Tvá teze „Nahraď pojem nirvána pojmem Boží království a platí to“
může na první pohled vypadat přesvědčivě – obě představy totiž
označují jakýsi „konečný stav osvobození“ nebo „nejvyšší cíl“
lidského života. Pokud však přistoupíme k věci s důrazem na filozofické,
teologické a psychologické rozdíly, zjistíme, že náhrada nirvány pojmem
Boží království není možná, minimálně ne bez závažného zkreslení
původního významu obou pojmů. ROZBOR:
1. Ontologický rozdíl:
Nirvána je v buddhismu negativně vymezený stav – je to zánik utrpení,
ega, žádostivosti, nevědomosti. Je to ne-stav, který nelze popsat slovy
(apofatický přístup), často přirovnávaný k „vyvanutí“ nebo
„ustání plamene“. Neexistuje zde žádné „věčné já“, žádný
„Bůh“, žádná „duše“, kterou by bylo možné někam přenést. Je to
stav vyvázání ze samsáry – cyklu zrození a smrti.
Boží království (v
křesťanském pojetí) je pozitivně vymezený stav – je to společenství s
Bohem, věčný život s osobním Bohem, který má úmysl, lásku, vůli. Není
to jen odstranění utrpení, ale aktivní účast na Božím životě. V
novozákonním smyslu je Boží království jak eschatologické (v
budoucnosti), tak imanentní (již teď „uvnitř vás“ – Lk 17,21).
Závěr: Nirvána je neosobní vyhasnutí, Boží království je osobní
společenství. Náhrada je ontologicky chybná.
2. Teologický rozdíl:
Buddhismus je ateistický (či alespoň nontheistický) systém – nirvána
nevyžaduje Boha. Je to výsledek vnitřní práce, osobního osvícení, nikoli
milosti. Neexistuje zde stvořitel ani vykupitel.
Křesťanství je teistické – Boží království je možné jen skrze Boží
milost, skrze Krista, skrze víru a vykoupení. Člověk si ho nemůže
„vysedět“ nebo „odmeditovat“.
Závěr: Boží království předpokládá Boha jako subjekt, nirvána ne.
Náhrada je teologicky neudržitelná.
3. Etický a psychologický rozdíl:
Tvůj původní výrok shrnuje nirvánu jako:
psychologicky: vymýcení egoismu,
eticky: odstranění chtivosti, nenávisti, nevědomosti.
To do jisté míry odpovídá i křesťanskému étosu. Ale je tu klíčový
rozdíl:
V buddhismu je cílem odstranění všeho chtění, včetně touhy po
existenci.
V křesťanství se ego
neodstraňuje, ale proměňuje – já má být znovuzrozené v Kristu. Nejde o
vyhasnutí, ale o přetvoření ve světle lásky.
Závěr: Psychologická a etická rovina může mít podobné rysy, ale cíl i
prostředky jsou jiné. Etická paralela není důkazem identity.
4. Metafyzická interpretace utrpení:
V buddhismu je utrpení všudypřítomné a způsobené připoutaností. Cílem
je vyvázání.
V křesťanství má utrpení smysl
– může být účastí na Kristově oběti, cestou ke spáse. Není něco, co
musí vždy nutně skončit – v Božím království není utrpení, ale cesta
k němu prochází křížem.
Závěr: I když obě tradice mluví o „osvobození od utrpení“, chápou
jeho roli zásadně odlišně.
Text je částečně převzat a upraven od mého známého.