Bída lidské svobody
Svoboda je veliký dar a tvoří velikost člověka. Je však současně i jeho
ohrožením. Každé schopnosti a každé možnosti je totiž možno použít ke
špatnému. Tím vzniká pro člověka i možnost zneužít svobody, tedy dělat
to, co je nesprávné a špatné. Díváme-li se na svět trochu pesimistickým
pohledem, máme dojem, že zlo je mocnější než dobro. Láska je tolikrát
klamána a zrazována. Člověk ohrožuje člověka. V tomto světě, který
Bůh člověku dal, existuje kromě lásky moře krve a slz, a to snad
převládá.
Otázka, která pronásleduje člověka celá tisíciletí, zní: Odkud je zlo?
Vytvořit si princip zla, nějakého "antiboha" - to podle Písma nelze.
Neexistuje nějaká zlá moc rovná Bohu, která by vkládala zlo do původně
dobrého stvoření, která by mezi zasetou pšenici zasela koukol. Není tu
jiný tvůrce kromě Boha. Bůh však netvoří zlo; chce dobro, chce dobrý
svět.
Zneužití toho, co bylo dáno člověku jako veliký dar, totiž zneužití
svobody, je i podle Písma hlavním zdrojem zla. Člověk, který dostal
svobodu, mohl a může mařit Stvořitelovu vůli,. může narušovat řád
života, může uvádět do světa zlo. Je to člověk, kdo připojuje k
láskyplné Boží myšlence zlo, a to tehdy, když řekne Bohu své "ne".
Co je hřích?
Toto "ne", řečené Bohu jako odpověď na jeho lásku, je hřích. Je třeba
důkladně poznat toto slovo v jeho strašlivé skutečnosti. Nepoznáme-li je,
zůstane nám velmi mnoho dalších výkladů nesrozumitelných a
neuspokojivých. V podstatě jediným hříchem je odmítnout Boží lásku.
Starý Zákon měl pro toto odmítnutí výraz "nevěrnost" nebo "porušení
smlouvy". Tím, že je člověk Bohu nevěrný, v podstatě říká, že Boha
nepotřebuje, že si stačí sám. Člověk se vytrhuje ze vztahu k Bohu a sám
sebe činí měřítkem všeho.
Příkazy, které nám Bůh předkládá, nejsou rozhodně jeho libovůle.
Chtějí to nejlepší pro jedince i pro společnost. Byl by společný život
lidí myslitelný bez pravdivosti, bez ochrany života? Člověk se v hříchu
vlastně ničí sám. Je to pro něho největší nesmysl, protože hřích se
kříží s Boží vůlí, jež je k člověku dobrá. Snad každému z nás se
stalo, že jsme po hříchu nemohli pochopit, proč jsme tak jednali. Nemůžeme
pochopit, proč jsme se hříchem stali sami sobě nepřáteli. Jestliže
vidíme ve víře jenom zákazy a předpisy, které zasahují do našeho
života, pak jsme nepoznali, co víra skutečně je.
Na základě prosté úvahy je jasné, že existují různé stupně hříchu
podle toho, jakým způsobem vyslovíme ono "ne" k požadavku Boží vůle.
Někdy je vyslovíme uvědoměle a uvážlivě, a to je podstatně horší, než
když je to v nevědomosti nebo z přehlédnutí. Bůh nesoudí člověka podle
zevnějšku, ani podle výsledku jeho činů, nýbrž podle jeho úmyslu. Tedy
ten, kdo nezamýšlel hříšnost, se neproviní, i když jeho jednání bylo
nesprávné. Také předmět, jehož se týká odepření poslušnosti k Bohu,
může být více nebo méně důležitý. Každému je jasný rozdíl mezi
krádeží a mezi mlsáním dítěte, mezi vraždou a nezdvořilostí. I
apoštolové rozlišovali běžné hříchy z lidské slabosti, kterých se
dopouštěli všichni, a hříchy, které vedou k duchovní smrti.
Následky hříchu
Hřích, když byl vykonán, vlastně zůstává. Ne sám, byl třeba dílem
okamžiku, avšak zůstává svým následkem. Tím následkem, který vzniká a
trvá po hříchu, je stav viny. Hříchem dal člověk něčemu přednost před
Bohem. Proto hřích, který nazýváme smrtelný, zpřetrhává pouta mezi
Bohem a člověkem, odcizuje člověka Bohu a vylučuje člověka ze
společenství s Bohem. Pro toto společenství byl člověk stvořen, hříchem
už není jeho život zaměřen k cíli, který měl splnit lidskou touhu po
štěstí. Není to však Bůh, kdo se odvrací od člověka, to člověk se
odvrátil od Boha. Protože Bůh je smyslem všech věcí, porušení vztahu
člověka k Bohu znamená zároveň porušení vztahu člověka k ostatním
lidem a k ostatnímu světu. Hříchem se stává svět horší. Tím, že se
člověk od Boha odvrátil, neublížil Bohu; Bohu nemůže nic ublížit.
Člověk ubližuje vlastně sám sobě. Ztrácí se mu smysl jeho vlastního
určení. Znakem toho je utrpení, nemoc, smrt, nejistota, zoufalství. Známe
příklady, jak hřích rozvrátil člověka morálně a duševně, dokonce i
fyzicky. Hřích tedy trestá sám sebe.
Každým jednáním, ať dobrým nebo zlým, nabýváme větší zručnosti a
většinou snadněji konáme jiný úkon téhož druhu. A tak také každým
hříchem roste sklon k dalšímu hříchu. Tím, že první člověk odmítl
Boží lásku svým prvním hříchem, narodili jsme se všichni do možnosti
zneužít své svobody.