Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Můj táta ateista věřil že komunismus je dobrá věc ale jenom do srpna 1968, potom ho to jako zázrakem přešlo :-)

Komunismus je ideologie, která nadpřirozené osobnosti ke své definici nepoužívá. Teda, jestli ideologové nevycházejí z přestavy lidí, se se chovají a jednají nadpřirozeně.
Ideologie sama o sobě škodlivá není, problémem může ... a zpravidla je ... její radikální, nelidská a nebo zcestná aplikace.

Ono komunismus je dobrá věc - žili v něm první křesťané - Spartakova družina a taky Táborníci.
Ale jako takové je to zatím utopie - lidi k tomu ještě nedospěli.
Komunismus bude v Království nebeském.
U nás komunismus nebyl.

Ale tys to nepochopil já psal že každý v něco věří i ateista.Jsi ateista?

Ono kráči Mnichale o to slůvko "víra". Je bohužel zprofanované jako označení vlastností členů společnosti sdružené nějakou ideologií. Zkrátka pro katolíka jsou jen katolíci ti správní věřící a muslimové jsou pro katolíka nevěřící, A vice versa.
Věřit mohu ve faktickou existenci vodníka, ale protože nikdo nikdy žádného vodníka neviděl, tak lze věřit, že vodníci jsou jen produkty lidské fantazie.Věřící ve vodníky věří, že vodníci topí lidi a že si jejich duše strkají do malovaných hrnečků s pokličkou.
Jinak vyjádřeno je víra vlastností intelektu. Lidé by nikdy nesedli do auta, kdyby nevěřili, že cesta autem je neohrožuje na zdraví a na životě. Také si montujeme bleskosvody na budovy, protože věříme, že bleskosvod je užitečné zařízení.

Asi jsem špatný katolík, protože nevěřím že jen katolíci jsou správně věřící. Ani nemám důvod si to myslet. Nikdy by mě to nenapadlo.

Ovšem že nejsi katolík ale katolička.

Co když to píše katolík že v ní je duše s elementem mužským.

Proto říkám místo víry cesta, poněvadž věřit pro mě je jiné jak vědět a má cesta mě učí vědět že už vím.

Ateista může vědět že se ráno probudí jako dnes , když bude vědět že mu k tomu dopomůže jeho způsob života, věřící bude věřit že se druhý den probudí a nechá to na víře,ale člověk co ví tak si ověřuje a ateista si ověřuje,aby se každý den mohl probudit ráno a pracuje na sobě.Jenze z toho vědění už vzniká věření, že věříme že to co praktikujeme do našeho života.

Ateista může vědět že se ráno probudí jako dnes

Ne ateista to neví s určitostí. Jak se dá ověřit, jestli se ráno vzbudím?
Já no to nemyslím, jen sen tam manželce řeknu : "Kdyby něco, tak čau."

A odhaduje že se vzbudí a bude vědět co bylo včera či před týdnem. Tedy že se vzbudí a naváže samozřejmě na to co bylo večer.
Představte si že by se vzbudil a vůbec nic nevěděl.

https://www.csfd.cz/film/133842-50x-a-stale-poprve/prehled/

viděla jsem :-)) to se člověk furt motá dokola až zestárne a umře. A kdyby se mu to stalo už v pěti letech...každý den překvapené totéž. Přiznám se že mě vždycky fascinovalo, že život je jeden celek. Tedy od začátku do konce je to jeden život a cokoliv děláme, má svůj význam z pohledu celého života. Tedy nejen v daný moment i když samozřejmě daný moment prožíváme, ale nějak ten moment pak zapadá do celku a ovlivňuje ho. A až jsme staří, pak se ukáže jaký to mělo smysl. začne se to vylupovat ze slupky, to co mělo a dávalo smyl tedy k čemu to bylo dobré.
Ehm. zase filosofuji :-) ale mám to tak... musela jsem chodit po horách, abych si na chvíli ztišila hlavu. Teď už tolik nemyslím.

