,
Dobré dopoledne Vám všem!
Můj staříček se dožil 95 let. Se stařenkou bydleli "na výminku" - v
hospodářské budově přes dvůr měli velký pokoj, kde si sami topili. Přes
den byli společně s "naší" rodinou v chalupě, tam se vařilo atd. ale
večer šli k sobě - "na slep". (jako děti jsme se hádávali, KDO bude spát
"u staříčků" na otomaně... to byly časy...) Stařenka zemřela,
staříček ještě nejakou dobu zůstal spávat "na sklepě" sám ale když mu
přešla devadesátka, rodiče jej přestěhovali k sobě do chalupy, aby
nemusel topit a hlavně aby nebyl přes noc sám. Měli velkou jídelnu, piano,
velký stůl a židle, křesla a dvě velké čalouněné lavice k sezení
(dají se rozložit ke spaní)... vešlo se nás tam i třicet. Jednu lavici
odnesli a dali tam staříškovu postel. Pod jižní okno, s výhledem na dvůr
i na hory kolem... na parapetu měl brýle, něco ke čtení, nějaké dobroty
(hlavně krabici kostkového cukru) a taky si tam odkládal sluchátko, protože
špatně slyšel. Byl tak "ve středu dění" - a přitom mohl kdykoliv spát,
stačilo vytáhnout sluchátko. Maminka už byla v důchodu a vařila pro
všechny. To už táta zase hospodařil, v jídelně se scházeli se sousedy a
za staříčkem chodívalo hodně návštěv. No a pak staříček začal mít
problémy s krátkodobou pamětí. Což bylo "na mrtvicu" pro moji maminku! O
staříčka se vzorně starala, protože rád snídal něco teplého, měl
každé ráno teplou polévku nebo kaši, přes den vždycky bylo na stole
nějaké pečivo (buchty se pekly 3x týdně), na oběd každý den čerstvá
polévka a hlavní jídlo, k večeři většinou brambory. Staříček
posnídal, usnul, probudil se, dal si kus buchty (ebo namazaný chléb - na tom
stole vždy něco bylo), vyšel na zápraží, když bylo hezky tak si poseděl
venku. V poledne poobědval. Až do smrti toho snědl hodně. No a po obědě si
zase zalezl do postele, vytáhl sluchátko a prospal se. Probudil se zase až
přišli "mladí" (rodina mé sestry) z práce a ze školy. Staříček se
probral a posadil ke stolu ke svačině.
Havárka byla, když za ním odpoledne přišla nějaká návštěva. To se
staříček posadil ke stolu, přitáhl si tác s jídlem a pustil se do
svačiny. Jenže to NIKDY před tou návštěvou neopomenul komentovat: "JÁ SEM
EŠČE DNES NIC NEJED" Jistě si dovedete představit, jak se moje maminka i
sestra cítily! Dobří známí, kteří chodívali často, to už věděli a
zasmáli se tomu. Horší bylo když přišel někdo vzdálenější (a čím
byl staříček starší, tím těch "vzdálenějších" návštěv bylo víc!
Dlouhodobou paměť měl vynikající, dobře se s ním povídalo! Takže
vzdálení příbuzní a známí se jej často ptali na něco z
minulosti....)
Proč vám to tady píšu?
Čtu si tady diskuzi... o Galileovi.... o vzdělávání v minulosti.... a
uvědomila jsem si že se o tom tady diskutovalo již x-krát, byli tady s námi
i nějací historikové.... no a my se stále točíme dokolečka.... a znovu a
znovu se opakujeme....
Jak ten staříček, co se probudil ve čtyři odpoledne: "Já sem ešče
dneskaj nic nejed!"
Mějte se hezky, zase musím zmizet Řekla bych že se mně nějak zrachluje život, mám méně času!
(.... houby s octem "se zrychluje!" To jenom já jsem pomalejší a
pomalejší... 
)
2
3
1
