Nikde jsem nepsal, že pro Junga vnější realita neexistuje. Pro něj
neexistovala jen nějaká metafyzická realita. Realita mimo tento svět. V té
pasáži, co uvádíš, Jung mluví z hlediska věřícího, z hlediska toho,
jak věřící na věc nahlíží. Odstavec předcházející onomu citátu
zní:
Kristus, náš vzor, se obtížil hříchem světa. Je-li však zcela venku,
pak je i hřích jednotlivce venku, a tím je jednotlivec více fragmentem než
kdy jindy, neboť povrchní nesprávné chápání mu otevírá pohodlnou cestu
k tomu, aby své hříchy doslova „hodil na něj“ a tím unikl hlubší
odpovědnosti, což je v rozporu s duchem křesťanství. Toto ulpívání na
formě a tato laxnost byly nejen jednou z příčin reformace, nýbrž
vyskytují se i uvnitř protestantismu. Jestliže se nejvyšší hodnota
(Kristus) a největší bezcennost (hřích) nacházejí venku, je duše
vyprázdněná: chybí jí to nejhlubší a nejvyšší. Východní postoj
(zvláště indický) postupuje opačně: všechno nejvyšší a nejhlubší je
v (transcendentálním) subjektu. S tím nesmírně narůstá význam
„átmanu“, bytostného Já (Selbst). U západního člověka ovšem hodnota
bytostného Já klesá na nulu. Proto dochází na Západě ke všeobecnému
podceňování duše. Kdo hovoří o skutečnosti duše, tomu je vytýkán
„psychologismus“. O psychologii se mluví tónem „jenom“. Pojetí, podle
kterého existují psychické faktory odpovídající božským postavám, se
považuje za jejich znehodnocení. Myslet si, že náboženský prožitek je
psychickým procesem, to zavání blasfemií, neboť ten je – jak se
argumentuje – „nejen psychologický“. Duševno je jenom příroda, a proto
z něho nemůže vznikat nic náboženského, jak se soudí. Přitom se tito
kritici ani okamžik nezdráhají nechat všechna náboženství – s výjimkou
vlastního – vznikat z přirozenosti duše. Je příznačné, že dvě
teologické recenze mé knihy Psychologie a náboženství (Výbor z díla C. G.
Junga, sv. IV) – jedna katolická, druhá protestantská – můj důkaz
psychického vzniku náboženských jevů záměrně přehlédly.
A taky pro úplnost uvedu odstavce následující onomu citátu (po větě
"ale o náboženství nemá ani ponětí, a ještě méně o výchově
lidí.")
Když však dokazuji, že duše přirozeně má náboženskou funkci, a když
požaduji, aby nejvýznamnější úlohou veškeré výchovy (dospělého) bylo
převést do vědomí archetyp obrazu Boha, respektive jeho vyzařování a
působení, tu mně v tom brání právě teolog a usvědčuje mě z
„psychologismu“. Kdyby v duši podle zkušenosti nespočívaly nejvyšší
hodnoty, psychologie by mě ani v nejmenším nezajímala, protože duše by
nebyla nic než ubohá pára. Vím ze stonásobné zkušenosti, že duše
taková není, ale že mnohem spíše obsahuje obdoby všech těch věcí,
které formulovalo dogma, a i něco navíc, což ji činí schopnou být okem,
kterému je určeno vidět světlo. K tomu potřebuje nesmírný rozsah a
nezměrnou hloubku. Vytýkalo se mi „zbožštění duše“. Nikoli já –
Bůh sám ji zbožštil! Já jsem duši náboženskou funkci nepřibájil, ale
předložil jsem skutečnosti, které dokazují, že duše je „přirozeně
náboženská“ (naturaliter religiosa), to znamená, že má náboženskou
funkci: funkci, kterou jsem do ní nevložil, ani se nezrodila z mých
výkladů, nýbrž kterou duše sama od sebe produkuje, aniž by k tomu byla
přivedena nějakými míněními nebo sugescemi. V přímo tragickém
zaslepení tito teologové nechápou, že nejde o to dokázat existenci světla,
ale o to, že jsou slepci, kteří nevědí, že by jejich oči mohly něco
vidět. Lidé by si již konečně měli všimnout, že je k ničemu chválit
světlo a kázat o něm, když ho nikdo není schopen vidět. Mnohem více by
bylo potřebné naučit člověka umění vidět. Je přece zřejmé, že mnozí
nejsou schopni vytvořit spojitost mezi svatými postavami a svou vlastní
duší; to znamená nejsou s to vidět, že odpovídající obrazy dřímají v
jejich nevědomí a v jaké míře tomu tak je. Aby toto vnitřní nazírání
bylo možné, musí být nejdříve uvolněna cesta k umění vidět. Jak toho
má být dosaženo bez psychologie, tedy bez toho, aby se člověk duše dotkl,
to upřímně řečeno nechápu.