Tahle filosofie je užitečná, pomáhá člověku zjistit svoje vlastní postoje k tomu věčnému Kdo jsme? Odkud jsme? Kam jdeme? a zjišťujeme že to možná není až tak těžké zodpovědět. A dokonce to je v i " v souladu s BOHEM", i když ve skutečnosti to bude tak, že víra to převzala od reality a Bohu jen přiřkla.
Prostě většinu základních filosofických otázek si člověk zodpoví až na konci života, a zjistí, že si je mohl zodpovědět dávno a i se odle nich chovat.
Hory mají svoje kouzlo a náboj, ani já neznám lepší okolí na uklidnění. Možná je to tím, že jsou většinou dostatečně krásný, blíž ke hvězdám, ale současně neumožňují úplně vypnout jako třeba válení se někde u moře. Vždycky jsme hory upřednostňoval před jakýmkoli jiným prostředím. A je v nich i ten počátek - kdy vznikala pevnina. Nutí vnímat a přemýšlet ....

Vidím to trošku jinak. Nemyslím si, že se "motáme" životem nýbrž jím "kráčíme" po cestě dané okolnostmi, tedy závislostmi na lidech které máme rádi a kterým jsme i něco povinni "splatit", či takzvanou "vyšší mocí", to jest lidmi, kteří mají nad námi moc k nasměrování naší cesty. Mám tím na mysli jak nadřízené na vojně, tak nadřízené v zaměstnání.. Ta cesta životem není tedy rovná jako napnutá šňůra, ale má své zákruty a také odbočky a křižovatky na kterých se musíme rozhodnout, kterým směrem budeme pokračovat. Dá se říci, je je to cestička životní krajinou, vede někdy i do kopce, jindy zas s kopce a tak není ani nudná, ani jednotvárná. když se tak ohlédnu, tak bych vlastně na té své, vlastně naší (+manželka) cestě nic neměnil.

Hledat smysl toho, či onoho lze, ale připadá mi to dost pošetilé se hnát za nějakým hlubokým a univerzálním smyslem života.
Coby ateista nevidím hledání smyslu v nějakých esoterických a náboženských sférách. Smysl života je pro mne náš život prožít plodný a konstruktivní, pomáhat lidem a neuškodit nikomu a ničemu.
Jaký má smysl třeba pěstování rajčat? No přece smysl je v tom pěstování. Jaký smysl je ve čtení knížek? No přece v poznání myšlenek a nápadů jiných lidí, jak autora příběhu, tak jím stvořených postav. A takhle lze, si myslím, najít smysl v návštěvě opery, třeba Rusalky, v návštěvě ZOO, muzejí, obrazáren, výstavišť. Ve čtení a ve studii odborné literatury.
No a také v konstruktivní práci doma v dílně a u PC.

nené, to motání byla reakce na film 50x jinak, kdy se žena po úrazu každý den budila bez paměti na předcházející den, tedy prožívala pořád stejný den a pamatovala si pořád jen to co bylo před úrazem a nic potom. Takže to bylo téma, co kdybycom si ráno nic neapamatovali.

To co píšeš ty je zcela jiné téma, když si pamatuješ předcházející den, tedy nic trochu jinak.

Aha, máš na mysli film se Sandlerem a Barrymore - 50 prvních schůzek. Moc se mi líbil, mé paní ne moc. Dal jsem si ho aspoň třikrát.

taky se mi líbil. na to že je to se Sandlerem, překvapivě milý.

ty jsi ale asi reagoval na ten život jako celek. Předpokládejme že si pamatujeme co jsem dělali předcházející dny a třeba máme nějaké nedořešené věci ještě z dětství, nebo křivdu co nám udělali rodiče či sourozenec a v průběhu života se to vše postupně rovná a čistí, protože náš pohled se čistí a rovná. a pak se jednou vzbudíme a žádná křivda není, protože nikdy nebyla. To jen my to tak vnímali a tak si náš život vyčistíme zcela než zemřeme. A zemřeme v klidu a smíření.

