,
No vždyť ty nedostupné příčiny jsou řečí fyziky skryté parametry (fyzika používá matematické formulace). Něco o teorii skrytých proměnných jsem kdyžtak našel i tady:
Tato teorie vyjadřuje kritický postoj ke kvantové mechanice a hlavně k její kodaňské interpretaci, reprezentovaný Einsteinem, Schrödingerem, de Brogliem, Bohmem a jinými fyziky, kteří odmítali myšlenku, že realita má sama o sobě probabilistickou povahu, resp. nepřipouštěli, že by ve fyzice existovala absolutní či objektivní nahodilost. (V tomto ohledu je příznačný známý Einsteinův výrok: „Bůh nehraje v kostky.“) Místo toho se snažili prosadit pojetí, dle něhož se nahodilost uplatňuje pouze v rámci subjekt-objektového vztahu. Teorie skrytých proměnných respektuje tudíž výsledky experimentů ukazujících nahodilý charakter mikroskopických systémů, nicméně tvrdí, že tato nahodilost pochází pouze z naší neznalosti určitých klasických příčin nebo vlastností, které jsou nám (zatím, ale třeba také principiálně) nedostupné, přesto však reálně existují.
V rámci teorie skrytých proměnných je částice skutečně částicí a jako taková má dobře definovanou polohu i hybnost, třebaže v praxi je nemůžeme současně určit. Co lze určit, je pouze jejich statistické rozdělení, které lze adekvátně popsat kvantovou mechanikou. Připouští se tedy, že kvantová mechanika je v zásadě správná teorie, pokud slouží jako formální nástroj pro kalkulace; není však teorií úplnou, protože neposkytuje model skryté reality. Skryté parametry mohou navíc z principiálního hlediska převzít roli působících příčin, jichž je zapotřebí ke zjištění, proč nakonec naměříme právě ten, a nikoliv nějaký jiný specifický výsledek. Skryté parametry tudíž nabízejí klasický substrát, na němž má být vystavěna kvantová mechanika jakožto fenomenologická teorie.
Existence skrytých proměnných ale byla experimentálně vyvrácena. Takže ano, makroskopický svět, jehož chování popisuje "klasická" mechanika, je deterministický, mikroskopický svět, který popisuje kvantová mechanika, je indeterministický.
Aby nevznikl falešný dojem, že v důsledku aplikace dekoherentistického přístupu „zdravý rozum“ a filosofie z něj vyrůstající definitivně opanovaly bitevní pole a že tudíž všechny záhady kvantového světa kromě komplementárnosti vymizely, je nutno uvést, že právě s ohledem na kvantovou fyziku se musíme zříci univerzální platnosti tří základních filosofických principů. Jde o princip kauzality (každý účinek má svoji bezprostřední příčinu), princip lokalizovatelnosti (každý objekt má své určité místo) a princip separovatelnosti, který obvykle tvrdí, že je možné poznat všechny vlastnosti izolovaného objektu, a ignorovat přitom zbytek vesmíru.
Co se týče principu kauzality, je potvrzeno – a to jak teorií, která ve své analýze používá pojem konzistentních historií, tak experimenty –, že existuje nekauzalita v podobě kvantových skoků. (Podle představy kvantových skoků zavedené Bohrem může atom náhle přeskočit ze stavu 2 do stavu 1, přičemž emituje foton; žádný spojitý přechod mezi oběma stavy se nedá pozorovat.)
)
1
Když se foton
nachází ve formě vlny, tak je tam všude a ne na konkrétním místě. Všude
kde je ta vlna, tam je ten foton. (Speciálně tohle tam zmiňoval ten
Kulhánek.) Na stínítku vlny žádný obrazec nedělají, poněvadž ten
obrazec sestává z velkého množství jednotlivých teček - bodů, kam
zkolabovala každá jednotlivá vlna-foton. Každý zkolabuje do jiného stavu,
ačkoli jsou podmínky pokusu pořád tytéž.
)
1