Další, ve svých následcích rovněž závažné nedorozumění spočívá
v tom, že se psychologii neprávem připisuje záměr – pokud možno
heretického – nového učení. Když dosud slepého učíme pozvolna vidět,
nelze od něho očekávat, že hned orlím zrakem odhalí nové pravdy. Musíme
být rádi, že vůbec něco vidí a je schopen porozumět tomu, co vidí.
Psychologie se zabývá aktem vidění, nikoli konstrukcí nových
náboženských pravd, když přece ani už existující nauky dosud nejsou
uznávány a chápány. V náboženských záležitostech, jak známo, nelze
pochopit nic, co člověk vnitřně sám nezakusil. Teprve ve vnitřní
zkušenosti se vyjevuje vztah duše k tomu, co bylo předkládáno a kázáno
navenek jakožto příbuzenství nebo jeho obdoba, jako je vztah „ženicha“
a „nevěsty“. Když proto jako psycholog říkám, že Bůh je archetyp,
míním tím typ v duši, což, jak známo, pochází z τύπος (typos) =
úder, ražba, vtištění. Již samo slovo archetyp předpokládá něco, co
vtiskuje. Psychologie se jako věda o duši musí omezit na svůj předmět a
chránit se toho, aby překračovala své hranice metafyzickými tvrzeními nebo
jinými vyznáními víry. Kdyby měla ustavit nějakého Boha, byť i jako
hypotetickou příčinu, implicitně by vyžadovala i možnost důkazu Boží
existence, čímž by zcela nepřípustným způsobem překračovala svou
kompetenci. Věda může být jen vědou; neexistují žádná „vědecká“
vyznání víry a podobné „contradictiones in adiecto“. Jednoduše nevíme,
z čeho archetyp koneckonců odvodit, stejně jako neznáme původ duše.
Kompetence psychologie jako empirické vědy sahá jen potud, aby zjistila, zda
v duši nalezený typ na základě srovnávacího zkoumání může být
poprávu označen například za „obraz Boha“ nebo ne. O možné existenci
Boha se tím ani v pozitivním ani v negativním smyslu nic neříká, stejně
jako archetyp „hrdiny“ nepředpokládá existenci někoho takového.
Jestliže tedy můj psychologický výzkum dokazuje existenci určitých
psychických typů a jejich analogii se známými náboženskými představami,
je tím dána možnost přístupu k obsahům, které lze zakusit a poznat a
které zjevně a nepopiratelně tvoří empiricky postižitelnou základnu
náboženské zkušenosti. Věřícímu člověku je ponecháno na vůli, zda
přijme nějaká metafyzická vysvětlení o původu těchto obrazů, nikoli
však na intelektu, který se musí přísně držet principů vědeckého
vysvětlení a vyhnout se jakémukoli překročení možnosti poznání. Nikdo
nemůže víře zabránit v tom, aby za prvotní příčinu přijala Boha,
purušu, átman nebo tao, a tím odstranila konečný zdroj lidského
neuspokojení vůbec. Věda odvádí pilnou práci; není žádným dobyvatelem
nebe. Nechá-li se však k takovému výstřelku strhnout, v tu chvíli již
také odřízla větev, na které sedí.
Tohle je Jung a ne to, co se tu snažíš prezentovat.
1
