Tak Jungův koncept náboženství stojí na tom, že transcendentno
neexistuje a psýché má náboženskou funkci, která produkuje všechny ty
náboženské, "transcendentní" ideje i prožitky. Podle Jungovské psychologie
všechno psychické, co však není rozpoznáváno jako psychické, se
automaticky promítne ven a vnímá se to venku ve světě (poněvadž člověk
tu skutečnost vnímá, jelikož tu zkrátka je, ale jelikož jí nevnímá u
sebe, tak nezbývá, než aby jí iluzorně vnímal mimo sebe). Jestliže tak
člověk nerozpoznává psychologickou výpověď náboženských idejí (což
je ve stávající úrovni vědomí normální), tak je chápe konkretisticky
či ontologicky a nikoliv, jak by to mělo být správně, symbolicky,
psychologicky. Dopouští se tedy pak projekce, což samo o sobě není na
závadu, naopak psychické procesy se dají docela dobře řídit či
ovlivňovat i prostřednictvím projekce a je to kolikrát daleko snazší, než
jejich ovlivňování přímými psychickými prostředky. Projekce je běžná
věc. V praxi potom např. vztah k Bohu-bytosti je ve skutečnosti vztahem ke
svému bytostnému Já (vztahem jedné psychické funkce k jiné, v tomto
případě té, která je základem individuální psychiky). Stejně tak
prožitky setkání s nějakou transcendentní bytostí či nějaké
transcendentní, mimosvětské dimenze či kvality jsou zážitky produkované
touto psychickou funkcí, tedy jsou intrapsychickým procesem, a nejsou tak
tím, čím se na první pohled zdají být (spontánní dojem klame). Tohle je
v kostce Jungovská psychologie náboženství.
Při prožitku posvátna se sice aktivuje archetyp, ovšem nic se při tom
nikam nutně nemusí projikovat. Obyčejný prožitek není sám o sobě
projekcí; projekcí je tehdy, když se ten prožitek, ona emoce vnímá jako
vlastnost objektu, tedy nevnímá se u sebe, ale u objektu. A takhle já jsem to
třeba neměl, já jsem si byl vědom toho, že je to můj prožitek. A z
výpovědí těch vědců to nevypadá, že by to u nich bylo jinak, poněvadž
pak by pod tím dojmem začali vesmír mytologizovat. Projekce jsem se
dopouštěl třeba při vnímání posvátnosti období Vánoc, protože jsem
onu kvalitu posvátnosti přisuzoval tomu období, tj. bral jsem to tak, že
vnímám kvalitu toho časového období (je to stejný omyl jako vnímání
atmosféry v obraze).
Ano, archetyp je objektivní činitel mající status reality (tak jako celá
psýché), ovšem jeho produkty jsou představami a jestliže tedy produkuje
postavy, např. postavu Boha, tak ta postava je představou a nikoliv reálně
existující bytostí. Tohle ti nějak pořád ne a ne docvaknout.
Všechno co se ti děje v hlavě je tvůj intrapsychický, osobní proces.
Kolektivní nevědomí je vnitřní součástí tvé psychiky (je to její
substrát) a není to žádné pole ve smyslu třeba gravitačního pole.
Kolektivní nevědomí je kolektivní, všem lidem společná psychická vrstva
(čili všichni lidé mají tytéž obsahy, jaké obsahuje, tak jako mají
všichni lidé tytéž instinkty) a v individuální psychice se chová a
funguje individuálně a nikoliv kolektivně jako to dělá gravitace, která
stejným vlivem působí na všechny objekty naráz. Neboli aktivace archetypu
je individuální záležitost a nikoliv kolektivní.