zase lžeš
Slovenští nacionalisté často obhajují prezidenta válečného
Slovenského státu a katolického kněze Jozefa Tisa argumentem, že
zahraňoval Židy. Je to velmi rozšířená legenda, kterou opakují i
někteří nacionálně orientovaní politici.
Slovensko však za války přijalo přísnější protižidovské zákony
než nacistické Německo. Za židy transportované do koncentračních táborů
dokonce Říši platilo.
Důkazy o tom, jak to skutečně se zachraňováním Židů za vlády Jozefa
Tisa bylo, pocházejí přímo z archivu Prezidentské kanceláře v
Bratislavě.
Milost na prodej
„Nikdo ty dopisy doposud nezkoumal. Jsem překvapená, že je Slováci
neznají,“ říká Američanka Madeline Vadkerty, která se kdysi vdala za
Slováka a naučila se velmi dobře slovensky. Zajímá ji historie a v
Národním archivu objevila takzvané židovské dopisy. Jsou to dosud neznámé
žádosti o milost, které psali Židé prezidentu Tisovi.
Američanka Madeline Vadkerty v Národním archivu objevila takzvané
židovské dopisyAmeričanka Madeline Vadkerty v Národním archivu objevila
takzvané židovské dopisy|foto: Ľubomír Smatana,Český rozhlas
„Vůbec jsem netušila, do jakého kontroverzního tématu se pouštím,“
přiznává žena nad stolem plným dokumentů a fotografií ve svém
bratislavském bytě. „Někdy je mi z těch dopisů úzko.“
V Národním archivu leží tisíce žádostí o milost a Vadkerty zatím
přečetla jenom část. Zároveň totiž dohledává, co se s lidmi stalo.
„Našla jsem zatím jenom tři žádosti, které byly kladně
vyřízené.“
Badatelka ukazuje třeba žádost nemocného muže, který chtěl poslouchat
rádio. Jako Žid ho musel odevzdat. „Zaplatil kolek a než se vůbec úřady
dostaly ke zkoumání, skončil v transportu.“
Za žádosti museli Židé platit, někdy to bylo jen pár korun, někdy i
deset tisíc. Záleželo na majetku žadatele, který úřady zkoumaly a podle
toho vyměřily částku. „Já říkám, že milosti byly na prodej.“
Výjimky zachránily jen několik desítek lidí
Jozef Tiso už v prvních projevech po vyhlášení Slovenského státu mluvil o
tom, že je třeba se s Židy vypořádat.
Historik Jan Rychlík glosuje slovenské antisemity po svém: „Oni pořád
omílají tu starou písničku, že ti židovští krčmáři opíjeli
slovenský lid a vycucávali ho. Dnes na Slovensku Židé nejsou a pije se dál.
Alkoholismus zůstal.“
„Vláda nového Slovenského státu nečekala a velmi rychle schválila
Židovský kodex,“ říká autor Tisovy autobiografie, bratislavský historik
Ivan Kamenec. „To byl jeden z nejtvrdších a nejdrastičtějších
protižidovských zákonů v moderních dějinách Evropy. Byl to
nejrozsáhlejší právní dokument přijatý za Slovenského státu. Byl
rozsáhlejší než ústava.“
Součástí Židovského kodexu byly i dva paragrafy, na základě kterých
mohl Tiso dávat výjimky. Jeho příznivci tvrdí, že těch výjimek udělil
až třicet tisíc, což Kamenec považuje za nesmysl. „Těch výjimek bylo
asi tisíc a chránily dohromady asi pět tisíc lidí. Vztahovaly se na celé
rodiny.“ Kamenec ale zdůrazňuje, že výjimky zachránily před deportacemi
do koncentračních táborů jen několik desítek lidí. „Většina těch
výjimek totiž byla vydaná v roce 1943 a v první polovině 1944, kdy už ze
Slovenska transporty neodjížděly.“
„Ruky bozkávám, pan prezident“
Nejmladší žadatel o milost, kterého Vadkerty objevila v archivech, byl
pětiletý Peter.
Peter Pocházel z Prešova a napsal Tisovi v roce 1941 Žádost zakončil
slovy „Ruky bozkávám, pan prezident“. Se žádostí neuspěl, prošel
třemi koncentračními tábory, ale přežil.
Po válce se vrátil, dostal se na České vysoké učení technické v Praze
a zůstal. Dodnes tu žije jeho manželka, která se ale kvůli svému
židovskému původu bojí publicity. Jejich dcera Klára, učitelka na jedné
pražské základní škole, se naopak domnívá, že o tom je třeba mluvit.
„Z mé nejbližší rodiny zahynulo patnáct lidí. A kde jsou ti tisíce
dalších? Co k tomu říct?“
Podle Ivana Kamence Slovensko a také Srbsko za každého transportovaného
Žida německé Říši platilo. Na základě dokumentů Kamenec vyvozuje, že
Tiso věděl, co Židy čeká. I tak ale podle historika není počet výjimek
důležitý. „Před kým chránil prezident lidi, kterým udělil výjimku?
Jaký to byl stát a kdo stál na jeho čele? Já na to neodpovídám, to
nechám na čtenářích.“