? Ještě před třemi měsíci to byla snad ta nejpůvabnější dívka na světě."

"Ano, byla kouzelná, když jsem ji viděl naposledy," zasnil se otec. "To, co se stalo, zdrtilo i mě víc, než dokážu popsat. A jak to teprve muselo zasáhnout tebe!"

V očích starého generála se zaleskly slzy: "Věděl jsem, že pochopíš, co pro mě jako pro bezdětného Berta znamenala. Za mou péči se odvděčila láskou, která mě naplňovala radostí a štěstím. Jenže to už je pryč. Já už tu taky dlouho nebudu, ale doufám, že s Boží pomocí ještě udělám něco prospěšného pro ty, kteří tu zůstanou, a pomstím se na těch, co zničili mladý a krásný život mé ubohé schovanky!"

Mezitím jsme dojeli na rozcestí, na němž silnice z Drunstallu, po které přijel generál, odbočuje od cesty vedoucí ke Karnsteinu.

"Jak je to ještě daleko?" zeptal se generál.

"Asi míli a půl," odpověděl otec. "Ale teď nám už prosím všechno vyprávěj."
XI. Osudové setkání

"Rád," řekl generál, ale bylo vidět, že se do vyprávění musí nutit. Chvíli si rovnal slova a pak už jsem slyšela ten neuvěřitelný příběh:

Berta se velice těšila na další pobyt u tebe a tvé rozkošné dcery. Mezitím jsme dostali také pozvání od hraběte Carlsfelda na jednu ze slavností, pořádaných na počest jeho vznešeného hosta, arcivévody Karla. Tu noc, kdy začalo mé neštěstí, pořádal velkolepý maškarní ples - hostům patřil celý park, stromy se prohýbaly pod tíží barevných luceren a takový ohňostroj snad nezažila ani Paříž! A hudba, má veliká láska! Jako by nám hrál nejlepší orchestr světa a k tomu zpívali ti nejbáječnější pěvci, povolaní z předních evropských scén.

Když ohňostroj skončil a ples byl slavnostně zahájen, vrátil jsem se do tanečních sálů. A opět musím říct, že nádhernější podívanou jsem na žádném maškarním plese nikdy neviděl. Sešel se tu výkvět nejvznešenější šlechty a já jsem byl snad jediným bezvýznamným člověkem.

Berta, která neměla masku, vypadala úchvatně. Po chvíli jsem si všiml mladé, nádherně oblečené dámy s maskou na tváři, která jako by ji pozorovala s nelíčeným zájmem. Doprovázela ji dáma v bohatě zdobených tmavých šatech, jejíž tvář také kryla škraboška. Protože ta mladá dáma měla masku, nemohl jsem s určitostí říct, že Bertu tak upřeně pozoruje.

Ocitli jsme se v jednom ze salonů. Berta odpočívala po tanci v křesle u dveří a já stál vedle ní. Obě dámy se k nám připojily; mladší usedla vedle Berty, starší stála po mém boku a chvíli tiše mluvila s mladší.

Poté se ke mně obrátila a začala se mnou hovořit jako se starým přítelem. Do tváře jsem jí kvůli masce neviděl a to, co říkala, vzbudilo mou zvědavost. Zmínila se o mnohých příležitostech, kdy jsme se viděli, připomněla mi nevýznamné a dávno pozapo-menuté události, které přede mnou ožívaly, jakmile je popsala... Má zvědavost vzrůstala a já toužil zjistit, s kým vlastně mluvím. Ta dáma byla obeznámena s mým životem tak, že jsem se nemohl ubránit překvapení; a ona zase byla neméně potěšena tím, jak mě napíná a jak marně hádám, kdo je.

Mezitím se Millarca - tímto neobvyklým jménem oslovovala svou mladou společnici, jež byla evidentně její dcerou - dala do stejně bezstarostného rozhovoru s Bertou. Začala tím, že mě její matka odedávna zná. Díky masce mluvila s Bertou nenuceně, ale současně také velmi přátelsky. Obdivovala její šaty i krásu, vtipně komentovala osobnosti, tísnící se v sále, a měla radost, že její komentáře Bertu baví. Zanedlouho se obě dívky spřátelily. Millarca sňala masku a odkryla tak překrásnou tvář. Její přitažlivost nás spoutala oba, ale Bertu ještě víc než mě. Snad nikdy jsem neviděl, aby se dva mladí lidé tak rychle sblížili. Zdálo se, že hlavně Millarca přímo hoří náklonností k Bertě.

"Vy jste mě totálně zmátla," usmál jsem se na její matku. "Co kdybyste si také sundala masku?"

"To je ten nejméně rozumný požadavek, který jste vůbec mohl vznést," namítla. "Chtít po ženě, aby se vzdala své výhody... A navíc: jak si můžete být jist, že byste mě poznal? Mohla jsem se za ta léta změnit k nepoznání. Proč si tedy myslíte, že by vám pohled do mé tváře pomohl?"

"Rád budu riskovat omyl. Ale vy se marně snažíte předstírat, že jste stará - vaše postava vás usvědčuje, že tomu tak není.""Přesto uplynula spousta let od chvíle, kdy jste mě naposled viděl. Millarca je moje dcera, a já tedy nemůžu být mladá ani v očích lidí, které věk naučil shovívavosti. Možná by mě ani netěšilo, kdybyste mou nynější podobu srovnával s tím, jak jste mě viděl kdysi. A vy sám masku nemáte, takže si ji ani nemůžete sundat a poskytnout mi tak nějakou protihodnotu."

"Když prosím, abyste si ji sundala, dovolávám se jen vaší laskavosti."

"A já se dovolávám vaší, abyste mi ji dovolil nechat na tváři."

"Můžete mi tedy sdělit, jestli jste Francouzka, nebo Němka? Oběma jazyky totiž mluvíte, jako by to byla vaše rodná řeč."

"Raději vám neřeknu ani tohle. Chystáte si ofenzívu a tohle má být odrazový můstek."

"Dobře tedy. Ale když už spolu takhle hovoříme, nesmíte mi upřít aspoň informaci, jak vás mám oslovovat. Mohu vám říkat hraběnko?"

Neznámá se jen pousmála a asi by se i nadále vytáčela, kdyby nedošlo k vyrušení, které jsem tehdy považoval za náhodné.

