Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Jenže bacha, ateismus se nevyznává, není vyznáním, je pouhým světonázorem, který považuje biblickou potopu provedenou údajně milujícím bohem za báchorku. Je světonázorem, který odsouvá zázraky boží včetně jejich údajného nadpřirozeného působitele do říše báchorek.
Ostatně si můžeš přečíst v záhlaví tohoto DF co to ten "proklatý" ateismus, mnohde dnes trestaný i smrtí, vlastně je. Ateismus staví na první místo ČLOVĚKA, ne pohádkové figurky a mafiózní apologety náboženské ideologie tyjící z naivity u-bohých lidiček.

Ateismus se může stát vyznáním. Komunisté ho vyznávali. Cokoli se vlastně může stát předmětem vyznání (tak jako cokoli se může stát sexuálním fetišem nebo předmětem fobie ).

Komunisté likvidovali konkurenční ideologie, jako je likvidovalo KC, nebo Hitler. Likvidovali, nebo spíš oslabovali tedy i ty náboženské. A cesta k oslabení občanské základny pro náboženské ideologie je možná i výukou lidí k poznání, že nadpřirozeno patří do říše pohádek. U některých to šlo, u jiných ne, jak je patrno v postkomunistických státech, kde se po převratu zahazovaly partajní legitimace a houfně se spěchalo ke zpovědi.

Už jsem to několikrát psal, že podle mého názoru je teismus a ateismus vlastností mozku jedince, jako i třeba talent komponovat muziku, psát knihy, konstruovat mosty a věže. Extrémní případy jsou známé, někdo může vystudovat práva na přání rodičů, ale nepraktikovat je a věnovat se tomu, co ho baví a k čemu má talent (třeba Jiří Šlitr).

Ateismus i materialismus byl/je integrální součástí komunistické ideologie. Ateismus byl ideologicky "odvozen" jako řádný způsob myšlení. To je právě krásný příklad toho, jak se z něj může stát ideologie.

Jo, může být, vlastností mozku je celá řada věcí, co děláme i co se nám v hlavě dějí.

ateismus byl na světě dávno před nějakým komunismem...

Obecný pojem ateismus se sice objevuje až v 16. století, o lidech, kteří bohy a bohoslužbu odmítali, jsou četná svědectví už od starověku. Také Sókratés byl odsouzen za bezbožnost (asebeia), protože zpochybňoval kompetenci věštců (dialog Euthyfrón) i rapsódů (dialog Ión) v otázce zbožnosti a byl obviněn, že vymýšlí nové bohy.[2] Přitom se Sókratés proti takovému obvinění vehementně brání.[3] Podobně byli jako „bezbožní“ (atheoi) obviňováni už ve starověku židé i křesťané, protože se odmítali podílet na veřejných bohoslužbách.

Blíže k ateismu, jak jej v současnosti chápeme, stojí názory Epikúra (341–270 př. n. l.) a jeho žáků. Hlavním Epikúrovým cílem bylo zbavit lidi strachu ze smrti a z bohů. Římský básník Titus Lucretius Carus (asi 97–55 př. n. l.) v naučné básni De rerum natura (česky „O přírodě“) rozvíjí epikurejský pohled na svět a materialistickou, atomistickou filozofii do uceleného a systematického popisu vesmíru. Bohové podle něho žijí blaženě na nebesích, jsou však na světě nezávislí a lidé jsou jim lhostejní, proto ani není třeba se jimi zabývat. Staví se proti jakémukoli uctívání bohů, které dle jeho názoru způsobilo mnoho zla (což dokládá příklady z historie i mytologie) a je zcela zbytečné. Epikúros podle něho „osvobodil“ lidstvo od uctívání božstev. Hymnickými verši na Venuši také Lucretiův epos podle klasických konvencí začíná.[4] Epikúros ani Lucretius tedy samu existenci bohů nepopírají, tvrdí jen, že se lidských životů nijak netýká a jejich názor je tedy spíš deistický než ateistický.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ateismus

Jo to je známo už z životopisu Gautáma Buddhy, že za jeho života (cca 500 př. n.l.) se v Indii kromě hinduistů vyskytovali i ateisté, hédonisté i nihilisté.

Ateismus je sobectví.