Já tyhle tebou zmíněné problémy, nebo křivdy nikdy nepociťoval. Zajisté mě někdy někdo naštval, hlavně na vojně, spolubojovníky si vybrat nemůžeme, ale to jsem řešil bezprostředně, spíš diplomaticky. Ale to musím hodně hloubat ve vzpomínkách a abych řekl pravdu, tak nějakou křivdu nebo násilí z dětství nevnímám. A mé vzpomíny začínají v mých 2,5 letech.
Teď mi napadá, že jsem byl jednou společně s jinými spolužáky exekutován učitelem laťkou od obrazu na zádel. To mi bylo 9. Kamarádi z našeho konce (vesnice) na konci zimy zapálili na svahu suchou trávu, spíš loňský přebujelý plevel. Ta naše banda byla tak ve věku od 8 do 14 let. Z ohně se stala výheň, naše pokusy to zastavit selhaly a tak jsme utekli. Dospělci ze sousedství to pak snadno uhasili, jednak protože ten svah nebyl velký a oheň plál jen krátce a druhak oheň neohrožoval nic podstatného. Já ten trest ve školním kabinetu bral jako nespravedlivý, protože sirkou škrtl jeden z nás, ten 14. letý, který už kouřil partyzánky. Ten tělesný trest byl spíš jen potupný, symbolický a moc fyzicky nebolel. Na takové prkotiny z dětství se vzpomíná spíš s úsměvem.

Já byla ve škole šprtka, protože moje maminka byla učitelka na té škole. Nejvíc problémů jsem si udělala sama svým šprtstvím.

Deti ucitelu musi jit prikladem a tak nekdy revoltuji, to byl muj pripad, doma jsem si osvojila roli "zlobive dite".

a ve škole taky? já doma revoltovala, ve škole jsem byla jedničkářka a všem napovídala. Ale těžko jsem se smiřovala s neúspěchem. Nesla jsem ho těžko, zejména když jsem věděla že maminka bude mít problémy. Tedy takjsem si to namlouvala, že se budou na maminku dívat jakože zlyhala a je neschopná

vždycky jsem měla pocit že nesu odpovědnost za maminku a že je mojí povinností se o ní postarat, a to dodnes kdy jí je téměř 100 let. Tak trochu přízračné, ale naučila jsem se s tím žít.

To ja taky i kdyz jsem odesla, ale delala jsem co jsem mohla..

Byla jsem ctizadostiva, ale asi ne diky mamince, ucila jsem se pro znamky,v uceni vzorna, ale nikdy jsem se nehlasila a nesnazila se nijak profilovat, dokonce jsem mela i jednou horsi znamku z mravu(minus , nebo co), ani nevim uz za co, coz byla pro maminku rana , jezdila jsem na otcove motorce bez ridicaku , kamaradila jsem se spis se zlobivymi, nez s hodnymi detmi..sestra se zas branila tim, ze se odmitala zucastnovat ruznych socialistickych akci, verejne mluvila o omezovani svobody v oblekani, bojkotovala 1.maj a odmitla tanecni. ..a tak podobne.

Ano - jenže to nemůžeš psát v kontextu s vírou v Boha a jiné nadpřirozené entity.

Víra v to, že se mnou letadlo nespadne je úplně odlišná víra.

Rozumím ateista nevěří že sním letadlo spadne, poněvadž si ověři fakta a věří těm faktům více než že věří jen tak .

No tak Mnichale, zůstaňme na seriózní rovině.
Človek lezoucí do letadla věří, že pravděpodobnost havárie s jeho smrtí, je natolik malá, že je výhodou letecké dopravy (zkrácení času cesty) naprosto převážena. Nezávisle na druhu náboženství, nebo nenáboženství.
To snad akorát ti, kteří věří na předem stanovený osud (kismet) si řeknou, že je zbytečné nad takovými věcmi přemýšlet, protože na ně nemá človíček svým uvažováním sebemenší vliv.