"Co se toho týká..." začala svou odpověď, jenže v tu chvíli ji přerušil černě oděný pán, navýsost elegantní a upravený, ovšem s obličejem bledým tak, že mi připomínal živou mrtvolu. Neměl masku a byl oblečen v obvyklém večerním odění, jaké nosí urození pánové. Hluboce se uklonil a řekl:

"Dovolíte, paní hraběnko, abych vám sdělil něco, co vás bude jistě zajímat?"

Hraběnka si rychle položila prst na ústa, aby snad neřekl ani o slovo víc, a požádala mě: "Držte mi prosím místo, jen si promluvím s tímhle pánem a pak se hned vrátím."

Poodešla s ním stranou a několik minut s ním vážně hovořila. Poté se navzdory danému slibu vmísili mezi ostatní. Já jsem se mezitím snažil přijít na to, kdo to může být. Napadlo mě, že bych se mohl zapojit do debaty mezi Bertou a Millarcou a že až se hraběnka vrátí, překvapím ji detailní znalostí jejího jména, titulu, zámku i panství. Jenže v tu chvíli se náhle vrátila s oním bledým pánem, který jí řekl:

"Vrátím se pro vás, paní hraběnko, až bude kočár připraven." Znovu se hluboce uklonil a zmizel.
XII. Odjezd záhadné hrabenky

"Rozumím tomu tak, že nám odjedete, drahá hraběnko," reagoval jsem na poslední události. "Doufám ale, že vaše nepřítomnost nebude delší než pár hodin."

"Spíš pár týdnů. To, co jsem se právě dozvěděla, je moc a moc nepříjemné. Už víte, kdo jsem?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Dozvíte se to, ale ne hned.XII. Odjezd záhadné hrabenky Jsme ještě starší a důvěrnější přá-telé, než si vůbec dokážete představit. Za tři týdny pojedu kolem vašeho krásného zámku, o kterém taky leccos vím. Zastavím se a obnovíme přátelství, které v sobě chovám díky nesčetným krás-ným vzpomínkám. Ale ta zpráva mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Musím se okamžitě vydat na dlouhou a téměř stomílovou cestu a moje situace je neobyčejně komplikovaná. Ráda bych vás požádala o mimořádnou laskavost, jenže nevím, jestli si to vůbec mohu dovolit, když jsem vám neřekla ani své jméno. Jde o to, že má ubohá dcera teď zrovna nekypí zdravím, protože s ní nedávno na lovu spadl kůň. Následky šoku ještě zcela neodezněly a podle lékaře se musí vyvarovat jakékoli větší námahy. Proto jsme sem cestovaly velmi pomalu, rychlostí sotva osmnáct mil denně. A já teď musím ujíždět jako blesk a bez přestávky kvůli záležitosti, jejíž zásadní důležitost a neodkladnost vám budu moct vysvětlit, až se za pár týdnů sejdeme a až vám už nebudu muset nic skrývat."

A pak mi přednesla svou prosbu, ovšem tónem, jako by ona prokazovala laskavost mně, a nikoli naopak. Její tak trochu povýšené vystupování bylo ve zvláštním kontrastu s prosebnými a pečlivě volenými slovy. Stručně a krátce: požádala mě, abych se po dobu její nepřítomnosti ujal její dcery.

To byla prosba jistě podivná, ba dokonce troufalá. Já jsem byl ale dost omezen jejím výrokem, že zcela spoléhá na mou laskavost a že mohu cokoli namítnout. Pokud jsem ještě váhal, ztratil jsem poslední zbytky obezřetnosti ve chvíli, kdy mě Berta tichým hlasem poprosila, abych k nám vzal její novou přítelkyni Millarcu.

Za jiných okolností bych asi řekl, aby nebyla tak ukvapená, alespoň dokud nebudeme vědět, koho máme před sebou. Jenže na rozmyšlenou jsem nedostal ani vteřinu. Obě dívky na mě společně útočily a já musím přiznat, že mé konečné rozhodnutí ovliv-nila hlavně jemná, překrásná tvář hraběnčiny dcery, stejně jako elegance a žár, prozrazující její urozenost. A tak jsem se uvolil vzít Millarcu pod svou ochranu.

Hraběnka dceři velmi stručně sdělila, že musí nečekaně a neprodleně odjet a že ji mezitím svěřuje do mé péče. Dodala, že jsem jedním z jejích nejstarších a nejvěrnějších přátel. Dcera ji velmi pozorně poslouchala. Také jsem pronesl pár zdvořilostních frází, ale současně jsem si uvědomil, že mě to všechno uvádí do poněkud nejisté situace.

Poté se vrátil bledý pán. Hraběnka mi ještě stačila nařídit, abych se zatím nesnažil zjistit o nic víc, než jsem dosud uhodl. Důvody její tajemnosti prý zná náš vznešený hostitel.

"Dcera ani já tu už nemůžeme zůstat ani den. Asi před hodi-nou jsem si na chvilku bezmyšlenkovitě sundala masku a myslela si, že jste mě viděl bez ní. Kdybych zjistila, že jste mě opravdu viděl, musela bych apelovat na vaši čest, abyste mě několik následujících týdnů neprozradil. Teď jsem přesvědčená, že jste mě ne-viděl. Ale jestli už máte tušení, kdo jsem, nebo byste se toho mohl dopátrat v budoucnosti, pak se dovolávám vaší cti už nyní. Má dcera zachová to tajemství stejně jako já a jsem si jistá, že i vy jí občas připomenete, aby ho lehkovážně neprozradila."

Pak ještě pošeptala pár slov dceři, rychle ji políbila a nechala se okázale odvést bledým pánem.

"Ráda bych mamince poslala poslední polibek z okna ve vedlejší místnosti," řekla Millarca.

Přistoupili jsme k tomu oknu a viděli, jak bledý pán roztáhl sametový plášť, přehodil ho její matce přes ramena a skryl její hlavu pod kápi. Dvířka kočáru se zavřela a ekvipáž se dala okamžitě na cestu.

"Je pryč," zašeptala Millarca s povzdechem.

"Je pryč," zopakoval jsem po ní bezmyšlenkovitě a poprvé jsem zauvažoval nad tím, jaké hlouposti jsem se dopustil tím unáhleným souhlasem.

