V pohádce O stvoření je psáno o dnech, milá kroky a všechny pokusy to nějak pobožně okecat zní směšně. Těch biblických šest dní můžeš klidně vydávat za šest božských sekund, nebo šest kýchnutí nějakého anděla. V pohádce O stvoření není zmínka o tom, že by den mšl jinou délku, než jak ji znají lidé.
Den je slovo označující lokální dobu ve které není noc. Jenže když je u nás den, tak mají protinožci noc a opačně. Takže je výraz den určen jako čas jedné otočky naší planety vzhledem k naší hvězdě zvané Sluncem. Když se domluvíme na tom, že jeden den končí půlnocí a půlnocí začíná další den, tak je jasné, že na Zemi začíná den plynule a nepřetržitě vzhledem k poloze lokality na povrchu planety k naší hvězdě. Ale protože lidstvo tvoří provázanou společnost, tak se naši předkové usnesli na definici časových zón a na poloze Datumové hranice. Jak prosté Watsone.
No a protože jsou lidé chytrolíni, tak si vymysleli způsob, jak během 24 hodi slavit dvakrát Nový rok. Přesně podle hodinek a kalendáře, žádnej podfuk.