Mé nohy ale skoro uklouzly, mé kroky málem zbloudily. Začal jsem
totiž závidět pyšným vida blahobyt ničemných: Žádnou bolestí se
netrápí, tělo mají vypasené, bez vady. Lidské strádání sami neznají,
běžnými bídami nejsou stiženi. Pýchu jak náhrdelník stavějí na odiv,
jak šatem se halí vlastní krutostí. Oči se jim zalévají tučností, mají
víc, než si lze představit. Smějí se, když mluví o neštěstí, ve své
povýšenosti hrozí násilím. Svými ústy po nebi lapají, jazykem smýkají
po zemi. Jeho lid se proto hrne za nimi, řeči o hojnosti lačně hltají,
když jim říkají: „Copak Bůh něco ví? Má snad Nejvyšší o něčem
ponětí?“ Nuže, takto se mají ničemní – ve stálém pohodlí kupí
bohatství!
Žalmy 73:2-12 B21
**Když moje srdce hořkost naplnila, v útrobách když mě bolest bodala,
nechápavý jsem byl, nic jsem neznal, jak tupé zvíře jsem ti musel
připadat! Vždycky jsem ale s tebou byl, vždyť jsi mě držel za mou pravici.
Ty mě povedeš svými záměry a nakonec mě přijmeš do slávy. Koho jiného
měl bych na nebi? S tebou netoužím po ničem na zemi! I když mé tělo i
srdce strádají, Bůh je má síla, můj podíl navěky!
Žalmy 73:21-26 B21.{color: red} **