"Ani ke mně nevzhlédla..." postěžovala si Millarca.

"Třeba si mezitím sundala masku a nechtěla, abych jí viděl do tváře. Nebo spíš ani nevěděla, že stojíte u toho okna."

Podívala se na mě. Byla tak krásná, že mě to až dojalo. Najednou mě zamrzelo, že jsem vůbec litoval své ochoty, a předsevzal jsem si být k ní co nejmilejší.

Millarca si znovu nasadila masku a pak mě společně s Bertou přemluvily, abychom se vrátili do parku - za chvíli tam měl začít koncert. Millarca se s námi rychle spřátelila a bavila nás popisem slavných osobností, které byly spolu s námi na terase, a vyprávěním rozmanitých příhod. Ač jsem se dlouho stranil světských radostí, nemohl jsem se už dočkat, jak veselé díky ní budou naše večery, do té doby občas dost osamělé.

Ples trval až do rozbřesku, protože velkovévodovi se stále chtělo tančit. Ostatní hosté hraběte Carlsfelda tedy nemohli ani odejít, ani se uložit ke spánku. Když jsme pak procházeli salonem plným lidí, zeptala se mě Berta, kde je Millarca. Domníval jsem se, že po jejím boku, ale ve skutečnosti se ztratila.

Hledali jsme ji dlouho, ale marně. Naplno jsem si uvědomil, jak hloupý jsem byl, když jsem převzal do své péče mladou dívku, aniž bych znal byť i jen její jméno. A protože jsem se její matce zavázal mlčením, ačkoli jsem také vlastně nevěděl proč, nemohl jsem ani spustit pátrání po nějaké mladé dámě, dceři neznámé hraběnky, která před pár hodinami odjela.

Nadešel nový den. Vzdal jsem se marného hledání. A teprve ve dvě odpoledne jsme dostali zprávu o Millarce. Sluha zaklepal na Bertiny dveře a sdělil jí, že ho nějaká zoufalá dáma požádala, aby zjistil, kde se nacházejí generál baron Spielsdorf a jeho dcera, do jejichž péče ji svěřila matka.

I přes drobnou nesrovnalost (Berta byla mou neteří, nikoli dcerou) bylo jasné, že Millarca je znovu na světě. Zanedlouho ji k nám přivedli a ona nám vyprávěla, že když nás dlouho a marně hledala, ocitla se v kastelánově bytě, v jehož ložnici vyčerpáním usnula. A ačkoli spala dlouho, ples a následné hledání ji vyčerpaly natolik, že se ještě zcela nezotavila.

A tak jsme si ji toho dne vzali k nám na zámek a já byl nakonec přece jen rád, že má Berta tak půvabnou společnici.
XIII. V pohřební kapli

Jenže ne všechno bylo tak růžové. Millarca vycházela ze svého pokoje až pozdě odpoledne, přičemž to zdůvodňovala silnou únavou (a tu zase nedávným úrazem). Také se vždy zamykala zevnitř a odemykala teprve tehdy, když vpouštěla komornou, aby jí pomohla s oblékáním. Navzdory tomu nebývala ve svém pokoji časně ráno a občas ani později během dne, tedy v době, kdy jsme se měli domnívat, že spí. Často ji viděli z oken zámku, jak za rozbřesku kráčí východním směrem a vypadá, jako by byla v transu. Domníval jsem se tedy, že je náměsíčná. Jenže jak by se dalo vysvětlit to, že odešla z pokoje, který byl zamčený zevnitř? A že se dostala ven ze zámku, který byl také ze všech stran uzavřen?

Pak se ale stalo něco mnohem horšího: Berta onemocněla a tr-pěla tak nepochopitelně a strašlivě, až mě zcela ochromila hrůza. Nejdřív ji navštěvovaly strašidelné sny. Pak se jí zdálo, že za ní do pokoje chodí nějaký přízrak, někdy v Millarčině podobě, jindy jako zvíře, přecházející z jedné strany pokoje na druhou u pelesti její postele. Nakonec zakoušela různé věci: jeden z jejích pocitů, prý ne nepříjemný, ale velmi podivný, připodobnila k nárazům prudce tekoucí vody na hrudník. Pak pocítila, jako by se jí vbodly dvě velké jehly někam pod krk, což vyústilo v nesnesitelnou bolest. Několik dalších nocí měla pocit, jako by ji něco rdousilo, a poté omdlela.

Jistě si dokážete představit, jak příšerně mi bylo, když jsem v příznacích Bertiny nemoci poznala ty, které trápily i mě. Nebýt té hrůzy, která ji potkala, byla by právě teď se mnou u nás na zámku! A což teprve když jsem slyšela generálovo líčení podivných Millarčiných záhad, které se tolik podobaly těm Carmilliným!

Lesní cesta vedla ke komínům a štítům, které tu zbyly z vesnice. Nad nimi se tyčily rozvaliny věží a hradeb zámku, napůl skryté mezi košatými stromy. Vystoupili jsme z kočáru a já si připadala jako ve strašlivém snu. Mlčky jsme vyšli po zámeckém schodišti a zanedlouho už procházeli opuštěnými komnatami i temnými chodbami.

"Tak tady kdysi sídlili Karnsteinové!" řekl generál a díval se z okna směrem k vesnici a zalesněným kopcům. "Byl to krutý rod a tady psal své krvavé anály. A ještě horší je, že ani po vymření nepřestává mučit lidi svými zvrácenostmi." Pak ukázal na šedavé zdi gotické stavby, stojící na svahu pod zámkem.

"A támhle je jejich rodinná kaple. Slyšíte ten zvuk, jak sekyra tesá do dřeva? Nedaleko v lese asi pracuje nějaký dřevorubec. Doufám, že by nám mohl říct to, co potřebuju vědět. Venkovani si totiž dokážou uchovat vzpomínku na staré rody, zatímco boháči a šlechta na ně zapomenou, jakmile vymřou nebo ztratí své společenské postavení."

"Portrét Mircally, hraběnky Kansteinové, visí u nás doma. Chceš se na něj podívat?" zeptal se ho otec.

