Událost, která se tu v Růžďce stala v noci na pondělí po Trojiční
neděli je známá. Ano známá. Příběh zaznamenali faráři Jan Intzédy, a
po něm Pavel Jelínek. Originály jsou uloženy – faráře Jelínka u nás na
faře v archivu a zpráva f. Jana Intzédyho v Ostřihomském archivu. Ten
příběh také zapsali písaři při výsleších Pavla Hořanského v
Uherském Hradišti císařskou vyšetřovací komisí.
Známá…, ale už jen těm, co se o ní zajímají a nám tady…, naší
malé sešlosti.
Co se v těchto místech a poté v následujících dnech, rocích odehrálo,
bylo kruté a surové. Začátek byl nápad tří mnichů s falešným
tolerančním patentem. Záměr byl zjistit utajené nekatolíky. Ovšem
nečekali, že tak mohutnou odezvu způsobí. K „víře otců“ se
přihlásilo na Valašsku 12 až 15tisíc lidí, skoro celé dědiny. Také v
Růžďce, a dokonce i fojti a na Vsetíně i část městského vedení.
V krátkosti příběh místa a památníku.
Po bohoslužbách, které se konaly na místě zbořeného kostela, který
stával uprostřed dědiny, přišli ze Vsetína v noci do Růžďky vojáci a
myslivci také písaři převlečení do uniforem a sebrali tajné kazatele.
Pavla Hořanského, Ondřeje Holého (Vrškovského), a Jana Šutíka, či
Šutu.
Cituji: – V pondělí po tomto svátku došlo v Růžďce ke krveprolití.
Na Trojiční neděli se růžečtí evangelíci sešli na dvoře Pavla Urbana k
veřejnému bohoslužebnému shromáždění v tak velkém počtu, že to
vyvolalo hněv katolického duchovenstva. Bylo vysláno několik vojáků a
myslivců, aby “svůdce“ zatkli. Počínali si surově a lid se postavil na
odpor.
Očitý svědek události, růžecký zpěvák Jiří Změtka o nívyprávěl:
“Když ti antikristovi nelidští holomci Pavla Hořanského vzali, tedy
popadše jej, v loži na hůře za nohy, vlékli jej dolů hlavou z chalupy jeho
až k potoku, nějakých 100 kroků. Takovým tyranským s tímto písmákem
nakládáním a jeho hlavy se o kamení tlučením, dír v hlavě mu nadělali,
bolest nemalá jemu způsobena byvši, on křičel a na retu volal. Pročež
dědina se zbouřila, lid byv k němu milosrdenstvím hnut se sběhl, jedni
druhých k bránění Hořanského vzbuzovali, místo zbraně kůlama se
zaopatřili, za těmi vzatými třemi bratry a pravdy evangelické násilníky
se brali a dohonivše je na Hořanského lúce, chtěli jim je brát. Načež ti
vojáci, myslivci a písaři začali do lidí pálit a skutečně prostřelili
Štěpána Kapitána do břicha, až mu střeva za ňadra vyšla, Jiřího
Čáníka do levého boka pod srdce do žebra a Václava Žambocha zrovna do
srdce, takže v tom okamžení po něm bylo, ježto tam ti dva živí byli a
mluvili, dokud domů na desce zaneseni nebyli. Krom těch tří mužů byla
zastřelena Kateřina, dcera Ondry Hořanského, a manželka Jana Černíka,
poněvadž prý volala:“Poďte a braňte se! Já strýce vzít nedám.“ Na
druhý den opět přišel kaprál s vojáky ze Vsetína do Rouštky, a když
těm ubohým zastřeleným svědkům a mučedníkům pravdy evangelické
zdejší lidé na kaprálův rozkaz šachtu na tom místě, kdež zastřeleni
byli, totiž na Hořanského lúce, vykopat museli, dal je pochovat, a to
každého v truhle, po dvou truhlách vedle sebe a nohami k sobě.“
Podotýkám, že Kateřina byla těhotná. Raněných bylo víc, někteří
zemřeli doma, ale ze obavy z pronásledování se jména nedochovala.
Věrohodnost očitého svědka potvrzují i dva výslechy, jimž byl podroben
Pavel Hořanský v Uherském Hradišti.
Toto se stalo z 8. na 9. června 1777. A pomníček připomíná: Pomni –
zastav se a zamysli se.
Když císařská komise vyslýchala zadržené, odpovídali jim, že na
„zbořisku“ stával v Růžďce před dvěma sty lety kostel „našich
otců“.