Já žiju karmicky a klidně bych letěl jen se bojím létání,i když jsem nikdy neletěl vím že je to daleko od země a já se bojím výšek obvzlaste když nemám pod nohami pevno,tedy vylezu do výšky,ale musím mít jistotu ověřenou že to vydrží,tedy vědět pro mě je víc jak věřit.Ale určitě bych letěl v letadle.Neco jiného když ještě že Sněžky vedli do Pece pod Sněžkou lanovky venkovní sedadlové když mi bylo 12 let a já koukal dolů tak mi bylo zle, teď tam jsou kabinové a je to lepší i když taky trnu,9no je vše o síle myšlenky kterou se učím ovlivnit a v letadle kdybych nevěděl že letím tak nebudu mít vůbec strach, takže uspat a probudit na konci cesty

já se výšek nebojím a to doslova. Když jsem kráčela přes Bionasey hřeben k Montblanku po uzoučkém pásečku tak na jedno chodidlo, měla jsem z každé strany stěnu přes 2000 m hlubokou a neměla závrať. Prostě miluji výšky.

Zato ja mam vrozeny panicky strach z vysek, prejit pres houpajici se most nad propasti je pro me zkouska odvahy, zrovna tak v lanovce s pruhlednym dnem, nesnasim , kdyz nekdo stoji hned u zabradli a hledi do krajiny, presto jsem absolvovala vselijaka vandrovani , kde po ceste byly krize na pamatku, ze se tam nekdo zritil. Poti se mi ruce, dela se mi blivno a obcas me nekdo musi drzet, abych se vubec mohla pohnout. Taky jsem jednou asi hodinu visela v sedacce na nejvysim sloupu, foukal desny vitr a zastavili lanovky. O leti skrze Grand Canyon cesnou, u ktere neslo zavrit okno a pomalu ani ne dvere ani nemluvim. Nesmim se proste divat dolu, jen nahoru a nebo zavrit oci..kdyz to jde.

tak tohle bys dala, ten se skoro nehoupe :-))

JO tak to je presne ten druh mostu, nemuzu jezdit ani v horach autem, kdyz je hned vedle strz.

To jsem si užil na kanárech, 4 metry široká silnička vytesaná ve skále, díry jak kráva, BEZ JAKÝCHKOLI SVODIDEL, kdy ta stěna vedle silnice nebyla vidět ani když se člověk vyklonil z okýnka :-)))) a já v půjčeném renaultu clio s dvěma členy rodiny napříč gran canaria :-)))))))))))))))))
zpátky už jsme to vzali raději delší trasou po dálnici kolem pobřeží, ty až 4 protudy v jednm směru vyadaly lépe :-)))))))))))))

ale pořád zlatý proti tomu ratky, i když nepopírám, že bych si to možná zkusil :-)))) teda kdysi, dneska už ne.

Na Kanarech jsem jela asi po te stejne ceste, tedy spis se vezla s hlavou pod dekou, jinak bych tu cestu nepreckala.

S tou lanovkou jsem taky dával nebo lyže nemám rád když půda se hýbe proto neumím lyžovat zajímavé člověk jako já horal narozený v zimě co?

Bez jištění?

umíš si představit jištění? oba s manželem na laně, takže skok na druhou stranu pokud by jeden padal. Ale to je především o koncentraci. Na takové tůře se soustředíš na 100% třeba 8 hodin v kuse. Hlava je úplně čistá, jen krok za krokem.

nemyslel jsme jištění jednoho druhým
v takových místech bývají ukotvena bezpečnostní lana, ke kterým se lze jistit
jako když se někdo na střeše přiváže ke komínu nebo nečemu takovému

to nejde všude jsou metry sněhu, na hřebenu se jde přes ledové seraky (navátý firn) v mačkách. Tam se nemáš jak jistit, jen roztáhneš ruce a kráčíš... hřeben má tak 800 metrů. Zkusím se podívat po nějakém obrázku.

