jj, ta knížka je fakt dobrá, srozumitelně a rozumně vysvětluje katolickou, ale ve většině obecně křesťanskou víru. Jinak té pasáži o dědičném hříchu předchází toto:
Bída lidské svobody
Svoboda je veliký dar a tvoří velikost člověka. Je však současně i jeho ohrožením. Každé schopnosti a každé možnosti je totiž možno použít ke špatnému. Tím vzniká pro člověka i možnost zneužít svobody, tedy dělat to, co je nesprávné a špatné. Díváme-li se na svět trochu pesimistickým pohledem, máme dojem, že zlo je mocnější než dobro. Láska je tolikrát klamána a zrazována. Člověk ohrožuje člověka. V tomto světě, který Bůh člověku dal, existuje kromě lásky moře krve a slz, a to snad převládá.
Otázka, která pronásleduje člověka celá tisíciletí, zní: Odkud je zlo? Vytvořit si princip zla, nějakého "antiboha" - to podle Písma nelze. Neexistuje nějaká zlá moc rovná Bohu, která by vkládala zlo do původně dobrého stvoření, která by mezi zasetou pšenici zasela koukol. Není tu jiný tvůrce kromě Boha. Bůh však netvoří zlo; chce dobro, chce dobrý svět.
Zneužití toho, co bylo dáno člověku jako veliký dar, totiž zneužití svobody, je i podle Písma hlavním zdrojem zla. Člověk, který dostal svobodu, mohl a může mařit Stvořitelovu vůli,. může narušovat řád života, může uvádět do světa zlo. Je to člověk, kdo připojuje k láskyplné Boží myšlence zlo, a to tehdy, když řekne Bohu své "ne".Co je hřích?
Toto "ne", řečené Bohu jako odpověď na jeho lásku, je hřích. Je třeba důkladně poznat toto slovo v jeho strašlivé skutečnosti. Nepoznáme-li je, zůstane nám velmi mnoho dalších výkladů nesrozumitelných a neuspokojivých. V podstatě jediným hříchem je odmítnout Boží lásku. Starý Zákon měl pro toto odmítnutí výraz "nevěrnost" nebo "porušení smlouvy". Tím, že je člověk Bohu nevěrný, v podstatě říká, že Boha nepotřebuje, že si stačí sám. Člověk se vytrhuje ze vztahu k Bohu a sám sebe činí měřítkem všeho.
Příkazy, které nám Bůh předkládá, nejsou rozhodně jeho libovůle. Chtějí to nejlepší pro jedince i pro společnost. Byl by společný život lidí myslitelný bez pravdivosti, bez ochrany života? Člověk se v hříchu vlastně ničí sám. Je to pro něho největší nesmysl, protože hřích se kříží s Boží vůlí, jež je k člověku dobrá. Snad každému z nás se stalo, že jsme po hříchu nemohli pochopit, proč jsme tak jednali. Nemůžeme pochopit, proč jsme se hříchem stali sami sobě nepřáteli. Jestliže vidíme ve víře jenom zákazy a předpisy, které zasahují do našeho života, pak jsme nepoznali, co víra skutečně je.
Na základě prosté úvahy je jasné, že existují různé stupně hříchu podle toho, jakým způsobem vyslovíme ono "ne" k požadavku Boží vůle. Někdy je vyslovíme uvědoměle a uvážlivě, a to je podstatně horší, než když je to v nevědomosti nebo z přehlédnutí. Bůh nesoudí člověka podle zevnějšku, ani podle výsledku jeho činů, nýbrž podle jeho úmyslu. Tedy ten, kdo nezamýšlel hříšnost, se neproviní, i když jeho jednání bylo nesprávné. Také předmět, jehož se týká odepření poslušnosti k Bohu, může být více nebo méně důležitý. Každému je jasný rozdíl mezi krádeží a mezi mlsáním dítěte, mezi vraždou a nezdvořilostí. I apoštolové rozlišovali běžné hříchy z lidské slabosti, kterých se dopouštěli všichni, a hříchy, které vedou k duchovní smrti.Následky hříchu
Hřích, když byl vykonán, vlastně zůstává. Ne sám, byl třeba dílem okamžiku, avšak zůstává svým následkem. Tím následkem, který vzniká a trvá po hříchu, je stav viny. Hříchem dal člověk něčemu přednost před Bohem. Proto hřích, který nazýváme smrtelný, zpřetrhává pouta mezi Bohem a člověkem, odcizuje člověka Bohu a vylučuje člověka ze společenství s Bohem. Pro toto společenství byl člověk stvořen, hříchem už není jeho život zaměřen k cíli, který měl splnit lidskou touhu po štěstí. Není to však Bůh, kdo se odvrací od člověka, to člověk se odvrátil od Boha. Protože Bůh je smyslem všech věcí, porušení vztahu člověka k Bohu znamená zároveň porušení vztahu člověka k ostatním lidem a k ostatnímu světu. Hříchem se stává svět horší. Tím, že se člověk od Boha odvrátil, neublížil Bohu; Bohu nemůže nic ublížit. Člověk ubližuje vlastně sám sobě. Ztrácí se mu smysl jeho vlastního určení. Znakem toho je utrpení, nemoc, smrt, nejistota, zoufalství. Známe příklady, jak hřích rozvrátil člověka morálně a duševně, dokonce i fyzicky. Hřích tedy trestá sám sebe.
Každým jednáním, ať dobrým nebo zlým, nabýváme větší zručnosti a většinou snadněji konáme jiný úkon téhož druhu. A tak také každým hříchem roste sklon k dalšímu hříchu. Tím, že první člověk odmítl Boží lásku svým prvním hříchem, narodili jsme se všichni do možnosti zneužít své svobody.

,

















!!!


slovo
„duchovně“ v kombinaci s „úrovní bytí“ může vytvářet dojem
jakéhosi hierarchického systému, aniž by bylo jasné, podle čeho se tyto
úrovně měří či rozlišují. Tím věta sklouzává ke spirituálnímu
klišé, které zní hluboce, ale ve skutečnosti nenese konkrétní informaci.





)

pak na něj svedli nějakou levárnu
