Pojem transcendentní se používá i jinak než jak se používá ve filozofii. Používá se různě a nemá jeden předepsaný význam. Zkus se taky trochu rozhlížet kolem sebe. Např. zážitek (sebe)transcendence je zážitkem sebepřesahu: překročení svého ega do prožitku jednoty se světem. Transcendentní zážitek je obecně zážitek přesahující/překračující běžnou zkušenost. Nemusí to být zrovna prožíváno jako kontakt s nějakou realitou mimo tento svět (takový prožitek je kognitivním klamem). A stejně tak Jung používá slovo transcendentní ve smyslu překračující vědomí. Doslova říká:
Všechny náboženské a metafyzické koncepty spočívají na archetypálních základech, a pokud jsme schopni je prozkoumat, můžeme alespoň povrchně nahlédnout do zákulisí světových dějin a trochu poodhrnout roušku tajemství, která zakrývá význam metafyzických idejí. Metafyzika je takříkajíc fyzikou či fyziologií archetypů a její dogmata formulují poznatky, které byly získány o povaze těchto dominant – nevědomých leitmotivů, jež vystihují psychické dění dané epochy. Archetyp je „metafyzický“, protože přesahuje [transcenduje] vědomí.
Nebo také:
Zdá se mi pravděpodobné, že vlastní podstata archetypu je neuvědomitelná, to znamená, že je transcendentní, a proto ji označuji jako psychoidní.
(Neboli metafyzika je výpovědí o struktuře a funkcích psýché
promítnuté ven do světa, v důsledku čehož se pak skutečnost
transcendence/přesahování vědomí mění v obraz
transcendence/přesahování světa. Poněvadž všechno psychické je tak
vnímáno venku ve světě, takže psychická oblast vědomí, naše bdělá,
vědomá zkušenost odpovídá našemu, viditelnému, empirickému/hmotnému
světu - obojí je oblastí naší zkušenosti -, a to co vědomí přesahuje,
to co se nachází mimo něj, to odpovídá nehmotnému, metafyzickému světu,
zásvětí. Není snad potřeba dodávat, že onou projekcí ven do světa
dochází ke kognitivnímu klamu.)
Ve stejném smyslu také hovoří o Transcendentní funkci psýché
(dneska se jí pro větší výstižnost říká Transcendující funkce). Není
to nic metafyzického, ale je to obyčejné překračování konfliktu mezi
vědomím a nevědomím.
A stejně tak Otto popsal fenomenologii prožitku posvátna a popsal jí v
úplnosti. Dopustil se při tom přirozeně interpretace, kterážto je
založená na onom kognitivním klamu. Ve skutečnosti neopustil hranice
psýché (a ani je opustit nemohl). Popsal intrapsychické procesy odehravší
se v reakci na psychický obsah/objekt přesahující vědomí.
1