Tady je krásně vidět, takže po tom hřebenu procházíš od jednoho vrcholu na druhý

pardon ještě odkaz
http://www.goat.cz/index.php?path=Alpy_Vrcholy_AiguilleBionnassay_AiguilleBionnassay

první a poslední fotka ukazuje jak to na hřebenu při přechodu od Dôme du Gouter, kde se přenocuje,
vypadá

Minuly tyden se tam zrovna nekdo zabil..ty jsi horolezec? Spoulpracovala jsem s jednim ceskym horolezcem, porad jsem mu rozmlouvala, aby se na to uz vykaslal, mel totiz uz zmrzacenou nohu, vypravil se pak s jednou ceskou skupinou do tech mist, o kterych hovoris a uz se nevratili, zustala po nem zena male dite.

spíše vysokohorský turista. ale už nechodím na čtyřtisícovky... ubývá mi sil i vytrvalost. a také postřeh.

Horolezci, ci vysokohosrsti turisti jsou pro me temer nepochopitelni, je to vasen..ale stejne jde o ten adrenalin..

u mě o soustředění. Jsem velice roztěkaná, pořád mi odbíhají myšlenky na všechny strany. A když se jde na takovou cestu, všecko se sváže do jednoho jediného bodu. Nic jiného neexistuje. Možná i adrenalín, ale ten je víceméně pomocník na cestě, aby se ta pozornost a síly pořád udržovaly v dostatečné míře. člověk pak není unavený.

Jestli tomu spravne rozumim, tak jsi ve stavu soustredeni a zaroven uvolneni, to je nejlepsi stav pro komunikaci se svym vnitrnim hlasem.

my chodili jen dva. Já a manžel. I proto jsme se rozhodovali za sebe, spolu a byli jsme opatrní. Díkybohu za vše.

Viděl jsem pár takových záběrů.

Si "blázen"

Výšek se nebojím, ale takový úzký přechod bych asi "nedal".

Po skále by to pro mne problém nebyl, ale sněhu, i když ufoukaného a pevného bych nedokázal věřit, že stoupnu na převis, který se pode mnou odlomí ... a sjedu dolů.
Něco jako (lodní) kotva se čtyřmi háky na laně kolem pasu by na sněhovém poli mohla osobu zastavit.

na to je cepín. Otočíš se na břícho a brzdíš. Cepín máš přívázaný o ruku, takže je to jen o rycholosti se zorientovat během jízdy. Hlavně se otočit na břicho.

Já vím, otočit se na břicho a neklouzat hlavou dolů. Pak už jde o to jak obouručně ten cepín zarýt špičkou do sněhového pole a nenechat si vykloubit ruku, nebo urvat poutko kolem zápěstí. Teoreticky bych asi věděl jak na to, ale dosud jsem neměl příležitost si to vyzkoušet v praxi.

já jo :-)) akorát musíš mít nohy nahoře aby tě mačky neotočily do kotrmelce

Rozumím, v kolenou lehce zalomit a nadzvednout nohy. Kolena lehce od sebe kvůli prostorové orintaci těla. Pro mužský dost choulostivá poloha, pro klouzání nevhodná.

hehe, proto jsou kalhoty z pevné látky :-)) My s manželem měli v té době dokonce goretexové takže jsme se mohli vyválet v mokrém sněhu a plasťáky na nohách. to byla výhra do sněhu a držely na tom dobře mačky. akorát se v tom blbě šplhalo po skalách (a ještě v mačkách). To když si dnes vzpomenu tak nevím jestli se smát nebo děsit. vše je tak dávno.

Tady v tom případě té "hřebenovky" ratky by se klidně dalo kousek pod ní ke skále přikurtovat lano, ke kterému by se člověk připnul.
akorát by to z té sezky možná przo udělalo chodník ...

je to minimálně 800 metrů... tedy po sněhovém hřebenu. Asi bych to nechala být. Zatím odsud nikdo nespadnul. Stačí udržet rovnováhu.

Já jen když vím že to je pod mýma nohama hrůza.

Stavíš "jistotu" proti "víře". Jenže i ta "jistota" je jen relativní.
Na akrofobii netrpím a vlastně nemám prakticky žádnou fobii, aspoň o žádné nevím.

