Nebo ještě jeden příspěvek ke snu od
Junga:
Sen jsou malá, skrytá dvířka v tom nejvnitřnějším a nejintimnějším
prostoru naší duše, která se otvírají do oné kosmické pranoci, jež byla
duší dávno před tím, než existovalo vědomí Já, a bude duší, jež bude
sahat mnohem dál, než kam vědomí Já bude kdy s to dosáhnout. Neboť
veškeré vědomí Já je osamocené, rozpoznává jednotlivosti tím, že je
odděluje a odlišuje, a vidí jen to, co se k tomuto Já může vztahovat.
Vědomí Já sestává ze samých omezení, i když dosahuje k těm
nejvzdálenějším mlhovinám. Veškeré vědomí rozděluje; ve snu ale
vstupujeme do hlubšího, obecnějšího, opravdovějšího, věčnějšího
člověka, který dosud stojí v šeru počáteční noci, kde byl ještě
celostí, a celost byla v něm; v přírodě, prosté rozlišování a
veškerého Já.
Z této všespojující hloubky pochází sen, ať je jakkoliv dětinský,
groteskní a nemorální. Jeho květnatost a nezaujatost a pravdivost přivádí
do rozpaků naše autobiografické předstírání. Žádný div, že ve všech
starších kulturách platil působivý sen za poselství bohů! Náš
racionalismus si vyhrazuje právo vysvětlovat sen „ze zbytků dne“, to
znamená z drobtů, které spadly z bohatě prostřené tabule našeho vědomí
do podsvětí. Jako by tato tmavá hlubina nebyla než prázdným pytlem, ve
kterém není nic než to, co sem spadlo seshora. Proč se stále zapomíná na
to, že v rozsáhlé sféře kultury neexistuje nic velkolepého a krásného,
co by původně nevzniklo ze šťastného nápadu? Co by se stalo s lidstvem,
kdyby už nikdo neměl žádné nápady? Podobá se spíše pravdě, že
vědomí je oním pytlem, ve kterém není nic jiného, než to, co ho
„napadlo“. Sotva kdy si uvědomíme jasněji, nakolik jsme závislí na
nápadu, než když nás v určité situaci ne a ne něco napadnout. Sen není
nic jiného než nápad oné temné duše, která vše spojuje. Co by bylo proto
přirozenější, když už jsme zabloudili do nekonečných jednotlivostí a
detailů na povrchu tohoto světa, než zaklepat na dveře snu a dotázat se jej
na ona hlediska, která by nás mohla opět přiblížit základním
skutečnostem lidského bytí?
Zde však narážíme na ty nejzarytější předsudky: „Sny jsou jenom
sny“, žádná realita, lžou, jsou to pouhá splněná přání; samé
vytáčky, jen abychom nemuseli brát sen vážně, protože to by bylo
nepohodlné. Duchovní povýšenost vědomí miluje právě izolování navzdory
jeho nedostatečnosti, proto se vzpíráme přiznat pravdě snu její reálnost.
Existují světci, kteří mají velmi prostopášné sny. Jak by to bylo s
jejich svatostí, která je pozvedá tak vysoko nad lidskou spodinu, kdyby
přiznali obscénnosti svých snů pravou skutečnost? Ale právě ty
nejnepříjemnější sny by nás mohly nejvíce přiblížit lidstvu s nímž
jsme pokrevně spřízněni, a nejúčinněji tlumit pýchu bezinstinktivnosti.
I kdyby se celý svět rozvrátil, ona vše spojující provázanost temné
duše nemůže být rozdrobena na kousky. A čím více a dále probíhá toto
štěpení na povrchu, tím více roste v hloubi síla jednoho.
Nikdo, kdo to nezakusil, není ovšem přesvědčen o tom, že by mimo
vědomí mohla v člověku existovat ještě nějaká samostatná duševní
činnost, která působí nejen ve mně, nýbrž zároveň ve všech
ostatních.
http://soucet.wz.cz/jung/Slova_du/fa_01_03.htm