"Žádný spěch. Mám totiž za to, že jsem ji potkal, a jedním z důvodů mého spěšného příjezdu sem je snaha prohledat zámeckou kapli."

"Cože?! Ty tvrdíš, že jsi viděl hraběnku Mircallu?! Vždyť ta už je víc než sto let mrtvá!"

"Podle toho, co je mi známo, není ani zdaleka tak mrtvá, jak si myslíš!"

"Musím přiznat, že z toho mám v hlavě zmatek," řekl otec generálovi a podíval se na něj pohledem, ve kterém jsem rozeznala stejné podezření jako před chvílí. Ale musela jsem uznat, že ačkoli se generál občas nechal strhnout hněvem či nenávistí, rozhodně nepůsobil jako blázen.

Vešli jsme vysokým portálem do kaple, která svými rozměry připomínala spíš kostel, a generál prohlásil: "Po dobu, která mi na tomto světě zbývá, mám jediný cíl: vykonat pomstu, která je naštěstí stále ještě v mých silách!"

"O jaké pomstě to mluvíš?" zeptal se udiveně otec.

"Setnu té nestvůře hlavu!" zařval generál a jeho tvář zrudla. Přitom prudce dupl do země, což vyvolalo dutou ozvěnu, a sevřenou pěstí mával ve vzduchu.

"Cože?!" vykřikl otec nevěřícně.

"Setnu jí hlavu!"

"Setneš jí hlavu?"

"Ano, sekerou, rýčem nebo jakýmkoli jiným nástrojem, který ztrestá její hrdlo vražedkyně! Jen počkejte, až uslyšíte konec toho strašného příběhu. Posaďme se na chvíli tady na trám, vidím, že Laura je už unavená."

Ráda jsem poslechla a usedla na čtverhranný trám, ležící na trávou protkaných dlaždicích kaple. Generál zatím zavolal směrem, odkud slyšel pracovat onoho dřevorubce.

Vzápětí před námi stál, urostlý starší muž se sekyrou v ruce. Generál se ho ptal na zdejší náhrobky, ale muž o nich nic nevěděl. Řekl nám nicméně, že asi dvě míle odtud je místní farář, u kterého se právě zdržuje lesník, dobře znalý místní historie. Za drobnou úplatu by nám ho mohl do půl hodiny přivést, pokud mu půjčíme jednoho z našich koní.

"Pracuješ tady v lese už dlouho?" zeptal se ho otec.

"Celej život pracuju jako dřevorubec u lesníka, urozenej pane," odpověděl místním nářečím. "Tak jako přede mnou táta, před ním stařík a ještě před ním všichni moji předkové, co se pamatuju. Dokonce bych vám moh ukázat chalupu tadyhle ve vesnici, kde žili."

"A proč se ta vesnice vylidnila?" zajímalo generála.

"Protože tam mrtvoly začaly vylejzat z rakví, urozenej pane. Některý se podařilo vysledovat až k jejich hrobům, takže s nima pak udělali obvyklej proces - usekli jim hlavu, probod-li kůlem srdce a pak všechno spálili. Jenže než se to podařilo, přišlo hodně vesnickejch lidí o život. A ani pak, když vyko-pali spoustu hrobů a zničili upíry, který v nich spali, nebyl ve vesnici klid. Ale kdysi tudy projížděl jeden šlechtic odněkud z Moravy. Ten se doslech, o co tady kráčí, a protože byl v ta-kovejch záležitostech zběhlej - ostatně jako spousta lidí tam u nich - nabíd se, že vesnici osvobodí. Šel na to takhle: krátce po západu slunce, když byl úplněk, vylez na věž týhle kaple. Zůstal tam, dokud neviděl, jak jeden upír vylez z hrobu, svlík nul si rubáš a tiše se vydal k vesnici, aby moh zase mučit místní lidi. Cizinec pak sešel dolů, sebral ten rubáš a odnes si ho zpátky nahoru na věž. Když se upír vrátil a nenašel ho, šílel vzteky. Moravák pak upoutal jeho pozornost a vyzval ho, aby si pro něj přišel k němu nahoru. Upír to samozřejmě udělal, jenže jak vystoupil na plošinu, Moravák mu rozpoltil lebku mečem, shodil ho dolů na hřbitov, rychle za ním seběh a odříz mu hlavu. Druhej den předal upírovu hlavu i tělo vesnickejm. Ti pak prorazili srdce kůlem, jak je to nařízený, a všechno spálili. A ten moravskej šlechtic dostal povolení zničit hrob Mircally, hraběnky Karnsteinový, což taky udělal."

"Můžeš mi ukázat, kde ten hrob byl?" zeptal se ho generál dychtivě.

Ale dřevorubec zavrtěl hlavou: "To už vám, urozenej pane, dneska nikdo nepoví. Navíc se povídalo, že prej předtím někam odnesli tu její mrtvolu. Jenže to taky můžou bejt jen povídačky."

Stíny se pomalu začaly prodlužovat, a tak dřevorubec odložil sekeru a vydal se na cestu, aby k nám přivedl lesníka. A generál mohl dovyprávět ten hrůzný příběh.
XIV. Bertina vražedkyně

Má milovaná Berta velmi rychle scházela. Ošetřujícímu lékaři se nepodařilo určit její nemoc - nenapadlo nás tehdy, že by příčinou mohlo být něco jiného. Když viděl, jakou starost mi to dělá, navrhl konzultaci, a tak jsem ze Štýrského Hradce povolal zkušenějšího kolegu, laskavého a zbožného muže. Když oba společně Bertu vyšetřili, odešli k poradě do knihovny. Čekal jsem vedle a přes zeď slyšel velmi vzrušenou debatu. Nedokázal jsem už déle če-kat, zaklepal jsem a vstoupil. Ukázalo se, že teorie starého lékaře ze Štýrského Hradce vyvolává neskrývaný výsměch jeho mladšího kolegy.

"Pane generále," smál se můj lékař, "můj vzácný kolega je asi toho názoru, že byste měl povolat spíš zaříkávače než doktora."

Lékař ze Štýrského Hradce řekl znechuceně: "Omlouvám se, ale já vám svůj názor řeknu jindy a vhodnějším způsobem. Lituji, pane generále, ale na tento případ jsou můj um i lékařská věda krátké. Než ale odjedu, rád bych vám něco navrhl."

