,
Při snaze o osvětlení počátku náboženství si lze vystačit i s
vysvětlením, že si lidi ty různé nadpř. bytosti vyfantazírovali z dlouhé
chvíle večer u táboráku, jak tu před časem navrhoval Ondi. 
Jde jenom o to,
jestli to vysvětlení dává smysl a jaké jsou pro něj podklady či dokonce
doklady. Psychologie se však nemusí zastavovat jenom u pouhého popisu
lidských tendencí (teleologická zaujatost či karteziánský dualismus),
nýbrž může se tázat po tom, jak k nim vlastně člověk přišel - a nejen
tedy psychologie, ale celá věda o náboženství, která se nicméně podle
toho, co je mi známo, těmito otázkami skutečně zabývá (a do takovéto
hloubky jde i ten psychologický výklad náboženství, který jsem tu
nadnesl). Existuje např. v religionistice snaha vysvětlit, proč podoba
náboženství konkrétního národa byla zrovna taková a ne jiná, proč
některé nadpř. bytosti byli mužského rodu a jiné ženského, proč jim
byli připisovány jejich atributy, proč se některé motivy v různých náb.
systémech opakují apod. Z takovéhoto výzkumu se podle mě dá daleko lépe
pochopit, jak to náboženství vlastně vzniklo, poněvadž se dá při něm
objevit celá řada různých souvislostí, které pak mohou ukazovat určitým
směrem.
Psychologické, resp. vědecké výklady vždycky musí být kritické vůči odkazům na nadpřirozenost, ať už čehokoli. To už se samotné podstaty vědeckého přístupu. Tady by asi chtělo se křesťanů zeptat, co tím "nadpřirozeným setkáním" přesně myslí a proč si to myslí.
Aby bylo jasno, nepsal jsem o Bohu jako o obrazu našeho já, nýbrž o
náboženství jako o obrazu lidské psychiky. Náboženství není pouze Bůh a
psychika není jen "já" - Bůh je pouze jeden z prvků vyskytuvších se v
náboženství, stejně jako "já" je pouze jedna z psychických komponent. A to
mimochodem komponenta, která v psýché vždycky nebyla přítomna, nýbrž má
nějaký historický počátek, čímž se dostávám ke tvé závěrečné
otázce. Před vznikem "já" je veškerá psychická aktivita spontánní, vše
řídí příroda, a taková bytost je vnitřně soudržná, jednotná - může
sice docházet ke konfliktu pudů (např. mezi pudem mateřským a
sebezáchovy), ty jsou ale prožívány na nevědomé rovině a vyřeší je
sama příroda tím, že se bytost jednoduše zachová podle toho pudu, který
je silnější. Bytost je tak v jednotě se sebou (s přírodou), o vše se
postará příroda. Nabytím vědomí do té míry, že vzniká autonomní
"já", vzniká druhý psychický systém, na jehož bedrech spočívá
rozhodování o jednání a směřování bytosti, čímž se začnou objevovat
i mj. ambice a odpovědnost, do té doby neznámé kvality. Najednou tu tedy
máme druhý řídící prvek, který tomu původnímu odebral část jeho
"agendy" a může mu konkurovat a jednat proti jeho tendencím, což se i
nevyhnutelně děje díky nárůstu pocitu důležitosti u "já". Začne tak
docházet k různým konfliktům (které mají své vyjádření např. v
rozladěnosti či komplexech) i větší či menší rozštěpenosti mezi
různými psychickými funkcemi (jež se nově objevili v důsledku nárůstu
komplexnosti psýché), jako třeba když člověk touží dosáhnout něčeho,
co z morálního, racionálního či jiného hlediska považuje za
nepřípustné. Původní jednota bytosti se sebou samou, s přírodou je fuč a
člověk se nachází v neutěšeném stavu, s tím, že někdy je to "lepší"
a někdy "horší". Cestu k obnovení oné předvědomé jednoty, už ovšem na
vědomé úrovni, podle všeho představuje právě náboženství. Koneckonců
má se za to, že slovo religion (náboženství) bylo odvozeno ze
slova religare, znovuspojit, nebo relegere, něco opakovat a
pečlivě konat nebo dbát (ve smyslu svědomitého uctívání božského).
Pokud by ses ptal, kde je ale ten Bůh, pak lze odkázat na texty Starého
zákona, v němž je Bůh vykreslen jako hybatel nejen fyzikálního, ale i
biologického dění. V užším smyslu lze Boha ztotožnit s určitou
základní komponentou psýché, o níž se tradičně referuje jako o podstatě
(novodobě jako o Zdroji).
1