Tady Jung píše o Visitorovi:
... A tu se člověk musí opravdu ptát: Odkud se bere taková znalost duše, že lze říci „jen“ duševní? Tak totiž mluví a myslí západní člověk, jehož duše je zjevně „bezcenná“. Kdyby na ní něco bylo, mluvilo by se o ní s úctou. Protože to však člověk nečiní, musíme z toho usuzovat, že v ní nespočívá žádná hodnota. Není tomu tak ale nezbytně vždy a všude, nýbrž pouze tam, kde člověk do duše nic nevkládá a „celého Boha má venku“. (Více Mistra Eckharta by někdy prospělo!)
Výhradně náboženská projekce může duši připravit o její hodnotu, takže se následkem inanice (vyprázdnění) nemůže už dále vyvíjet a zůstane vězet v nevědomém stavu. Zároveň propadne bludu, že všechny nesnáze leží venku, a člověk se už vůbec neptá, kde a jak k tomu sám přispívá. Duše mu připadá tak bezvýznamná, že ji považuje za sotva schopnou zla, nemluvě vůbec o dobru. Jestliže však už duše nespolupůsobí, náboženský život ustrne ve vnějškovosti a bezduché formálnosti. Ať už si člověk představuje vztah mezi Bohem a duší jakkoli – jedno je jisté: duše nemůže být žádné „jen“, má důstojnost bytosti, které je dáno, aby si byla vědoma vztahu k Božství. ... Ani věřící křesťan nezná skryté cesty Boží a musí ponechat na vůli Jemu, bude-li chtít na člověka působit zvnějšku, anebo zevnitř skrze duši. Věřící nesmí popírat tu skutečnost, že existují „somnia a Deo missa“ (Bohem seslané sny) a osvícení jeho duše, které nelze odvodit z žádných vnějších příčin. Bylo by rouháním tvrdit, že se Bůh může zjevit všude, jenom ne právě v lidské duši. Ano, niternost vztahu mezi Bohem a duší vylučuje předem každé snižování významu duše. Je snad příliš rozmáchlé mluvit o příbuzenském poměru, ale každopádně musí duše mít v sobě nějakou možnost vztahu, to znamená nějakou obdobu ke jsoucnu Boha, jinak by se nikdy nemohl žádný vzájemný vztah uskutečnit. Onou obdobou je, psychologicky vyjádřeno, archetyp obrazu Boha.
Každý archetyp je schopen nekonečného vývoje a diferenciace. Je proto možné, že je více či méně vyvinutý. Ve vnější podobě náboženství, kde leží všechen důraz na vnější postavě (kde tedy jde o více či méně úplnou projekci), je archetyp totožný s vnějšími představami, jako duševní faktor však zůstává nevědomý. Je-li nevědomý obsah v takové míře nahrazen projekčním obrazem, je vyloučen ze soužití s vědomím a zbaven vlivu na vědomí. Tím jeho život dalekosáhle ztrácí, protože je mu zcela znemožněno, aby podle své přirozenosti utvářel vědomí; ba ještě víc, zůstává nezměněn ve své původní podobě, neboť v nevědomí se nic nemění. Od jistého bodu vyvíjí dokonce sklon k regresi na nižší a archaičtější stupně. Může tedy nastat ten případ, že křesťan, který sice věří ve všechny svaté postavy, přece zůstane v hloubi duše nevyvinutým a nezměněným, protože má celého Boha „venku“ a neprožívá ho ve své duši. Jeho rozhodující motivy a jeho určující zájmy a impulsy vycházejí z nevědomé a nerozvinuté duše, která je pohanská a archaická jako kdykoli dříve, a vůbec ne ze sféry křesťanství. Nejen život jednotlivce, ale i souhrn jednotlivých životů v měřítku národa dokazuje pravdivost tohoto tvrzení. Velké události našeho světa, které lidé zamýšleli a vykonali, nedýchají duchem křesťanství, ale nepředstíraného pohanství. Tyto záležitosti pocházejí ze stavu duše setrvavší na archaické úrovni a nezasažené ani zdaleka křesťanstvím. Jak se církev ne zcela neprávem domnívá, zanechává to, že člověk „jednou uvěřil“ (semel credidisse), jisté stopy. Z těchto stop však ve velkých, podstatných skutečnostech nelze nic odhalit. Křesťanská kultura se ve strašlivé míře ukázala jako prázdná: je vnější politurou, ale vnitřní člověk zůstal nedotčený, a proto nezměněný. Stav duše neodpovídá tomu, čemu se navenek věří. Křesťan ve své duši neudržel krok s vnějším vývojem. Jistě, navenek je tu všechno dáno obrazem i slovem, v církvi i v bibli. Ovšem uvnitř to není. V nitru vládnou archaičtí bohové jako kdysi, to znamená, že vnitřní obdoba vnějšího obrazu Boha je z nedostatku duševní kultury nevyvinutá, a proto uváznuvší v pohanství. Křesťanská výchova sice dokázala, co bylo v lidských silách; to však nestačilo. Příliš málo lidí zakusilo, že božská postava je nejvnitřnějším vlastnictvím jejich duše. S Kristem se setkávali jen venku, ale nikdy jim nevyšel vstříc z jejich duše; proto v ní dosud panuje temné pohanství, které zčásti s již nepopiratelnou zřetelností, zčásti pod příliš průhledným pláštíkem zaplavuje takzvaný křesťanský kulturní svět.
S dosud použitými prostředky se nepodařilo pokřesťanštit duši do té míry, aby alespoň ty nejzákladnější požadavky křesťanské etiky měly nějaký určující vliv na nejdůležitější zájmy křesťanského Evropana. Křesťanské misie sice kážou evangelium chudým, nahým pohanům, ale vnitřní pohané, kterými se Evropa jen hemží, křesťanství ještě nepřijali. Křesťanství musí nezbytně začít znovu od začátku, chce-li dostát své velké výchovné úloze. Dokud je náboženství jenom víra a vnější forma a náboženská funkce není zkušeností vlastní duše, do té doby se nic podstatného nestalo. Je nutno také pochopit, že ono „velké mysterium“ (mysterium magnum) je zde nejen samo o sobě (an sich), nýbrž že je založeno především v lidské duši. Kdo to neví ze zkušenosti, může být třeba největším učencem teologie, ale o náboženství nemá ani ponětí, a ještě méně o výchově lidí. ...
1