Sedl si ke stolu a začal sepisovat lékařskou zprávu. Když jsem odcházel z knihovny, všiml jsem si ještě, jak na něj můj lékař ukázal přes rameno a významně si poklepal na čelo.

Hluboce zklamán a rozrušen jsem vyšel do parku, abych se trochu uklidnil. Po krátkém čase mě tam vyhledal starý lékař, omluvil se, že mě vyrušuje, a prohlásil, že by nemohl s klidným svědomím odjet, aniž by mi řekl svůj názor. Byl přesvědčen, že neexistuje žádná normální nemoc s takovými příznaky a že smrt už je bohužel za dveřmi, i když Bertě snad zbývají jeden či dva dny života. Ovšem kdyby se prý podařilo záchvaty rázně utnout, náležitá péče by ji snad ještě mohla uzdravit. Teď všechno záleží na tom, zda dokážeme zastavit to, co je téměř neodvratné. Stačí totiž další atak a poslední známky usychajícího života se nenávratně ztratí.

"A co způsobuje ty záchvaty?" zeptal jsem se ho naléhavě.

"Všechno jsem vám popsal ve zprávě, kterou vám tímto ode-vzdávám, a to pod jedinou podmínkou: že necháte zavolat nejbližšího kněze a otevřete ji teprve před ním. V žádném případě ji nečtěte před jeho příjezdem! Jinak hrozí, že neuvěříte tomu, co budete číst. Kdyby se ale kněz nemohl dostavit, pak si ji samozřejmě přečtěte sám."

Dodal ještě, že by mě mohl seznámit s člověkem, který ví o celé záležitosti víc než kdo jiný, a odešel.

Kněz bohužel nebyl přítomen, a tak jsem tu zprávu otevřel sám. Za jiných okolností bych se jí určitě vysmál, ale tehdy jsem v ní viděl poslední šanci na Bertinu záchranu. Kdybyste ji četli, jistě byste řekli, že je to ta nejbláznivější lékařská zpráva na světě a jejího autora že by měli internovat v blázinci. Ten doktor totiž tvrdil, že Berta je obětí upířího kousnutí. Ta bodnutí, která cítila pod krkem, byla podle jeho názoru způsobena kousnutím dvou dlouhých, tenkých a ostrých upířích zubů a modravá skvrnka stiskem upírových rtů. Všechny příznaky se prý naprosto shodují s tím, co uvedli stejně postižení lidé.

Na podobné věci jsem nikdy nevěřil a tuhle doktorovu teorii jsem považoval spíš za důkaz toho, jak podivně se někdy inteligence snoubí s pověrčivostí. Byl jsem ale úplně zoufalý a bezradný, takže jsem se nakonec přece jen rozhodl postupovat podle pokynů v jeho zprávě.

Schoval jsem se v tmavém budoáru vedle Bertina pokoje a čekal, dokud tvrdě neusnula. Pak jsem si stoupl ke dveřím, meč položil na stolek vedle sebe a škvírkou pozoroval, co se děje v Bertině pokoji. Někdy po jedné hodině v noci jsem uviděl, jak něco černého a beztvarého přelézá přes pelest její postele, rychle se sune k jejímu krku a tam vzápětí nabobtná v obrovskou pulzující hmotu.

Pár okamžiků jsem nebyl schopen pohybu. Pak jsem sáhl po meči a skočil do ložnice. Černá příšera se rychle schovala na podlaze u nohou postele a vzápětí přede mnou stála Millarca. Zírala na mě pohledem prosyceným zlou zavilostí a vztekem. Okamžitě jsem po ní sekl mečem, ale ona byla najednou u dveří, aniž by se jí cokoli stalo. Přiskočil jsem k ní a znovu se rozpřáhl mečem. Zmizela a můj úder zasáhl jen dveře!

Dodnes nedokážu přesně vypovědět, co všechno se odehrálo té noci. Celý zámek byl vzhůru nohama. Millarca sice zmizela, ale Bertě ubývalo každou hodinou sil a zemřela ještě před rozedněním.

Generál se roztřásl prožitým utrpením a my jsme se pokusi-li utišit ho soustrastným mlčením. Otec vstal a začal číst nápi-sy na náhrobcích, nejprve v hlavní a pak v postranní lodi. Generál se opřel o zeď, osušil si oči a občas nešťastně povzdychl. A tak jsem byla moc ráda, když jsem zaslechla hlasy madame Perrodonové a Carmilly. Ale za chvíli bylo zase ticho. Seděla jsem na Bohem opuštěném místě, kde jsem právě vyslechla příběh smutný k neunesení a podivný k neuvěření. Kolem mě se zvolna rozpadaly staré náhrobky, a když jsem si znovu uvědomila, jak hrozivě se Bertin příběh shodoval s mým, zmocnila se mě hrůza, k čemuž jistě přispělo i toto přízračné místo, potemnělé pozdním odpolednem i vinou všudypřítomných listů, obrůstajících jeho polorozpadlé zdi. A když hlasy mých přítelkyň zmlkly, sevřelo se mi srdce jako nikdy v životě. Generál se opíral o jednu z náhrobních desek a tiše zíral na prach pod svýma nohama.

Pohled na Carmillinu nádhernou tvář a dokonalou postavu mi konečně přinesl nevýslovnou úlevu. Právě vcházela úzkým zaklenutým vchodem, na jehož portálu byl vytesán jeden z těch strašidelných démonů, ve kterých si gotičtí kameníci tolik libovali.

Carmilla mi poslala půvabný úsměv, já jsem ho opětovala a povstala jsem, abych se s ní přivítala. Jenže v tu chvíli generál znenadání divoce zařval, skočil po sekeře, kterou tu nechal dřevorubec, a vyrazil proti Carmille. Jakmile ho spatřila, její tvář se změnila z neskonalého půvabu až k odpuzující příšernosti. Nakrčila se jako divoká šelma a couvla. Generál se po ní vší silou rozehnal sekerou, ale Carmilla se jí obratně vyhnula a její dívčí ručka sevřela generálovo silné zápěstí. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak se marně snaží vyprostit z jejího nadlidsky pevného sevření. Nakonec ho přinutila rozevřít dlaň, sekera z ní vypadla na zem a Carmilla zmizela.

