Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Výraz "religion" znamená původně starostlivost, pečlivost, pozornost, které byly zaměřené na dodržování předpisů a pravidel ..., nemá tedy primárně s náboženstvím jako takovým nic společného. Pochopitelně dochází u podobných výrazů k posunu významu.

Dne by znělo asi směšně - právníci a účastníci silničního provozu jsou religionisté.

Taky v souladu s tím Carl Jung definuje náboženství takto:

Náboženství je – jak říká latinské slovo religere – pečlivé a svědomité dbaní a zachovávání toho, co Rudolf Otto výstižně nazval „numinózum“, totiž dynamická existence nebo působení, jež není způsobeno nějakým aktem libovůle.

Zdá se mi, že náboženství je zvláštní postoj lidského vědomí, který bychom mohli formulovat ve shodě s původním používáním pojmu „religio“ jako pečlivé respektování a zachovávání určitých dynamických faktorů, jež jsou pojímány jako „mocnosti“: duchové, démoni, bohové, zákony, ideje, ideály nebo jakkoli člověk pojmenoval takové faktory, jež ve svém světě zakoušel jako natolik mocné, nebezpečné nebo pomáhající, aby na ně bral pečlivý ohled, anebo jako natolik velké, krásné a smysluplné, aby je zbožně uctíval a miloval. V angličtině o někom, kdo je nadšeně zaujat nějakou snahou, často říkáme „that he is almost religiously devoted to his cause“ (že je téměř nábožensky oddán své věci); William James například poznamenává, že vědec často nemá žádnou víru, „ale jeho temperament je zbožný“.
(konkr.: „Ale naše úcta k faktům v nás nezlikvidovala veškerou náboženskost. Sama jako taková je téměř náboženská. Náš vědecký temperament je vroucí a oddaný.“)

Rád bych objasnil, že výrazem „náboženství“ nemyslím nějaké vyznání víry. Je ovšem pravda, že každé vyznání spočívá původně jednak na zkušenosti numinóza, jednak ale na „pistis“, na věrnosti (loajalitě), víře a důvěře vůči určité zkušenosti numinózního působení a změny vědomí z toho vyplývající; obrácení Pavla je toho přesvědčivým příkladem. Mohli bychom tedy říci, že výraz „náboženství“ označuje zvláštní postoj vědomí, které se změnilo v důsledku prožitku zkušenosti numinóza.

Cicero, De Inventione Rhetorica, II, str. 147: „Náboženství je to, co projevuje péči o nějakou vyšší přirozenost (kterou nazýváme božskou) a projevuje vůči ní bázeň.“ Cicero, Pro Coelio, 55: „Zbožné je hodnověrně svědčit s přísahou věrnosti.“

Ještě stojí za zmínku Slovník analytické psychologie:

Náboženství je jedním z pojmů, které byly definovány v pozdní antice různě: 1. etymologickým odvozením z religare (lat. re- opět, zpět; lat. ligare: spojovat) se náboženství definuje jako opětovné spojení člověka s bohem – Jung komentuje tuto etymologickou souvislost jako odvozenou od církevních Otců; 2. (podle Cicera) odvozeno z relegere (lat. relegere: něco opakovat a pečlivě konat nebo dbát) je náboženství svědomitým uctíváním božského – (viz. obraz Boha) – Jung interpretuje tento význam jako ten vlastní, původní.