Už začínáš dost blbnout. Jung popíral metafyziku jako takovou, což
znamená, že pod metafyzikou nechápal nic reálného, žádný reálný svět,
ale archetypické obrazy, které jen vytváří iluzi nějakého existujícího
světa. Ne tedy že by archetypy byly klam, nýbrž jejich produkty vytvářejí
klamný dojem nějakého reálného světa mimo tento svět (nebo jiné věci).
"psychologie svedci o realite duchovniho sveta" - kde že to Jung napsal? Uveď
zdroj.
Znova: psýché sestává z vědomí a nevědomí, nevědomí se pak dělí na
osobní a kolektivní. Jasně je z toho patrné, že veškeré obsahy
nevědomí, ať už osobního nebo kolektivního, se nacházejí mimo vědomí,
vně vědomí, a pokud tudíž působí na vědomí, tak na něj působí
zvnějšku. Viz:
Objektivní psychično představuje základní pojem hlubinné psychologie. Označuje se tak nevědomá oblast psýché, neboť ta per definitionem patří k „nejá“, tzn. k „objektivní“ skutečnosti. To vyplývá z dnešní na empirické vědě založené (nejen filozofické) definice vědomí jako schopnosti rozlišovat mezi subjektem a objektem. ... S pojmem objektivního psychična souvisí rovněž pojem „autonomie nevědomí“. Autonomie nevědomí označuje zkušenost, že se ze strany nevědomí často jáskému vědomí něco vnucuje, že v psýché existuje něco mimo kontrolu já. Freud tuto zkušenost, „že já není pánem ve vlastním domě“ (viz komplex), označil jako třetí příkoří západního člověka (po těch, která přivodili Koperník a Darwin).
zdroj
Kolektivní nevědomí je bráno jako ta hlubší, instinktivní vrstva
nevědomí, proto má takové vlastnosti. Jeho chápání jako pole není
Jungův koncept, ale E. Neumanův.
Dal jsem ti materiály, přímé Jungovy citace, v nichž Transcendentní funkci
vysvětluje. Ano, je vytvořen symbol, který zaceluje konflikt mezi vědomým a
nevědomím tím, že umožňuje překročit postoj vědomí. Můžu ti ještě
poskytnout vyjádření z Definic v GW6:
... Když zůstává nevědomý výraz do takové míry zachován, tvoří pak surovinu, která se nemá řešit čili rozpouštět, nýbrž formovat; surovinu, která se stává společným předmětem teze a antiteze. Tak se z výrazu stává nový obsah ovládající celé zaměření, odstraňující rozštěpení a svádějící sílu protikladů do jednoho společného řečiště. Tím je odstraněn klid, zastavení života, a život může zase proudit s novou silou a s novými cíli.
Právě vylíčený děj jsem v jeho totalitě nazval transcendentní funkcí. Slovem „funkce“ zde nemíním základní funkci, nýbrž komplexní funkci složenou z funkcí jiných. Slovem „transcendentní“ pak nehodlám označovat nějakou metafyzickou kvalitu, nýbrž ten fakt, že díky této funkci můžeme přecházet od jednoho zaměření k jinému. Surovina, která po zpracování tezí a antitezí sjednocuje v procesu svého formování protiklady, je živý symbol. V jeho surovině, po dlouhou epochu nerozluštitelné, tkví to, že je plný tušení, a v podobě, kterou jeho surovina přijala činností protikladů, tkví jeho působení na všechny psychické funkce. Náznaky základů symbolotvorného procesu najdeme ve sporých zprávách o iniciačních periodách náboženských zakladatelů, např. Ježíš a Satan, Buddha a Mára, Luther a ďábel, Zwingli a jeho světská minulost, obrození Fausta smlouvou s ďáblem u Goetha. V Zarathustrovi najdeme ke konci výmluvný příklad potlačení antiteze, postavu „nejohyzdnějšího člověka“.
Otto samozřejmě neprokázal existenci nějaké metafyzické, mimosvětské entity. K tomu člověk ani nemá prostředky. Nedělám z něj hlupáka, protože takovým kognitivním klamům podléháme všichni (jak bylo i možno pochopit, kdyby se bývalo přemýšlelo). Je to přirozená vlastnost nedostatečné míry uvědomění. Např. koncept ducha-bytosti je výsledkem takového kognitivního klamu.
1
