Jan Hus nekázal nenávist. Kázal pravdu. Volal po návratu k Bibli, po
církvi, která by žila v chudobě a pokoře, ne v přepychu a hříchu.
Odmítal odpustky, kritizoval zkaženost duchovenstva a hájil svědomí proti
slepé poslušnosti. Mluvil česky, aby mu rozuměl lid. A právě to bylo
nebezpečné, že lidé začali přemýšlet.
Do Kostnice byl pozván s císařským glejtem, písemným slibem bezpečného
průchodu. Přesto byl zatčen, uvězněn a postaven před soud. Formálně mohl
promluvit, ale prakticky mu nebylo umožněno se hájit, rozhodnutí o jeho
vině padlo dávno předtím. Nešlo o hledání pravdy. Šlo o umlčení hlasu,
který rušil pohodlí mocných.
A za rok po něm, "Jeroným Pražský." Přijel Husa podpořit, byl zatčen,
mučen, donucen odvolat. Ale svědomí mu nedalo pokoj. Svou odvolávku
veřejně vzal zpět. A za to byl také upálen. Jeho poslední slova byla
výkřikem svědomí „Umírám jako Hus!“
Tohle nebyla „skvělá práce vyšetřovatelů“. To byla poprava svědomí.
Dnes jsou Hus i Jeroným symbolem odvahy, pravdy a lidské důstojnosti. Ti, kdo
je soudili, zůstali v dějinách jako memento toho, jak moc dokáže umlčet
hlas pravdy, ale jen na chvíli.
A pro každého, kdo by chtěl jejich smrt omlouvat, nechť si přečte tato
slova Jana Husa:
„Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě,
miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda
tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti
věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie…“