Dal jsem ti přece screen z německého vydání, v němž sám vidíš, že tam není nic z toho, co jsi uvedl. Stejně tak ti můžu dát screen z anglického vydání, ve kterém je znění také jiné, než jaké jsi uvedl. Jinak nevím, proč fabuluješ, protože Výbory z Jungovo díla číslované odstavce nemají. A u vydání GW je číslování odstavců jednotné pro všechny překlady. Takže já ti poskytl důkaz u jednoho odstavce a klidně ti poskytnu důkaz i u toho druhého, že jsi byl zdrojem svých informací podveden, protože Jung tam nic takového nepíše. Zjevně není tvůj zdroj tak kritický, jak nekriticky věříš. Pokud tím duchovním rozměrem reality míníš metafyzické fantazie či představy, tak ty jsou klamem tehdy, když jsou brány doslova či konkretisticky, jakožto výpověď ontologická, jak už jsem psal. Nejsou klamem, jestliže jsou brány obrazně jako výpověď psychologická. Spontánní bezprostřední dojem, že jsou výpovědí ontologickou, je klamný. Všichni lidé takovému klamu podléhají minimálně v dětství, protože je přirozený pro danou úroveň vědomí. Někteří onen klam dovedli v dospělosti prohlédnout a Jung byl jedním z nich, přičemž takovýto poznatek je vlastně jedním z významných bodů jeho psychologie (viz jeho citát z Mutterarchetypus). Můžu ti tu dát jeho další citát z Definic:
Konkretistické myšlení se pohybuje ve výhradně konkrétních pojmech a názorech, má trvalý vztah ke smyslovosti. Právě tak ani konkretistické cítění se nikdy neodlučuje od svého vztahu k smyslovosti.
Primitivní myšlení a cítění je výhradně konkretistické, vždy se vztahuje ke smyslovosti. Primitivova myšlenka nemá oddělenou samostatnost, protože ulpívá na materiálním jevu. Pozvedá se nanejvýš na stupeň analogie. Rovněž primitivní cítění se vždy vztahuje k materiálnímu jevu. Myšlení a cítění se zakládají na percepci a jen málo se od ní odlišují. Konkretismus je tedy archaismus (viz). Magický vliv fetiše se neprožívá jako subjektivní citový stav, nýbrž percipuje se jako magické působení. To je konkretismus citu. Primitiv nezakouší myšlenku božství jako subjektivní obsah – posvátný strom je pro něj sídlem boha, ba přímo bohem samotným. To je konkretismus myšlení. U kulturního člověka spočívá konkretismus myšlení např. v neschopnosti myslet si něco jiného než smyslově podávaná bezprostředně názorná fakta nebo v neschopnosti rozlišovat subjektivní cítění od smyslově daného objektu cítění.
Konkretismus je pojem, který spadá pod obecnější pojem participation mystique (viz). Jestliže participation mystique představuje směšování individua s vnějšími objekty, potom konkretismus představuje směšování myšlení a cítění s percepcí. Konkretismus způsobuje, že předmět myšlení a cítění je vždy zároveň i předmětem percipování. Toto směšování zabraňuje diferenciaci myšlení a cítění a zadržuje obě tyto funkce ve sféře percepce, tzn. vztahu ke smyslovosti. Proto se z nich nikdy nemohou vyvinout čisté funkce a stále následují percepci.
A viz k tomu heslo Konkretismus (odsud), kde se tento Jungovo poznatek osvětluje:
(lat. concretio: zhuštění, tělesnost) Jako konkretismus se označuje určité pojetí způsobu existence toho, co nahlížíme v imaginacích, snech a vizích nebo co pojmenováváme pojmy a symboly. Konkretisticky chápány, případně pojímány jsou sny a vize tehdy, jestliže člověk věří, že přitom vidí něco, co je schopno samostatné existence: reálné (konkrétní) věci a osoby. Na dnešní rovině vědomí chápeme sny a vize obrazně (symbolicky): jako výtvory nevědomí, ve kterých se znázorňují nenázorné – většinou psychické – záležitosti. V dřívějších fázích evoluce vědomí jsou takřka všechny výtvory nevědomí pojímány konkretisticky (apercipovány), protože jsou vnímány ještě výlučně v projekci (percipovány). Z tohoto způsobu apercepce vzešel dualistický archaický obraz světa s jeho rozlišováním mezi vezdejším světem a zásvětím. Věřilo se, že zásvětní bytosti mohou ve snu navštívit duši, ukázat se člověku ve vizi (zjevení) nebo vůbec přechodně přenést jeho duši do zásvětí (uchvácení). Definitivně je tento druh konkretismu překonán – a tím archaické vidění světa v průběhu zkoumání nevědomí. Rozhodující objev pochází od Junga, totiž důkaz, že také při vizi spontánní dojem klame. Rozhodující pro překonání archaického světového názoru je tento důkaz proto, že statek víry v náboženstvích – i v křesťanství – vznikl především z (konkretisticky chápaných) vizí.
Jiný druh konkretismu – pojmový konkretismus – existuje ve fyzické větvi evoluce vědomí. Když se Řekové (kolem roku 600 př. n. l.) naučili vytvářet a používat pojmy (abstrakta), kladli již velmi záhy otázku po jejich způsobu existence. Platón chápe abstrakta ještě konkretisticky: jako ideje (řec. eidos), které existovaly už před vznikem věcí a nacházejí se v jakémsi nebi idejí. Tehdy se také ještě věřilo, že nikoli člověk, ale kosmos myslí, a člověk na tom participuje. V dějinách filozofie se Platónův pojmový konkretismus označuje obvykle jako realismus (lat. res: věc). Překonán byl již v generaci po Platónovi následující Aristotelem. Ten zastával názor, že pojmy existují jen v našich hlavách stejně jako ve věcech, ze kterých jsou abstrahovány. Toto pojetí se později označovalo jako nominalismus (lat. nomen: jméno, slovo, označení). Aristotelovo hledisko zprvu nebylo – kvůli rearchaizaci následující po řecké klasice – obecným vědomím přijato. K vypořádání mezi oběma pojetími došlo teprve ve scholastice – v takzvaném sporu o univerzálie. Nominalismem byl vytvořen trvalý předpoklad vzniku přírodních věd – a tím konečně objevení nevědomí a hlubinné psychologie.
1