Generál se zapotácel a opřel se o zeď, šedé vlasy zježené hrůzou a bledou tvář pokrytou potem. Celá ta hrůzná scéna se odehrála v jediném okamžiku. Byla jsem na pokraji omdlení a první, co jsem po chvíli viděla jasně, byla tvář madame Perrodonové. Madame netrpělivě opakovala otázku:

"Kde je slečna Carmilla?"

Odpovědět jsem jí dokázala teprve po chvíli: "Nevím... Zmizela někde támhle..." A ukázala jsem směrem ke dveřím, kde jsem Carmillu viděla naposled a kudy madame vešla do kaple.

"Ale já jsem tam stála v chodbě od chvíle, kdy slečna Carmilla vstoupila do kaple za vámi. A stejnou cestou se ke mně nevrátila, to bych ji přece nemohla přehlédnout." Pak volala její jméno do postranních lodí a také z oken, ale odpovědi se nedočkala.

"Tak ona si říkala Carmilla?" zeptal se generál roztřeseným hlasem.

Přikývla jsem.

"To by souhlasilo. Ano, je to Millarca, stejná žena, která kdysi dávno nosila jméno Mircalla, hraběnka Karnsteinová! Odejděte z těchto prokletých míst, drahá Lauro, odjeďte co nejrychleji na faru a tam na nás počkejte. Já jen doufám, že Carmillu už nikdy neuvidíte!"
XV. Ortel a poprava

V tu chvíli vstoupil do kaple stejnou cestou, jíž Carmilla přišla i zmizela, ten nejpodivněji vypadající muž, kterého jsem kdy viděla - vysoký, shrbený, s propadlým hrudníkem a krkem vtaženým mezi ramena. Jeho snědá, vyschlá tvář byla křižována hlubokými vráskami, oči kryly brýle se zlatými obroučkami, celý byl oblečen do černého a na hlavě mu trůnil klobouk neobvyklého tvaru, zpod něhož splývaly šedivé vlasy, dlouhé až na ramena. Muž k nám směřoval pomalým, šouravým krokem a jeho tvář, střídavě pohlížející nahoru i k zemi, jako by nikdy neopouštěl úsměv. Přitom neustále živě gestikuloval dlouhýma, hubenýma rukama, oblečenýma v černých a zřejmě o několik čísel větších rukavicích.

"Čekáme jen na vás!" zvolal generál a běžel mu naproti. "Drahý barone, nedokážete si představit, jak rád vás vidím! Ani jsem nedoufal, že se setkáme tak brzy!"

Mezitím se vrátil otec, který byl díky své nepřítomnosti ušetřen strašné scény mezi generálem a Carmillou. Generál mu barona představil, ovšem byli ode mě příliš daleko a mluvili příliš tiše, než abych cokoli zaslechla. Baron vytáhl z kapsy jakýsi svitek a rozložil ho na jednom z náhrobků. S tužkou v ruce začal ukazovat různými směry a přitom neustále nahlížel do svitku. Domyslela jsem si, že je to náčrtek kaple. Přitom občas četl z ohmatané staré knížky.

Všichni tři pak procházeli postranní lodí právě naproti místu, kde jsem stála s madame Perrodonovou. Ta už vzdala hledání Carmilly a stejně jako já napjatě čekala, co se bude dít. Generál zřejmě úplně zapomněl na to, že jsem tady. Pak začali krokovat vzdálenosti a nakonec zastavili na určitém místě před boční zdí. Pečlivě ji zkoumali, odtrhli vrstvu břečťanu, holemi klepali do omítky a pak ji začali odškrabávat. Netrvalo dlouho a odkryli velkou mramorovou desku s vytesaným nápisem.

Přibližně v tu samou dobu se vrátil dřevorubec. Lesníka sice nezastihl, ale mohl jim pomoct s odkrytím desky. To už jsme ale s madame stály vedle nich. Generál a baron se po chvíli luštění a vzrušeného dohadování shodli na tom, že opravdu stojíme před hrobem Mircally, hraběnky Karnsteinové, o kterém se už dávno nevědělo, kde vlastně leží.

Generál stočil pohled k nebesům a pozdvihl k nim ruce, pokryté prachem: "Zítra sem přijde hejtman a společně provedeme to, co žádá zákon i pomsta, kterou jsem slíbil vykonat." Obrátil se k baronovi a srdečně mu potřásl rukou: "Drahý barone, nevím, jak bych vám mohl poděkovat. Díky vám zbavíme tento kraj morové rány, která ho sužuje už víc než celé století. Díky vám a díky Bohu jsme tu stvůru konečně vypátrali!"

Otec je pak oba poodvedl stranou, abych neslyšela, o čem se baví. Došlo mi, že jim asi popisuje mou záhadnou chorobu; a skutečně občas pohlédli mým směrem.

Otec se vrátil ke mně, objal mě, políbil a vyprovodil z kaple. Přitom mi řekl: "Teď už je nejvyšší čas jet domů. Nejdřív se ale stavíme u kněze, protože chci, aby byl v noci u tebe."

Tak se i stalo, a když jsme se vrátili k nám na zámek, stěží jsem přemáhala únavu. Ještě jsem ale vyzpovídala služebnictvo. O Carmille však neměl nikdo ani sebemenší zprávu. To, co se odehrálo v kapli Karnsteinů, pro mě zatím zůstávalo tajemstvím, protože vysvětlit mi to nechtěl ani otec, ani generál či baron. Když jsem si dala do souvislosti Carmillino pohřešování a výjev v kapli, zmocnila se mě ještě větší hrůza. Naštěstí u mě byly až do rozednění dvě služky a madame a z přilehlého budoáru mě hlídali otec s knězem. Ten také provedl několik úkonů, které mi nebyly zcela jasné, stejně jako jsem nechápala všechna ta mimořádná opatření.

Zakrátko jsem už ale věděla všechno, a co bylo nejdůležitější: po Carmillině zmizení ustalo mé noční martyrium.

Jsem si jistá, že i vy jste se setkali se svědectvími o upírech - ta jsou častá nejen u nás v Horním či Dolním Štýrsku, ale také na Moravě, ve Slezsku, v Srbsku, v Polsku či dokonce ve vzdáleném Rusku. A to, čeho jsem byla obětí, jen potvrzuje, že rozhodně nejde o nějaké výplody lidové pověrčivosti.

