Vidím to
trošku jinak. Nemyslím si, že se "motáme" životem nýbrž jím "kráčíme"
po cestě dané okolnostmi, tedy závislostmi na lidech které máme rádi a
kterým jsme i něco povinni "splatit", či takzvanou "vyšší mocí", to jest
lidmi, kteří mají nad námi moc k nasměrování naší cesty. Mám tím na
mysli jak nadřízené na vojně, tak nadřízené v zaměstnání.. Ta cesta
životem není tedy rovná jako napnutá šňůra, ale má své zákruty a také
odbočky a křižovatky na kterých se musíme rozhodnout, kterým směrem
budeme pokračovat. Dá se říci, je je to cestička životní krajinou, vede
někdy i do kopce, jindy zas s kopce a tak není ani nudná, ani jednotvárná.
když se tak ohlédnu, tak bych vlastně na té své, vlastně naší
(+manželka) cestě nic neměnil.
Hledat smysl toho, či onoho lze, ale připadá mi to dost pošetilé se
hnát za nějakým hlubokým a univerzálním smyslem života.
Coby ateista nevidím hledání smyslu v nějakých esoterických a
náboženských sférách. Smysl života je pro mne náš život prožít
plodný a konstruktivní, pomáhat lidem a neuškodit nikomu a ničemu.
Jaký má smysl třeba pěstování rajčat? No přece smysl je v tom
pěstování. Jaký smysl je ve čtení knížek? No přece v poznání
myšlenek a nápadů jiných lidí, jak autora příběhu, tak jím stvořených
postav. A takhle lze, si myslím, najít smysl v návštěvě opery, třeba
Rusalky, v návštěvě ZOO, muzejí, obrazáren, výstavišť. Ve čtení a ve
studii odborné literatury.
No a také v konstruktivní práci doma v dílně a u PC.