Podobné to bylo i na východě dnešní Ukrajiny. Slabší, ale přesto
znatelné hlasy nespokojenosti s loajalitou k vládě v Kyjevě zněly už na
počátku 90. let i z východu Ukrajiny. Podařilo se je ukonejšit především
tím, že zástupci Donbasu (zkratka z ruských slov Doněckij bassejn –
Doněcká pánev) získali velký podíl na moci v celé Ukrajině.
Ani tam ale nespokojenost nezmizela. Naopak se pořád trochu posilovala.
Většina obyvatel sledovala ruskou televizi a mnozí jezdili do Ruska pracovat.
Ruština ostatně regionu vždy dominovala, i když ve formě vlastního
dialektu na pomezí obou jazyků. Národnostní situace byla nesmírně
složitá. Hlavní důvod nespokojenosti s ukrajinskou vládou tak byla její
zahraničněpolitická orientace. Když k moci v Kyjevě přišli politici
hrozící přerušením silných vazeb na Rusko, začal Donbas protestovat.
Například po revoluci v roce 2004, která zmařila pokus donbaského rodáka
Viktora Janukovyče stát se prezidentem, tamní lídři na setkání v
Severodoněcku hrozili, že neuznají „oranžový převrat“ a odtrhnou se,
jak upozorňuje ukrajinista Andrew Wilson v knize The Ukrainians. Unexpected
Nation.
Když se v roce 2014 znovu konala v Kyjevě revoluce, a Porošenkova vláda
zavedla tvrdé jazykové zákony, zakázala ruštinu jako úřední jazyk a
odmítala vyplácet penze důchodcům z Donbasu, tak pohár prostě přetekl a v
Doněcké a Luhanské oblasti vznikly dvě separatistické republiky, DLR a LLR.
Na rozdíl od Krymu, jehož hranice je geograficky jasná, se to ale ve stepním
prostředí plynulého mnohasetkilometrového přechodu mezi jazykovými
oblastmi ruštiny a ukrajinštiny neobešlo bez války.
Co se týká Krymu, tak ten mě sice od začátku vlastní autonomii (aspoň
částečnou), zrovna tak jako hlavní město Sevastopol, a byl výrazně
proruský, nicméně pořád byl podřízený federální vládě v Kyjevě.
Nespokojenost se státoprávním uspořádáním však na Krymu pořád doutnala
pod povrchem. Zesilovala vždy, když se k moci v Kyjevě dostaly prozápadní
strany. Po nástupu těch proruských zase opadávala. Důležitým motivem
nespokojenosti byla i velmi špatná ekonomická situace Ukrajiny, která
začala být čím dál viditelnější ve srovnání se zlepšující se
životní úrovní v Rusku po náhlém a masivním zvýšení cen ropy a plynu
na přelomu tisíciletí.
V roce 2014 po táhnoucích se demonstracích a po únorovém převzetí moci
prozápadními stranami v Kyjevě tak Vladimir Putin nemusel na Krymu střílet
do davů protestujících proti invazi ruské armády. Nemusel ani bojovat s
ukrajinskými vojáky pocházejícími z poloostrova. Většina z nich bez
problémů sama přešla pod ruské velení. I na poloostrově se pak opakoval
život absurdních dobrodružství obyvatel zemí, jejichž státoprávní
uspořádání není všeobecně uznané.
Na tom všem je nejvíc úsměvné a paradoxní to pokrytectví západních
mocností, zejména USA, v tom, ja hodnotí tyto "převraty", podle toho jak se
jim to hodí do krámu. To je naprosto přesně popsané i v tom mnou
linkovaném dokumentárním filmu výše, nebo i v tom delším filmu od
Easy-Living, na který jsem reagovala. Když totiž po převratu na Krymu se k
dění na UA vyjadřoval ve svém projevu tehdejší prezident USA Obama, tak ve
stejném projevu vyhodnotil násilný puč v Kyjevě a svržení Janukovyče
jako "legitimní touhu Ukrajinců po vlastním směřování na západ",
zatímco připojení Krymu k RF, které se obešlo bez sebemenšího násilí,
popsal jako "nelegitimní puč" - zajímavé by bylo, jak říká autor toho
dokumentárního filmu, jak by se vyjadřoval, kdyby tomu bylo naopak - tedy
kdyby v Kyjevě proběhl puč, který by měl za následek svržení
prozápadního prezidenta UA a příklon k RF, a na Krymu by se ozvaly
separatistické hlasy toužící být součástí NATO. V takovém případě by
Obama (nebo jeho nástupce) asi silně odsoudil Kyjevský puč jako
"nelegitimní" a pochválil by krymské separatisty za jejich oprávněné
požadavky o připojení k NATO, které západ ochotně vyslyší. Prostě
fraška na entou.:-))))))