Na druhý den byly v karnsteinské kapli vykonány náležité úkony. Této scény jsem se samozřejmě neúčastnila, mé napjaté nervy by to zřejmě neunesly, ale mohu vám ji popsat díky opisu zprávy císařské komise, který má otec u sebe.

Hrob hraběnky Mircally byl otevřen a v jejím obličeji poznali generál i otec svou záhadnou návštěvnici. Ano, ačkoli od její smrti uplynulo už více než sto let, byly její tělo i tvář zcela nedotčené! Rysy její tváře byly dokonce plné života, oči otevřené dokořán, žádné známky mrtvolného rozkladu... Oba přítomní lékaři pak ověřili neuvěřitelnou skutečnost, že hraběnka dýchá, byť téměř neznatelně, a že jí nepřestalo tlouct srdce. Její končetiny byly stejně ohebné a svaly stejně pružné jako končetiny a svaly živého člověka. Spočívala v olověné rakvi, do výše sedmi palců zalité krví.

Všem tedy bylo jasné, že před sebou mají upíra, přes den spícího, aby načerpal sílu na své noční řádění. Nadzvedli hraběnčino tělo a ostrým kůlem jí probodli srdce. Ozval se pronikavý výkřik, který by klidně mohl vydat normální člověk v okamžiku smrti či vrcholné bolesti. Když jí odřízli hlavu, vytryskl z krku proud krve opět jako u živého člověka. Tělo i hlavu pak položili na hranici, spálili je na popel, a ten pak vhodili do říčky.

A od té doby mohl celý kraj volně dýchat a spát beze strachu z upírů.
XVI. Vzpomínka na Carmillu

Možná si myslíte, že jsem svůj příběh sepsala v klidu a bez rozechvění, protože jsem na rozdíl od jiných přežila. Kdepak! Přimělo mě k tomu jen opakované naléhání osob, kterých si vážím. A psaní po mnoho měsíců napínalo mé nervy do krajnosti a ještě zintenzivnilo hrůzu, kterou i tak zažívám a budu zažívat dnem i nocí, zejména když jsem o samotě.

Ráda bych ještě něco řekla o podivném baronu Vordenbur-govi, objeviteli hraběnčina hrobu. Bydlel ve Štýrském Hradci a žil ze skrovného důchodu, který mu jediný zbyl z kdysi knížecího majetku v Horním Štýrsku. S neutuchajícím zápalem se zabýval studiem vampyrismu a ve své knihovně shromáždil snad všechna díla, která se tomuto jevu věnují: Magia Posthuma, Phlegon de Mirabilibus, Augustinus de Cura pro Mortuis či Philosophicae et Christianae Cogitationes de Vampiris od Johanna Christopha Harenberga - na těchto pár svazků si vzpomínám, protože je půjčil otci. A díky rozsáhlé sbírce soudních případů vypracoval soubor pravidel, která podmiňují existenci upírů.

Upír nabírá sílu tím, že přes den spí v hrobě, zatímco v noci ukájí svůj strašlivý chtíč po krvi. K některým nešťastníkům - a v Carmillině případě to platilo i pro mě - je přitahován citem, který se příliš neliší od milostné vášně. Pokud tomu tak je, sleduje upír svou oběť s neuvěřitelnou vynalézavosti a lstivostí, aby překonal všechny překážky, a nepřestane, dokud jí nevysaje všechnu krev. Svou rozkoš ovšem ještě zvyšuje oddalováním a také milostnými hrátkami a dvořením. Tak tomu bylo i mezi mnou a Carmillou. Ano, něžné přátelství a dívčí slast, tomu jsem se ani v nejmenším nebránila. Ale opravdová láska, kterou mi Carmilla neustále dávala najevo a již vyžadovala i ode mě, to bylo něco jiného. Ovšem síla jejího půvabu a také jejích nadpřirozených schopností, o kterých jsem přirozeně vůbec netušila, nakonec vždycky zlomily můj odpor.

Upíři jsou ve svých krocích většinou nějak omezeni. V našem případě to bylo omezení jménem: když totiž nepoužívala své skutečné jméno Mircalla, musela se představovat anagramem Carmilla či Millarca.

Když byl Mircallin hrob zničen, pobyl u nás baron Vordenburg ještě pár týdnů. Otec mu pověděl o moravském šlechtici a o jeho setkání s upírem na karnsteinském hřbitově. Také se ho zeptal, jak vlastně dokázal určit polohu hraběnčina hrobu, který byl tak dlouho pohřešován.

Baron svraštil tvář do záhadného úsměvu, na chvíli sklopil zrak a pohrával si s poškrábaným pouzdrem na brýle. Pak řekl: "V mém držení je mnoho deníků a jiných dokladů, které sepsal onen pozoruhodný muž, jehož vy nazýváte moravským šlechticem. Listina, pojednávající o jeho návštěvě Karnsteinu, je snad nejzajímavější ze všech. V ústním podání většinou dochází ke značnému překroucení. On sice mohl být pokládán za moravského šlechtice, ale ve skutečnosti pocházel z Horního Štýrska. Řeknu jen to, že v mládí byl milencem krásné Mircally, hraběnky von Karnstein, a její náhlá smrt ho nesmírně zasáhla.

Jak se upíři množí? Na základě přesně stanoveného zákona. Přepokládejme, že existuje kraj, který je zatím upírů prostý. Kde se tedy vezmou? Jednoho dne spáchá sebevraždu člověk, nesoucí ve své duši větší či menší hříchy. Za určitých podmínek se takový sebevrah stává upírem a navštěvuje živé v době, kdy spí. Jeho oběti zemřou a téměř bez výjimky se také mění v upíry. A přesně to se stalo Mircalle. Můj předek Vordenburg, jehož jméno nosím a jenž není nikdo jiný, než ten, koho nazýváte moravským šlechticem, na to záhy přišel a začal zkoumat zákonitosti vampyrismu. Došel k názoru, že dříve či později padne podezření i na Mircallu, která zaživa bývala jeho idolem. A pak by byl její hrob znesvěcen. To ho vyděsilo a navíc věděl, že upír zbavený své obojetné existence dojde ještě mnohem strašnějšího osudu. A tak se rozhodl, že před tím svou milovanou Mircallu zachrání.