Osobně jsem letěl párkrát služebně a jaksi mi to nepřipadalo nějak nebezpečné. Člověk prostě musí věřit profesionalitě konstrukrérů a výrobců letadla a profesionalitě pilotů. Prakticky jsou všechny letecké katastrofy způsobené lajdáckým člověkem. Platí i pro automobilovou dopravu, která stojí denně lidské zdraví, lidské životy a obrovské materiální škody. Přitom by "stačílo", aby lidi přemýšleli a věnovali se plně tomu, co dělají a mají dělat. Nebyla by jediná nehoda, jediné zranění, jediný odřený blatník. Stačilo by málo maličko a na světě by mohl být "ráj". Nejiné je to s požáry, otravami plynem a i běžnými zraněními. Na prevenci stačí používat svůj mozek.

Já jen když vím že to je pod mýma nohama hrůza.Mozek i srdce

10-12km nejčastěji. to je vzdálenost dvou vesnic na Zemi, tedy prd .-))))))

Myslíš Sněžka a Pec pod Sněžkou

V tu pravděpodobnost nemusí ani věřit, to tak ze statistiky vychází.
nesmí letět do Tibetu, nebo s nějakou africkou společností a nebo s Lubitzem .-)))))

Jasně do Lhasy :-))

Ano město andělů

Do Tibetu bych jel stopem ono stejně Lhasa je v horách a blbě se tam přistává.

Jo, to jsme zkusili. A že si cestou uděláme „odbočku“ do Karakoramu… Stála za to, akorát po ní na Tibet už nezbyl čas.

Nerozumíš - ateista to neví - ateista na to nemyslí - kdyby myslel na všechno "kdyby", tak by se zbláznil.

Ateista se potřebuje dostat na konkrétní místo, tak bere riziko v potaz. Tohle riziko hlava vyhodnocuje automaticky a odruší případné námitky. Pokud je neumí dobře odrušit, člověk trpí úzkostmi z každé prkotiny a kolikrát ani neví proč. Jen ráno vstane a je úzkostný. Já když chodila po horách, nikdy úzkosti neměla. Naopak, hlava se dokonale zklidnila a byla jsem zcela uzemněná a v pohodě.
A jak jsem zase vletěla do ruchu města, byla jsem chycena ve stresu.

Já tu taky na horách chodím nordic walking a nemám úzkost jen když jdu někde nebo viz ta lanovka tak už jaksi mám fobií

Myslím že ne, že není důvod se zbláznit. Kdysi jsem musel hodně jezdit na služební cesty a také jsem zvažoval riziko a také podnikové pojištění následků pracovního úrazu. Určité riziko je nutné akceptovat, jinak by jsme nevylezli z postele.
Ve škole jsme měli předmět - bezpečnost práce - a tak jsme se učili nejen předpisy bezpečnosti, ale i příčiny a následky nehod. To téma mne vždycky zajímalo, specielně dopravní nehody, požár, plyn a elektrický proud.

Zajímat se o to je jedna věc a pořád myslet na to, co by se mohlo stát je dva.

Kdybych myslel pořád na to, co se může stát v aute, nebo jiném dopravním prostředku, nebo jestli nebouchne popelnice, či se nepropadne chodník tak zcvoknu, protože bych se necítil bezpečně ani doma.
Já reagoval na Michalovo - Ateista věří - předpokládá (že se nic nestane)
Ne nevěří - nemyslí na to a když, tak v míře, že se to nestane vírou.

To zdravý mozek udělá sám. Pokud má někdo poruchu, tak mu ten pozek pořád předhazuje nějaké problémy či co se může stát. Třeba rodiče se pak furt strachuji o děti a stahují je sebou do svých úzkostí. to už není zdravé, ale neumí to vypnout.

ratka - stim se da v podstate souhlasit Kdyz ma nekdo v sobe nejakou poruchu tezce ji vypne.
Na ukrajine se stratil cesky obcan bojujici za svobodu ukrajiny.
https://rumble.com/v2ez00y-march-27-2023.html