Vypravil se do Karnsteinu, naoko odstranil její pozůstatky, ale její skutečný hrob dobře ukryl. Jenže když zestárl a uvědomil si, jaké hrůze vydal celý kraj napospas, vytvořil ty nákresy a poznámky, které nás dovedly ke hraběnčinu hrobu, a také popsal podvod, jehož se dopustil. Možná si předsevzal i to, že zjedná nápravu, ale smrt mu v tom zabránila. A tak zůstalo na jeho potomku, aby pozdě, ale přece vysledoval tu nestvůru až do jejího hrobu."

Na chvíli se odmlčel a dodal: "Upíra můžeme poznat také podle síly, kterou má v ruce. Když chtěl generál zabít Mircallu alias Carmillu alias Millarcu sekyrou, stiskla její útlá ručka jeho zápěstí tak, jako by to byl svěrák. Ovšem síla upíří ruky se neomezuje jen na stisk. Způsobuje také znecitlivění a ochromení postižené části, které zmizí teprve po dlouhé době, pokud vůbec."

Příštího jara mi otec dopřál cestu po Itálii. V cizině jsme pobývali déle než rok, ale trvalo ještě dlouho, než aspoň trochu polevila hrůza z toho, čím jsem si musela projít. Dodnes před sebou vidím dvojí obraz Carmilly: někdy ji spatřím jako rozvernou či unylou krasavici, jindy jako nakrčenou příšeru v rozvalinách pohřební kaple.

A často mě ze snění vytrhne pocit, jako bych zaslechla její lehký krok za dveřmi budoáru.
Konec

Někde najdu tvou duši a lákavé touhy,
ve světle úplňku rozkoš mi dávej.
Těla jsou zámek a bludiště nástrah,
zboříme hradby zvrácených her.
Mystika rukou a tance těla,
nasyťme kůži dotykem svým.
V opeře noci najdu tě, Macbeth,
v hladovém pohledu nesmrtelných.
Má lady Macbeth, královno noci,
přišla's mě zničit či nabídnout spasení?
Vzpomeň na víno, co ústy ti dávám,
vždyť víš, že mrtví se někdy vracejí.
Ruce se mění, jsou něžné i škrábou,
tvůj polibek kouše i hladí jak vítr.
Na smrt a na život najdem se v opeře,
spadnem za oponu milostných her.
Najdi mě, Macbeth, zničíš mě, Macbeth,
spoutáš mě provazy na loži lásky.
Najdi mě, Macbeth, zničíš mě, Macbeth,
v krvavém obětí toužících těl.
Najdi mě, Macbeth, zničíš mě, Macbeth,
spoutáš mě provazy na loži lásky.
Najdi mě, Macbeth, zničíš mě, Macbeth,
v krvavém obětí toužících těl.
Zajatci opery, otroci touhy,
zrozeni k zápasu pokořit čas.
Volá tě k návratu jeviště prokletí,
ve smutku samoty slyšíme hlas.
V jediném pohledu poznáme sebe,
měníme tváře z minulých staletí.
Na smrt a na život věčné je spojení,
opera Macbeth, to dávné znamení.
Najdi mě, Macbeth, zničíš mě, Macbeth,
spoutáš mě provazy na loži lásky.
Najdi mě, Macbeth, zničíš mě, Macbeth,
v krvavém obětí toužících těl.
Najdu tě, Macbeth, zničím tě, Macbeth,
spoutám tě provazy na loži lásky.
Najdu tě, Macbeth, zničím tě, Macbeth,
v krvavém obětí toužících těl.
Najdu tě, Macbeth, zničím tě, Macbeth,
najdi mě, Macbeth, zničíš mě, Macbeth.

Zasněný, zoufalý,
Vysnil si, ach, vysnil si bohyni.
Mnozí mu spílali,
Když o přízeň, když o přízeň prosil ji.
Pro jedny byla múzou,
Ty u srdce, ach, u srdce ranila.
Pro druhé zase lůzou,
Ty raději v náruč svou přivila.

Nejprve vysnil si její srdce.
A poté vysnil si i její tvář.
O krásném těle snily jeho ruce,
To aby zapomněl jí vysnít také svatozář.

Proč?!

Nevím jak dál, toť vše!
Ten příběh snad mi všichni prominou,
Však krev v mých žilách vře,
By jen pomyslel si na jinou!
A proto vpravdě nevím pro co žít.
A rozhodně nejsem mezi těmi,
Kdož se s někým litě bude přít,
Že svět vskutku není poset bohyněmi.

Svět není poset bohyněmi.

Zasněný, zoufalý,....

Jednou příjde tma a vrátí se zvony,
Co zazní nad krajem v chechotu vran
Doba temných úsvitů, čas který nebyl.
Doba temných úsvitů, čas který nebyl
Naplní kalichy jedu a kouzel
Modlitbou temnot, dušemi mrtvých
Modlitbou temnoty, dušemi mrtvých
Co stékají v propastích odpadu snů
Démoni bez křídel Kainových času.
Démoni bez křídel, jak noc černých vran

Démoni bez křídel Kainových času
Padající hvězdy co září jak den
Čas oblouků temných, jak zlomené touhy
Čas oblouků temných, jak zlomené touhy
Hrobky a oltáře, obchod s dušemi,
Perutě křídel, Véniů padlých
Hrobky a oltáře, obchod s dušemi,
Perutě křídel, Véniů padlých
S pohledem chladným, jak mramoru lesk
S pohledem chladným, jak mramoru lesk

Uvnitř srdce slyším, její volání,
Gotika vrací se přichází noc
Kletba nad světem, jak smutek pohřební
Přijde konec času a zanikne světlo,
Tma která vše kolem pohltí,
A šanci nedává, nikomu na spasení,
A šanci nedává, nikomu na spasení

Gotika vrátí se, jak noc černých vran,
Démoni bez křídel, čas který nebyl.
Gotika vrátí se, jak noc černých vran,
Démoni bez křídel, seslaní z Kainových časů
Gotika vrátí se, jak noc černých vran,
Démoni bez křídel, čas který dosud nebyl.